Když to řekneme kulantně, hry a jejich televizní zpracování mají dlouhodobě komplikovaný vztah. Bez závoje kulantnosti bych prohlásil, že v naprosté většině případů stojí filmové i seriálové adaptace videoher dost za prd. A na kulantnosti bych mohl ještě chvíli ubírat. Jenže i kdyby všichni herní bozi dali a my už nikdy neviděli naši oblíbenou herní značku na jednom plakátu společně se jménem Uwe Boll, řítí se na nás další pohroma: Seriálová zpracování na streamovacích službách.
Původně jsem chtěl tenhle článek začínat výčtem dobrých filmů podle her, ale po pár minutách zírání na blikající kurzor v textovém editoru se z toho raději elegantně vyvléknu. Ježek Sonic má docela dobrá hodnocení, ale dvanáct už většině z nás dávno bylo. Dokonce i s relativně kultovním původním snímkem na motivy bojovky Mortal Kombat z roku 1995 jsem na hodně tenkém ledě. Patří mezi takové ty filmy, které je daleko lepší v sobě nosit s růžovými brýlemi dětských vzpomínek než si je z nostalgie znovu pustit.
A i když bychom ho zařadili mezi ty dobré, stejně proti němu stojí všechny ty mizerné (až na dvě slušné výjimky) Resident Evily, zoufale zahozené příležitosti jako Max Payne či Hitman a samozřejmě zástup zhůvěřilostí od zmíněného Uweho.
zdroj:
Sega
Blýská se s příchodem seriálů na lepší časy?
Ve světě filmů to s herními adaptacemi nevychází, jenže naděje umírá poslední – zvednou laťku seriály, které s příchodem streamovacích platforem a quality TV nabraly ohromně na popularitě? Jsou tu vlaštovky naznačující, že by se to mohlo povést. Samozřejmě teď mnoho lidí naráz vyhrkne „Zaklínač!“, jenže Zaklínač je pořád adaptace Sapkowského knižní předlohy, druhá řada mu už nedělá zrovna dobré jméno a nedávný spin-off Pokrevní pouto (Blood Origin) je totální tragédie, stejně jako jakékoliv předchozí pokusy (i když jsem ve škole měl spolužáka, který absolutně miloval polský seriál Wiedźmin z roku 2001).
Smutnou kapitolou je taky loňský přírůstek do patrně nekonečné sbírky neštěstí s cedulkou Resident Evil. Seriálová adaptace od Netflixu sice neměla při 25 milionech dolarů nijak gigantický rozpočet, o to mohutnější byl ale marketing a očekávání fanoušků, kteří i po nespočtu přinejlepším průměrných filmů chtěli věřit, že se někdo zhostí ikonického herního univerza z grácií. Výsledek? Průměrné uživatelské skóre 26 % na Rotten Tomatoes a konec po první řadě...
Jistou útěchu poskytuje třeba výborný Cyberpunk: Edgerunners, jakkoliv jeho anime forma mnoho lidí z principu odradí. Taky asi nejsem sám, kdo nervózně čeká na to, jak už za pár dní dopadne The Last of Us z produkce HBO. Všechny dosavadní trailery vypadají luxusně, zahraniční hodnocení znějí velmi příznivě, tak snad tentokrát?
Chtělo by se říci, že seriálová forma bude možná spásou pro herní adaptace. Že seriál se svou teoreticky neomezenou délkou dokáže pojmout celé herní příběhy a světy, které se zkrátka rozsahem vymykají filmovému formátu. Ten sice s opuštěním VHS videokazet mohl roztáhnout křídla a nabobtnat ve stopáži, stejně ale na cokoliv nad tři hodiny koukáme nedůvěřivě a s otázkou, zda nás to ještě vůbec bude bavit.
Takže – existuje seriózní možnost, že se změnou formátu všechno vyřeší a videoherní adaptace čekají s érou seriálů zlaté časy? Už jsem toho nakoukal a nastudoval dost, abych mohl skromně odhadnout, že k tomu bohužel s největší pravděpodobností nedojde. Patrně se spíše dočkáme situace, kdy budou televizní zpracování her stát pořád stejně za prd, jenom u nich budeme trpět mnohem déle.
Herní adaptace totiž nepřechází do seriálové formy proto, že se k nim hodí vzhledem ke svému rozsahu. Rozhodnutí o tom, kdy se daný námět zpracuje jako film nebo seriál, vychází z potřeb produkce, potažmo distribuce. A to je právě ten problém.
zdroj:
Foto: Netflix
Prokletá stopáž
„Tohle mohl být film.“ Tuhle větu říkám doma celkem pravidelně potom, co dokoukám plus mínus osmihodinový seriál na libovolné streamovací službě. Příběhy na nějakých 8 až 10 dílů po padesáti minutách se staly průmyslovým standardem. Velmi často jde o objektivně dobré dílo a vlastně jsem spokojený. Mám jenom jednu připomínku – proč to, zatraceně, nebyl dvouhodinový film?
Výrazným prokrácením stopáže bychom ve většině případů o nic moc nepřišli. Naopak, celé vyprávění by se jenom zintenzivnilo, případně by ubyly příběhové větve a odbočky, které v konečném důsledku nikam nevedly. Zamyslete se nad několika posledními seriály, které jste viděli, a řekněte upřímně, jestli spousta z nich neobsahovala nadměrné množství „vaty“. A když říkám nadměrné množství, mluvím tak o 80 %…
Samozřejmě teď nemyslím seriálové opusy, jako je Hra o trůny nebo Perníkový táta (Breaking Bad), ani krátké seriály, které svoji stopáž naplní až po úplný okraj – tady mám na mysli třeba Černobyl či Chalífát. Jejich formě nemám co vytknout. Jsou to ale seriály jako Dámský gambit (The Queen’s Gambit), 1899, Wednesday či Mělas to vědět (The Undoing), které jsou velmi dobře hodnocené a objektivně dobré, ale docela v pohodě by se vešly do filmové stopáže, aniž by ztratily svoje kouzlo.
Streamovací platformy, které za produkcí seriálů stojí, tohle ale samozřejmě nepřipustí. Proč to? Protože vydělávají úplně jiným způsobem než „klasická“ produkce.
Když James Cameron natočí nového Avatara s rozpočtem atakujícím půl miliardy dolarů, počítá samozřejmě s tím, že film půjde do kin po celém světě, kde vydělá tu nejpodstatnější část svého zisku – box office. Lidé přijdou, zaplatí přepálenou cenu za lístek s příplatkem za komfortnější sedadla a prostorový zvuk, zkouknou Cameronův 3 hodiny a 12 minut dlouhý opus a jdou spokojení domů.
Jenže platformy jako Netflix si tohle nemohou dovolit. Měrnou jednotkou úspěchu v jejich případě není počet prodaných lístků v kině, ale výtoč „divákohodin“. Když už se tedy streamovací platforma rozhodne, že natočí spektákl plný CGI efektů za strašnou spoustu peněz, musí to být seriál, na který nebude divák koukat tři hodiny, ale třeba deset. Proto jsou taky filmy streamovacích platforem až na výjimky většinou nevýrazné a šedě podprůměrné – zkrátka přímý nástupce takzvaných televizních filmů, které namísto kin dřív mířily rovnou na videokazety a někam do odpoledního vysílání.
Zkrátka a jednoduše, z pohledu streamovací služby u své obrazovky nemáte sedět a likvidovat jeden film za druhým. Máte sedět a koukat na seriál, protože u něj strávíte daleko víc času. Jinak by se taky mohlo stát, že řeknete: „Na tom Netflixu vůbec nic není a když chci za svoje dvě stovky měsíčně koukat osm hodin denně, za chvíli nemám na co!“
Je to přesně ten důvod, proč šla bondovka Není čas zemřít (No Time to Die) raději s rok a půl dlouhým zpožděním do kin, než aby zamířila rovnou na streamovací platformy, jak se jeden čas spekulovalo. Bez kina by se prostě nezaplatila.
zdroj: HBO
A zároveň je tenhle záměr taky důvodem, proč každá streamovací platforma doslova přetéká brakovým obsahem pro vyplnění času. Podstatné totiž je, aby uživatel nenabyl dojmu, že se nemá na co dívat. Pak by mohl taky třeba usoudit, že to měsíční předplatné vlastně může přestat platit!
Žádná revoluce nás (pravděpodobně) nečeká
Obávám se, že nadšence, kteří pořád srdnatě věří v herní adaptace a kteří vidí jejich přechod do seriálového formátu jako naději, čeká další zklamání. Jak už jsem psal výše, tipuji, že přerod z filmů na seriály bude znamenat akorát delší stopáž utrpení rozdělenou na několik dílů. Je to hlavně proto, že onen přechod je ryze ekonomické rozhodnutí, nikterak motivované touhou přinášet co nejkvalitnější obsah.
Jedním dechem je třeba dodat, že hlavní problémy a důvody špatných herních adaptací dlouhodobě netkví ve formátu, ale někde úplně jinde – jak jinak než v lidech. A na tom rozdělení na deset dílů nic nezmění.
