Steel Division 2 – recenze
8/10
zdroj: tisková zpráva

Steel Division 2 – recenze

Vývojář:
Platformy:
Detail hry

11. 7. 2019 18:00 | Recenze | autor: Václav Pecháček |

„Přesouváme se ze západní fronty na tu východní? Tak to je paráda!“ zahalekalo za druhé světové války přesně 0 německých vojáků. My, necitelní hráči strategických her, pro které je největší konflikt světové historie zdrojem nehynoucí zábavy (a hynoucích panďuláků), ovšem halekat můžeme. Steel Division 2 je tady a stejně jako minulý díl, Steel Division: Normandy 44, nabízí prvotřídní taktickou zábavu.

Chvilka klidného přemítání

Chtělo by se říct: Je to jako Company of Heroes, ale větší. Taky to začínalo ve Francii bojůvkami mezi Američany a Němci, taky se to ve druhém díle přesunulo do Sovětského svazu. Ale zatímco CoH se soustředí spíš na menší operační měřítko a ideálně byste se tam měli starat o spolehlivé krytí každého jednotlivého vojáčka, ve Steel Division se na věc díváte z poněkud jiné perspektivy.

Ovládáte tanky. Ovládáte pěchotu. Ovládáte dělostřelectvo. Ovládáte letadla. Ovládáte zásobovací náklaďáčky plné střeliva. Chybí už snad jen loďstvo, a toho, co tu nechybí, tu je spousta druhů a variant. Steel Division je sice realtimová strategie, ale aspoň ze začátku bude nezkušenému generálovi připadat skoro jako tahovka – tlačítko pauzy se stane jeho nejlepším kamarádem. Ještě že jde při zastavené hře vydávat rozkazy.

zdroj: Archiv

Vítejte v horách

Pauznout hru a pořádně se rozhlédnout po bojišti je tu snad ještě důležitější než v minulém díle. Zatímco Normandie byla hezky placatá a většinu krajinných prvků tam tvořily snadno rozpoznatelné lesy nebo živé ploty, topografie Běloruska během operace Bagration je výrazně složitější, plná kopců, říček, močálů.

Je tak absolutně nezbytné si neustále ověřovat, kam vlastně která jednotka dohlédne. Z ptačího pohledu se vám může zdát, že váš Tiger perfektně vidí na celou pláň, ale když zazoomujete do pohledu střelcových očí, zjistíte, že má v cestě seshora téměř neviditelný malý kopeček, který mu dokonale blokuje výhled. Naštěstí vám tohle všechno prozradí tlačítko C, tak se ho nebojte v jednom kuse mačkat.

Tahle členitost je jedním z největších rozdílů mezi prvním a druhým dílem a Steel Division 2 je díky ní ještě o něco komplexnější. To je výborná zpráva pro veterány, pro které bude zajímavější na mapě identifikovat i jiné klíčové body než jen most, lesík nebo baráček. Pořádná hora uprostřed mapy, kam posadíte pár kanónů ráže 88 mm, může být cennější než deset plně vyzbrojených tanků, stejně jako skalnatý výběžek, který skryje vaše obchvatné síly před očima nepřátelské dělostřelecké baterie.

Nováčkové naopak ze složitějších map možná úplně nadšení nebudou, ale to je zřejmě záměr – vypadá to, že tvůrci z Eugen Systems nováčky nenávidí. Tuto hypotézu podporuje absence jakéhokoli užitečného tutorialu a opět dost matoucí a nepřehledné uživatelské rozhraní, jehož neohrabanost bylo ještě celkem snadné zkousnout v jedničce, ale ve dvojce už to volá po vojenském soudu a popravčí četě.

Po bolesti slast

Když už se rozkoukáte a začnete chápat, jak to všechno funguje, bojování na východní frontě je nádhera. Má hloubku, protože se najednou staráte o sto ozubených koleček válečného soukolí. Má atmosféru, protože můžete kdykoliv přiblížit kameru až k zemi a zakusit válku z pohledu pěšáka.

Nepřátelské kulometné hnízdo je pro vás jedna mrňavá ikonka na mapce, hádanka, problém, který je třeba analyzovat a chladnokrevně vyřešit. Ale staňte se na chvíli četou, která na něj útočí, a uvidíte nedobytnou skálu, z níž bzučí včelky smrti. „Proč běžíte tak pomalu, trotlové?“ křičíte na svoje muže z generálského křesla, když sprintují přes pole pod kulometnou palbou. „To ti chudáci nikdy nemůžou přeběhnout,“ hlesnete, když se do nich vtělíte. Vojín Ryan hadr.

Jenže to potřebné rozkoukání je zkrátka mnohem složitější, než by být mělo. Hra nevysvětlí ani základní koncepty, neumí vypíchnout to, co je důležité – kamarádi, kteří hru zkoušeli poprvé, si dokonce ani nevšimli změny kurzoru naznačující, v jakém typu krytu se daná jednotka nachází. Je hloupé klást před hráče ostnatý drát, ještě než vůbec začne hrát, a očekávat od něj, že si sám vytaví nůžky k jeho přestříhání.

Tahle výtka se dá aplikovat na mód Skirmish, na multiplayer i na historické bitvy, ale jakmile se s pořezanýma rukama a nohama přes ten drát konečně přehoupnete, odměnou vám bude naprosto luxusní válčení. Skirmish a mulťák jsou vždycky zajímavé díky tomu, že si každý hráč skládá unikátní „balíček“ jednotek (žádné stavění budov se tu nekoná), z něhož budete během bitvy čerpat, a ono bojovat proti armádě plné tanků podporované těžkými bombardéry je vážně něco naprosto jiného než se potýkat s na obranu zaměřenou sovětskou divizí, jejíž taktika je: „Posílej na něj pěchotu, dokud mu nedojdou náboje!“

Do historických bitev sice jdete s předdefinovanou skvadrou jednotek, ale to je víc než vynahrazeno propracovaností každého scénáře. V jednom Němci podnikají poslední zoufalý pancéřový útok proti v lese poschovávaným běloruským partyzánům, v dalším se naopak nějaký francouzský kolaborantský oddíl brání proti nesmírné sovětské přesile, ale má dvě výhody: slušné defenzivní postavení za řekou a čtyři skoro nezničitelné Tigery. Úplně jiné bitvy, stejně skvělý zážitek – který si navíc můžete vyzkoušet za kteroukoliv ze stran.

Generál je vůl

Je tu ale ještě jeden mód, který jsem opomněl, mód, který je pro sérii novinkou a který by mohl kompletně transformovat způsob, jakým ji hrajeme – a tahle recenze se právě ocitla na ostří nože. Pokud je ten mód dobrý, následující řádky budou plné nadšení a nahoře bude svítit krásná velká devítka. Pokud se z něj vyklube zklamání, pak bohužel budu muset sáhnout po stojatém nekonečnu.

Je velká škoda, že se naše známky zobrazují na začátku článku, protože moje mistrné budování napětí je teď k ničemu. Vy už stejně víte, kam to vede. Tak tedy dobře: Mód Army General se zrovna moc nepovedl. Je krásné, že tu je, je to lepší, než kdyby tu nebyl – ale u kníru velikého Stalina, takový promarněný potenciál mě dokáže rozpálit spolehlivěji než flammenwerfer.

Nejprve si řekněme, o co vlastně jde. Základní idea vlastně připomíná Total War: Na tahové strategické mapě hýbete celými formacemi od města k městu, a pokud se nepřátelské síly střetnou, vypukne klasická realtimová bitva, kterou pak podle svého gusta vyřešíte nebo necháte simulovat. Jasné jak facka. Co by se na tom dalo zkazit?

No, je toho docela dost. Základním kamenem úrazu, v tomto případě nějakým velmi ostrým pazourkem zaraženým přímo do podpaží, je opět uživatelské rozhraní kombinované s absencí jakéhokoliv koherentního vysvětlení, jak to vlastně funguje. Přísahám, že kdybych nešel na YouTube a nepodíval se na návodné video (přiložené níže), vůbec nemám tušení, která bije.

Jak fungují pohyby jednotek? Co rozhoduje, která jednotka může zasáhnout do které bitvy? Jaká pravidla se aplikují na letectvo? Proč v módu Army General pracuje bitevní ekonomika úplně odlišně od všech zbylých módů? Co přesně znamenají ty nekonečné sloupce čísel u jednotlivých vojsk? Jsem v bitvě favorit? Jdu na jistou smrt? Kdo ví. Já rozhodně ne.

zdroj: Archiv

Plešatý Godot v zákopu

Dokonce i po úspěšném zvládnutí několika kampaní pořád existují mechanismy, jejichž fungování rozumím přibližně stejně jako církevní latině. A jiné sice chápu, ale nepobírám jejich smysl pro hratelnost a/nebo autenticitu.

Například s dobrosrdečným úsměvem akceptuju, že si do každé bitvy můžete vzít jen tři různé vojenské formace – jinak by byla mapa přeplněná a nedalo by se tam hnout. To je dobrý ústupek hratelnosti na úkor realističnosti. Jenže víte, kde se naopak po hitlerovsku neustupovalo ani o krok? V tom, že konkrétní jednotky jsou velmi homogenní – tohle je tanková brigáda, co má jenom tanky, tohle je letecká eskadra, tohle je nějaký pitomý sbor plný pěšáků bez protitankových zbraní.

Ano, to zní celkem reálně, takhle nějak to asi opravdu funguje – máte samostatnou dělostřeleckou baterii, vedle ní samostatnou speciální jednotku vojenských inženýrů a tak dál, a když je potřeba, velení vás scukne dohromady. Jenže ve Steel Division se kvůli tomu celkem snadno může stát, že bitvy absolutně nedávají smysl.

Jednou jsem do bitvy poslal tanky a zjistil, že tahle konkrétní skupina v sobě nemá začleněné žádné zásobovací náklaďáky, takže mým obrněncům během chvilky došly náboje. Jindy jsem jako jednu ze svých tří jednotek zvolil peruť Luftwaffe, zatímco můj oponent letadla neměl. Nad bojištěm po chvíli poletovaly doslova desítky mých letounů, bylo jich jak much, neuvěřitelně, nerealisticky moc – a soupeř s tím, chudák, nemohl dělat vůbec nic. Bylo to katastrofální pro imerzi i pro hratelnost.

Takovým situacím Steel Division 2 ve svých ostatních módech úspěšně předchází právě stavbou balíčku, který je vždycky více nebo méně vybalancovaný. Sice nad složením svých sil máte velkou kontrolu a můžete si dělat, co se vám zlíbí, ale vždycky tam aspoň nějaké to letadýlko, protiletadlový kanón, pěšáky nebo zásobovače nacpete. Army General tohle nemá a následkem toho se z bitvy často stane absurdní divadlo, které může jedna strana rovnou vzdát.

Celé je to hezký nápad, ale nedotažený, což mě na jednu stranu překvapuje, protože s kvalitním základem bitevního enginu už by to snad mělo jít skoro samo, na druhou stranu mě to nepřekvapuje absolutně vůbec, protože to už je zkrátka Steel Division – výborná strategie, která se občas umí pěkně střelit do nohy divným zpracováním nebo tím, jak se navenek prezentuje. K novým návštěvníkům je přívětivější i Lubjanka.

zdroj: Archiv

Horší lepší hra

Je to ta subjektivní nátura recenzování, která mě vede k zdánlivě paradoxnímu názoru: Steel Division 2 je o něco lepší hra než jednička, plnější, se zajímavějšími mapami a s několika pěknými drobnými přídavky. Ale tahle „lepší hra“ mě zároveň dokázala výrazně víc naštvat svými nedokonalostmi, tím, že se ani napodruhé nenaučila, jak udělat pořádný interface (konkrétně z příšerného verbování v Army Generalovi mi jde doteď hlava kolem), jak přivítat nové hráče – a jak vytěžit z potenciálně úžasného nového módu maximum.

Pořád je to samozřejmě skvělá strategie a až si budu chtít zase někdy zataktizovat během druhé světové, budu si vybírat mezi Normandy 44 a Steel Division 2. Nakonec bych řekl, že navzdory pokrokům, které dvojka učinila, výběr záleží na osobním vkusu: Máte spíš chuť na západní frontu a americké paragány tříštící se o pevnou německou obranu? Nebo chcete vidět kruté, mrazivé Bělorusko a rozmetat hroutící se linie fašistického impéria ve jménu světového proletariátu?

S trochou trpělivosti (a ochoty občas mrknout na návod na YouTube) si užijete obojí a musím říct, že ačkoli mám za běžných okolností raději západní frontu, tu východní jsem si ve Steel Division 2 užil náramně, i díky zvláštní poslepovanosti obou armád. U Němců se střídají poslední zbylé elitní pancéřové divize s nějakými vysloužilými maďarskými policajty, Sověti zase mají kromě vlastních tanků i hromadu vypůjčeného amerického vybavení, a to všechno přispívá k větší variabilitě. Což je dobře.

Jen kdyby poslepovaně nepůsobil i nový mód a herní rozhraní.

Vývojář:
Platformy:
Detail hry

Verdikt:

Výborné pokračování výborné hry, které zvládá všechno to, co jeho předchůdce, a ještě něco málo navíc. Trápí ho ale stejné chyby, což se tentokrát hůř odpouští – a bohužel se objevují i chyby nové.

Nejnovější články