Strategická série Total War mě provází celý můj hráčský život od chvíle, co jsem se na kamarádově počítači poprvé bezhlavě zamiloval do Medievalu II. Pokud čtete moje články tady na Games, tak už to o mně asi víte: Vypisuju se tady z návratů k Empire: Total War (záchrana Polska, nastolení jeho krutovlády), dávám dohromady žebříčky nejlepších dílů, pěju ódy na geniální fanouškovskou modifikaci Divide et Impera pro Rome II.
Dneska to všechno tak trochu zkombinuju. Popíšu vám svůj nový oblíbený mod, který mi zároveň zprostředkoval triumfální návrat do hry, s níž to všechno začalo. Rozezněla se vám duše podmanivou hudbou Howarda Shorea? Tak je to správně. Vítejte v Third Age: Total War, konkrétně v submodu Divide and Conquer.
Third Age: Total War jsem poprvé hrál kdysi dávno, klidně před 15 lety. A miloval jsem ho – kompletní konverze středověké Evropy do Středozemě, to byl pro tolkienovského fanatika doslova splněný sen. Obrovská strategická mapa, kde pohybuju s armádami, dobývám města, stavím budovy? K tomu realtimové bitvy, v nichž se sekají a bijí stovky, tisíce modelů? To všechno v mých milovaných kulisách? Ano, prosím.
Pak jsem se k Medievalu ani k žádným jeho modům dlouhá léta nevrátil, tedy dokud jsem se nedozvěděl o předělávce předělávky jménem Divide and Conquer. Vrátil jsem se jako Gandalf Bílý a poznal, jak sladké může být vstoupit podruhé do stejné řeky. Zvlášť když si ta řeka prošla některými krásnými změnami.
Tenhle submod bere původní Third Age a dělá s ním megalomanské věci. Přidává velké množství frakcí (dohromady můžete hrát za 26 různých národů), jsou tu stovky nových jednotek, modelů, příběhové skripty, události, bitevní mapy a tak dále, a tak dále. Výsledek je tak mohutný, že by mohl fouknout a porazilo by to olifanta. Jen se podívejte na soupis frakcí:
zdroj:
vlastní foto autora se svolením SEGA
A nejsou to žádné reskiny. Naopak, jednotlivé národy se často prezentují naprosto odlišnými mechanikami, to ještě nad rámec klasické asymetričnosti, kdy elfů bude vždycky málo, skřetů vždycky hodně. Třeba taková Balinova expedice do Morie ani nevlastní úvodní město a musí putovat krajinou a shánět spojence, Černí Númenorejci si můžou vybrat, jestli jako svoje první sídlo obsadí Umbar, nebo se rovnou vydají plenit Gondor…
Já jsem si chtěl trošku zastřílet, proto v první kampani volba padla na Thranduilovy lesní elfy. A dokonce i v téhle kampani, u které by si člověk řekl, že na ní není moc co vymýšlet, protože prostě necháte špičaté uši lovit skřety z Dol Gulduru, se skrývají překvapení. Spojí se lesní král s kolegy v Lórienu? Nebo zvolí izolacionistickou politiku? A jak se do jeho rozhodnutí promítne to, co se děje s lidmi v Dolu a trpaslíky v Ereboru?
zdroj:
vlastní foto autora se svolením SEGA
Podívejte, já uznávám, že pro fantasy Total War snad nemůže existovat lepší zasazení než Warhammer. Je natolik střelený, plný tak přepálených nápadů, až z toho vzniká geniální mix plný ničivých kouzel, draků, oživlých dinosaurů, čtyřmetrových démonů a tak dále, a tak dále. Pán prstenů je v tomhle ohledu spíš uzemněný, fantasy elementy nejsou tak výrazné – přesto je ale Third Age: Divide and Conquer vynikajícím zážitkem právě kvůli tomu, že se odehrává ve Středozemi.
Za Thranduila jsem to poznal na vlastní kůži. Bitvy se skřety prýštícími z prokleté pevnosti Dol Guldur byly neuvěřitelně intenzivní přesně tím, jak moc jsem musel mít neustále na paměti všechny svoje silné a slabé stránky – a všechny silné a slabé stránky svých protivníků.
Nikdy neútočit napřímo. Vždycky se schovávat v lese. Nechat pršet šípy ze stínů. Využívat rychlosti lehkonohých elfů. Udeřit, prchnout, znovu udeřit. Zároveň se ale nikdy nebát. Nezbláznit se z toho, že soupeřova armáda mě početně převyšuje třeba trojnásobně. Uvědomit si, že jediná jednotka dobrých elfských lučištníků dokáže z bojiště vymazat tři houfy skřetů, ještě než se dostanou na dosah sekyry.
Ale taky vědět, že ne každá armáda Stínu je stejná. Pečlivě prozkoumat, jestli je ten voj, který se chystám přepadnout, vážně plný skřetů a goblinů, nebo jestli se v něm nachází těžcí skuruti od Temného pána, případně dokonce elitní jednotky prstenového přízraku Khamûla. Vědět, na co stačím. Vědět, kam vyslat svou hlavní armádu vedenou Thranduilem a Legolasem, a kde místo toho zakročit sekundárním vojskem pod velením některého z nižších šlechticů.
Byla to dlouhá, krutá, vražedná zábava. Postup Temným hvozdem mi zabral spoustu opatrných kol, čím víc skřetů jsem zabil, tím víc se jich řinulo z děr na jihozápadě. Pomaličku jsem postupoval vpřed, zabíral mýtinu za mýtinou, hradiště za hradištěm, zatímco kolem mě Středozem hořela. Rohan byl rozdupán okovanou botou skurut-hai, Gondor se stáhl na západ, protože přišel o Minas Tirith, trpaslíci z Ereboru ztratili svou Osamělou horu a já jim nemohl přijít na pomoc, protože moje nepočetná vojska na druhém konci hvozdu zápasila na život a na smrt.
Postupně se mi odemykaly lepší a lepší jednotky, z lehkých lučištníků jsem se posunul k obrněné pěchotě s píkami, ke skutečné elitě, která si to konečně dokázala rozdat s Khamûlovými ocelovými legiemi pěkně na férovku. Vždycky nás bylo míň, nikdy jsme do bitvy nešli v přesile… Přesto jsme ale jednoho nádherného dne rozrazili brány Dol Gulduru a zabíjeli a zabíjeli a zabíjeli, až nezbyl nikdo, jehož mizerný život bychom mohli ukončit.
V Divide and Conquer ale frakce nerady umírají. Když padne jejich hlavní město nebo když jsou jinak významně ohroženy, ještě se v posledním tažení vzmůžou na protiútok pomocí dost slušné armády. Skutečně někoho vyhladit z mapy, to chce vytrvalost a opravdu silné vojsko, což je jedině dobře – aspoň se po 30 tazích Středozem nezmění v souboj mezi několika málo supervelmocemi.
zdroj:
vlastní foto autora se svolením SEGA
Je pravda, že obrovská rozloha mapy může vést k hluchým tahům, kdy se neděje nic, než že posouváte posily po mapě. Ono když naverbujete nové elfské komando v Thranduilových síních a chcete ho poslat na jižní hranice lesa, zabere to klidně takových 6, 7 tahů. To je zkrátka daň za to, že Středozem je tak velká a živá.
Kdybyste se během hraní někdy extra nudili, aspoň se dovzděláte v tolkienovských reáliích. Můžete si totiž vždycky rozkliknout spoustu informací o nějakém místě, jednotce, sídle – a tvůrci odstavci v žádném případě nešetří. V popisu vašich krásných nových lučištníků dostanete doslova historickou lekci, a pokud byste se chtěli prohrabávat vlastnostmi jednotlivých generálů známých z knížek a filmů, i tam na vás čeká spousta počteníčka.
zdroj:
vlastní foto autora se svolením SEGA
Ale ono se stejně spíš nudit nebudete. Kdyby kvůli ničemu jinému, tak ze stejného důvodu, proč se nenudili obránci Helmova žlebu během nejtěžšího náporu Sarumanových hord – hra je zatraceně těžká. A to tak, že i na normální obtížnost.
Nepřátel je všude dost a jsou velmi, velmi agresivní. Pokud hrajete za klaďase a na hranicích máte záporáky, je jenom otázkou času, než vám do baráku začnou proudit jejich legie. A jak jsem už naznačil, oponenti maličko podvádějí v tom, že v okamžiku nouze jsou schopní si odnikud vytáhnout čerstvou armádu a nakopat vám s ní zoufale nepřipravený zadek. Pro mě jako letitého veterána série Total War to znamená příjemnou výzvu, ale úplní nováčci, co by si rádi nezávazně zastrategizovali ve světě Pána prstenů, by měli zvolit nejlehčí obtížnost nebo se porozhlédnout po jiném vyžití.
zdroj:
vlastní foto autora se svolením SEGA
Upřímně, mám chuť hrát dál. Dol Guldur jsem vypálil, podmínky Thranduilovy kampaně splnil, můžu se kasat, jak jsem zachránil Temný hvozd (a vesele ignorovat fakt, že celý zbytek Středozemě hoří). Ale měl by to být konec zábavy? Neměl, přátelé. Koketuju s myšlenkou, že rozjedu další kampaň a poskytnu vám z ní podobné narativní zápisky, jako jsem to dělal s Poláky (viz odkazy výše, v prvním odstavci). Navíc se chystá nová verze 5.0, jejíž novinky mě zajímají.
Teď je ale otázka, které z mnoha říší bych se měl ujmout. A proč to neudělat maličko interaktivně? Níže můžete hlasovat v anketě, kterou kampaň byste viděli v psané, příběhové formě nejradši, pokud vůbec nějakou. Já budu mezitím vyhlížet svoje příští dobrodružství ve svém milovaném Medievalu, který mě těší už víc než polovinu života a bude mě těšit dál.
