Na letošním Gamescomu se světu představil projekt, který budí zvědavost i rozpaky zároveň. Studio, které dalo světu proletářského krále, se po vydání Disco Elysium proměnilo v… něco, co bychom mohli označit za exemplární případ kapitalistického rozkladu. Nejsem ani zdaleka expert na celý skandál kolem ZA/UM, naštěstí za mě situaci v průběhu let shrnuli jiní – je libo šestnáctihodinový dvoudílný dokument ZA/UM: The Inside Story od 41st Precinct s bývalými členy týmu Argo Tuulikem a Dorou Klindžić, nebo dvojici výborně zpracovaných videí od People Make Games, která mapují právní, kreativní i osobní roviny celé kauzy?
Na obzoru je i dokument od Noclipu, který by měl přidat další vrstvu do této stále nepřehledné mozaiky. A zatímco se tvůrčí jádro Disco Elysium rozprchlo do nových studií, na scénu přichází i další vývojáři, kteří se k odkazu hry hlásí – s respektem, ale i s vlastními nápady. Zero Parades (dříve Project [C4]) od současného ZA/UM je zřejmě nejviditelnějším z těchto projektů.
Špionážní CRPG navazuje na odkaz Disco Elysium možná až příliš těsně. Stylizace, systém vnitřního dialogu, důraz na text a filozofické podtóny budou okamžitě povědomé všem, kteří měli s brilantní prvotinou tu čest. Tentokrát ale neřešíme mrtvolu na stromě, nýbrž komplikovanou kariéru špionky Hershel Wilk, přezdívané Cascade.
Podle scenáristy a režiséra dabingu Jima Ashileviho má být hlavní hrdinka přesným opakem Jamese Bonda. „Chtěli jsme vytvořit postavu, která není ani neporazitelným hrdinou, ani ironickým cynikem. Hershel je někdo, kdo selhal, kdo ztratil své kouzlo a musí žít se svými chybami,“ vysvětlil mi na uzavřené prezentaci.
Tohle „antibondovské“ pojetí prostupuje celou hrou – žádné luxusní hotely a technické vymoženosti, ale špinavé ulice a tíha minulosti, kde se někdejší hvězda mezi agenty snaží znovu poskládat svůj někdejší tým, i když ví, že je mise předem odsouzená k neúspěchu.
Hershel po poslední misi strávila pět let u ledu – v izolaci, s kariérou v troskách a zničenou pověstí. Nyní je však znovu povolána do služby, a to přímo do epicentra mocenského zápasu, v němž se střetávají tři globální síly. Její návrat do jedné z posledních demokratických bašt je všechno, jen ne triumfální. Cascade je spíš troska než hrdinka, a svět kolem ní jí to dává neustále najevo.
zdroj:
ZA/UM
Zero Parades navazuje na myšlenku, že v RPG nemusí být prohra koncem cesty, ale jejím přirozeným pokračováním. Kde Disco Elysium experimentovalo s náhodnými hody kostkou a myšlenkovou skříní, přichází nový systém podmiňování. Hershel během příběhu reflektuje vlastní zážitky a vy se můžete rozhodnout, zda je přijme a internalizuje, nebo je potlačí.
Každé rozhodnutí mění její statistiky a dlouhodobě ovlivňuje, kam se ubere její osobnost. Vývojáři zmínili třeba příklad s kouřením, kdy se hrdinka může rozhodnout se zlozvykem nadobro přestat – jenže pak jako na potvoru narazí při infiltraci na situaci, kdy by jí zapálená cigareta v kroužku zatraceně dodala na věrohodnosti. Může být tvrdohlavá, byť tím možná zhatí danou příležitost, anebo podlehnout, ovšem za cenu tvrdších postihů.
Druhou výraznou inovací je možnost tzv. přepínání. Když hrozí, že vám hod kostkou nejspíš nevyjde, můžete zatnout zuby a tím zvýšit šanci na úspěch, ale za cenu rostoucí únavy, úzkosti nebo fyzického vyčerpání. Producentka Jessica Crawford vysvětluje: „Chtěli jsme, aby hra zdůraznila cenu, kterou hrdinka platí za to, že překonává překážky. Každý úspěch má svou daň.“
zdroj:
ZA/UM
Zero Parades čerpá z bohaté palety inspiračních zdrojů. Jim Ashilevi otevřeně přiznává fascinaci klasickou špionážní literaturou: „John Le Carré je přímou inspirací – jeho paranoia a šedá morální zóna jsou nepostradatelné. Ale zároveň jsme hledali podněty i u sci-fi autorů, jako jsou Ursula Le Guin nebo Philip K. Dick. Dodávají příběhu surrealistický nádech, který špionážní thrillery obvykle postrádají.“
Výsledkem je město, které vypadá jako směsice chladného realismu a snového podloží. Pastelové akvarely a jazzový soundtrack vytvářejí atmosféru, která je na první pohled cizí, a přitom až podivně známá. Město, v němž se Zero Parades odehrává, je záměrně schizofrenní. Na jedné straně působí obyčejně – tržiště, kanceláře, ulice. Na druhé straně se v něm objevují surrealistické výjevy a lokace, které připomínají vize z jiných dimenzí. Výsledkem je zvláštní mix reality a snu, kde zapochybujete, zda Hershel bojuje se světem, nebo sama se sebou.
Srovnání s Disco Elysium se vývojáři nevyhnou. I proto, že původní hru napsal jiný tým, než který dnes sedí v ZA/UM. Jeho duch je ale všudypřítomný. Hlavní hrdinka Hershel má k Harrymu DuBoisovi určitě blízko. Oba definují jejich slabiny. Rozdíl je v tom, že Harry se topil v alkoholu a amnézii, zatímco Hershel si velmi dobře pamatuje, kdo je a co pokazila, což ji o to víc ničí. Její démon není ztráta paměti, ale výčitky a zrada.
zdroj:
ZA/UM
Z prezentovaných scén působí Hershel méně chaoticky a více introspektivně. Zatímco Disco Elysium vás nutilo improvizovat v troskách vlastní existence, Zero Parades staví na pomalejší rekonstrukci sebe sama. Jak psychologické, tak i politické.
Zero Parades se odehrává ve světě, kde se střetávají tři mocenské bloky s velmi odlišnými pohledy na svět – od bankéřských oligarchů přes techno-fašisty až po komunistické idealisty. Hershel se do této šachové partie vrací jako figurka, která kdysi byla důležitá, ale dnes působí spíše jako zbytečný relikt. A právě to je podle Crawford podstatou hry: „Zajímá nás, co se stane s hrdinkou, která už dávno přestala být hrdinkou. Co se jí děje v hlavě?“
Zároveň budete muset manévrovat mezi soupeřícími frakcemi. Každá má vlastní zájmy a Hershel u nich nemá právě dobrou pověst. Důvěra, kterou kdysi ztratila, se těžko získává zpět. Agentka navíc není postava, kterou si můžete ohýbat úplně podle libosti. Její základní hodnoty jsou pevně dané. Co se ale mění, je její vztah k sobě samé, zda se naučí přijímat svá selhání, nebo se pod nimi definitivně zlomí.
Na prezentaci se ukázala i slabší stránka projektu, kterou je bezpochyby neschopnost vymanit se z neustálého odkazování na minulost. Název Disco Elysium padl během prezentace rozhodně víckrát než samotné Zero Parades. Ačkoli tým oficiálně tvrdí, že se jedná o zcela nový svět a značku, prezentace se stále vracela k tomu, co už bylo.
Každý záběr uživatelského rozhraní, každý dialog připomínal, že Zero Parades je pokusem navázat na fenomenální úspěch, a zároveň se od něj distancovat. Špionské RPG působí, jako by se snad bálo, že bez přímého spojení s čerstvou legendou nebude dostatečně legitimní.
zdroj:
ZA/UM
Na prezentaci se objevilo dost momentů, které naznačují, že hra má potenciál vybudovat si vlastní identitu. Snad se to tvůrčímu týmu podaří včas – kultovní status první hry nevyvstal nutně z hratelnosti, ale především z brilantního psaní. Disco Elysium je v tomhle ohledu laťka, kterou je prakticky nemožné přeskočit, a ne všechny dialogy v ukázce ze Zero Parades působily podobně skvostně. Právě tady se nakonec může lámat chleba, jestli bude Zero Parades skutečným pokračovatelem ducha ZA/UM, nebo jen chabým pokusem. Pořád by i tak mohl být solidní hrou, ale jen těžko výjimečnou.
Zero Parades zatím nemá stanovené datum vydání, ale na Gamescomu působilo jako ambiciózní, drsně poetický experiment. Hershel Wilk má být špionkou, která místo zachraňování světa hledá cestu, jak se znovu postavit sama sobě. Pokud se vývojářům podaří skloubit mechanismy selhání s přesvědčivým psaním, můžeme dostat jedno z nejzajímavějších CRPG posledních let. Pokud ne, hrozí, že Zero Parades zůstane navždy v dlouhém stínu Disco Elysium – a to by byla škoda.
