Zhmotněná abstrakce
Rez Infinite, podobně jako původní verze pro PlayStation 2 a Dreamcast, vdechuje život geometrickým obrazcům a drobným grafickým částicím. A dělá to s takovou pompézností, že vlastně zhmotňuje abstrakci. Když nevídaný gejzír barev a efektů zaplní herní obrazovku, jako by ožilo plátno moderního malíře. Dojmy jsou ještě intenzivnější s výbavou pro virtuální realitu. Každopádně, ať už se speciální helmou, nebo bez ní, Rez Infinite opravdu umí udělat dojem.
Dechberoucí zážitky z vizuálního karnevalu podporuje rytmická hudba. Soundtrack šmrncovně podkresluje samotnou akci, ale také reaguje na samotné hraní a budí iluzi, že umí spolupracovat. Avšak stejně jako skutečná umělecká díla nejsou v pravém slova smyslu na hraní, tak ani Rez Infinite nerozdává klasickou zábavu. Znovu je to především audiovizuální arkáda, ve které hratelnost výrazně ustoupila efektům, a je do značné míry otázkou vkusu, zda vás takto koncipované dílo opravdu potěší.
Zdánlivé ohlédnutí za starými časy
Na první pohled působí Rez Infinite jako vcelku klasická arkáda, která čarami a geometrickými obrazci připomíná Elite a další staré vesmírné simulátory s vektorovou grafikou. Jak ale přibývají efekty a roste složitost scén, stává se z ní doslova grafický ohňostroj.
Směs barev, tvarů a symbolů není nic dobrého pro epileptiky. Scéna se hypnoticky mění a způsobuje závrať. Obrovské konstrukce se v mžiku rozpadají do milionů částí a z nich se v oslňující záři záblesků stavějí nové. Zkrátka a stručně: obraz kvapí z extrému do extrému jako v tom nejšílenějším grafickém benchmarku. Středobodem veškerého dění je ohromný 3D prostor, který všude kolem rychle ubíhá, stále se mění, zdánlivě nikde nezačíná ani nekončí, a rozměry i vzdálenosti jsou v něm hodně relativní.
Zábava na kolejích
Naneštěstí je ale Rez Infinite opravdu více audiovizuální simulací, než nervydrásající arkádou. To s mírnou nadsázkou znamená, že v hratelnosti posnídala nudu, obědvala stereotyp a navečer se dokrmila zklamáním. Na rozdíl od grafických efektů a fešné hudby se hraní jako takové zkrátka brzy omrzí.
Herní zábava není v Rez Infinite skutečným cílem, ale „pouhou“ vstupenkou k zážitkové turistice. Na rozdíl od běžných arkád v ní ani tak nejde o to porazit soupeře, v tomto případě viry v útrobách fantaskní superpočítačové sítě, nebo získat nejvyšší skóre. Důležité je, aby si hru člověk užil, byl z ní úplně paf a upoutal s ní pozornost kohokoliv, kdo chtěl původně jen projít a už má také pusu dokořán. Jestli si takto představujete dokonalou hru, pak vám Rez Infinite opravdu splní sen. Pokud očekáváte něco víc, než jen kolejovité střílení v barvách novoročního ohňostroje, přijde zklamání.
zdroj: Archiv
Rez Infinite je herně strohá „rail shooter“ akce, což znamená, že hlavní hrdina, ač to díky grafické iluzi tak nevypadá, zůstává ukotven na obrazovce a útočí na nepřátele v rychle se pohybujícím okolí. Střet s viry nemohl být jednodušší. Dlouhým stiskem tlačítka označujete blížící se nepřátelské objekty a po uvolnění prstu do nich střílíte automaticky naváděné a vesměs neomylné střely. Otázkou pouze zůstává, zda jste schopní opravdu včas označovat co nejvíce objektů (či jejich střel), aby se s nimi hrdinná postava nestřetla.
Zvláštní herní princip v sobě míchá automatizovanou torpédovou střelbu z vesmírných simulátorů a akční běsnění alias „sestřel je všechny“ z arkád, jako je Space Invaders. Výsledek nicméně za srdce nechytí, určitě ne tolik jako herní obraz a zvuk. Monotónní kampaň je všeho všudy složena z pěti úrovní, ve kterých se vyjma vývoje prostředí a mírně rostoucí obtížnosti prakticky nic nemění.
Úžasná, ale krátká aréna „X“
Veškeré pomocné prvky, které mají hratelnosti pomáhat k větší komplexitě, ji spíš rozšiřují jen na oko. Například sbírání herních bonusů, které postavu zdokonalují v obranyschopnosti a mění její fyzickou podobu, je pouze přeleštěné sbírání životů.
Plytkost herní mechaniky bije do očí hlavně při bližším zkoumání lenivé umělé inteligence, která v určitých pasážích hry dokonce ani na hráče neútočí. Úrovněmi tak lze příležitostně proplout i bez boje. Aspoň, že bitvy s bossy jsou jakžtakž motivující. Prakticky jsou jedinou herní součástí, která se přeci jen trochu přibližuje audiovizuální kvalitě.
Ačkoliv obsah hry vystačí sotva na jedno odpoledne, kvůli stereotypní hratelnosti člověk nemá pocit, že by potřeboval víc. Opravdové zklamání z brzkého konce přichází snad jen ve zcela novém herním režimu Area X, který se vytasil s natolik úžasnými efekty, že by se jich člověk opravdu nenabažil ani za týden. Bohužel, trvanlivost a přirozená herní zábava nejsou silné stránky této staronové arkády. Na druhou stranu, spokojeným pamětníkům originálu to určitě vadit nebude. Snad ani možná mnohým ostatním.
