Od singleplayer kampaně Battlefield Hardline jsem nečekal nic zázračného, ale zároveň jsem doufal, že zrovna tvůrci z Visceral nabídnou díky svým zkušenostem s příběhovými hrami zážitek, nad kterým nepůjde jen tak mávnout rukou. A doufal jsem marně. Visceral Games vzali étos i principy Battlefield her a v Hardline s tím vším vytřeli podlahu. V singleplayer kampani nabízí spíše podivný restart seriálu Miami Vice v herní podobě a zároveň i nepovedenou parodii Metal Gearu. Na vině ale není záměna vojenské tématiky za policejní, kdepak.

Sedíme s přibližně další dvacítkou novinářů z celé Evropy v britské centrále Electronic Arts a přemýšlím, co nám Visceral Games ukáží, aby vyvrátili můj dojem, že Battlefield Hardline se na poli multiplayeru bude muset hodně ohánět, aby se odlišil od čtyřky. O kampaň, kterou jsme si bohužel tentokrát nezahráli, strach nemám, ale multiplayer doposud příliš připomínal zážitek, se kterým přišel Battlefield 3 a navázal na něj Battlefield 4. Nicméně, o pět hodin a několik kol v trojici módů na trojici map si říkám „Ale jo, to by mohlo fungovat.“

Můj titán hoří, kontrolky ječí a mám jen několik vteřin na katapultování. Třísknu do tlačítka E, kokpit se rozdělí a letím vzduchem vstříc... protivníkovu titánovi, který mého poslal do křemíkového nebe údery pěstí. Chytám se jeho těla, odervu kryt robotického mozku a rychle do něj vypálím dva zásobníky. Teď už řvou kontrolky mému soupeři a má pár vteřin na katapultování. Bohužel se mi zamotaly prsty na klávesnici a místo elegantního seskoku jen sleduji, jak mě zabíjí přehřáté jádro explodujícího titána. Takže respawn...

Nová generace, technický pokrok a moderní trendy přinášejí nejen nové konzole, ale také dosud poměrně nevídanou věc. Mobilní zařízení, konkrétně tablety, jsou svým výkonem schopny nabídnout hry s takovou grafikou, která před lety byla nemyslitelná i na PC. Přicházejí však i další, snad i zajímavější počiny – tzv. Companion Apps (také jako Second Screen Apps). Jejich cílem je obohatit zážitek z první, hlavní obrazovky, kde se odehrává hlavní část celého pomyslného představení.

V poznámkách k předváděčce Dying Light mám napsáno jediné slovo: „Jů.“ Ne snad proto, že bych byl líný psát, ale protože jsem měl plné ruce práce se zdrháním před stovkami zombíků. Byl to epický závod, ve kterém nemůžete být druzí. V Dying Light buď zvítězíte, nebo ztrácíte vše. Miloš vám z E3 již reportoval o denní hratelnosti a na Gamescomu jsme si prožili tah nočním městem. Znáte to: kluby, tanec, taxíky a nonstopáče... tu nejsou.

Strávil jsem půl hodinu v Deadfall Adventures, protože se mnou spadlo letadlo. Bylo dvoumotorové a řachlo do džungle někdy kolem roku 1930. Potkal jsem spoustu mayských mumií s ustřelenou hlavou, řešil hádanky v mayských ruinách, probudil mayského boha pomsty nebo čeho a seznámil se s Jennifer.

Rukopis Bungie se jen tak nevygumuje. Již první kroky v Destiny skýtají daleké výhledy a stavby monumentálních rozměrů, které dávají vzpomenout na proporce Halo a naznačují, že tady vzniká něco velkého. Papírově jde o projekt bezprecedentních ambicí – Activision Blizzard se s Bungie rovnou dohodli na desetileté spolupráci a hned několika hrách z jednoho obřího, zbrusu nového univerza. Destiny je tedy jen začátkem.

Call of Juarez patří mezi mé oblíbené značky a nic na tom nezměnil ani nemotorný a nepovedený přenos do současné doby v CoJ: Cartel. Vzhledem k tomu, že jiní si ale nepovedený díl k srdci brali, bylo třeba vrátit značce původní punc kvality. Výsledkem je cel shadingem hýřící, nadsazený a velmi příjemně vyhlížející titul Call of Juarez: Gunslinger, s jehož preview verzí jsem strávil pár hodinek.

Zlaté osmdesátky jsou nenávratně pryč a hrdinové mého dětství už dávno vyměnili svalové stimulátory za botoxové injekce. Ano, Expendables jsou docela fajn, ale duch hitovek jako Komando nebo Rambo II je v nich cítit jen pomálu. O to víc mě překvapilo, že asociace na výše zmíněné filmy mi začaly v hlavě naskakovat hned od prvních minut prezentace Crysis 3 na letošní E3. A když jsem pak po zhruba půl hodině odcházel ze stánku EA obohacený i o pár minut hraní, jen těžko jsem brzdil nadšení...

Před mnoha lety vyšla série fotografií z podzemek. Byly v ní vyfocené stanice metra z velkých měst, od klaustrofobních londýnských koridorů až po barevné haly v Ulanbátaru. Jednoduchým porovnáním architektury z různých končin bylo jasné, že stanice metra v zemích bývalého Sovětského svazu jsou těmi nejprostornějšími na celém světě – komunista prostě kopal a budoval velké věci. I proto se může Metro: Last Light odehrávat po Metru 2033 znovu v tunelech moskevského metra - tak spletité a nekonečné bludiště vystačí ne na dvě, ale klidně na deset her. (Pozn. - V článku najdete i video s naším rozhovorem s tvůrci hry.) Bojíte se tmy?Každá prezentace má jedno slovo, které jí dokonale vystihuje. V případě Last Light je to „ponurost“. Nejen kvůli pocitům osamělosti a úzkosti ve vybydlené a zničené Moskvě, kterou se prohánějí smečky mutantů-démonů, ale především kvůli výrazům pánů z THQ. Ať už jim někdo zalil obličej zmražovadlem mimických svalů anebo jsou opravdu tak smrtelně vážní, vyvolávají dojem, že pod zem v Last Light nechcete ani nakouknout. A to byste přišli o hodně. „Naše hra je ve fázi, kdy je kompletně hratelná, vše v ní funguje a můžete jí projít od začátku do konce se všemi příběhovými animacemi,“ tvrdí jeden z vývojářů. Snad mu nějaký neviditelný démon drží pařát na tepně, protože dokáže v rámci ponurosti ještě mluvit rychle jako kulomet. „Vylepšili jsme všechny části hraní. Střílení, prozkoumávání, stealthování i RPG,“ snaží se zaujmout hrstku novinářů. Po tří minutovém monologu ponuře sjede publikum pohledem a s vážností funebráka se odebere za dveře. Obrazovka se rozsvítí, prezentace začíná. Vítejte v metru, dveře se zavírají. Galerie #14151

Malou chvíli zvažuju různé varianty, ale nakonec pošlu krysy, aby za mne poslední stráž před cílem mise vyčistily rychle a bez hluku. Bylo to moje „poprvé“, co se právě krys týče, přestože jsem měl za sebou prakticky celý level v Dishonored a zrovna tuhle schopnost jsem v akci viděl nejméně po páté. I když, tentokrát jsem ji konečně nejenom viděl, ale měl ji plně pod kontrolou. Pouhých pět měsíců před vydáním jsem se poprvé dostal k hraní jedné úrovně Dishonored a neměl po ruce ani Harvey Smithe ani Rafa Colantonia, aby mi ukazovali, co je pro danou situaci nejlepší dle jejich vývojářských srdcí.