Recenze
The Marvellous Miss Take - recenze
22. 12. 2014
|
Ladislav Loukota
S renesancí PC her, která se ještě před několika lety zdála být nepravděpodobná, rychle nabobtnal počet titulů, které si vyšší kvalitu asociují s vyšší komplexností. Čím více hejblátek, pravidel, rébusů a mechanismů, tím jakoby měl titul nabízet více muziky. Pastelová kombinace stealth hry, hádanek a akční arkády The Marvellous Miss Take (homepage) ale ukazuje, že se lze vydat i cestou opačnou, tedy cestou jednoduchosti. Skrz naskrz sympatická hra, stojící kdesi mezi Monacem a Mark of the Ninja, si možná na první pohled přímo říká o negativně míněnou nálepku "casual hra", ale ve skutečnosti se pod její kapotou ukrývá zajímavě zpracovaná hra o lupičích.
Lumino City - recenze
14. 12. 2014
|
Pavel Dobrovský
Doba přeje autorským hrám. Realizace nápadů, kdysi podmíněná investorem a vydavatelem, je dnes jednoduchá jako facka. Pro stovky jednočlenných nebo dvoučlenný týmů je vývoj hry jako vytrvalostní maratón. Musí věřit, že to dají a vydržet, nebo zemřít vyčerpáním. Ilustrátor Luke Whittaker naštěstí vydržel a po třech letech vývoje vydal nedávno Lumino City, zejména kvůli grafice obdivuhodnou adventuru. Na monitoru se totiž namísto počítačové grafiky objevují fotografie monumentálního a fanaticky detailního papírového modelu města, nafoceného z mnoha úhlů.
Game of Thrones - recenze 1. epizody
5. 12. 2014
|
Miloš Bohoněk
Ani bradavka! Říká si to Game of Thrones, je to plné intrik a podrazů, ale neobsahuje to ani vteřinu záběrů na lechtivé středověké mecheche. Kdo se na populární seriál HBO dívá hlavně proto, že často zabrousí do sféry soft porna, ten bude z úvodní epizody adventurní adaptace zklamán (byť pochybuji, že někdo takový se dočetl až sem). Kdo se na Hru o trůny dívá kvůli komplexnímu ději s desítkami zajímavých postav, odejde spokojenější, ačkoli do rauše bude mít pořád daleko.
Door Kickers - recenze
21. 11. 2014
|
Jakub Kovář
Dveře údajně symbolizují nové možnosti a jejich otevírání zase překvapení – a Door Kickers je o překvapení. V roli velitele SWAT týmu se totiž snažíte v maximální možné míře zaskočit nepřátele číhající za rohem nebo právě za těmi zpropadenými zavřenými dveřmi.
Assassin's Creed Unity - recenze
15. 11. 2014
|
Miloš Bohoněk
Ulice jsou plné a na náměstích se vedle sebe tísní bez nadsázky stovky lidí. Většina Pařížanů se jen tak prochází (pokud tedy zrovna neprotestují a nestávkují, jsme přeci ve Francii), ale tuhle pokřikuje obchodník, támhle fidlá houslista, občas zakopnete o nuzného žebráka a vyhlášená kavárna na břehu Seiny praská ve švech. O kousek dál huláká politický řečník, vedle si někdo přivydělává pucováním bot, sem tam se kolem vás dokonce mihne pes, popřípadě prchající kapsář. A ta architektura! Notre-Dame bere dech. Paříž na konci 18. století je úžasné prostředí a Ubisoft, ne náhodou francouzského původu, jej zpracoval neméně úžasným způsobem. Akorát do něj tvůrci zapomněli nacpat stejně úžasnou hru.
Lords of the Fallen - recenze
4. 11. 2014
|
Pavel Dobrovský
Už je to tu zase. Nepřítel má pět metrů na výšku a je oblečený do tolika vrstev ocele, že není vůbec vidět. Snad i spodní prádlo má z titanu. V ruce hybridní kladivo, které jakýsi šílenec překoval na kosu. Je třikrát větší než já, zatímco já jsem, ke svému vlastnímu překvapení, nahý. V ruce mám dýky a jako komár poletuji kolem a píchám do hory ocele, dokud nepadne. Scéna se odehrává na hřbitově, ani není zapotřebí kopat hrob. Tolikrát jako před tím si říkám: nebudu Lords of the Fallen srovnávat s Dark Souls. Ale není to možné.
TRI: Of Friendship and Madness - recenze
1. 11. 2014
|
Daniel Kremser
Před sedmi lety spatřila světlo světa hra, která změnila vnímání logického žánru, a do určité míry i posunula hranice herního designu. Místo pušky hráči vrazila do rukou experimentální výtvor a zákopy druhé světové nahradila architektonickými skvosty a logickými problémy. Řeč je samozřejmě o Portalu, který se ve formě barevného TRI dočkal duchovního nástupce, jenž dokazuje, že umění může být skutečně hratelné.
Jagged Alliance: Flashback – recenze
31. 10. 2014
|
Ladislav Loukota
Zřejmě nejsem jediný, komu se při vyslovení slov „Jagged Alliance 2“, „Arulco“ nebo „Deidranna“ v mozku aktivují nostalgické neurony, aby následně vytáhly kapesníky a zamáčkly slzy. Když se tedy dánské studio Full Control (tvůrci Space Hulk), rozhodlo rozjet kickstarterovou kampaň s cílem vybrat peníze na novou, trojrozměrnou a tradičním mechanikám věrnou hru Jagged Alliance: Flashback, zdálo se, že značku konečně potkalo štěstí. Zdálo...
Ryse: Son of Rome - recenze PC verze
21. 10. 2014
|
Jan Olejník
Podle některých stojí Ryse: Son of Rome za nedávnými finančními problémy Cryteku, zatímco oficiální vyjádření tvrdí, že pravda je prý někde úplně jinde. Buď jak buď, nutnost přišít finanční záplatu na díru v rozpočtu by klidně mohla být záminka, proč původně exkluzivní titul pro Xbox One vyšel nedávno i na PC. Minulý rok Gábina Ryse v recenzi chválila za audiovizuální zpracování, ale za všechny ostatní aspekty hru pěkně zkritizovala. Pojďme se tedy podívat, jestli se něco od vydání Xbox One verze v listopadu 2013 změnilo.
Wasteland 2 - recenze
18. 10. 2014
|
Jan Smejkal
Nedohrál jsem a možná ani nedohraju. Wasteland 2 mě v jeden moment (zhruba v 90 % délky), zastavila podivnou směsí chyb a designových lapsů. Časem to tvůrci opraví, ovšem mnohem hůř jsem na tom s motivací pokračovat. Hra stojí hned na několika nohách – příběhu (hlavní zápletce, příbězích lokací/frakcí a na rozhodnutích s následky), tahových soubojích, lootu a rozvoji postav. A na všechny tyhle končetiny kulhá jak pouštní ranger, vracející se do masomlejnku sebevražedné mise. Když ani jedna složka díla není skutečně solidní, je v záplavě her, chrlených dnešním herním průmyslem, těžké nedat hře někde v půli vale. Devadesátky jsou pryč, víme?
Styx: Master of Shadows - recenze
15. 10. 2014
|
Lucie Jiříková
Cyanide Games je poněkud zvláštní společnost, která vytváří hry ze všech možných žánrů, často i velmi okrajových. Pestrost s sebou ovšem přináší i roztříštěnost, proto je dopředu obtížné odhadnout, co hry od Cyanide vlastně nabídnou. Třeba RPG Of Orcs and Men (na vývoji se podílelo ještě studio Spiders) netradičně kombinovalo akčně pojaté souboje se zadáváním příkazů, což vypadalo lákavě na papíře, ale v praxi to nefungovalo a frustrovalo. Cyanide se tedy chytili za nos, vzali Styxe, jednoho z hrdinů Of Orcs and Men a postavili jej do role ústřední postavy žánrově klasické stealth akce. A do značné míry se jim sázka na klasiku vyplatila.
Borderlands: The Pre-Sequel - recenze
13. 10. 2014
|
Jan Olejník
Druhý díl Borderlands patří k mým nejoblíbenějším kooperativním hrám. Kombinace svižné hratelnosti, šílených postav, praštěného humoru a kvadrilionu zbraní funguje výborně a zdálo by se, že jde vlastně o univerzální recept na úspěch. Ne vždy ale platí, že jsou kvalitní recept a správné ingredience zárukou úspěchu v podobě výborné hry. Bez šikovného kuchaře dobré jídlo nevznikne a bez šikovných vývojářů zase můžete zapomenout na výbornou hru. Borderlands: The Pre-Sequel je toho důkazem, když tvůrci z Gearboxu přenechali vývoj kolegům z 2K Australia. K dispozici měli všechny potřebné podklady a jistě i někoho z Gearboxu na drátě. Přesto je poznat, že Borderlands: The Pre-Sequel je dílo někoho jiného než Gearboxu.
A Golden Wake - recenze
10. 10. 2014
|
Daniel Kremser
Obsah ohýbaný ve prospěch audiovizuálního pozlátka, které sice ohromuje, ale také je mnohdy na hře jediným zajímavým prvkem. Jde o častý jev u nejedné indie záležitosti a řekněme si pravdu, někdy už je toho pixel artu a umělecké stylizace opravdu moc. Není to ovšem případ studia Wadjet Eye, které si na rozpixelovaných adventurách udělalo jméno ještě dávno předtím, než to bylo takzvaně cool. Navíc tento silný vizuální rukopis umí použít ke skutečnému provázání formy a obsahu tak, jako nikdo jiný. Adventura A Golden Wake je toho nejlepším důkazem.
Alien: Isolation - recenze
8. 10. 2014
|
Pavel Dobrovský
Alien: Isolation dlouho provázel mrak pochybností. S přenášením slavného protagonisty filmové série Vetřelec do her to nebylo totiž nikdy nijak valné. Britští stratégové z Creative Assembly navíc nepřebírali rodinné stříbro vědecko-fantastických filmů s důvěryhodným osvědčením. Jejich série Total War sice dlouhodobě dosahuje na špičku strategického žánru a do značné míry ho definují, thrillerová hra však vyžaduje zcela jiné nástroje než diplomacii mezi impérii a šoupání vojsky po mapě světa. Jak to tedy s vetřelcem dopadlo?
FIFA 15 - recenze
6. 10. 2014
|
Martin Bach
Psal se rok 1995 a já jsem seděl jsem u své milované Amigy. Dlouho do noci jsem hrál Sensible World of Soccer a představoval si, jaké by to bylo, hrát na počítači opravdu reálný fotbal. Takový, ve kterém by fotbalistický sestřih Ivo Knoflíčka vlál podle směru větru, ve kterém bych na první pohled poznal, že se zápas hraje na Anfieldu nebo v Edenu, nebo kde bych mohl s hráči dělat kličky jako Romário. Dnes, skoro o dvacet let později, takový fotbal hraju. Sice bez Knoflíčka a Edenu, ale za to se skvělou grafikou, hromadou zajímavých módů, reálnými sestavami mnoha desítek světových týmů a dokonce i online hrou. Přesto se mi ale v souvislosti s FIFA 15 vkrádají na mysl nejčastěji slova „kontroverzní” a „rozpačitá”, a to věru nejsou termíny, které se v souvislosti s fotbalem od EA Sports skloňují příliš často.
Middle-earth: Shadow of Mordor - recenze
5. 10. 2014
|
Miloš Bohoněk
Víte, co je neuvěřitelné? Že jsme se doteď nedočkali špičkového RPG ze světa Pána prstenů. Rozumějte, bavíme se o jednom z nejmilovanějších fantasy námětů ve sluneční soustavě, který si přímo říká o fortelné singleplayerové dobrodružství s masivním světem, rozličnými frakcemi a rozmáchlým příběhem. A ono pořád nic. Middle-earth: Shadow of Mordor má však k vysněné hře zatím nejblíže. Namísto tradičních RPG se přitom inspiruje vražednou sérií Assassin’s Creed, přičemž slovo „inspiruje“ znamená spíše „vykrádá“.
Train Fever - recenze
22. 9. 2014
|
Jan Olejník
Máte horečku? A jediným lékem jsou vláčky? Proč ne! Nově vydaná strategie Train Fever nabízí nejenom vlaky, ale začleňuje i silniční dopravu a navíc se nebojí přiznat, že se snaží přenést legendární a nestárnoucí Transport Tycoon do nového tisíciletí. A upřímně, kdo tuhle letitou klasiku někdy hrál, musel se alespoň jednou zamyslet nad tím, proč vlastně zatím nevzniknul pořádný nástupce. Jak těžké to vlastně může být?
OlliOlli - recenze skejťácké arkády
3. 9. 2014
|
Lucie Jiříková
Pořádnou skejťáckou hru aby jeden hledal s lupou v ruce. Zvlášť na počítačích. Série Tony Hawk’s Pro Skater (dále jen THPS) se od dob American Wasteland (2005) přestěhovala na konzole, odkud se na PC podívala zatím jenom v HD remaku prvního dílu THPS v roce 2012. Nejnovější Shred Session míří pouze na mobilní platformu a navíc už spadá do jiného žánru. Proto nezbývá nic jiného, než čekat na lepší časy. Nebo snad ne? Zkušenější skateboardisté možná odtušili, že název hry OlliOlli by mohl být odvozeninou termínu „ollie“, který označuje skejťácký trik, při němž jezdec se svým prknem vyskočí do vzduchu bez pomoci rukou. A samozřejmě mají pravdu. OlliOlli je skejťácka hra, na kterou jsme dlouho čekali.
Diablo III: Reaper of Souls Ultimate Evil Edition - recenze
1. 9. 2014
|
Jan Olejník
Mé první setkání s Diablo III se odehrálo teprve před několika dny a neslo se v poněkud rozpačitém duchu. Přece jen, když si představíte moloch jako Blizzard, do kterého tečou milióny dolarů každý den díky stále populárnímu World of Warcraft, očekáváte, že nástupce legendární série akčních RPG vás krátce po vložení disku do mechaniky zanechá sedět v němém úžasu s dokořán otevřenými ústy a extatickou slinou v koutku. Jenže Diablo III ne. Pořád mám v paměti slova Karla Drdy, když mi do telefonu popisoval původní PC verzi: „Jako je to fakt dobrý, ale…“
Metro Redux - recenze
28. 8. 2014
|
Daniel Kremser
Moskevské Metro znovu otevírá své brány a mladík Arťom se vydává na nebezpečnou pouť za záchranou posledních zbytků lidské rasy. Že už jste všechny démony vybili a takřka naučnou cestu moskevským podzemním okruhem absolvovali? Možná, ale určitě ne v tak krásné a technicky bezproblémové podobě, jakou nabízí Redux verze. Napoprvé navíc nemusela být vaše exkurze podzemkou kompletní, protože Metro není příklad série, u které byste vyhlíželi každé nové DLC. Anebo možná patříte k majitelům nových konzolí a koupě Redux balíčku je pro vás v tom případě spíše povinností.
The Last of Us Remastered - recenze
6. 8. 2014
|
Jan Olejník
Když vyšla The Last of Us na PlayStation 3 (recenze Vaška Rybáře), byl jsem jeden z prvních, kdo netrpělivě přešlapoval před prodejnou GAME. Další hra od studia Naughty Dog! Pro sichr jsem si ještě před tím znovu „otočil“ Uncharted 2, abych se dostal do správné nálady. Jenže třetího dne jsem spatřil titulky a při jejich sledování jsem se zahořklým výrazem ve tváři odložil gamepad a dumal nad tím, jestli jsem za tohle dílo opravdu vysolil čtrnáct stovek dobrovolně, nebo zda jsem nebyl při smyslech. The Last of Us jsem se zadostiučiněním zpražil na svém blogu a myslel jsem si, že už se k němu nikdy nevrátím. Ovšem nevyzpytatelné jsou cesty boží. Tudíž krom analýzy vylepšené vizuální stránky se nyní dočkáte i názoru člověka, se kterým Last of Us zas až tak nezamávala.
Ghostcontrol Inc. – recenze
30. 7. 2014
|
Jakub Kovář
Krotitelé duchů jsou skvělá série filmů, která nabídla správný mix akce, napětí a především výborného humoru. Dřívější pokusy o převedení do herní podoby především v případě oficiálního videoherního pokračování filmů jménem Ghostbusters: The Videogame nedopadly vůbec špatně, stejně jako i několik mobilních hříček. Ghostcontrol Inc. si nyní troufá na zpracování ve formě taktické tahovky a i když se ke slavné značce oficiálně nehlásí, zdroj inspirace je jasný.
Transformers: Rise of the Dark Spark - recenze
19. 7. 2014
|
Lucie Jiříková
S nástupem nové generace konzolí se všichni snaží o grafické či herní vylepšení. Dokonce i LEGO hry přišly s moderním přelivem. Skoro bych se nechala strhnout vlnou euforie. Jenže pak se objeví hra jako Transformers: Rise of the Dark Spark, která vás ze sluníčkové nálady bezpečně dostane. Rise of the Dark Spark totiž kašle na jakékoliv pozlátko tak dokonale, že vypadá a bohužel se i hraje jako deset let stará hra, kterou už tehdy nikdo nechtěl.
Monochroma – recenze
12. 7. 2014
|
Ladislav Loukota
Umělecky působící černobílý design, inspirace v Limbo a výrazně proklamovaná alegorie na alternativní kapitalistická 50. léta, to vše nám mělo být dostatečným varováním. Ani tak ale nikdo nemohl tušit, jak moc elitářským titulem logická plošinovka Monochroma nakonec bude. Tahle hra není pro netrpělivé, tolerantní hráčské duše, které nejsou připravené u hraní trpět, rozčilovat se a možná i plakat.
Tesla Effect: A Tex Murphy Adventure - recenze
27. 6. 2014
|
Daniel Kremser
Jsou hry, jejichž mechanismy už dávno ztrouchnivěly v křemíkových rakvích a věhlasná jména zavál prach. Neměly se znovu dostat na světlo boží. Až do nedávna tomu tak ostatně bylo a devadesátkové klasiky v klidu prodlévaly pěkně pod zemí. S příchodem Kickstarteru se ale všechno změnilo a vedle žádaných herních návratů se logicky objevují i smutné případy, které spíš ničí pěkné vzpomínky. Jedním z nich je i návrat Texe Murphyho, který po šestnáctileté odmlce dává ve hře Tesla Effect: A Tex Murphy Adventure definitivní sbohem a jen dokazuje, že doba už opravdu pokročila.
Enemy Front - recenze
23. 6. 2014
|
Jan Olejník
Víte, kdo jsou největší drsňáci? Kdepak, nejsou to vesmírní supervojáci, ani severští válečníci s ryšavými copy. Ba ani soukromá očka s prázdnou flaškou od whisky a s kapsami plnými metafor. Na pozoru byste se měli mít především před investigativními novináři. Hlavní hrdina Enemy Front je jedním z nich a je přesně tím prototypem amerického hrdiny, jak si jej představují Poláci. Má echt americké jméno (Robert Hawkins), strniště a koženou bundu. A zřejmě ho na žurnalistice naučili víc než jen těsnopis, protože pod vaším velením pak zlikviduje podstatně víc nácků než celý odboj, ke kterému se přidáte.
FRACT OSC - recenze
22. 6. 2014
|
Ondřej Švára
Bez vysvětlení, perspektiv a jakékoliv naděje, že by mohlo být líp, jsem se octil uprostřed ničeho. Přivítal mě svět bez charakteru a všechno zahalovala mlha beznaděje. Trocha kovových barev okolo „sršela“ smyslností asi jako cisterna popelářského auta. Brzy mě napadlo že, Fractu někdo zapomněl vdechnout život. Svět této hry postrádal krásu i logičnost, neměl začátek ani konec, neměl nic, co by stálo za zmínku. Zkrátka jsem si vytrpěl nesmyslné herní seznámení. Nechat se znova pozvat k hraní Fract? To by byl atentát na rozum, pomyslel jsem si. I když… tahle hra používá docela zajímavé mimikry.
Mario Kart 8 - recenze
22. 5. 2014
|
Jakub Kovář
Rachot motorů vytáčených do vysokých otáček, nestvůrka, co na prutu spouští hodiny s odpočtem do startu závodu a třicítka těch nejméně pravděpodobných soutěžících z celého Houbičkového království. Vedle Mario, Peach, Rosaliny, Yoshiho a dalších rolují na start záporáci včetně Bowsera a Waria, aby si užili jízdu plnou zábavy v novém dílu Mario Kart. Vůně benzínu a zničených přátelství už po osmé v řadě láká k zábavnému odpoledni všechny milovníky rychlých kol bez rozdílu věku.
Wolfenstein: The New Order - recenze
20. 5. 2014
|
Aleš Smutný
Původně měla recenze začínat konstatováním, že Wolfenstein 3D stal na začátku naší zkušenosti se střílečkami a snad i s hrami obecně. Pak jsem si ale uvědomil, že je rok 2014 a od vydání pradědečka „doomovek“ uplynulo přes dvacet let. Kdepak, všichni jsme u Wolfa 3D nezačínali. Jakou roli tedy hraje pro vás mladší fakt, že vyšel nový Wolfenstein? Vztáhnete si The New Order k odkazu první hry a jejích následovníků? Nebo se značka přežila, vyčpěla a B.J. Blazkowicz se zmítá v agónii jako Duke Nukem se svým Forever?
Ether One - recenze
9. 5. 2014
|
Ondřej Švára
Tíseň, zoufalství a pocit vlastní nemohoucnosti. To jsou obvyklé emoce, které člověka pohltí v tíživých či zásadních životních situacích. Poprvé se přihlásí o slovo s proměnou dítěte v teenagera kvůli ztrátě iluzí. Podruhé se vrátí s vlnou nečekané zodpovědnosti při úhradě prvních složenek a nakonec si na oběť počíhají k podzimu života, kdy udeří nejsilněji. Možná proto je nová 3D adventura Ether One tak osobním a emotivním sdělením. Věnuje se totiž velmi obtížnému a intimnímu tématu - duševní poruše.