zavřít

Ghost Recon Wildlands - recenze

PC

Recenzovaná verze: PC

Vychází na platformách: PS4, PC, Xbox One

Verdikt: Hra s překrásnou grafikou a uspokojivou hratelností. Dojem kazí stupidní příběhové prokreslení a hlavně nízká rozmanitost úkolů spojená s omezenými taktickými možnostmi a hloupou AI, což v single playeru ústí v postupný stereotyp a nudu. Kooperativní režim ale nabízí úplně jinou úroveň zábavy, a pokud byste si chtěli Wildlands zahrát, mělo by to být právě kvůli zážitku s živými společníky.

Hodnocení redakce 6/10

Jak hodnotíme

- Recenze autor: Jan Slavík Komentáře: 0

Další otevřený svět jak podle kopíráku? Pěkný na pohled, ale prostý invence, bez hlubších vrstev a propracované hratelnosti? Ano i ne. Kvalita zábavy v Ghost Recon Wildlands se přelévá od průměru až k vynikajícím zážitkům v závislosti na tom, jaký zvolíte přístup a hlavně, zda se do ni pustíte sami, nebo s přáteli.

V základu je Ghost Recon Wildlands taktická střílečka s otevřeným světem, v níž se zhostíte role vojáka ze čtyřčlenného komanda vyslaného do Bolívie, aby tam pomohlo zničit mocný drogový kartel. Spolubojovníky pak ovládá počítač, nebo jiní hráči v kooperativním režimu. Tvůrci slíbili časem přidat i režim, ve kterém si lidé půjdou po krku navzájem, ten však ve hře zatím není. Jediná interakce s ostatními je tedy momentálně spolupráce.

Hrajeme si na vojáky

Také jste po náznacích z marketingových materiálů chovali naději, že bychom se mohli dočkat dospěle podaného náhledu na problematiku drogových kartelů a dopadu jejich působení na běžné obyvatelstvo či zemi jako celek? Tak na to můžete zase s klidem zapomenout.

Jistě, hra má v nejdelší podobě svého názvu jméno spisovatele Toma Clancyho, už z toho šlo předpokládat, že není namístě očekávat zevrubné sociální studie. I tak jsou ale Clancyho knihy v porovnání se scénářem Wildlands jak Shakespeare v nejlepší formě vedle fejetonu znuděného studenta. Jednoduše řečeno, příběh vás opravdu nenadchne.

Ale i braková zápletka dokáže být poutavá a strhující, pokud se umí dobře podat. Zde ovšem žádná snaha ani neproběhla. Postavy jsou naprosto bez duše, nezajímavé, čitelné a archetypální. Kvalita dialogů v cutscénách je mizivá, zájem o předmět diskuze se tak rychle vytrácí. Jinými slovy, po několika hodinách už je člověku absolutně jedno, proč a koho to vlastně zabíjí, což je přesný opak toho, o co se hra měla původně snažit. Podobné neprokreslení děje lze odpustit u hry typu Just Cause, ale Wildlands se tváří smrtelně vážně, a o to více její příběhové selhání bije do očí.

Úplně nejhorší je ale vnucená morálka a přes koleno lámaný kontrast "těch dobrých" a "těch zlých". Vaše parta bojem ošlehaných veteránů se chová jako skvadra Mirků Dušínů, jsou nezkažení, nepodplatitelní a jejich cíle i americké ideály jsou čistší než padlý sníh. Co hůř, hra vám ani neumožní chovat se jinak. Vzdávající se nepřítel je náhle imunní vůči projektiům a pokud se ho i přesto pokusíte uzemnit, protože uprostřed zuřivé přestřelky přece nebudete brát zajatce, ostatní členové vašeho komanda vám ihned začnou do vysílačky spílat jak největšímu antikristovi.

Wildlands působí trochu jako kdyby na vývoj dohlíželi komisaři od Disneyho. Hlavně aby kladné postavy neprojevily nějaký negativní povahový rys! Na druhou stranu bylo samozřejmě potřeba ukázat, jací jsou hrdinové drsňáci, a tak musí čas od času do projevu přidat nějakou tu vulgaritu. Která ovšem v jejich podání zní strašně nepatřičně.

Ve hře lze popravovat spící nepřátele kulkou z deseti centimetrů do hlavy (nevzdávají se, tak to nevadí), a po dohrání jsem měl na kontě celkem přes dva tisíce zabití. Tak buď hraji za partu nevinných andělů chránících bezbranné v zájmu míru a pokoje, nebo skupinu zabijáků, pro něž účel světí prostředky a jejich cesta je lemovaná mrtvolami. Ale obojí najednou? Masakr malé kartelové armády v kombinaci s naivní morálkou ještě více to ubírá na už tak dost chatrné uvěřitelnosti celého dění.

Kvůli příběhu si Ghost Recon Wildlands rozhodně nepořizujte. I nejotrlejší jedinci začnou přemýšlet o přeskakování dějových videí nejpozději v polovině hry. Samotný závěr pak nevylepší vůbec nic. Jako třešničku je též potřeba zmínit, že se hra ani neobtěžuje řešit nějakou kontinuálnost, pokud tedy provedete mise ve "špatném" pořadí, není problém se potěšit telefonátem od postavy, která už je v tu dobu mrtvá, a podobně.

Bolívie

Jenže, jak už bylo naznačeno v úvodu, Wildlands je kvalitativně rozporuplnou hrou a po kritice nutně musí přijít chvála. Tu si zaslouží třeba právě forma herního světa. Bolívie ve zdejším podání působí nesmírně autenticky, a hlavně fantasticky vypadá. Podíváte se do všech možných biomů, které jihoamerická země nabízí. Nádherně husté džungle střídají náhorní plošiny, malebné rudé kaňony, vyprahlá poušť a skoro pohádkové jehličnaté lesy.

Kam se podíváte, tam vás upoutá dechberoucí výhled. Úžasné siluety hor, zalesněná panoramata, zlatavá mlha rozzářená východem slunce. Opravdu je na co se koukat a nepamatuji si, kdy jsem naposled měl chuť páchat deset nadšených screenshotů při každém výjezdu autem.

Co do obsahu už je situace bohužel horší. Wildlands se nedokázala vymanit z klasického mustru her s otevřeným světem. Bolívie tak čistě fakticky funguje vlastně jen jako krásná nahrávací obrazovka mezi jednotlivými misemi nebo místy, kde se dá něco dělat. To zjistíte poměrně brzy, interakce se tak záhy změní na pouhé zakliknutí cíle v mapě a otrocký přesun. Tvůrci se to snaží napravit přítomností civilistů a provozu, který má vzbuzovat iluzi živoucího světa, ovšem ničeho jiného se nedočkáte. Jen té iluze.

Prostředí nejen že nijak zvlášť nereaguje na vás, ono nereaguje ani samo na sebe. Řidiči, kterým když zatarasíte cestu, budou tam poslušně stát až do soudného dne, by se ještě dali ignorovat. Těžko si ovšem nevšimnout situací, kdy potkáte na dálnici konvoj drogového kartelu plný po zuby ozbrojených hrdlořezů a auto v jásavých rebelských barvách nacpané partyzány, kterak vedle sebe pokojně odjíždějí vstříc světlým zítřkům. A to není ojedinělá situace, děje se to velmi často. Znepřátelené frakce se navzájem blahosklonně ignorují, dokud se nějakým způsobem nepřidáte do akce, což uvěřitelnosti světa hrozně ubližuje.

Otevřený svět podle tradičního mustru funguje i zde. Místo oblíbených věží zde sbíráte složky s dokumenty, mapy a podobně, ale princip je stejný. Fascikl strategických dokumentů nasází do mapy změť ikonek, které pak můžete vyzobávat. Principálně tedy vůbec nic nového. Alespoň že vás při tom všem obklopuje vizuální krása, takže lehce repetitivní cestování vlastně nakonec ani nijak zvlášť nestihne otravovat, protože místo hartusení je potřeba se věnovat užaslému rozhlížení na všechny strany.

Za volant

Kilometry můžete klidně zdolávat pěšky, to ale pochopitelně vzhledem k velikosti herní plochy není úplně žádoucí a pohodlné. Ke slovu tak přicházejí dopravní prostředky, které, ostatně jako většina věcí ve hře, mají své silné i slabé stránky. Jízdní a letový model chválit nelze, jedná se o podivný mix mezi arkádou a simulací bruslaře začátečníka. Situace je sice lepší než v otevřené betě, ale například pokoušet se o přetáčivý smyk stále nedoporučuji, výsledkem většinou bývá jen nezamýšlená komedie. Na řízení si nicméně po čase zvyknete, ale přesně odhadnout, co udělá helikoptéra, jsem nezvládl ani po desítkách hodin.

Lépe už na tom jsou motorizované přestřelky. Řada vozidel je osazená kulomety a kanóny. Rovněž z každého auta, lodě i vrtulníku se můžete vyklonit a chrlit olovo ze své normální zbraně. Palba po ujíždějícím konvoji, obrana před nalétávající helikoptérou pomocí rotačního kulometu nebo prostá zteč nepřátelského tábora, při níž vaše komando zběsile pálí vykloněné z bočních oken - takové chvíle dokážou být parádně zábavné. Jen škoda, že si při nich paradoxně nejméně užije řidič.

Hrr na ně!

Vše doposud zmíněné byla vlastně jenom omáčka okolo. Chleba se do ní láme, když přijde na samotnou akci. Standardně stanete někde na kopci nad nepřátelským táborem. Stmívá se. Pátrací reflektory krájí šero, ale vy jste bezpečně daleko. Následuje průzkum dalekohledem či průlet dronem s kamerou, pomocí nějž si označíte nepřátelské patroly a namalujete imaginární terč na čelo odstřelovače na strážní věži.

Další postup se větví do několika možností. Můžete pěkně z dálky odstraňovat jednoho gangstera po druhém puškou. Nebo se vydat vpřed a problém neslyšně vyřešit tlumeným samopalem, jako správný smrtící přízrak. A nakonec je tu vždy možnost spektakulární akce se spoustou ohně, krve a dýmu ze střelného prachu.

Ano, opustit veškeré finesy a nepřátele prostě převálcovat na sílu se zde opravdu dá brát za legitimní variantu. Musíte ale počítat s tím, že stále nehrajete doomovku. Pokud s řevem vyskočíte z krytu na otevřené prostranství s tím, že když to zrovna teď nejde silou, půjde to ještě větší silou, místní sicarios vám velmi rychle vysvětlí, že ve Wildlands vážně nehrajete za Arnolda Schwarzeneggera.

Střelba je poměrně uspokojivá, ať už postupujete potichu, nebo nahlas. Najdete tu dokonce i lehký náznak balistiky, což je fajn. Nepřátelé jsou sice vcelku hloupí, ale to se v řeži dá ještě celkem přehlédnout. S povděkem naopak kvituji fakt, že jakmile zvolíte stealth a nepřítel vás zpozoruje, nevědí o vás telepaticky všichni v okolí. Pokud ho stačíte umlčet dřív, než si zavolá o pomoc, začne hulákat nebo střílet, může tichá akce pokračovat. To je příjemně realistické.

Utrpení vlka samotáře

Hlavní problém sólo hry jsou (vedle příběhu) počítačem ovládaní spolubojovníci. Taktické možnosti sice na papíře zní velmi bohatě, stejně tak by je naznačoval široký arzenál smrtících i omračujících granátů, min, nástrah, odlákávadel a podobně. Všechno ale pohřbívá systém příkazů vašim vojákům, který je v rámci zjednodušování sedřený na kost a zkombinovaný s jejich špatnou AI. Zvládnou se sice plížit, když se plížíte vy, a spustí palbu, jakmile začnete tisknout spoušť vy, ale to je asi tak všechno.

Jinými slovy, své parťáky pořádně nerozmístíte, aby se dala spustit koordinovaná akce. Nevysvětlíte jim, že až vykopnete dveře, má hned za nimi letět dovnitř oslepující granát. Nepřinutíte jednoho, aby kryl záda, zatímco tři čistí prostor a podobně.

Přínos spolubojovníků se nakonec smrskne v to, že jednou za půl minuty můžete označit tři cíle, které pak nohsledové sestřelí spolu s vámi. Že to udělají často z naprosto nemožných střeleckých úhlů, to už radši ani nezmiňuji. Kdyby si totiž ještě měli opravdu sami hledat místo, odkud mají na cíleného narkomafiána výhled, nejspíš by se z téměř nepoužitelných změnili na zcela zbytečné. Co z hlediska hratelnosti zůstane? Obyčejná, napůl arkádová, napůl stealth střílečka okleštěná o svůj největší trumf - spolupráci.

Sestupná tendence

Nejen ekonomové znají jev, kterému se říká "zákon klesajících výnosů". Definicí má dost, ale v zásadě jde o to, že když děláte dokola jednu věc, bude odezva horší a horší. Přesně to se děje i v single playeru Wildlands. Zpočátku je to dobrá zábava, stealth je uspokojivý, střelba jakbysmet. Jenže variabilita misí je nulová, v podstatě ve všech jde o napadení tábora, kde pak musíte někoho zabít, někoho unést či něco zničit.

Tvůrci se tento uspávající rytmus pokusili narušit několika naskriptovanými úkoly a konflikty. Výsledek je ovšem poněkud rozporuplný. Jde o to, že jakmile neuděláte přesně to, co se od vás čekalo, hru bez problémů "rozbijete". Tušíte například podraz při schůzce s mafiánským bossem a chcete si nejdřív pečlivě obhlédnout okolí, abyste byli v bezpečí?

Prosím, jak je ctěná libost. Bude vám to ovšem platné jak sněhový pluh v Bangkoku, protože autoři se rozhodli, že k přepadení prostě dojde, a tak se na vás vyrojí hejno pistolníků i přesto, že nikde žádní ještě před pěti vteřinami nebyli. V krajních případech vám Wildlands dokonce s klidem spawnuje nepřátele z čistého vzduchu. Nemá ani dostatek dvornosti, aby vám to dělala aspoň do zad. Ne, pěkně přímo před očima.

Luxovat mapu a vysbírávat všechny součástky, sudy, bedny, nahrávky a kdesi cosi, to také ztrácí kouzlo zhruba někde okolo druhé provincie. Kvůli nedostatečnému systému rozkazů si taktického vyžití sami jednoduše moc nedopřejete, a hra se tak někde okolo třetiny začíná naklánět směrem k území stereotypu. Přidejte ještě dalších patnáct dvacet hodin toho samého, a co dostanete? Ke konci už je to prostě nuda. Mimochodem, sólo dohrání mi zabralo něco okolo čtyřiceti hodin, a to jsem prošel sotva polovinu nabízeného obsahu. Chuti pouštět se sám do dalšího už by se ve mně ale nedořezal.

Nebe a dudy

Dosavadní vyznění textu ovšem bere za své, jakmile přijde řeč na kooperativní režim. Hrát Wildlands v single playeru, a poté se pustit do akce s živými spoluhráči je nesrovnatelné. Hra totiž opravdu má potenciál zejména v oddělení taktického přístupu, a multiplayer ho konečně dokáže využít. Ve Wildlands si jednoduše zábavu musíte vytvořit sami, ale nástroje k tomu dostanete, a když se to podaří, nakonec to vážně stojí za to.

S kolegy můžete spřádat složité plány, a pak je hlavně doopravdy provádět. Rozdělit si role a přelstít nepřátele, lákat je do pastí, na připravené miny či otevřený prostor, kde už si je vychutná váš sniper. Sevřít je do kleští, připravit křížovou palbu. Schválně vylekat papaláše, kterého máte unést, aby sám vyrazil na útěk ke svému autu, kde už ale čekají dva spoluhráči s namířenou puškou a připravenými pouty. Došlo i na vyloženě filmové momenty, kdy jeden napjatě čekal v nastartované helikoptéře, druhý k ní běžel s důležitým zajatcem, zatímco na pozadí se rozeznívaly poplašné sirény a vybíhali zburcovaní strážní, aby stihli už jen marně pokropit na poslední chvíli odlétající vrtulník. Výborná chvíle.

Fantazii se meze nekladou, možnosti jsou bohaté, a v případě, že si budete se svou partou vymýšlet různé rozmanité taktiky, přístupy, a zkoušet je, nedostaví se ani onen zmiňovaný stereotyp ze hry pro jednoho hráče. Pokud navíc celá operace proběhne přesně podle plánu, hladce a bezchybně, zvládá hra přinést libý pocit zadostiučinění.

I v případě, že se všechno zvrtne a metodický postup ústí v bezhlavou přestřelku, působí Wildlands s kamarády daleko lépe než při samostatném hraní. Horečnatě na sebe pokřikovat instrukce, varování a povzbuzovat se, když víte, že se na ostatní můžete spolehnout, budou vás krýt a snažit se, co síly stačí, má úplně jiné kouzlo. Hra je prostě v kooperaci zábavná, a o to jde především. Ostatní nedostatky, a že jich je požehnaně, sice kvůli tomu nelze úplně přehlédnout, ale člověk k nim má chuť být přeci jen shovívavější.

Dojem napravuje i velice povedené technické řešení kooperace. Nejen, že můžete plynule přepínat mezi multi a single playerem bez citelných přechodů, často se samozřejmě stane, že se potkají hráči, kteří jsou jinak daleko v kampani a podobně. Hře to vůbec nevadí a umožní jak těm, co jsou napřed, aby si znovu prošli již hotové mise s ostatními, tak těm, co jsou pozadu, účastnit se misí, do nichž by jinak neměli přístup.

Potěší i promyšlené detaily, jako že každý hráč má vlastní ukazatel, který může umístit na mapu a "pozvat" tak ostatní členy party do své mise a podobně. Neztrácíte tak čas snahou se zorientovat, hned je jasné, co se děje, a můžete se pustit do akce. Samotné připojování bylo v mém případě též bezproblémové, na žádné patálie s konektivitou jsem nenarazil, vše proběhlo hladce a pohodlně na pár kliknutí.

Vylepši si svého Ducha

Wildlands nabízí vcelku bohaté možnosti úprav vzhledu vašeho vojáka, takže militarističtí módní fanatici se rozhodně mají s čím zabavit. Jedná se však bohužel pouze o kosmetickou záležitost, nepřátelé vás zpozorují ze stejné vzdálenosti, ať už na sebe navlečete sniperské maskování, nebo růžový šusťák. Postavu lze dále vylepšovat investováním bodů a materiálů, které nacházíte ve světě nebo dostáváte za splněné mise. Skillů k odemčení je k dispozici také poměrně dost.

Pochvalu si zaslouží zbraňový arzenál. Pušek, pistolí, brokovnic, samopalů i útočných pušek hra skýtá úctyhodné množství, takže svého favorita si najde každý. Do rukou dostanete všechno možné - od klasik typu Colt M4A1 až po vybranější kousky, jako je třeba poloautomatická ostřelovačka H&K G21. Většinu zbraní lze navíc rozebrat a vybavit vlastní optikou či kolimátorem, hlavní, spouští, pažbou a podobně. Výběr je bohatý a lákavý - však hledání nových zbraní a příslušenství bylo v podstatě jediným sběratelským aspektem, který mě až do konce hry neomrzel.

Chce to pořádné železo

Připravte se na opravdové grafické hody. Vizuální podoba je spolu s kooperativní zábavou čestnou výjimkou z tvrzení, že všechny pozitivní stránky hry k sobě mají i negativní aspekt. Je jasné, že zrakové vjemy všichni hodnotíme podle svých vlastních měřítek, nicméně podle těch mých je Wildlands jednou z nejlépe vypadajících her vůbec. To je vidět na okolo poházených obrázcích, ale věřte, že jakkoliv pohledný screenshot (u kterého bohužel musela proběhnout komprese, jinak bychom rozbili internet) nedělá hře čest, protože v pohybu je to na plné detaily čirá radost.

Světelné efekty, odrazy, hustá vegetace, na všechno nezbývá než zírat a kochat se. Zejména v bouřce a dešti vypadá hra vážně neuvěřitelně. Občas si sice je možné všimnout textur, jejichž ostřejší verze se načítají, až když už jste příliš blízko, ale nejde o nic, co by celkový dojem jakkoliv kazilo.

Cena za líbivé pozlátko je očekávávaná. Hardwarové nároky jsou krvavé, jak se sluší a patří. Nutno ovšem doplnit, že brutální požadavky na počítač platí jen pro nastavení ultra a vysoká rozlišení. Snížíte-li kvalitu největších žroutů výkonu, kterými jsou světelné efekty, hustota vegetace a stíny, hra se náhle rozběhne i na znatelně slabších konfiguracích snesitelně plynule.

Pravidelný spoluhráč si na i5 + GTX 660 po instalaci nejnovějších ovladačů mohl dovolit hrát v 1080p na střední detaily se snímkovou frekvencí okolo 35-40 fps. To sice není země zaslíbená, ale na tak obstarožním stroji jde o velice solidní výsledek.

Mé hraní probíhalo na i7 7700k + Titan X, a musím říct, že zatím žádná hra nedala mému počítači zabrat podobným způsobem. Na plné detaily ve 4K jsem sice v provinciích s menším množstvím vegetace vídal framerate okolo 60, v zalesněných oblastech však průměr činil 43 fps. Hra byla bez problémů hratelná, ale zkrátka a dobře, přeci jen to není medová hladkost.

Co s tím?

Přál bych si, aby vyšla hra, na kterou bych mohl jen vrstvit superlativy a nad číselným hodnocením nemusel dumat (rozhodování probíhalo mezi šestkou a sedmičkou, aby bylo jasno). Takové však existují snad jen v blahých recenzentských a hráčských snech. Kvalita zábavy v Ghost Recon Wildlands není černobílá. Pokud vám jde hlavně o vizuální orgie a překrásný, rozlehlý svět, klidně si hru pořiďte.

Na druhou stranu, vyžadujete-li hlubší zápletku, zamyšlení, zajímavé charaktery a široce rozmanitou hratelnost, koupi raději pořádně zvažte. Hlavním faktorem rozhodování by ale mělo být to, zda ji budete mít s kým hrát. V případě, že se do ní plánujete pustit ve stálé, sehrané partě, k číslu v hodnocení si s klidem v duši přičtěte alespoň bod, protože v kooperaci je Wildlands o poznání lepší zábava.

Tagy: akční third person otevřený svět

Zdroje: Vlastní

Poslední komentáře

celkem 0

Český herní web, který se soustředí na hry pro PC, PS4, Xbox One, Xbox 360, PlayStation 3, Wii, 3DS, DS, PS Vita, iPhone a iPad. Pro všechny platformy nabízíme recenze, preview, videorecenze i pravidelné novinky. Na Games.cz najdete i podcasty, rozsáhlou databázi her a speciály k očekávaným hrám ze sérií jako Call of Duty, World of Warcraft, The Elder Scrolls, Assassin's Creed, Grand Theft Auto, Battlefield nebo FIFA.

Hledáme nové členy týmu, pokud umíš programovat, pojď mezi nás. Více informací.