Máte námět či připomínku? Napište nám
Divide et Impera: Nejlepší mod v historii Total War?
zdroj: steam workshop
Dojmy z hraní

Divide et Impera: Nejlepší mod v historii Total War?

22. 4. 2020 22:46 | autor: Václav Pecháček |

Ve světě, kde existuje kompletní předělávka Medieval: Total War II do kulis Pána prstenů, se už snad o žádných nejlepších modifikacích nemusíme bavit, protože vítěz je jasný. To byl názor, který jsem zastával do doby, než jsem vyzkoušel Divide et Impera – mod, který toho na první pohled zdaleka nedělá tolik, ale ve skutečnosti transformuje Total War: Rome II v úplně jinou hru.

Mody bez skřetů neberu

Žít bych tehdy sice nechtěl, protože bych se pravděpodobně za přátelského popohánění bičem lopotil na poli nějakého patricije, případně bych pro jeho pobavení umíral v aréně nebo v poušti pod deštěm parthských šípů, ale i tak mě Římany dominovaná antika jako éra nesmírně baví. Proto jsem taky, navzdory spoustě designových přešlapů, v Total War: Rome II strávil stovky hodin.

Na rozdíl od Medievalu a dalších dílů jsem si ale zážitek nikdy nezpříjemňoval uživatelskými modifikacemi. Už před vydáním se proslýchalo, že Rome II nebude podporovat kompletní kampaňové předělávky jako právě mod Third Age, o němž jsem mluvil na začátku, a nějaké úpravy balancu nebo nové jednotky čistě pro multiplayerové bitvy? To mě zas tak moc nezajímalo.

Byla to větší chyba než Varrova procházka Teutoburským lesem, což jsem se dozvěděl až nedávno díky skvělým členům našeho nového Discordu. Právě tam mi totiž byl doporučen mod Divide et Impera – produkt mnohaleté práce velkého týmu nadšených fanoušků, kterému se daří dvě věci. Zaprvé: Rome II je těžší a zábavnější. Zadruhé: Rome II je historicky přesnější a vhodný i pro ty nejpřísnější dějepisné hnípaly.

Smrt krásných slonů

Jak jsem už psal, po instalaci se toho na první pohled zas tak moc nezmění. Pořád zíráte na ohromnou mapu Evropy s důrazem na středomořskou oblast, pořád se začíná někdy na přelomu 4. a 3. století před naším letopočtem, kdy je ještě Řím skutečně velice lokální mocnůstkou a nikoho, ani Kartagince, ani řecké diadochy, ani Kelty na severu Itálie, by nenapadlo, že se v Latiu rodí říše, která si podrobí jejich syny a vnuky.

Konkrétně za Řím se ale začíná trošku jinak než dřív, protože místo aby ovládal celou jižní polovinu apeninské kozačky, v cestě mu stojí ještě řecká kolonie Tarentum a úvod kampaně se zvrhne v brutální operace proti silám jistého ambiciózního krále Épeiru, který se jmenuje Pyrrhos. Však víte – to je ten chlapík, co nad Římany ve skutečných dějinách docela často vyhrával, ale jaksi mu to postupně přestalo vyhovovat.

Proč vůbec zmiňuju zdánlivě nepodstatný detail, který v podstatě znamená jen jednu další miniaturní překážku na cestě Říma za hegemonií? Protože zvýrazňuje jeden z nejsilnějších prvků celého Divide et Impera – pozoruhodnou členitost herního světa.

 

Hodiny latiny zdarma

Itálie není Řím. Římané musí svou latinskou kulturu nejprve rozšířit například mezi samnitské kmeny a samozřejmě také mezi řecká města, jako je právě Tarentum anebo sicilské Syrakusy. I desítky let poté, co se všechna města technicky vzato octnou pod vaší kontrolou, nikdy nevíte, kdy vypukne další rebelie nespokojenců, kteří vás považují za okupanty, protože okupanti prostě jste, i když jména vašich poddaných taky končí na -us.

Kampaň původního Rome II byla v podstatě jednou nekončící válkou. Zničili jste Etrusky, plynule přešli k nakopávání galských zadnic, pak jste udělali piruetu a šli vypálit baráky Punům. Mír nedával smysl, pro mír nebyl důvod. „Totální válka.“ Vskutku.

Divide et Impera se na státotvorné aktivity dívá jinak, trpělivěji. Po každém období expanze nutně musí nastoupit konsolidace. Potlačíte nevyhnutelnou revoltu nespokojenců, kteří si nechtějí přiznat porážku. Na nově dobytém území postavíte chrám Jupiterovi, aby všichni pochopili, že to ti vaši bohové jsou největší borci (a taktně zamlčíte, že jste je bezostyšně šlohli Řekům). Pošlete do provincie nový druh agenta – guvernéra. A takhle uběhne klidně několik let, než caligae překročí další hraniční přechod.

Guvernér v akci

Divide et Impera zdroj: Vlastní foto autora

Pomalu a pečlivě

Několik let, to v Divide et Impera není jen tak, protože se tu už nehraje ve zrychleném systému „jeden tah, jeden rok“. Ne, každý tah teď představuje své vlastní roční období, takže potřebujete na přesýpací hodiny kliknout čtyřikrát, než skončí jeden rok.

Kdyby to byla jediná změna, hra by asi moc nefungovala, protože byste dobyli svět předtím, než by se vůbec stihl narodit Julius Caesar, jenže Divide et Impera je mnohem, mnohem pomalejší, právě díky delším obdobím míru i prostojům přímo během války, protože komu by se chtělo bojovat během zimy, kdy vám při přechodu Alp umrzne půlka vojáků?

Vznikají tak nesmírně realistické scénáře, které bych si v původní kampani vůbec neuměl představit. Tehdy jsem Kartagince jednou, dvakrát porazil v poli a pak jen kráčel od města k nechráněnému městu a vztyčoval nad nimi své orlice. V Divide et Impera mě někdy zarazí nepokoje, někdy počasí, takže výsledkem je, že se válka tak jako tak táhne mnoho let a je strukturovaná kolem většího počtu bitev, které něco znamenají.

Díky vychytralému přepadení syrakuského voje jsem se takhle jednou zmocnil Sicílie a zničil dvě kartaginské armády najednou, ale kdybych se okamžitě vydal plenit Afriku, ze zadku by mi vyšlehly plameny revoluce. Proto jsem musel čekat, stavět, plánovat a verbovat, abych si to následně rozdal se zotaveným, bojechtivým nepřítelem.

A občas někdo prostě uzurpuje mého nejdůležitějšího obchodního partnera...

Divide et Impera zdroj: Vlastní foto autora

Puni mají trny

Války tu nejsou vůbec žádná legrace, a přestože hraju na doporučenou normální obtížnost, občas musím sáhnout po loadingu. Umělá inteligence je schopná překvapivě chytrých manévrů na kampaňové mapě, a co je ještě působivější, i na mapě bitevní, kde občas prohrávám i bitvy, v nichž mám podle ukazatele rozložení sil výraznou převahu, což se mi v základní hře nikdy, doslova nikdy, nestalo.

Tady jsem musel jako spráskaný pes utéct, když mou elitní legii odrazila nuzná posádka Karalisu. Podcenil jsem ji, byl jsem příliš agresivní, poslal jsem svoje hastati čelem přímo proti falanze, protože jsem bitvu považoval za formalitu. Když se pak z vedlejší uličky vyloupla skrytá jednotka a bočním útokem anihilovala moje o kopí zaseknuté manipuly, musel jsem smeknout, ustoupit a ty zatracené Sardiňany vydrancovat až o pár tahů později.

Bitvy jsou, stejně jako kampaň, pomalejší a přemýšlivější – dokonce natolik, že bych vám doporučoval vypnout hodinový časový limit. Jednotkám trvá daleko déle, než se jim zlomí morálka, zvlášť když se dvě linie pěchoty střetnou v čelním souboji.

Samozřejmě, pokud se vám povede do zad nepřátelské formace nasměrovat pár set koní, všechno zdrhne, než řeknete equites. Ale už nestačí základní taktika, která mi vyhrála tolik bitev v původní hře: pošli tři nejsilnější jednotky na jednu soupeřovu, dej jí deset vteřin, než začne zdrhat, pokračuj. Tady můžete na to zdrhání čekat taky deset minut a za tu dobu se vám třeba zhroutí opačné křídlo, kde už tak elitní chlapíky nemáte.

Jste obklíčení, můžete konečně začít zdrhat?

Divide et Impera zdroj: Vlastní foto autora

Mezinárodní mise

Poznat, kdo elitní je a kdo není, nebo spíš kdo je na co vhodný a na co úplně neschopný, je taktéž důležitější než kdy dřív, protože vám garantuju, že vaše armády budou… pestré. Tak pestré, že se v nich možná prvních pár bitev ani sami nevyznáte. Divide et Impera totiž kompletně překopává verbovací systém a podle mě jde možná o tu nejspektakulárnější část už tak spektakulárního modu.

V původní hře jste prostě naverbovali svoje hastati, principes a triarii, přidali k nim pár velites a equites a vyrazili dobývat. Což můžete udělat i tady, ale pouze v Římě nebo na území, které už jste stačili dostatečně konvertovat na římskou kulturu. Přece nemůžete dobýt nějaký řecký městský stát, kde se už staletí bojuje v hoplítském stylu, a říct novým brancům: „Hoši, tady máte pila a gladius, odteď jste legionáři!“

Ne ne, nic takového. Divide et Impera přidává stovky různorodých lokálních jednotek (úplně každý region ve hře má svoje unikátní bojovníky). Potřebujete rychle vojáky, aniž byste se vraceli domů? Tak to budete muset naverbovat hoplíty. Nebo numidijské kavaleristy. Nebo baleárská práčata. Nebo trošku odlišné samnitské verze vašich vlastních jednotek. Nebo elitní řeckou jízdu ze Sicílie – anebo obyčejné sicilské kolonisty s kopím a štítem, když na to přijde a vy už nebudete mít k dispozici majetnější obyvatele s lepším vybavením.

„Počkat, cože? Žádné majetné nebo nemajetné obyvatele si z původní hry nějak nepamatuju,“ drbají se na hlavě veteráni Rome II a já je hned uklidním, že jim paměť ještě slouží. Divide et Impera skutečně nově simuluje počty různých druhů populace – v Římě v jednu chvíli žije například tisíc bohatých patricijů, deset tisíc příslušníků střední třídy, třicet tisíc nuzných plebejců. A pokud chcete naverbovat elitní jízdu nebo triarii, tak vás to samozřejmě bude stát patricije. Když vám umřou v bitvě, dost možná si příště budete muset vystačit se slabšími jednotkami.

Najednou tak naprosto dává smysl bojovat tak, jak Římané skutečně bojovali – do první linie poslat mladé, chudé, nepodstatné hastati, kteří utrpí nejvyšší ztráty, a jen když jde opravdu nesmírně do tuhého, vyslat do boje svoje nejlepší muže, u nichž každý mrtvý panďuláček zabolí.

Vskutku výjimeční Apulijci

Divide et Impera zdroj: Vlastní foto autora

Evoluce boha Marta

Bylo naprosto fascinující sledovat, jak odlišně se vyprofilovaly všechny tři moje počáteční legie. Jedna bojovala na severu a k jádru římské pěchoty přirozeně přibrala výborné galské jezdce na koních. Druhá svoje tenčící se stavy vykompenzovala hoplítskými falangami z řeckých městských států. A ta třetí se při expedici do Afriky musela spolehnout na žoldáky z Galacie. A bojovat za každou z nich byl rázem výrazně jiný zážitek než kdysi, v původní hře, kdy všechny moje armády vypadaly, jak kdyby je někdo zkopíroval a vytiskl na 3D tiskárně.

Všechno se ještě komplikuje skutečností, že jednotky se vyvíjejí. Postupem času dochází k vojenským reformám, které jsou ale opět pojaty detailněji a promyšleněji než v případě původní hry, kde se stisknutím tlačítka mariánských reforem vaši hastati, principes a triarii přetransformovali v legionáře.

Tady k pokroku dochází postupně. Raní hastati a spol. se nejprve promění v pozdní verze sebe sama – první dvě řady římského vojska už odhodily kopí a adoptovaly krátký meč vhodnější pro pěchotní boj na krátkou vzdálenost, ale ta třetí, triarii, stále trvá na starém způsobu boje ve falanze. Aristokraté bývají konzervativní, jak dobře víme.

Trvá další dlouhé roky, než se skutečně objeví legie, jak je známe z Asterixe – a během hraní v podstatě můžete sledovat, jak k té přeměně organicky dochází, jak si Římané přivlastňují ty nejlepší bojové triky svých podrobených nepřátel. To je jednak fascinující pro nadšence do historie, jednak to potěší i stratégy zaměřené na hratelnost, protože zrovna když je začne nudit jejich základní jednotka, promění se z kopiníků na těžkou pěchotu s meči. Je to nádhera.

Polybte mi principes

Divide et Impera zdroj: Vlastní foto autora

Na prázdný žaludek se špatně válčí

Další komplikací, nad kterou musíte dumat za svitu svící ve velitelském stanu, je zásobování. Když jakákoli armáda stojí na vašem území, ať už vaše vlastní, nebo soupeřova, žere, na co přijde – jen za to v jednom případě zaplatí zlatem, což obyvatelům provincie vyhovuje, ve druhém případě ohněm a mečem, z čehož už sedláci zas tak moc nejásají. Vaše říše ovšem o zásobu jídla přijde tak jako tak.

Někdy je proto lepší ubytovat armádu těsně za hranicemi nepřátelského státu, kde může plenit, vraždit a krást, co sadismus ráčí. Nedoplňují se jí ale stavy – to jde nejlíp ve městech, hnízdištích chudiny a nekonečných zásobárnách čerstvých chlapců na porážku. Jenže když armáda (nebo flotila) setrvává ve městě, strašlivě snižuje veřejný pořádek, protože vojáci nejsou proslulí svou vzornou výchovou a averzí k alkoholu a mladým pannám.

Úplně každá prkotina, jako například právě to, jestli svou armádu opevníte ve městě, nebo mimo něj, je důležitá. Váš vnitřní stratég nikdy nespí, a pokud si na chvilku schrupne, v příštím tahu se vám najednou bouří město nebo hromadně kručí v břiše celé legii.

Mod si můžete zdarma stáhnout buď na ModDB, nebo jej aktivovat přímo ve Steam Workshopu. Jen dávejte pozor: aby fungoval, musíte stáhnout všechny tři jeho části. A kdybyste si chtěli zážitek dále upravit, existuje spousta submodů na všechno možné. Tady můžete najít jejich přehledný seznam.

Vzdělávací okénko

A kdybyste si chtěli přece jen maličko odpočinout od toho věčného dvojího lámání (vlastní hlavy a odporu nepřátel), tým Divide et Impera si pro vás připravil spoustu dějepisného rozptýlení. Každá jednotka ze všech těch záplav nováčků i starých známých je podložená odstavci vysvětlujícího textu. Historický komentář vyskočí pokaždé, když poprvé kliknete na významné město. A, což je skutečně fascinující, paralelně s vaší snahou se odehrává skutečná historie.

Každý čtvrtý tah, když začíná nový rok, vyskočí drobná notifikace, kterou ani nemusíte otevřít. Ale když to uděláte, můžete si přečíst o všem významném, co se v daném roce skutečně stalo. Která povedená dvojka zastávala úřad římských konzulů. Jaký velký státník či umělec zemřel. Kdo komu vyhlásil válku a jak dopadla.

Takhle rok po roku, drobet po drobtu sledovat, jak se vyvíjely dějiny, je samo o sobě neobvyklý, čerstvý způsob, jak na tok historie nahlížet. Tuším třeba, že se spolu diadochové poprali a že vyhrál Seleukos, ale takhle můžu „v reálném čase“ sledovat, jak se mu nejdřív vůbec nedařilo, než se karta obrátila. A navíc samozřejmě vidím, jak moc se moje Středomoří liší od toho historického – skutečným Římanům například trvalo podstatně déle, než Kartagince vykopali ze Sicílie, což mi udělalo upřímnou radost.

Přečtěte si něco o druhém nejlepším řeckém městském státu. Ať žije demokracie!

Divide et Impera zdroj: Vlastní foto autora

Generál Excelos

Celý tenhle úžasný projekt, vytvořený v poměrně restriktivním ekosystému Rome II, má snad jen jednu velkou vadu pramenící právě z toho, že tvůrci do hry zřejmě nemohli zasahovat tak moc, jak by potřebovali – uživatelské rozhraní. To je někdy skutečně velmi nepřehledné a musí si „půjčovat“ prvky z původní hry, takže když vám například docházejí zásoby, místo toho to vypadá, jako by ve vaší armádě řádil mor.

Nejhůř se to projevuje v systému populace. Z obří tabulky plné nějakých červených a zelených čísel mi jde hlava kolem a upřímně jsem už vzdal snahu se v tom doopravdy zorientovat a imigraci s emigrací přizpůsobovat svou strategii. Ať si lidé žijí, kde chtějí, hlavně když jsou ochotní za mě položit život.

...Bene?

Divide et Impera zdroj: Vlastní foto autora

Zastavte válku!

A ještě jedna drobnost mi úplně nesedne – je dost obtížné uzavřít mír, dokud jste soupeře skoro nezlikvidovali. Tím pádem je těžké replikovat první a druhou punskou válku, když se v té první bojovalo jen o Sicílii a teprve v té druhé o všechno. Dobře, sebral jsem Kartágu ostrov, ale ti tvrdohlaví Punové mě pochopitelně nesnáší a za žádnou cenu nechtějí přijmout mír! Třeba jen dočasný, křehký, s oboustranným vědomím, že do dvaceti let se začneme řezat znovu. Skoro se mi zastesklo po – hereze! – Imperator: Rome.

Tahle lapálie se ovšem dá obejít jedním malým trikem, kterým je osvobozování. Už jsem psal, že každý region má své vlastní unikátní vojáky, které můžete naverbovat, často i svou vlastní kulturu – a vy také úplně každý region můžete osvobodit a udělat z něj samostatný stát, který se stane vaším spojencem.

Například jsem takhle ve své první (a poslední) punské válce spatřil, že hlavní město Kartaginců bylo ponechané relativně bez obrany, a rozhodl se zariskovat. Vyslal jsem přes moře na zteč dvě legie a po lítém boji Kartágo skutečně dobyl. Ale co teď? Udržet jsem ho nemohl – zaprvé se kolem začaly rojit cizí armády, zadruhé se mi pomalu začínala bouřit nedávno podrobená Sicílie.

No a tak, místo abych si Kartágo nechal, jsem ho „osvobodil“, respektive jsem jeho oligarchické zřízení nahradil senátem, čímž vzniklo nové, samostatné Kartágo – můj spojenec, nepřítel svých bratří. Pak jsem rychle odpochodoval na jih, dobyl Thapsos a ustanovil tam královstvíčko jménem Byzacium (ano, skutečně bez N).

Zafungovalo to perfektně, protože nové státy se vždycky zhmotní s velkou armádou o asi 14 jednotkách, kterou spolu s posádkou jejich města není snadné zlikvidovat. Já se mohl otočit na obrtlíku, nasednout na loď a jet zpacifikovat Sicílii, zatímco Kartaginci měli na dvorku nové nepřátele.

Po čase je sice dobyli, ale já mezitím mohl konsolidovat říši a likvidovat otravné Galy na severu. Na Hannibala a spol. jsem si mezitím vlastně ani nevzpomněl, takže vzniklo něco, co by se dalo považovat za příměří. Občas sice připlula punská flotila a začala plenit obchodní cesty, ale jen co jsem ji poslal pozdravit Tritona, mohl jsem se zase tvářit, že jsme vlastně skoro kamarádi, a připravovat se na vypuknutí té skutečné řeže.

Ze soka kámoš. Rozděl a panuj

Divide et Impera zdroj: Vlastní foto autora

Jeden vavřínový věnec, prosím

Tahle obří modifikace dělá kompromisy, samozřejmě, a občas je neohrabaná a nepřehledná, ale u všech sedmi římských pahorků, stárnoucímu Rome II vdechuje strašně moc života a dokáže paralelně vyprávět dva stejně úžasné příběhy – ten hráčův a ten, který se kdysi dávno skutečně stal. Když si navíc uvědomím, že jsem hrál pouze za Řím a že autoři věnovali obrovskou péči i dalším národům…

Je to triumf, ze kterého by i Caesar zbledl závistí a zapomněl uškrtit chudáka Vercingetorixe. A kdybyste mi ani po těch tisících slov nevěřili, vězte, že byl odstraněn forced march a mapa už není plná sprintujících šílenců s tornádem u nohou! Republika si ještě musí počkat na svého Lucia Bruta, protože Divide et Impera je král.

Nejnovější články