Oxenfree - recenze
8/10
zdroj: Archiv

Oxenfree - recenze

Datum vydání:
15. ledna 2016
Vývojář:
Platformy:
Detail hry

8. 2. 2016 21:00 | Recenze | autor: Jan Slavík |

Pohlazení příjemných pastelových barev, klidné mořské vlny objímající trajekt a parta náctiletých, kteří si chtějí náležitě užít volno. Co tomu chybí? No jistě, skupinová fotka na levoboku a pak už vzhůru na pláž s chladicím boxem plným piv a veselými sušenkami v ruksaku. Taková je startovní premisa adventury Oxenfree od studia Night School Studio tvořeného převážně ex-zaměstnanci Telltale Games a Disney.

Podivně jiné klišé

Prvních pár replik, uštěpačných komentářů o tom, kdo s kým zrovna randí a narážek na školní život, a už se o mě pokoušely mdloby. Jde snad o drama o vztazích a potrhaných dušičkách amerických středoškolských teenagerů? V ten moment jsem byl připravený spáchat čestné seppuku pomocí selfie tyčky.

Artiklu moderní kultury zůstaly mé útroby naštěstí ušetřeny, protože na ostrově není všechno takové, jaké se to zdá být. Tedy, ne že byste se trochy vnitřních konfliktů a traumat nedočkali, ale hra je bohudík dávkuje velice opatrně a střízlivě. Zápletka totiž záhy skočí lomeňáka do paranormálních vod takříkajíc po kingovsku. Ze školní limonády je mrknutím oka pravověrná duchařina, kdo na koho "myslí" večer před spaním pozbývá důležitosti a hra začne nabírat pořádné grády.

Oxenfree se po příběhové stránce ani nepokouší přinést něco převratně nového. Servíruje klasickou dávku nadpřirozena se všemi potřebnými proprietami - dávnou katastrofou, která skrývá děsivé tajemství, posednutí temnými silami i obligátní rozdělení skupiny hrdinů a následnou snahu o záchranu ostatních členů. Závěrečné vysvětlení navíc nechává spíše na představivosti hráče. V základu jde zkrátka o jedno velké klišé. Taková hra by mě přeci neměla bavit! Tak proč mě ale přikovala k monitoru a nemohl jsem se od ní odlepit?

Píseň moře s příchutí hrůzy

Důvodů je několik. Jedním z hlavních je podání příběhu. Jednotlivé složky hry, scénář, hudba i grafika, se protínají ve skvěle nastavené konstelaci a unisono budují parádní atmosféru. Co na tom, že úroveň příběhu odpovídá zhruba libovolné méně povedené Kingově povídce (což ale znamená stále velice dobrá), když ho hra odhaluje a zaplétá tak poutavě? Když se ději daří vzbuzovat zvědavost a hráč lační dozvědět se, co se stane dál, nepříliš ohromující míra svěžesti se odpouští velice snadno.

Dalším důvodem je úžasná výtvarná stránka. Hra vypadá jako zamilovaný valčík kříd s akvarelem pod taktovkou tuše a na výsledek se dívá parádně. Malby na pozadí na první pohled připomínají překrásnou filmovou tvorbu irského studia Cartoon Saloon (které obdařilo svět filmy Secret of Kells a Song of the Sea), což je, vážení, kompliment jako hrom. Ostatně, není to jen můj pocit, Sean Krankel, jeden z tvůrců ze studia Night School, v rozhovorech inspiraci hrdě přiznává. A také má být na co hrdý, hra je vizuálně dech beroucí.

Jak se to hraje?

Oxenfree je ukázkovým příkladem moderní adventury. Point-and-click problémů se zde nedočkáte, kombinace předmětů si berou volno a v zákoutích tajemné krajiny nečíhá ani jeden hlavolam nebo rébus. Děj se posunuje vpřed téměř výhradně skrze rozhovory s ostatními členy výpravy a cestováním po malebně děsivém ostrově.

Milovníky pravověrných adventur tedy žádná hratelnostní nirvána nečeká, ale na druhou stranu to zaručuje správné tempo hry, které nenaruší týdenní zásek, protože hráče nenapadlo chytit termity na dřevěnou nohu. Oxenfree odsýpá plynule a až na drobné zakolísání těsně před koncem, kdy vás nutí do nepříliš příjemného backtrackingu, není její dynamice co vytknout.

Rozhovory jsou zpracovány originálně. Řeč totiž plyne, a pokud hlavní hrdinka Alex není (což většinou není) její jedinou účastnicí, pokračuje dál i bez jejího přičinění. V praxi to znamená, že v několika opravdu klíčových momentech se sice čeká na vaši odpověď, ale jinak většinou nemusíte říci nic. Hra vám ve vhodný okamžik nabídne možnost nějakým způsobem se zapojit do rozhovoru a tím ho někam nasměrovat, ale nenutí vás k tomu.

zdroj: Archiv

Nenapadá vás co říct? Mlčte. Tento systém funguje dobře a dovoluje daleko větší míru ztotožnění se s postavou, než bývá běžné, protože když zrovna nemůžete dodat nic, co by se vám líbilo, lze zkrátka zůstat zticha. Je to daleko skutečnější, osobnější a více "ze života" než tradičně povinné repliky, jak je známe z většiny podobných her.

V dialozích se též často rozhoduje o osudu přátel - hra nabízí několik konců a ne, z ostrova se rozhodně nemusíte vrátit všichni. Hře to poskytuje další vrstvu napětí. Na reakci Alex se nečeká, hovor plyne dál, ale co kdybyste bývali zabránili tragédii, kdybyste něco řekli v tom okamžiku před chvílí? Kdy? No přeci když jste nevěděli, co říct, a raději jste tak mlčeli. Volbu vzít zpět už ale nejde. Věřte, že podobné myšlenky vám budou usilovně vrtat hlavou, za což hře právem náleží další pochvala.

Takže za plnou palbu?

Oxenfree není dokonalá. O nepříliš originální zápletce a vlažném vysvětlení tajemna už byla řeč a zmínka padla i o lehkém zadýchání tempa těsně před koncem. Krom toho musí největší výhrady směřovat k dabingu a verbalitě středoškoláků. Mluví totiž prostě až moc dospěle, jsou nadmíru racionální a často zabíhají do témat, kterých byste se, omlouvám se za předsudky, od středoškoláků jednoduše dočkali jen stěží. Není to samozřejmě vyloženě špatně, ale k obsazení rolí to zkrátka moc nesedí.

Dozvuk k tomu pak představuje přednes replik, který je poněkud zvláštní. Častokrát jsem se přistihl, že jsem za monitorem evidentně více napjatý než aktéři příběhu. Tóny jejich hlasů jsou nezřídka dvakrát nevzrušené, v pohodě, v klídku, vždyť se vlastně nic neděje, no ne? Nejhorší je v tomto ohledu zřejmě právě hlavní hrdinka Alex, protože občas mluví tak nezainteresovaně, že se až divíte, že si vaše akvamarínovláska neudělá uprostřed těch všech bran do temnot, posednutí a hlasů ze záhrobí pauzu na šálek čaje a partičku pasiáns.

Není to však pravda pokaždé, děj a atmosféra dokážou být dostatečně strhující, a přestože se nedočkáte dech vyrážející katarze po vzoru například skvělé To the Moon, hra je stále velice zábavná, poutavá a po jejím dohrání ve mně doznívá téměř výhradně pozitivní pocit. Přidejte přenádherné umělecké zpracování a výsledek je jasný - Oxenfree musím každému, koho moderní adventury neodpuzují, ze srdce doporučit.

Verdikt:

Poutavá hororová adventura, které pomáhá výborné audiovizuální zpracování. Originalitou příběhu sice dech nevyrazí, ale podaří se jí to atmosférou a bezprostředností zážitku. Vyzkoušejte, nebudete litovat.

Nejnovější články