Já na Saurona, Sauron na mě
Sauron zase jednou řádí. Jeho přisluhovači tropí všemožné nepravosti – tu unesou chudáka Bilba Pytlíka, který si vyrazil na procházku za elfy, tu se pokoušejí dočista vyvraždit lesníky žijící poblíž Temného hvozdu. No a na vás je, abyste dali dohromady partičku tří hrdinů, sestavili si balíček a dali zlu za vyučenou.
Hraje se tu čistě proti umělé inteligenci, která je ve hře doslova označená jako Sauron. Vy máte svoje karty, Sauron taky. Kdo by to řekl, že Temný pán rád karbaní – ještě že se o tom nedoslechl Geralt, stačilo by pár partiček gwintu, pět šest kalíšků vodky, a na Pelennorských polích by to naši hrdinové měli výrazně složitější.
Ale uhýbám od tématu. Základem hry jsou střídavé tahy – napřed táhnete vy, potom Sauron, pak vy, pak Sauron, dokud oběma v daném kole nedojde mana, karty nebo apetit hrát. Ale co to je vlastně tah? V kontextu herních pravidel to může znamenat spoustu věcí. Tah je vyložení karty, tah je útok, tah je použití schopnosti.
Často se tak musíte složitě rozhodovat, jestli na bojiště vyšlete šikovného lesního elfa, co je jakožto lučištník schopný v příštím tahu sestřelit z nebe létající vrány, nebo jestli se radši budete bránit útokům zuřivého vlka pomocí už vyloženého Medděda. Obojí najednou udělat nemůžete, protože po každé vaší akci následuje akce nepřítele. No, v tomhle případě vlastně spíš Nepřítele s velkým N, jak Sauronovi často říkají postavy v knížce.
zdroj: Archiv
Mazanost zvítězí nad lepšími kartami
Bojování je ve hře sice důležité, ale zdaleka nebude vaší jedinou příjemnou kratochvílí. Často musíte na hrací desce řešit nejrůznější problémy nebo úkoly, třeba vysekat Bilba z pavučin, postavit barikádu proti útočícím vlkům nebo překročit zamrzlou řeku. Tehdy se vám budou hodit postavy, které by sice skurut v souboji jeden na jednoho zpřelámal jak suchou větev, ale zato mají silnou vůli a umí takové úkoly plnit.
Vrstev je tu vážně dost a hra je díky tomu dost obtížná. Umělá inteligence sice není z nejchytřejších a Sauronovi přisluhovači někdy dělají divné chyby (neútočí na nechráněného hobita a místo toho si vymlátí zuby na obrněném trpaslíkovi), ale mezi skřety není proslulých stratégů, takže se to ještě dá odpustit – tím spíš, že Sauron vždycky operuje s lepším, silnějším balíčkem, než jaký máte vy sami, takže se to aspoň vykompenzuje.
Nesmíte ale spoléhat jen na nepřátelskou tupost, ještě daleko důležitější je vaše vlastní chytrost. A někdy ani ta nebude stačit. Hra nabízí dvě dlouhé kampaně poskládané z kratších úseků (i když jednu si musíte dokoupit za peníze) a k tomu ještě několik ultra těžkých výzev a věřte mi, že budete restartovat. A to tak, že každou chvíli. Někdy vás zlikviduje u kartiček nevyhnutelná náhoda, jindy si zkrátka uvědomíte, že balíček, který jste si sestavili, nemá za dané konstelace sil žádnou šanci.
Z Aragorna Faramirem
Dejme tomu, že se vydáte najít Bilba s partičkou otrlých trpajzlíků. První tři, čtyři střetnutí zvládnete na jedničku, protože v nich záleželo především na rychlé likvidaci hromady malých potvor. Jenže první lokace příští podkapitoly je najednou plná úkolů, na které potřebujete vysokou vůli, tedy někoho jako Arwen nebo Haldira – Gimli a jeho sekyra vám v tomhle případě vůbec nepomůžou.
Uděláte tedy to, že vyskočíte ze hry, zvolíte nový balíček a zkusíte to znovu. Nebo si přímo sestavíte sbírku karet vhodnou pro tu jedinou konkrétní situaci – například karta „Uděl 2 poškození všem skřetům“ je pochopitelně naprosto k ničemu, pokud bojujete s krysami a netopýry, ovšem nepostradatelná, pakliže máte za úkol vpadnout do věže skurutů.
Příliš to sice nepomáhá imerzi, protože hra bere celou cestu kampaní jako jediný souvislý příběh, takže je trošku divné, když Dvalina s Aragornem někdo zavře do vězení a v příští lokaci se z něj vysekává Legolas a Faramir, ale jakkoliv je příběhové pozadí vítané, přece jen tu nejste kvůli čtení (případně, díky kompletnímu dabingu, poslouchání) odstavců textu. Jste tu kvůli masakrování zloduchů a je dobře, že vás hra nutí k onomu masakrování přistupovat z různých směrů za použití různých hrdinů a kartiček.
Klamání papírovým tělem
Je to fajnová kartičková zábava, která vás donutí přemýšlet, brblat si pod vousy a doufat, že úsvit pátého dne už konečně nastal a do ruky vám při příštím líznutí skočí Gandalf (věřte mi, jeho schopnosti stojí za to, i když ten nespolehlivý kouzelný dědek pak přesně podle svého zvyku promptně zmizí).
Navíc je na víceméně lineární příběhovou hru slušně znovuhratelná – každá kampaň se dá projít na tři různé, velmi odlišné obtížnosti, které mění typy i počty nepřátel a někdy i celé úkoly. Navíc může být zajímavé projít si ji s úplně jinou sadou hrdinů, což hra pozná a odmění zlaťáčky, jimiž si pak odemknete těch pár nových karet, co nedostanete od začátku. No a každý hrdina má vlastní miniúkol, za jehož splnění taky dostanete nové karty. Třeba takový Gimli po zabití 50 nepřátel dostane tři zlaté vlasy z daleko krásnější hlavy, než jakou měl děd Vševěd.
„Fajnová zábava.“ Když tak přemýšlím nad slovy, jimiž jsem karetního Pána prstenů před chvílí popsal, čím dál tím víc se mi zdá, že jsou absolutně výstižná. Nešel bych níž… ale ani výš. „Vynikající“? „Skvělá“? „Výjimečná“? Ne. Ne, omlouvám se, to prostě není pravda. Důvodů je několik a jedním z nich je skutečnost, že Adventure Card Game maličko klame tělem a tváří se jako hra, kterou není.
Hra se původně, než ji vývojáři přejmenovali, nazývala Living Card Game a zdálo se, že půjde o vcelku přímočarou adaptaci fyzické, papírové karetní hry The Lord of the Rings: The Card Game, tedy čirou náhodou hry, kterou vlastním a kterou mám moc rád. Jenže to přímočará adaptace v žádném případě není. Není to ani reimaginace. Je to spíš takový zjednodušený hybrid, který se originálem v mnoha ohledech inspiruje, používá jeho obrázky, postavy i klíčová slova, ale funguje podle svých vlastních pravidel.
Díky tomu je hra svižnější, pochopitelnější, jednotlivé partie zabírají méně času… A taky nejsou tak zábavné. Možná je to subjektivní pocit, ale komplexnější, přemýšlivější fyzická verze, kde hrajete proti systému, nikoliv viditelně nedokonalé umělé inteligenci, mě zkrátka bavila výrazně víc a líbilo by se mi, kdyby jí její digitální sestřenice z třetího kolena byla aspoň o chlup podobnější.
Na začátku jsem psal, že to není Hearthstone, a taky v žádném případě není, ale kdybych musel popsat proces, kterým si Adventure Game prošla, asi bych zvolil „zhearthstonovatění“. Neříkám, že jde o nějakou triviální zábavu pro šestileté youtubery, ale pokud jste na tom stejně jako já a původní stolní hru jste taky hráli, dávejte si na tohle potenciální zklamání pozor.
Diamant v kočičím zlatě
Druhým zklamáním je vizuální stránka. Ilustrace hrdinů i nepřátel jsou famózní, převzaté přímo z papírové verze, jenže všechno ostatní oproti tomu působí o to víc jako pěst na oko. Celé uživatelské rozhraní vypadá zvláštně amatérsky, s nevýraznými barvami, levně vypadajícím fontem, nízkým rozlišením.
Je to, jako kdyby se paní Galadriel potácela po Lórienu v pytli od brambor, s rozcuchanými vlasy a s vyhaslým vajglem v puse. Ta krása tam někde pořád ještě je ukrytá, ale musíte hodně přivírat oči, abyste ji viděli.
Někdo by mohl kritiku zbytečné ošklivosti uživatelského rozhraní považovat za povrchní, ale nebojte, já mám námitky i k jeho funkčnosti. Například volba obtížnosti by před vámi měla vyskočit pokaždé, když zahájíte novou kampaň, ne být zastrčená někde v rohu a v jednom kuse zapnutá na nejlehčí, i když už nějakou dobu hrajete na těžší. Několikrát se mi stalo, že jsem se divil, proč mi kampaň připadá tak lehká, než jsem si uvědomil krutou pravdu: Opravdu to nebylo mojí genialitou, nýbrž zapomnětlivostí. Hra by mi v tom měla vyjít vstříc.
Na to, že se člověk musí tak často patlat se stavbou nových, specializovaných balíčků, mi přijde velmi neohrabaný i deckbuilding. Když ho srovnám třeba s tím v Magic: The Gathering Arena, je to jako zářící Taniquetil proti nestvůrnému Angbandu. Není jasně odlišené, které karty si můžete koupit za mince a které už jsou součástí placeného rozšíření, filtry mi nepřipadají dost podrobné, nevím, k čemu jsou „hrdinské balíčky“, které zdánlivě nedělají vůbec nic... a tak dále.
Pro fanoušky dobré
Když jsem karetního Pána prstenů hrál v předběžném přístupu, byl jsem si jistý, že spoustu much vyladí vydání plné verze. Nečekal jsem sice masivní grafický update, který by hra vážně celkem potřebovala, ale vylepšení uživatelského zážitku z prosté navigace skrz menu je to nejmenší, v co bych doufal. Nestalo se. Pár měsíců navíc v early accessu by hře podle mě vůbec neuškodilo.
Inu, pořád jsou tu updaty po vydání, které snad budou hojné. The Lord of the Rings: Adventure Card Game je potřebuje a potřebuje i placená rozšíření, která přidají další kampaně a další karty. Zatím obsahu není málo, ale není ho ani hodně. I když je pravda, že základ za tu dvacetieurovou investici (případně třicetieurovou, pokud rovnou sáhnete i po rozšíření) stojí, zvlášť pokud je Středozem vaší oblíbenou dovolenkovou destinací.
