Recenze

Age of Decadence - recenze

Tvůrci z Iron Tower Studios si pro svůj více než desetiletý projekt ambiciózního RPG Age of Decadence vybrali zajímavou inspiraci. Jedná se o období pádu Římské říše, které tvůrci pozměnili podle svého a doplnili o fantastickou technologii z dávné minulosti a špetku magie. Ale dobové kulisy, třeba římské zbraně a architektura, zůstávají stejně jako atmosféra chaosu a čekání na nevyhnutelnou zkázu. Titulní dekadence mi evokovala nejrůznější zábavné aktivity, ale bohužel, žádné prostopášné orgie ani bohaté hostiny se v hnědé a rozpadlé pustině nekonají. 

Through the Darkest of Times – recenze

Je 1. února 1933 a v ulicích německé metropole vládne vzrušená, v jistých kruzích přímo slavnostní nálada. Ten ukřičený džentlmen s patkou a komickým smetáčkem pod nosem byl totiž včera jmenován kancléřem Německa. Berlín však ani zdaleka není takovou baštou národního socialismu jako například bavorská metropole Mnichov. A zatímco se nad nic netušícím Německem začínají pomalu stahovat temná mračna, ve sklepě jednoho činžáku v berlínské čtvrti Kreuzberg se v tento chladný a chmurný den schází odhodlané trio občanských odpůrců diktátu národního socialismu.

Moons of Madness – recenze lovecraftovského hororu

Howard Phillips Lovecraft je takový otloukánek videoherního hororu a kdykoliv se objeví nový titul stavějící na jeho jménu, vyplatí se k němu přistupovat ostražitě. Pokud navíc do rovnice zamícháte tajemství, Mars a monstra, vaše skepse by měla dosáhnout kritických hodnot – a v případě Moons of Madness by nebyla nespravedlivá.

Call of Duty: Modern Warfare – recenze

Doutníkovým kouřem prosycené licousy a knír kapitána Price zmizely z našich životů před dlouhými osmi lety a leckdo by řekl, že právě někdy v té době skončila zlatá éra Call of Duty. Všechny možné vesmírné šarády nebo battle royale místo kampaně sérii posunuly... jinam, tam, kam se to mně osobně nezamlouvalo. Jenže ona se teď vrací. Spolu s Pricem. Spolu s příběhem. Spolu s moderní válkou.

Bloodstained: Ritual of the Night – recenze

Když Kodži Igaraši před čtyřmi lety prezentoval na Kickstarteru svůj nový projekt, nikdo ani na moment nepochyboval, že chce prostě udělat novou Castlevanii, jen pod jiným jménem. Přesně tak to i dopadlo. Bloodstained: Ritual of the Night je v jádru pravověrná klasika a svým konceptem vás tedy nepřekvapí. Místo toho to udělá tím, o jak nápaditý, bohatý a propracovaný titul se jedná.

Tales of the Neon Sea – recenze

Pokud se u nás řekne kouzelné spojení „asijská hra“, asi si většina z nás vybaví některou z japonských herních sérií, které mají ve světě obecně dobré jméno. Asijský herní trh ovšem neobnáší ani zdaleka jen oblíbené Japonsko, ale najdete zde také Jižní Koreu, rychle rostoucí Tchaj-wan anebo Čínu. Právě z té k nám přes Kickstarter doputovala poutavá point-and-click adventura Tales of the Neon Sea.

The Stillness of the Wind - recenze

Shrbená Talma dbá o celou menší farmu. Chová kozy a slepice, pečuje o své bylinky nebo vyrábí domácí sýr. A s tím, jak jeden den střídá druhý a jediným opěrným bodem zůstávají příliš rychle se prodlužující stíny, je nad slunce jasné, že tohle není žádný simulátor nebo nedej bože tycoon. The Stillness of the Wind je hluboce lidský příběh, který, ač místy pokulhává, dovede v člověku probudit zájem o sebe samého, a především o ty, které miluje.

Tales of Vesperia: Definitive Edition – recenze

Psal se rok 2008 a Microsoft se snažil za každou cenu prosadit na japonském trhu, jak jinak než licencováním exkluzivních práv na velké značky. Díky tomu se dostal k pěkné řadě RPG titulů, mezi kterými byla i série Tales of Vesperia. Ta se stala hitem ihned po svém vydání jak v Japonsku, tak i ve Spojených Státech. Hráči v Evropě ostrouhali a hry se dočkali až o celý rok později, zrovna v době, kdy v Japonsku vycházela rozšířená verze na PS3. Ta se však za hranice Japonska nikdy oficiálně nepodívala. Stejně tak se nikdy nepodívala na žádnou z digitálních platforem – až dodnes.

Shadow of the Tomb Raider – recenze

Pět let zpátky jsme se dočkali zbrusu nové, mladistvé Lary. Tahle křehká dívenka, tehdy ještě neposkvrněná nebezpečným dobrodružstvím, nešla pro bolestivé výkřiky daleko. Ale poměrně rychle se zocelila a my napříč třemi novými díly sledujeme její přerod v nebojácnou mašinu na zabíjení, kterou jsme znali dříve. V Shadow of the Tomb Raider už není pochyb, že máme co do činění s vyspělou slečnou Croft. A spolu s hrdinkou dozrála i hra.

Pillars of Eternity II: Deadfire – recenze

Každé důležité rozhodnutí, každý krok novým směrem vyžaduje oběti. Vědí to hráči příběhových RPG, kteří se pravidelně potýkají se složitými etickými dilematy, a vědí to vývojáři, kteří hráčům takové pasti připravují. Pillars of Eternity II: Deadfire krok novým směrem úspěšně udělaly – ale zaplatily za něj daň, která se leckomu bude zdát až příliš vysoká.

Tower of Time - recenze fantasy RPG

Svět, do kterého tvůrci z nezávislého studia Event Horizon zasadili svou chytlavou směs RPG a real-time strategie Tower of Time, býval na stejných kolejích jako ten náš. Jeho fantasy rasy žily v osvíceneckém souznění a kvetoucí průmyslová revoluce přinášela první plody v podobě parních motorů a létajících strojů. Pak ale přišla magie.

The Pillars of the Earth – recenze

Pilíře země od Kena Folletta jsou moje nejoblíbenější knížka o stavbě středověké katedrály ve fiktivním anglickém městečku, a celkem vysoko se nacházejí i v obecnějších kategoriích. Proto jsem The Pillars of the Earth bedlivě sledoval od chvíle, kdy jsem se o existenci téhle atypicky vypadající point-and-click adventury dozvěděl. A dobře jsem udělal, protože ačkoli je na hře studia Daedalic jasně vidět chybějící tříáčkový rozpočet, výlet za mnichy, šlechtičnami a staviteli katedrál je pro každého dějepisného someliéra jednoduše pohlcující.

Age of Empires II: Definitive Edition – recenze

„Už zase?“ odfrkl si pohrdlivě skeptik, když se jeho sluchu doneslo oznámení Age of Empires II: Definitive Edition. „Byl tu originál, byla tu HD edice, tak k čemu ještě potřebujeme nějakou definitivní edici? Jenom chtějí vytáhnout z lidí prachy.“ Máte pravdu, pane skeptiku, to oni určitě chtějí. Jenže za ty prachy na oplátku nabízejí strategický poklad. Relikvii, která si zaslouží generovat zlato.

Argonus and the Gods of Stone – recenze

Řecká mytologie pohříchu není ve hrách důstojně využité téma. Zatímco ve velkých hrách dělá křoví běžné akční zábavě, v alternativních projektech se hlubší myšlenka obvykle nepotkává s kvalitním zpracováním. Bohužel, v Argonus and the Gods of Stone se bohové zaprodali směsi nudného walking simulátoru a mělké adventury bez motivujícího příběhu a hratelnosti. Ojedinělé záblesky poetičnosti spolehlivě zadusí nevyladěná technologie.

The Legend of Zelda: Link’s Awakening – recenze

Ani velká, ani malá. Taková je staronová Zelda odkazující na pradávnou klasiku pro Game Boy. Nintendo se rozhodlo remakovat přes dvě dekády starou akční adventuru s Linkem v hlavní roli, který se ale tentokrát nežene za titulní princeznou Zeldou, která jednoduše není přítomná. Jeho snahou je jen dostat se z tajuplného a hádankami prolezlého ostrova Koholint. A i když je časová propast mezi hrou a současnými trendy dobře patrná, stále jde o dobrodružství hodné prožití.

Stygian: Reign of the Old Ones – recenze

Adaptovat dílo H.P. Lovecrafta může zdárně jen dostatečně šílený člověk. Pokud snad nejste obeznámeni s mytologií Cthulhu či Prastarými a Arkham si spojujete především s Batmanem, pak vězte, že jde o jedno z nejzásadnějších děl na poli hororu, z něhož autoři dodnes rádi čerpají. Obrovskou výhodou je volná licence na Lovecraftovu tvorbu, která umožňuje autorům prakticky bez omezení brát z nezaměnitelné tvorby rodáka z Providence (a případně do ní přidávat). Čím vším je jeho tvorba specifická? Především pocitem nepopsatelného děsu.

Battle Brothers: Warriors of the North – recenze

Hyle Ničitel právě dokonal dílo zkázy, když dalším úderem svého sekero-kladiva rozštípl jak štít, tak i lebku sedláka, který v ruce držel zbraň očividně poprvé a zároveň naposledy. Hyle a Ragnar na mě upírají zraky z potřísněných tváří, na nichž není jediná kapka jejich vlastní krve, a netrpělivě čekají na můj pokyn. Další osada nám padla k nohám a na severu již není jediné, která by se nepoklonila moci našeho kmene či nelehla popelem. Ženy, děti a starci bědují a naříkají nad hromadou neúplných, zmrzačených těl. Zkrátka a dobře, je tady další rozšíření k Battle Brothers.

Dance of Death: Du Lac & Fey – recenze

Cesta do adventurního pekla je dlážděná dobrými úmysly. Dance of Death: Du Lac & Fey chce být poctou žánru point-and-click adventur a na první pohled má i všechno potřebné ke splnění vytyčeného cíle – roztomilou stylizaci, vynikající zasazení, neotřelý příběh i zkušené dabéry, nad jejichž přízvuky anglofilní srdce jen plesá. Pohled se ale nerovná zahrání, jestli mi rozumíte.

Kingdom Come: Delivarance – Band of Bastards – recenze

V dodatečném obsahu Kingdom Come už jste s Jindrou mohli pomoct se znovuvýstavbou Přibyslavic a námluvami milé dívky pro pana Ptáčka. Zatímco předchozí přídavky šlo řešit čistě mírumilovnou cestou, v Band of Bastards už se bez řinčení zbraní neobejdete. Posázaví obsadila loupeživá banda vedená rivalským šlechticem a vy je se skupinou žoldáků musíte zase vyhnat tam, kam patří.

Call of Duty: Black Ops 4 - recenze

Call of Duty se vrací v překvapivé podobě. Série, která dosud spojovala obsah pro jednoho i více hráčů, poslala singleplayer k šípku a soustředí se na zážitky z klasické online hry, premiérového Battle Royale módu a vylepšené bitvy proti zombiím. Patnáctý díl značky, a zároveň čtvrtý v sérii Black Ops, je proto jako pytlík bonbónů, z nichž některé chutnají více, jiné méně a některé jste už ochutnali. Že značka přišla o samotářskou kampaň, nakonec příliš nevadí, problém vězí spíše v částečně recyklovaném obsahu a překvapivě špatné technické optimalizaci.

Warhammer 40,000: Gladius - Relics of War - recenze

Gladius Prime byl ještě nedávno prosperující kolonií Impéria střeženou jedinou kapitulou vesmírných mariňáků hrdě dohlížejících na bezpečí Císařových poddaných z pohodlí své mohutné pevnosti. Ale ve 41. miléniu mír nikdy netrvá dlouho. Warpové bouře pro lidstvo zpravidla nevěstí nic dobrého. Nejdřív z bouře na dohled Gladia Prime vyplula plavidla plná Orků. Jejich invaze se nesla v tradičním duchu univerzální devastace všeho. Kapitula válečníků z řad Adeptus Astartes má ale po ruce početné oddíly Astra Militarum, jejichž výsadek na sebe nenechal dlouho čekat.

Total War Saga: Thrones of Britannia – recenze

Domníval jsem se, že nová dílčí strategická série Total War Saga má být experimentálním prostorem. Že má zkoušet různé variace, ohýbat pravidla, hrát si se zažitými koncepty tak, jak by si to klasický díl nemohl dovolit. Že zkrátka bude vypadat trochu jako Rise of the Tomb Kings, vynikající DLC k druhému Warhammeru. Ale Thrones of Britannia takové nejsou. I přes pár celkem zajímavých inovací jde o překvapivě předvídatelného dědice, který ve mně žádné vzrušení nevyvolal.

Yakuza 6: The Song of Life - recenze

Téměř rok a půl musel anglicky mluvící svět čekat na závěrečnou epizodu populární série o japonské mafii s názvem Yakuza 6: The Song of Life. Od svého vzniku v roce 2005 ušla Yakuza dlouhou cestu, na níž si vyzkoušela nejrůznější herní prvky, varianty otevřeného světa, střídající se charaktery. Prostě všechno, co může natěšený hráč čekat. Je tak příznačné, se v závěru celé série hra zaměřuje na jednu postavu a nabízí hráčům až filmovou podívanou s velkým důrazem na vyprávění.

March of the Eagles - recenze

Kdyby mi před dvěma lety někdo řekl, že budu fanda Napoleonských válek, nevěřil bych mu. Střih. O dva roky později už se má vše úplně jinak. Po pročtení desítek knih jsem se nadšeně vrhl na novou strategii od Paradoxu, která pod názvem March of the Eagles zpracovává právě toto období z mírumilovných dějin Evropy. I když, nadšeně... Zrovna systém strategií od Paradoxu nepovažuji za silný v kramflecích ohledně válek, bojových vřav a hlavně bitev, které se motají kolem složité logistiky a taktických manévrů, což jsou právě Napoleonské války.

Ori and the Will of the Wisps – recenze

První dobrodružství zářivého ducha lesů Oriho přišlo před lety vcelku nenápadně, ale okamžitě se vyšvihlo mezi nejsilnější žánrovky vůbec. Určitě jsem proto nebyl sám, kdo se pokračování nemohl dočkat daleko víc než řady jiných, větších a prominentnějších titulů. Čekání je u konce, vůle bludiček je konečně tady a... Stálo to za to. Jsem spokojený. Ale ne úplně se vším.

Vampire: The Masquerade – Coteries of New York – recenze

Ta nejtemnější tajemství je nutné strážit přísněji než sebedražší poklad. Jak byste se například tvářili, kdyby se profláklo, že je po soumraku možné někde na ulici potkat vybledlého jedince, jemuž nebije srdce, nedýchá, ale zato nekonečně lační po vaší krvi? A aby to bylo ještě divnější, tahle podivná choroba jej dokonale konzervuje přesně v té podobě, v níž ho postihla. Ne, opravdu nechcete vědět, že existují upíři.

Unity of Command II – recenze perfektní druhoválečné strategie

Váleční stratégové se zase po čase mohou radostně tetelit, protože Unity of Command II se po právu zařazuje do síně slávy toho nejlepšího, co kdy žánr napříč svými dlouhými dějinami vyprodukoval. Tahle velice komplexní, ale přitom překvapivě přístupná strategie vás posadí do pohodlného generálského křesla, z něhož se vám nebude chtít vstát.

SteamWorld Quest: Hand of Gilgamech – recenze karetního RPG

Studio Image & Form mě dříve potěšilo výbornými kousky SteamWorld Dig 2 a SteamWorld Heist. Dvě naprosto odlišné, originální a prostě skvělé hry, které jsou zasazené do jednoho krásného, vtipem nacucaného světa. Že mě bude zajímat i SteamWorld Quest: Hand of Gilgamech, jsem věděl ještě před jejím oznámením. Cokoliv se značkou SteamWorld ve mně vyvolává absurdní touhu. Novinka ji sice uspokojila, ale po předchozích zkušenostech jsem čekal přeci jen víc.

Fist of the North Star: Lost Paradise – recenze

Kultovní osmdesátková manga Fist of the North Star již napříč lety ožila nejen v podobě anime a filmů, ale také prostřednictvím mnoha ne zrovna povedených her. Tentokrát se však dobrodružství nezdolného bojovníka poznamenaného sedmi jizvami ujalo studio, které má na svědomí sérii Yakuza, a výsledek opravdu stojí za to.