Nejsem žádný marketingový guru, přesto si troufale dovolím udělit jednu hraběcí radu reklamnímu oddělení PlayStationu – kdybyste slovo Remastered v novém vydání The Last of Us: Part II nahradili třeba termínem Definitive Edition, vyhnuli byste se jednak uštěpačným poznámkám o uspěchaných remasterech, jednak byste položili mnohem větší důraz na to, čím verze pro PlayStation 5 skutečně je.
V praxi totiž platí, že onen remaster, tedy technické přeleštění pro současnou generaci konzolí od Sony, je na celé reedici to nejméně zajímavé (což bylo patrné už z porovnávacích screenshotů, poskytnutých dlouho před vydáním). Naopak ovšem přidaný obsah mizivou desetidolarovou cenovku za upgrade nejen v pohodě obhájí, ale spíše násobně oplatí.
Pořád to funguje
Pokud jste v posledních několika letech nežili někde pod kamenem, nemá smysl vám The Last of Us: Part II zvlášť představovat. Pokračování jedné z nejvýraznějších značek portfolia studií PlayStation z pera Neila Druckmanna a studia Naughty Dog v roce 2020 posbíralo všechna možná ocenění a absolutních známek v recenzích (včetně té naší od Šárky). Zároveň ale rozštěpilo fanouškovskou základnu na nesmiřitelné tábory těch, kteří syrové, surové a depresivní vyprávění milují a těch, kterým vadí, jak se příběh vypořádal s předchozím protagonistou, jak vypadá jedna z aktuálních hrdinek a kdoví co ještě.
zdroj:
Naughty Dog
Toto dilema pro vás jen těžko rozlousknu, osobně mi ale brutální a nesmiřitelný kolotoč pomsty nesmírně padl do noty. Ponor do stoky špinavého násilí, svědectví o rozkladu osobnosti pod vlivem zažitých traumat a nelítostné nakládání s životy postav, které mohly být pro příběh důležité, ale umírají náhle a bez heroické pompy, mě zasáhl na těch správných místech. O to víc, že z postapokalyptické reality se stala jen mlhavá kulisa a houbami prožraní nebožáci hráli ve své zrůdnosti za lidskými přeživšími až druhé housle.
Vedle melancholického Death Stranding je tak The Last of Us: Part II hrou, která rozhodně nemusí z různých důvodů sednout každému. Zároveň by ale neměla chybět ve sbírce každého, komu doma stojí, nebo leží PlayStation. Pokud jste se jí dosud vyhýbali, je nyní nejlepší čas to napravit. A naopak, pokud už verzi pro PlayStation 4 máte, je drobná investice do jejího povýšení volbou, nad kterou není třeba dlouze přemýšlet.
Konzolová klasika
Co je tedy nového? Vezmeme-li to popořádku od technických záležitostí, tak máte na výběr ze dvou variant grafického nastavení, tedy Quality a Performance. Quality vám hru spustí ve 4K při cílových 30 FPS, Performance renderuje ve 1440p a následně upscaluje na 4K, případně na základě vašeho nastavení konzole ponechává ve 1440p a cílí na 60 FPS. Kromě toho si ještě v obou zmíněných režimech můžete na podporovaných displejích snímkovací frekvenci odemknout.
Osobně jsem hrál v Quality režimu s odemknutým snímkováním, které hru na 120 Hz displeji zobrazuje (pocitově) na hodnotách kolem 40 FPS při zachování maximální grafické kvality. Tento režim volím ve všech aktuálních hrách pro PlayStation 5, které jej nabízejí. Zpravidla se jedná o přijatelný kompromis. Zvláštních propadů snímkování jsem si při hraní nevšiml, přiznávám ale, že jsa rozmlsán aktuálním častým hraním na PC ve frekvencích převyšujících 100 FPS, připadal mi občas pohyb kamery poněkud medově táhlý. Což se třeba Spider-Manovi, Ratchetovi nebo Horizonu neděje.
Zároveň je to ale vyloženě hnidopišská poznámka. Hraní to nijak nevadí a kdybych si k recenzování neodskakoval od 144 Hz monitoru a výkonného PC, patrně bych to vůbec neregistroval. Tedy – The Last of Us: Part II na PlayStationu 5 vypadá krásně a hraje se bez problémů, to ale v zásadě platilo i pro bezmála čtyři roky starý originál. V praxi nejvíce potěší rychlé nahrávání a podpora funkcí ovladače DualSense.
Bez návratu
Hlavním důvodem, proč by fanoušci neměli reedici nechat ležet ladem, jsou především obsahové přídavky, dělící se v zásadě na dvě části. Tou první je samostatný herní režim No Return, opatřený roguelite pravidly a okořeněný hromadou vedlejšího obsahu. Tou druhou pak řada bonusů v čele se třemi nevydanými, rozpracovanými úrovněmi, několikadílným podcastem tvůrců, modifikacemi herních mechanismů pro příběhovou kampaň, skiny pro postavy a barevnými filtry, které proměňují podobu hry. A pro fanoušky kytarové minihry je tu samostatný režim, ve kterém si můžete odemykat nové hudební nástroje a hrát své oblíbené melodie na intuitivním ovládacím schématu.
No Return neobsahuje nový příběh, na své si v něm přijdou především příznivci stealthu a akce. Jedná se o náhodnou sérii úrovní, vytvořených z lokací příběhové kampaně, zakončenou soubojem s bossem. Mezi jednotlivými úrovněmi se vracíte do bezpečného úkrytu, kde si lze například vylepšit zbraně a hlavně vybrat další cestu. Každá lokace má různá pravidla: Někdy stačí prostě vybít všechny nepřátele v několika vlnách, jindy naopak přežít časový limit a podobně. Stát můžete proti ozbrojencům z WLF, divokým Scarům a přirozeně i proti nakaženým.
zdroj:
Foto: Naughty Dog
Postupem času si odemykáte nové hratelné postavy z ansámblu známých tváří (na začátku můžete hrát jen za Ellie, nebo Abby), každá má jinou startovní výstroj a jiné schopnosti. V misích lze plnit různé sekundární úkoly za rozličné odměny, velmi záhy si také odemknete možnost dát každému běhu zvláštní pravidla.
No Return je poměrně přímočarý a nikterak komplikovaný. Skvěle nicméně využívá dobře nadesignovaný stealth a soubojový systém. The Last of Us: Part II na mě vždy působilo tísnivou atmosférou, a i když tady chybí příběhové prvky, nahrazuje je napětí z boje o přežití, protože smrt znamená ztrátu všeho a návrat na začátek.
No Return je zkrátka povedený bonus, který prodlužuje životnost hry a už sám o sobě by cenovku ospravedlnil
Roguelite mód sice není tak propracovaný jako nedávná Valhalla pro God of War Ragnarök, přesto jsem v něm strávil slušnou porci času právě proto, jak skvěle využívá hratelnost osekanou o environmentální hádanky a příběhové animace. Výborně tu opět vyniká animálnost soubojového systému na blízko i paseka, kterou dokáže s modely postav udělat přímý zásah z brokovnice.
Herních prostředí je tak akorát, aby se nezačala nepříjemně opakovat. Navíc je čas od času může ozvláštnit modifikace třeba v podobě položených výbušných nástrah. Ty vám sice můžou zatopit při neopatrném postupu, dají se ale také chytře využít proti nelítostným lovcům. I tady se často přistihnete při přemítání, zda jít do frontálního útoku, nebo radši šetřit relativně vzácnou munici a nepřátele raději opatrně rozdělit a pozabíjet v tichosti, přičemž vám to vychytralá umělá inteligence úplně neusnadňuje.
Patrně nejsladší odemykatelnou odměnou jsou nové kostýmy, které je možné navíc využít i v hlavním příběhovém režimu. Patří mezi ně mimo jiné sada parádních herních triček se značkami jiných studií PlayStationu, ale třeba i Hotline Miami. Tedy hry, kterou hrála jedna nešťastnice na možná poslední fungují PS Vitě kdesi v Seattlu.
No Return je zkrátka povedený bonus, který prodlužuje životnost hry a už sám o sobě by cenovku ospravedlnil. Zbylému nášupu obsahu pro fanoušky kralují tři nedokončené úrovně. Je ale třeba rovnou říct, že se jedná spíše o několikaminutové vhledy do práce vývojářů. Příjemné je, že jsou doplněny o komentář, a tak se dozvíte řadu detailů o tom, proč autoři volí ty které postupy, případně proč se to či ono do hry nedostalo.
Co se nevešlo
První takovou úrovní je městská oslava v Jacksonu, kde se můžete projít po zasněžených ulicích, zahrát si s dětmi na babu nebo vyrušit milenecký pár. Ta se do hry nakonec nedostala kvůli tempu. Z podobného důvodu byla vyřazena i pasáž v kanalizaci, kde jste se původně měli potýkat s vodními proudy a navigací v potrubí. Nejzajímavější je asi třetí a poslední level – lov divočáka, o kterém je nakonec ve finální hře jen zápis v deníčku. Fanoušky alespoň poučí povídání o řadě iterací, kterými úroveň prošla, než byla nakonec úplně vyřazena.
Obecně platí, že pokud vám komentář ve hře nevadí, můžete si jej pustit i v kampani, případně i v příběhových animacích. Tato volba je ale přirozeně vhodná až na druhý průchod, protože se patrně budete soustředit na slova vývojářů a příběhové nuance vám možná začnou unikat.
zdroj: Naughty Dog
Suma sumárum platí, co jsem napsal na začátku: The Last of Us: Part II Remastered je obsahově nabitou definitivní edicí, která by žádnému fanouškovi neměla ujít. Je to pořád ta skvělá emocionální jízda plná krve a potlačených slz. Díky novému režimu, hromadě bonusů a bezproblémové technické stránce představuje nabídku, která se díky nastavené ceně jen těžko odmítá.
