Za necelý rok tomu bude dlouhých 20 let od vydání původního Titan Questu, který se nezalekl behemota a vyzval na přímý souboj Diablo v jeho vlastním žánru. Ze hry se sice nestala taková kultovka, ale své příznivce si našla – včetně mě. Takže když THQ Nordic konečně oznámilo pokračování od Grimlore Games (SpellForce 3), měl jsem se po opravdu dlouhé době na co těšit.
Neodmítl jsem proto možnost ponořit se do první demoverze hry Titan Quest II, která vás nechá ochutnat lehce přes hodinku z výsledné hry. To je na diablovku zoufale málo času, k čemuž je potřeba přihlížet při všech těch dojmech na dalších řádcích. Nicméně, jak to tak bývá, i za hodinu si na hru dokážete udělat nějaký názor, svůj první dojem. A ten můj je takový… všelijaký.
Dovolená v Řecku
Ten nejvíce pozitivní si pokračování nese už od svého předchůdce. Po všech těch potemnělých sériích jako Diablo, Torchlight, Path of Exile i méně známých kouscích jako Victor Vran, Chaosbane či Darksiders Genesis je prostě a jednoduše velice osvěžující ocitnout se ve světě zalitém sluncem.
Nacházíte se na krásných řeckých ostrovech, kde se procházíte po jejich písčitých plážích, smočíte si kotníky v azurovém moři a proběhnete se po zarostlých lukách. Místo moru a obecného úpadku světa tu na vás čekají zříceniny dávných chrámů plné kostlivců, příroda obydlená kanci, vlky, kobrami a přerostlými kraby, místo dungeonů jsou tu přírodní jeskyně.
zdroj:
THQ Nordic
Ale nebojte, i do tohoto světa protkaného řeckou mytologií proniká temnota, když se nachomýtnete k vypálené vesnici, kde řádí kult uctívající místního krvelačného – a údajně překrásného – gryfa. Nebo když se na svět snese hněv Nemesis, bohyně „spravedlivé“ odplaty…
Ale ty chvíle před zjevením záporáka byly moc příjemné a po zkušenostech s Diablem IV a Path of Exile 2 jsou vyhřáté pláže a relativně normální svět milou změnou scenérie. Pomáhá tomu i grafika, která sice ani z daleka nevyzařuje produkční kvality obou zmíněných her, ale rozhodně neuráží. A doprovodný soundtrack správně dokreslí celou představu o epické pouti jednoho svalnatého hrdiny, kterému bohové žehnají.
Staré dobré zbraně
No dobře, nechme stranou, jak Titan Quest II vypadá, a povězme si něco o tom, jak se hraje. A tady nemůžu říct nic jiného, než „tak nějak normálně“. Běháte na gamepadu, případně klikáte na myši, masakrujete vše, co se vám na spíše lineární cestě postaví do cesty, sbíráte nové vybavení a neustále pokračujete prostředím kupředu.
zdroj:
THQ Nordic
S každým typem zbraně se cítíte patřičně mocní, ať už je řeč o krátkých nebo dlouhých, lehkých nebo těžkých zbraních či předmětech schopných sesílat kouzla. Můžete se stát lučištníkem, třímat meč a štít nebo jako já pořádnou obouruční sekeru.
Nevybíráte si tu žádnou třídu, prostě si jen řeknete: „Tak s touhle zbraní se teď chci ohánět“ a své rozhodnutí o zatáčku dál hned přehodnotíte, protože z kraba vypadlo parádně vypadající kopí. Nebo nová hučka. Nebo prsten! Nebo zbroj!!!
Nepotřebné harampádí prodáte u obchodníka, koupíte si u něj něco fešného s lepšími statistikami, aby vám za dalším rohem padlo ještě něco o kus lepšího, a tak dále, absolutně nic nového pod sluncem.
Válečník musí přemýšlet
K zajímavějším systémům patří ty týkající se boje samotného. Do začátku hry máte dva úhyby, které se časem dobíjejí, takže si nemůžete dovolit se po bojišti kutálet sem a tam (ale později si můžete odemknout další dodatečný úhyb).
Podobně strategicky musíte zacházet s vlastním zdravím. Tedy spíše s léčivými lektvary. Ty máte všehovšudy dva, a zatímco zdraví jako takové se po čase regeneruje, tak lektvary ve zdejším světě vůbec nenajdete – plní se vám totiž pouze zasahováním nepřátel.
To vás nutí k určitému způsobu boje, zejména proti nepřátelům útočícím z dálky, případně v souboji s jediným bossem v demu (zmíněným gryfem, čímž hra automaticky dává vzpomenout na jeden z prvních questů ve třetím Zaklínači).
zdroj: THQ Nordic
Vtip je samozřejmě v tom, že lektvary vypijete bleskovou rychlostí, ale jejich dobití nějakou dobu zabere. Dobu, po kterou musíte bušit do svého nepřítele a snažit se u toho neschytat moc ran, což je ztížené právě cooldownem na úskocích.
A tento systém se chtě nechtě musíte naučit, nemůžete ho obejít přelevelováním. Když si na mě totiž gryf poprvé smlsnul jako na polní myšce, hned jsem si řekl: „Tak já tedy ještě oběhnu ty zbylé kouty mapy, zabiju u toho další nepřátele a trochu se vyleveluju.“
Jenže nepřátelé se nerespawnují a žádné neprozkoumané kouty už mi nezbyly, takže jsem prostě a jednoduše musel přijít celému systému na kloub, přešel mi docela do krve a začal mě i bavit, pak jsem se naučil všechny triky gryfa a po pár pokusech už nepředstavoval takovou výzvu. A to je skvělé.
zdroj:
THQ Nordic
Copper Quest
Jen je to celé takové… obyčejné. Titan Quest II vypadá hezky a hrát ho je fajn, ale na zadek se z něj neposadíte. A po zkušenostech s Path of Exile 2 vás zdejší strom dovedností zaskočí svou strohostí. Nechápejte mě špatně, nejsem největší fanda stovek a stovek koleček, která se mě ze všech sil snaží zmást a rozpoltit.
V Titan Questu II je vše takové přímočařejší, investujete bodíky do pár základních statistik ovlivňujících možnost třímat konkrétní vybavení, jiné bodíky dáváte do aktivních skillů, díky nimž jsem se svou obouruční sekerou dělal piruety a těžké útoky, a další bodíky zase vkládáte do pasivních schopností, jejichž vlivem byl každý můj útok silnější, mnohem častěji jsem dával kritické zásahy a tak dále.
Jenže to je jen na první pohled. Po bližším přezkoumání zjistíte, že každá schopnost se dá nejen odemknout, ale také vylepšovat, čímž se v ní objevují sloty pro její dodatečné schopnosti. Tím pádem bych se úplně nebál toho, že by tu nebyl prostor pro tvorbu nepřeberného množství buildů. Taky je to ovšem přesně ta oblast, která se z nějakých 80 minut dema opravdu nedá pořádně prozkoumat.
Stejně jako příběh, různorodost vybavení, jeho funkčnost napříč hodinami hraní, pestrost nepřátel, endgame… A pokud tvůrci do finální hry nedají gaučovou kooperaci, tak budu velmi zklamaný, jelikož zrovna Titan Quest je oblíbenou hrou mé drahé polovičky a jak už zaznělo na začátku, rád bych si s ní po té neskutečné temnotě Path of Exile 2 dal něco slunečnějšího. A co si budeme, ona i ta řecká mytologie je daleko míň okoukaná než zas a znova ten provařený morový středověk…
Po 80 minutách mám za sebou zážitek, na který pravděpodobně zapomenu. Nebylo to špatné, nebylo to skvělé. Prostě taková další z řady diablovek, která to bude mít ve stínu zavedenějších značek těžké.
