Rozdíl mezi dnem i noci je pro Dying Light nejdůležitější herní mechanikou. Ve dne se nemrtví udržují v jakémsi katatonickém stavu, v noci se ale aktivují a zběsile hledají potravu. Denní zombík? Nuda. Ten samý v noci? Dokáže kousky jako artista v cirkuse.
Pojďme si stručně sesumírovat, oč kráčí. Dying Light od polských autorů Dead Island se odehrává v otevřeném světě. Tentokrát se neobjevíte ve zničeném tropickém ráji, pohybovat se budete na ulicích mezi zdmi domů a na střechách. Z centrálního opevnění, kde přežívá zbytek lidí, vyrážíte do ulic plnit mise. Má to ale jeden háček: když chcete přežít, musíte se vrátit zpátky před setměním. Jakmile začne sluneční světlo „umírat,“ končí legrace.
Bylo celkem jasné, že opravit všechny pasti na ploše několika kilometrů čtverečních nestihnu. Ovládání pohybu na gamepadu (nový ovladač k Xbox One je moc fajn) je sice přesné a intuitivní, jenže bez přesné znalosti mapy města se cítím jako turista s navigací na mobilním telefonu – občas neodhadnu vzdálenost, jindy si to špatně zkrátím. Než jsem se pořádně rozkoukal, bylo slunce nad obzorem.
Oprava pastí je pro přežití skupiny neinfikovaných lidí důležitá. Jen s jejich pomocí mohou v noci ubránit ten malý kousek čtvrtě, ve které se opevnili. A tak zavádím elektřinu do kovových plotů, o kus dál připevňuji nálož k nabouranému autu a nahazuji sirény, které odlákají pozornost. A ten chudák v hlídací budce obklopený zombíky neboli dobrovolná vedlejší mise? Je mi líto, kámo, záchrana nebude. Tady je to buď ty, nebo já.
Zombíci mají citlivý sluch. Stačí hodit petardu za roh a hned se k ní všichni sbíhají a uvolňují cestu. Taktizování je nutné, protože s požárnickou sekyrkou nebo hasákem sice jednu zombie dokážu zabít, ale jakmile jich je víc, tak se nedá ubránit. Nejvlezlejší jsou „kousači“. Jde o základní druh nemrtvého, který vás pevně chytne a chce si hlodnout. Trochu záludnější jsou bývalí technici v protichemických oblecích, ale největší osinou musí být plivači. Na vzdálenost několika desítek metrů přesně plivají své... žaludeční šťávy? Těžko říci. Ale bolí to.
Přestože se mezi zombíky dá s použitím petard plížit, volím bezpečnou cestu po střechách domů a přes vagóny na nákladním nádraží. Nad hlavami nepřátel je bezpečno a Dying Light se culí jako přístupná thrillerová hra pro děti. A pak to začíná. Nebo spíš končí – slunce neodvratně zapadá a město halí tma. S baterkou v jedné ruce a sekyrkou v druhé se opatrně plížím zpět.
Nejprve je to jeden zombík. Řítí se rychlostí závodního běžce, naštěstí však zpomaluje při srážce se světlem baterky. Jeho huhlavý řev přivolává další. A další. A další. Za chvíli jsou jich desítky a obklopují mě jako síť. Proběhnout skrz? Jednou jsem to zkusil a se zlou se potázal. Plížení končí, začíná závod.
Zlaté střechy! Poskytují naději. Vždyť na ně ty bestie neumí vylézt! Jenže nepleťte se – zombík v noci, to je superzombík. Páchnoucí mizerové se vytahují na střechy, skáčou po mně ze všech stran a strhávají k zemi. Občas se uvolním, častěji však končím zakousnutý a objevuji se na nejbližším oživovacím bodě. Šílený parkourový běh napříč domy, ulicemi a po střechách je opravdu o život.
Několikrát během útěku míjím nalíčené pasti a mohu je během zlomku sekundy odpálit dálkovým ovládáním. Ještě, že jsem je opravil! Zombíky to zpomalí, ale ne na dlouho. Jejich jediné životní poslání je přece sežrat cokoliv živého a, jak by řekl soudruh Stalin, je jich mnógo. Tak mnoho, že se nakonec přes pasti dostanou.
Z okolních stínů se ozývá vzteklé vytí, ve světle baterky se míhají mátožné postavy a představa, že opět skončím pod jejich těly roztrhán na kousky, jen přidává na adrenalinu, i když je to... je to JENOM HRA. Je potřeba říci si to s důrazem. A klidně nahlas. Konečně se blížím k opevnění. Prosmyknu se dovnitř, dveře se zabouchnou a splašené srdce se uklidňuje. V jiné, mnohem bezpečnější realitě, sundávám sluchátka a vracím ovladač na své místo. „Jak se ti líbilo.... mezi zombíky?“ ptá se prezentér a mile mě posílá k lednici pro chladný drink.
