Recenze

Thea: The Awakening - recenze

V dávné minulosti temných let stěhování národů byl život pro lidi v mnoha ohledech jednodušší. Starosti běžného dne se obvykle smrskly na otázky, z čeho uvařit dnešní večeři, kde po ní složit hlavu a jestli rozdělání ohně a příjemné teplíčko stojí za riziko, že vás v noci ze spánku vytrhnou vlčí tesáky. Krátký život, nenadálá smrt - to byl rozsah jistot, se kterými se dalo celkem jistě počítat.

The Red Solstice - recenze

Na první pohled je The Red Solstice jen další nevýrazná kooperativní akce. Grafika vypadá přinejlepším průměrně a na klasický mustr tvůrci roubují leitmotiv o kvalitách řecké tragédie. Zkrátka jde o titul, do kterého byste asi za normálních okolností spíš nešli. Ovšem pod nevýrazným audiovizuálním zpracováním a klišovitým příběhem se skrývá hra, která nakonec obstojí. Pokud tedy nepatříte do skupiny méně trpělivých a výzvy vás baví.

The Evil Within - recenze

Víte, co mě děsí? Že za pár měsíců uplyne deset let od vydání Resident Evil 4. Deset let! A pokud považujete za nejlepší díl hned ten první, raději ta léta nepočítejte vůbec. Stárneme všichni a zestárnul i Šindži Mikami, otec, syn i duch svatý série, která v mnoha ohledech definovala videoherní horor – alespoň takový, kde je součástí hrůzy cvaknutí prázdného zásobníku.

The Sims 4 - recenze

Nedávno jsem na stránkách zahraničního webu viděla titulek: „Tvůrci The Sims 4 varují, že pokud se hra nebude prodávat, pátý díl nevyjde“. K Sims 4 jsem si proto podvědomě připsala obrovský vykřičník, který tam zůstal i potom, co se hra v Anglii vydrápala na první místo v žebříčku prodejnosti. Co jiného by taky mělo prodávat miliony kopií než právě značka The Sims, která kdysi (2000) dala vzniknout úplně novému žánru simulátorů lidského života, jemuž po celých 14 let vévodí?

The Samaritan Paradox - recenze

Klasické adventury jsou možná předurčené k tomu, aby zpracovávaly detektivní příběhy, ale předpokladu navzdory je slavných videoherních detektivů mnohem méně než známých kolegů od filmu či televize. Tuto nerovnováhu se pokusili napravit vývojáři z Faravid Interactive prostřednictvím adventury The Samaritan Paradox, a přestože nového herního Columba nestvořili, vznikl jim pod rukama alespoň zajímavý žánrový počin.

Among The Sleep - recenze

Když čáp ztratí čepičku, hádají děti její barvičku a celé to skončí velkou legrací. Jakmile však mladý člověk místo čepice přijde o rodinnou pohodu, vyvstává před ním mnoho závažných otazníků. Zejména když jsou mu teprve dva roky a středobodem jeho světa je krom plyšového médi pouze matka, často se měnící z pečlivé ochránkyně v hrozivého... bubáka. 

War, the Game – recenze

Žádný příběh, žádné komplikace, žádný problém. Podobně se prezentuje minimalistická válečná hra War, the Game. Hrst principů se v ní měla snoubit se sáhodlouhými možnosti, jak dát nepřátelům na budku. Mělo zkrátka jít o titul, co vyrazí dech všem, kterým před lety učaroval DEFCON. Výsledkem je ale hra tak legračně nepovedená, že je nutné varovně zvednout prst a ťukat s ním do klávesnice tak dlouho, dokud nedojde k napravení křivdy páchané na peněženkách hráčů, co touží po tak trochu jiných strategiích. 

LEGO: The Hobbit - recenze

Traveller's Tales stihli novou LEGO hru vydat pouhé dva měsíce po vydání předchozího dílu, což je i na zkušený vývojářský tým opravdu hodně rychlé tempo. Nikoho tak asi nepřekvapí, že jsme se nedočkali žádné revoluce. Ba co víc, LEGO – The Hobbit vedle nové licence nepřináší skoro žádné novinky, tedy až na jednu kosmetickou.

The Banner Saga - recenze

Za ta léta na sněhu jsme se naučili mnohému. Nejstarší pravidlo zní, že ti v čutoře nezmrzne občerstvení, přimícháš-li do něj pálenku. Avšak vzhledem k tomu, že cesta je náš odvěký osud i cíl a alkohol je k sehnání v každé vesnici, celé generace našich předků platili za zavlažování těla zpráchnivělým úsudkem a jakákoliv bezvýznamná křižovatka stezek jim v mlžném oparu působila dilema. My už jsme jiní, tolik nechlastáme. Ale cestování, dilemata a hlavně křižovatky, jak ty dopravní tak i životní, s námi zůstaly. Jsme polepšení, přesto pořád kočovníci.

Race the Sun - recenze

Když v Race the Sun zapadá slunce, dostávají za pravdu všichni kádři přes sejčkování. Pokaždé, když totiž obzor zčervená, skončí ošklivou nehodou další level plný rychlosti a adrenalinu. Ten a mnoho dalších vytvořili blázni ze studia Flippfly, kteří svoji divokou závodní hru popisují jako "hyper-kinetickou" arkádu s minimalistickým stylem. Mluví pravdu. K dokonalosti se sluší dodat, že v Race the Sun se potkaly Wipeout a Skyroads a že to s tím smrtonosným západem slunce myslím opravdu vážně.

The Stanley Parable - recenze

Nečtěte to! Vykašlete se na text, mrkněte na číselné hodnocení, slepě mu věřte, kupte si The Stanley Parable, zahrajte si hru skrz naskrz, a pak si sem o ní přijďte popovídat. Pokud chcete o Stanley Parable mluvit stoprocentně bez spoilerů, akorát se to zvrhne v lavinu prázdných adjektiv. Anebo si aspoň stáhněte původní HL2 modifikaci či demo ze Steamu, které se od plné verze překvapivě liší.

The Inner World - recenze

V poslední době rostou adventury jako houby po dešti a už dávno za to nemohou pouze němečtí vydavatelé. Tradiční point and klick kousky si zkrátka našly své publikum a hlavně menší vývojáři je chrlí jako na běžícím páse. I tak se ale většinou dočkáme pouze schematických příběhů dvojího typu. Buďto se jedná o dospělá vyprávění zabalená do klasické grafiky, nebo o hodně naivní kreslená dobrodružství, která cílí hlavně na mladší publikum. Kombinace obojího jsou hodně vzácné, a když už se objeví, zpravidla nemůžeme mluvit o povedených spojeních. The Inner World ale dokazuje, že z každého pravidla existují výjimky.

The Wonderful 101 - recenze

The Wonderful 101 strašně klame tělem. Při prvním pohledu na obrázky se může zdát, že jde o hezkou hru pro děti, ve které akčně-adventurním způsobem řešíte jednoduché hádanky ve stylu populárních LEGO her. Jakmile však vezmete do ruky ovladač, zjistíte, že hra rozhodně lehká není, a přestože je všechno barevné, šílené a lehce infantilní, děti z ní nepochopí polovinu vtipů a ještě si na ní vylámou mléčné zuby.

Slender: The Arrival - recenze

Opouštím auto a vydávám se z kopce dolů po prašné cestě. Okolní krajina je plná vzrostlých stromů i čerstvé vlahé trávy a halí se do nádherného naoranžovělého západu slunce. Z nějakého neznámého důvodu však i přes svou kouzelnou povahu nevěstí vůbec nic dobrého. Slyším kroky. Otáčím se doleva. Nikoho nevidím. Otáčím se doprava. Ani tady nikoho nevidím. Že by se mi to zdálo? Slender: The Arrival hraje přesně na tu správnou notu instinktivního strachu a pocitu, že vás někdo sleduje, ale vy jej nevidíte. A bojíte se. Hodně.

The Unfinished Swan - recenze

Málokdy se stává, že název trefně vyjadřuje, jak je hra dobrá, čím se chlubí, v čem by se mohla zlepšit, zkrátka, jak vlastně dopadla. Jestli v Unfinished Swan radost ze všech těch krásných a úžasných zvukových, vizuálních, ale hlavně herních zážitků něco ve výsledku „kazí“, pak je to její nedokončenost.

Fable: The Journey - recenze

Když studio Lionhead, v té době ještě s vizionářským Peterem Molyneuxem v čele, oznámilo pokračování série Fable pro Kinect, jímala většinu fanoušků hrůza. Ne že by byl Peter neschopný, naopak. Bohužel však proslul také tím, že má smysl pro nápady, které v běžném světě moc nefungují. A hra Fable: The Journey je toho jasným důkazem.

The Secret World - recenze

Svět, který tak důvěrně známe, žijeme v něm i umíráme, nemusí být vůbec takový, jaký si jej představujeme. Příznivci všelijakých konspirativních teorií zcela jistě dají takové tezi za pravdu a hráči pohybující se v univerzu The Secret World, ti jen s lehkým pousmáním spiklenecky zamrkají.

The Last Story - recenze

Hironobu Sakaguchi je ve světě japonských RPG velice známé jméno. Slavný designér a scenárista dal hráčům hlavně sérii Final Fantasy a krom ní je podepsán i pod desítkami dalších her. Nejnověji pod titulem The Last Story pro konzoli Wii, který Sakaguchi označil za své poslední velké konzolové RPG, i když nevím, jestli mu věřím, protože původně to samé tvrdil i o prvním Final Fantasy. Podstatné ale je, že ať už The Last Story je Sakaguchiho poslední hra nebo ne, rozšiřuje nepříliš početné řady JRPG titulů pro Wii smysluplným způsobem a svému stvořiteli rozhodně nedělá ostudu.

The Darkness 2 - recenze

Změna vývojářů není nikdy příjemná věc. Obzvláště u hry, která byla natolik specifická a charismatická, jako první The Darkness. Není proto divu, že se na druhý díl, který už nemá na svědomí studio Starbreeze ale Digital Extremes, dívala spousta fanoušků s nedůvěrou a někteří i skrze prsty. Když na povrch začaly vyplouvat další a další informace o změnách konceptu, zdálo se, že budou mít jednička a dvojka společného opravdu málo. A skutečně se tak i stalo. Samozřejmě, v zájmu zachování příslušnosti ke komiksové předloze jisté charakterové znaky jednoduše zmizet nemohly, ale změn bylo stejně více než dost. Důležitá je ale otázka, zda to byly změny k lepšímu, nebo naopak.

To the Moon - recenze

Kdo je bez viny, háže kamenem, ale nám tady na Games nezbývá, než provinile najet na ikonu majáku a pokusit se odčinit jeden z loňských hříchů. Který? Opomenutí titulu, který by se možná vešel do hned několika kategorií naší velevážené ankety o hry roku. To the Moon je za prvé adventura, za druhé nezávislá a za třetí jde o možná vůbec nejsilnější věc, jaká se na herní scéně vloni objevila.

The Cursed Crusade - recenze

Hry a celý ten cirkus kolem nich funguje podle přesně zaběhnutých pravidel a upřímně řečeno, jen málokdy ostříleného hráče něco překvapí. Jedno z nepsaných pravidel třeba říká, že každý úspěšný titul přitáhne celou řadu plagiátů. Někdy zdařilých, jindy méně a velmi často naprosto ohavných. Hádejte, do které kategorie patří The Cursed Crusade?

DeathSpank: The Baconing - recenze

Pod, ne úplně lehce přeložitelným, názvem Baconing se skrývá třetí díl populární "diablovské" série DeathSpank, jejímž hrdinou je cartoonově machistická, egoistická a nabubřelá postava stejného jména. DeathSpank se vrátil, aby to natřel všem padouchům, cestou poklábosil s pořádně silnou sestavou bizarních postaviček a ještě k tomu splnil jejich všelijaká roztodivná přání.

The Sims Medieval - recenze

Simácká série dostala další vydařený nášup, tentokrát v podobě netradiční odbočky do středověkého světa, v němž se běžný lidský život odehrával v poněkud jiných a nám laikům ne úplně známých kolejích. Sims Medieval je důstojný, i když trochu pokřivený pohled do mikrosvěta doby dávno zapomenuté, v níž jednoho dne usedl na trůn nový panovník.

Destiny: The Taken King - recenze

Před pár lety měli v Bungie představu o kříženci onlineovky a first person akce. Měla to být hra, která skloubí grind a hon se za stále lepší výbavou s příběhem a spektakulární podívanou. Nazvali ji Destiny a v roce 2014 vydali jako nedodělaný produkt plný neduhů, absentujícího vyprávění a monotónního end game obsahu. Rok na to se ale na pulty obchodů dostává datadisk The Taken King a spolu s ním se naplňuje i zmíněná představa tvůrců. Ano, Destiny konečně po roce, dvou DLC a velkém datadisku našla svou zamýšlenou podobu a povětšinou funguje tak, jak měla při vydání. To všechno díky Oryxovi a takzvaném roku 2.0, který jeho příchod provází.

The Evil Within 2 - recenze

Zlo může mít mnoho podob a vypadat třeba jako karneval v maskách. V survival akci The Evil Within 2 jsou maškary tak děsivé, že se jich museli štítit snad i ti, kteří je vymýšleli. To dává na srozuměnou, že tento japonský horor nemění styl a již podruhé obléká násilí do nepřehlédnutelně extravagantního kabátku. Naštěstí mu ale také nechybí variabilní hratelnost, velkorysý design úrovní a víc než dostatečná herní doba. Na osvědčených základech vznikla hlubší, propracovanější a lépe vyladěná hra.

Uncharted: The Lost Legacy - recenze

Indiana Jones v sukních, nejočekávanější exkluzivita brzkého podzimu nebo jen marketingovými řečičkami nafouknuté DLC? Pojďte s námi zjistit, jestli i nejnovější Uncharted skrývá nějaký poklad.

The Long Journey Home - recenze

The Long Journey Home vám na první pohled dost možná vyrazí dech. Jen považte, v procedurálně generovaném vesmíru brázdíte se svou lodí jednu sluneční soustavu za druhou, přistáváte na pestrých planetách s odlišnými atmosférami, těžíte zdroje, poznáváte desítky mimozemských civilizací a činíte složitá rozhodnutí. A to vše je zabalené do rogue-like stylu. V podstatě hra připomíná No Man’s Sky ve 2D, která by ale měla dopadnout lépe. Jaký je však výsledek? Když se do hry ponoříte, zjistíte, že realita neodpovídá představám.

The Great Whale Road - recenze

Třetí díl The Banner Saga sice zabodoval na Kickstarteru, ale na jeho vydání si fanoušci i podporovatelé ještě řadu měsíců počkají. Nezbývá tedy než se poohlédnout po nejrůznějších klonech, které se chlubí kreslenou grafikou, příjemným hudbou, silným příběhem a tahovými souboji. Přispět svou troškou do mlýna se rozhodli autoři ze Sunburned Games, kteří se do rozbouřených vod pustili s titulem The Great Whale Road (homepage).

The Elder Scrolls: Legends - recenze

Příznivci sběratelských karetních her mají v poslední době důvod ke spokojenosti. Renesanci masového zájmu o fantasy karetní souboje, tedy žánr, který se zdál být určený pro poměrně úzké publikum, nastartoval Blizzard vydáním Hearthstone. Následný fenomenální úspěch naznačil potenciál, který se, nepříliš překvapivě, rozhodla využít řada firem. Nějakou formu využití karet tak dnes najdete v kde čem. Pro někoho, komu blizzardí stylizace nevoní, nebo jen hledá něco nového, a nechce se mu mastit Gwynta, přišla s alternativou Bethesda, respektive tvůrci ze studia Dire Wolf Digital, kteří pro ni vytvořili karetní titul The Elder Scrolls: Legends.

Night in the Woods - recenze

Čas na famfáry! Pod generickým názvem Night in the Woods, který bych očekával spíš u zbytečného béčkového hororu, se totiž skrývá moderní adventura, jakou jste ještě nehráli. A má navíc všechna esa v kapse.