Je tomu už 17 let od chvíle, kdy Polsko zachránilo křesťanskou Evropu. Kdy paša Kara Mustafa vzhlédl k obzoru, zeptal se: „Je to pták? Je to kůň?“ A v odpovědi zaznělo: „To jest husarz ze skrzydłami, kurwa!“ 17 let od chvíle, kdy Jan Sobieski zdrtil janičáře, kdy se příboj těžké jízdy přehnal přes osmanské pozice a osvobodil Vídeň.
A zbývá jen 72 let do okamžiku, kdy Polsko zanikne. Kdy všichni dávní spojenci zapomenou na vděčnost a loajalitu a kdy si mezi sebe Polsko-litevskou unii rozkrájejí jako hladoví kanibalové hodující na mrtvole nevlastního bratra. Zbývá 72 let do prvního dělení Polska.
Víte, co je nejlepší na Empire: Total War? Že v něm člověk může přepsat nespravedlivé dějiny.
Sobieski je v roce 1700, kdy kampaň začíná, už mrtvý, ale moje Polsko stále žije, obklopené nebezpečnými rivaly. Dva z nich, kteří si v naší realitě za pár desítek let rukama ulepenýma od hanby urvou kusy polského území, jsou zatím mí kamarádi: Rakušané na západě a Rusové na východě – to jsou dokonce mí oficiální spojenci. Ale pak už se růžová geopolitická situace mění v půlnoční čerň.
Seznam těch, kdo mě chtějí zabít, vskutku není krátký. Na dalekém severu číhají expanzivní Švédové, kterým shnilé ryby vlezly na mozek a rádi by teď ze sebe udělali baltické impérium. Naopak na jihu leží Turek, pořád ještě řádně nakrklý za to, jak jsme rozprášili jeho voje v slavné bitvě o strategické zásoby Sacheru.
No a pak moji úhlavní nepřátelé: pruští psi. Už od Grunwaldu, kdy Jagellonec zlomil moc Řádu německých rytířů, spolu máme nevyřízené účty a ničemu nepomáhá fakt, že mnou ovládaný Gdaňsk leží v provincii, která se jmenuje „Západní Prusko“ a odděluje Berlín od exklávy s centrem v Königsbergu. Němci svou cestu za sjednocenou říší bez diskuze musí olemovat mrtvými těly polských chlapců.
Jenže já to tak samozřejmě nenechám. Pozvednu uvadlou slávu polské koruny, zabráním rozpadu Unie, popadnu pušku a kopí a kanón a ve jménu Krista provedu svoje vlastní první dělení. Dělení Evropy. Akorát že ji rozdělím jen na jeden kousek, nad kterým zavlaje bílá orlice na červeném štítu.
Jenže čím začít? Maličko mě znervózňuje skutečnost, že jsem neprodyšně obklíčený a na všech stranách si na mě někdo brousí zuby, takže jak z toho ven. A vida! Jedno řešení okamžitě, hned v prvním tahu, prezentují dobráci z Velké Británie: na všechno se vykašlat a vyvalit se na Bahamách. Jen za to chtějí drobnou maličkost – musel bych jim za to dát Gdaňsk a Vilnius.
Sorry, Britové, ale to už si tu dovolenou fakt radši zaplatím u Travel Service.
Ne, stěhovat do Karibiku se nehodlám. A v tom případě je třeba jednat rázně. Vyhlásit válku Švédům, bleskově překročit hranice svého protektorátu Kuronska a dobýt Rigu dřív, než švédský král Karel XII. stihne hupnout na losa a město posílit.
Uzavřu taky spojenectví s Rakušáky, protože ačkoliv je nesnáším a jednou z podmínek mého celkového vítězství je dobytí Vídně, momentálně máme oba společného pruského nepřítele. Navíc potřebuju nějakého solidního spojence i mimo Ruska, které se rozhodlo – jak originální! – dobýt Krym, ale vykopali ho z něj Tataři.
Jenže žádný můj spojenec, tím míň Rakušáci, nesmí být tak moc silný, aby mě nepotřeboval, a proto udělám naprosto geniální diplomatický krok: nabídnu Prusku vojenský přístup na svoje území přesně po dobu pěti tahů. Proč bych něco takového dělal? Mám pro to dva důvody, jeden lepší než druhý.
Zaprvé: V Königsbergu se nachází ohromná armáda, která, pokud se chce vydat do světa, musí jít přes moje území. A já bych byl daleko raději, kdyby přes něj šla legálně, bez pálení, drancování a dobývání mých měst. A zadruhé: Rakousko vyhlásilo Prusku válku a mně by se právě teď nejvíc ze všeho hodilo, aby se obě germánské frakce navzájem co nejvíc oslabily. Už se mi sbíhají sliny na smetanu.
Prusové si tak vesele odpochodovali válčit na západ a mně odpadla nutnost držet si poblíž Varšavy záložní armádu pro případ, že by mi vyhlásili válku. Tím pádem můžu táhnout dál na východ a v rozhodující bitvě porazit švédskou armádu.
Bohužel za to zaplatil životem můj drahý generál Lempicki. Zastavil jsem palbu ze svých děl a nakázal generálově gardě vrazit do zad poslední švédské jednotky, v ten čas nemilosrdně ostřelované mými bateriemi. Jenže k jednomu z kanonýrů se pokyn zřejmě nedostal včas nebo si řekl, že si prostě ještě jednou vypálí a basta. Každopádně vyslal vstříc nepříteli poslední kouli… a neomylně trefil svého vojevůdce.
Nevadí. Mrtvolu nechám hnít na bojišti, povýším místo ní ctihodného pána Eugeniusze Otockého a cválám dál. Dál, vstříc Petrohradu, který z nějakého důvodu okupuje švédská posádka… ale ne nadlouho, protože když je slušně požádám a výhrůžně zachřestím mušketami, otevřou brány a město mi pokojně odevzdají.
Jsem tak rozjetý, že ani nedokážu zastavit. Zkouším zabrzdit, ale na sněhu a ledu to klouže, a než se naděju, ocitám se ve Finsku. Pokorně se omlouvám, lomím rukama, zatímco všude kolem mě padají k zemi mrtví Švédové, omylem prorazím brány města Åbo a úplně nechtěně si podmaním Finsko.
Ehm, hm. Dovolte, abych pronesl několik upřímných slov: JSEM NESMRTELNÝM PÁNEM BALTU, MUAHAHAHAHAHA!!!!!!
Ačkoliv s tou nesmrtelností bych to zas tak moc nepřeháněl, protože už jsem několik kol ve válce s ohromnou Osmanskou říší. Osmani se zatím neopovážili zaútočit a konečně se pomstít za Sobieského husarský kousek, protože armáda pod vedením Stanisława Poniatowského drží nedobytnou pevnost v Břežanech. A tak Turkům nezbývá než sedět v Moldávii a shromažďovat síly k nevyhnutelnému úderu.
Situace na jižní frontě
Jen jim jaksi nedošlo, že ten úder provedu já. Uprostřed zimy, kdy by to teplomilný Osman absolutně nečekal, moje armáda opouští bezpečí pevnosti a útočí na město Iași („Bylo to ztečí!“ komentuje Robert Záruba). Překvapení Turci se brání statečně, ale celá bitva je v podstatě jeden velký workshop na téma „Flinta, která člověku vpraví olověnou kuli do hlavy ze vzdálenosti dvě stě kroků, je v boji o něco efektivnější než velká křivá kudla“.
Mrzne, až (jezdec) praští (Turka šavlí)
Měl jsem být zalezlý na vlastním území a třást se v očekávání další invaze. Místo toho jsem ochromil Švédsko a připravuju marš vstříc Stockholmu. Dobyl jsem Moldávii a osmanský Balkán je přede mnou otevřený jako Bible svatá. Vypadá to, že útok skutečně je nejlepší obrana!
Do toho se mi ještě za tučný úplatek povedlo uzavřít alianci s Velkou Británií, která se mi tentokrát nepokusila střelit žádný předražený zájezd a spokojila se s hromadou dukátů. No a Prusům navíc vypršel přístup na moje území, takže čerstvě naverbovaná armáda teď stojí na mých hranicích, smutně kouká na západ, kde se její soukmenovci bijí s Rakušany, a nemůže ven. To se mi rozhodně nemůže vymstít.
Moje efektivní likvidace švédské hegemonie nad permafrostem a zakrslými jehličnany měla ještě jeden neočekávaný účinek. Špetka kontextu: Generálské hvězdičky v téhle hře značí, jak moc je váš vojevůdce zdatný ve vedení vojů. Čerstvě povýšená nicka jménem generál Otocki ve Skandinávii dovedla ke slávě armádu levných milicionářů a dobyla si pro sebe nehynoucí slávu. A spoustu. Mnoho. OPRAVDU HODNĚ. Hvězdiček.
Otocki je v podstatě Napoleon, akorát vám garantuju, že o jeho bitvách žádná švédská popová skupina rozhodně zpívat nebude. Proč? Protože všechny švédské popové skupiny vystřílím, jen co dobudu Stockholm.
Ale pozoooor! Kdopak se to ke mně připlazil na kolenou a hodlá žadonit o mír? Karel XII., milovníkům švédského power metalu známý jako Carolus Rex! Konečně uznal, že Bůh je se mnou, ne s ním, a prosí mě, jestli bych ho, kdyby to moc nevadilo, nemohl přestat dobývat. Ale jasně že jo, Kájo, žádný problém… Cože?!
Ten člověk se zbláznil. Zbláznil. Jeho rozdrcená říše na hranici kolapsu se mnou milostivě uzavře příměří, pokud jí věnuju Bělorusko, Volyň, Litvu, Halič a Podolí? Umm. Zpátky k plánu číslo 1. Obsah plánu 1 je naznačen už ve jméně, protože po jeho provedení zůstane naživu skutečně pouze jeden Švéd, pan král Karel. Toho napřed donutím, ať Praze vrátí všechny za třicetileté války nakradené artefakty, a pak ho zavřu do malé komůrky, kde bude až do konce svého mizerného života žrát surströmming.
Uff, docela jsem se nakrkl, ale ve Finsku není zas tak obtížné vychladnout a uvědomit si, že když jste ještě nevynalezli lodě, je Stockholm docela daleko. A moje armáda tam bude pochodovat docela dlouho.
Budiž! Vyrazte do útoku, synové vlasti. Jenže jak by si měl vládce zkrátit dlouhé čekání? Televize ještě neexistuje, polština je na čtení hrozně složitá, fajn by mohl být třeba pétanque, jenže Francouzi mi právě z nějakého záhadného důvodu vyhlásili válku, takže ho nemám odkud importovat. Ale stejně se mi v hlavě zrodil lepší plán. Víte, co je v téhle situaci nejmoudřejší? Dobýt Sofii.
„Hahaha, dobré!“ smějí se pobaveně Řekové. Turci jejich veselí nesdílejí, poněvadž jsem jim právě sebral Bulharsko.
Nebudu vám lhát, měl jsem chuť táhnout na Cařihrad, měl. Jenže já měl jen tu chuť a Turci měli armádu, takže jsem odhodil posvátné roucho hrdinství, zahalil se do roztrhaného prostěradla oportunismu a dobyl ještě Srbsko a Bosnu. Jestli má balkánský sud se střelným prachem vybuchnout, tak ať vybuchne pod zadkem radši mně a vynese mě ke hvězdám!
Ale než nastanou ty krásné, civilizované časy, kdy budou mužové umírat po desítkách tisíc místo po stovkách, kdy je budou kosit kulomety namísto primitivních ručnic, ještě musí uplynout hodně vody. A tak mezitím pojďme svoje zraky obrátit zpátky do Švédska, kde už se moje prokřehlá armáda doploužila k hlavnímu městu. A spatřila následující výjev:
To je… hodně Švédů. Švédů, co jsou lépe vycvičení než moje milice a mají víc děl. A další Švédi se schovávají za hradbami. Jistě, našimi hradbami je odvaha a láska k vlasti, ale abstraktní koncept málokdy zastaví dělovou kouli.
Menší muž by uznal, že situace není pozitivní. Že rozumným krokem by byl krok vzad, zpátky do Finska, kde čekají čerstvé posily. Že bojovat proti opevněné přesile, v nevýhodném terénu, daleko od domova na nepřátelském území, je to nejhorší možné strategické rozhodnutí.
Vy nebo já bychom stáhli ocas a utekli. Jsme menší muži. Ale urozený pán Eugeniusz Otocki, hrdina Polsko-litevské unie, je muž větší než hora Rysy. A udělá tohle:
Rozdělujme, panujme. Otocki zaútočil na dvě armády směřující ke Stockholmu, čímž donutil posádku hlavního města, aby opustila bezpečí hradeb a vydala se soudruhům na pomoc. Švédové byli dohromady daleko silnější… ale to je to klíčové slovo. Dohromady. Otocki v žádném případě neměl v úmyslu jim dovolit, aby se spojili v jedinou bojovou sílu.
Rychlým postupem svých regimentů obklíčil a zničil první švédskou armádu, než jí blízké posily mohly přijít na pomoc.
Nemilosrdně rozdrtil druhou divizi, která se nestihla spojit s hlavním vojem.
A nakonec – coup de grâce! Pod krví třetí švédské armády, která se hrdinně bránila až do hořkého konce, taje sníh. Švédové mohli utíkat. Neutekli. Pálili do poslední chvíle… a padli do posledního muže.
Kadeti, pište si: „V žáru bitvy je lepší mít deset mužů po boku než deset tisíc vpovzdálí.“ Tím je přednáška na téma „Jak zdevastovat početně silnějšího nepřítele“ u konce, zápočtový test proběhne za týden před komisí po zuby ozbrojených doktorandů. Projde ten, komu se podaří všechny zabít. Mrtvé studenty bohužel neshledáváme vhodnými pro pokračování ve studiu.
Ale to odbíhám, stejně jako švédská inteligence, jak je vidno na příkladu gentlemanů cupitajících někam k jihu.
Proč cupitají? Protože jejich domov je můj domov. Zdevastovaná švédská armáda neměla naději uchránit svoje hlavní město před odhodlaným útokem zkušených veteránů, kteří se vyšplhali po zdech, jak kdyby je všechny pokousalo hejno radioaktivních pavouků, a pak, přesně podle vzoru Petera Parkera, svoje nepřátele ubodali bajonetem.
Victori sunt spolia. Stockholm je můj a Švédové… jsou najednou Dánové.
A tak končí náš příběh. Příběh vítězství a znovunabyté cti, příběh o tom, kterak jsem zničil Švédy, svoje úhlavní nepřátele… POČKAT. Z mlhy minulosti se pomalu noří vzpomínka. „Úhlavní nepřátelé.“ Kde už jsem tato slova slyšel?
Už vím. Slyšel jsem je, když jsem byl ještě malý chlapec a tenhle článek sotva začínal. „Moji úhlavní nepřátelé: pruští psi.“ Já na ně uprostřed balkánských a skandinávských radovánek úplně zapomněl!
Ale oni na mě nezapomněli. Špunty od šampaňského se ještě nestačí snést na promrzlou podlahu stockholmského paláce, když ze západu vyrazí dvě obrovské pruské armády a vetknou nůž do srdce mojí přehnaně roztažené říše.
Jedna pruská kolona si okamžitě podmaní Gdaňsk. Ta druhá vůbec na nic nečeká, proletí nechráněným venkovem a oblehne Varšavu. Schyluje se… snad ani ne k bitvě, spíš k masakru, protože moje hlavní město chrání pouze tři jednotky pravidelné pěchoty a pak dav mizerně vyzbrojených, nevycvičených občanů.
Varšava padne. Ale Varšava padnout nesmí. Je čas na šílenou odvahu tváří v tvář přesile, na hrdinství a pohrdání smrtí. Je čas na olověné kule a na šrapnely, na krvavý boj v ulicích, na chladnou ocel nořící se do modrých pruských uniforem a černých pruských srdcí.
Tedy, ten čas ještě není, on teprve nastane. Vyhlížejte druhý a poslední díl mého příběhu, který vám konečně prozradí, zda bude Polsko skutečně zachráněno… nebo jestli se tok dějin vypraví starým známým korytem a odnese s sebou moji mrtvolu.