„Byli jsme nadšeni, když nás naši dlouholetí přátelé ze společnosti Remedy oslovili, zda bychom nechtěli předělat původní hry série Max Payne,“ řekl šéf Rockstaru Sam Houser a nadšení jsme byli i my, když firmy společně remaky prvního a druhého Maxe Paynea minulý týden oznámily. Na první díl jsme vzpomínali relativně nedávno v rámci pokusu o herní variaci čtenářského klubu, oznámení předělávek je ale dobrá příležitost, kdy se k naštvanému muži na cestě za pomstou vrátit v myšlenkách zas.

Adam Homola

První Max Payne byl svým způsobem pokrokové zjevení, supr akce a konečně funkčně a zábavně zpracované zpomalení času. Což bylo v době, kdy jsme byli všichni na větvi z Matrixu, prostě cool. Dvojka to pak posunula o kus dál a já, stejně asi jako většina hráčů, miloval oba díly. Jenže pak přišla trojka a z té já byl úplně paf.

Připomeňme, že zatímco dvojka vyšla v roce 2003, tedy dva roky po jedničce, na trojku jsme si museli počkat až do roku 2012. Značka si tak před svým zmrtvýchvstáním dala pořádnou pauzu a já už při oznámení nevěřil vlastním očím: Max zestárnul? Přibral? Chlastá? Oholil si hlavu? Temný nádech předchozích dílů střídá havajská košile? Cože prosím? Tohle přece není můj Max!

zdroj: Archiv

Na takové změny hrdinů a tónu jsem zvyklý nebyl, ale počáteční skepse jsem se zbavil rychleji než titulní hrdina svých kadeří. Max Payne 3 mi otevřel ústa hned několikrát a nebylo to jen efektními předpřipravenými scénami s helikoptérou, jízdou na háku nebo přestřelkou v klubu. Max Payne 3 na rozdíl od leckterých jiných her nestál jen na pečlivě připravených a jasně přiznaných wow momentech, zároveň mě nepřestával ohromovat na tu dobu neuvěřitelnou mírou detailů. Ty jsem sice mohl od bláznů z Rockstaru tak trochu očekávat, ale stejně mi vyrazily dech a v hlavě je mám dodnes.

Opravte mě, pokud se pletu, ale byly od té doby někde (kromě produkce Rockstaru) takhle promakané drobnosti? Možná někde ano, nicméně standard to ani po deseti letech není. Detaily typu přepnutí z brokovnice na pistoli, kdy brokárna nezačne jen tak náhodně levitovat centimetr od zad, nebo se naopak neprolíná s texturami košile, tak jak to bije do očí snad v každé druhé hře. Max si brokovnici prostě přirozeně přendal do druhé ruky, držel ji u pasu a u toho střílel z pistole. Nebo nespočet scén, kdy jste mohli ve zpomaleném čase skočit, ale po dopadu na zemi zůstat, jen se převalovat na podlaze a střílet u toho nepřátele. Nezapomenutelná stylovka!

Podobných detailů bych mohl vypíchnout hromadu, stejně jako se rozněžňovat nad skvělým pocitem ze střelby, nad povedenými animacemi padajících nepřátel nebo nad výborným level designem. Pravdou nicméně je, že si toho z trojky už tolik nepamatuju. Pravidelně si ji nepřipomínám, a tak jsou mé vzpomínky chatrné. Ale čert vem detaily, to nejdůležitější si pamatuju – byla to prostě a jednoduše parádní hra.

Max Payne 3 je výborným příkladem evoluce značky, hrdiny a pečlivého přístupu. Nešlo o zase další remake nebo reboot, nešlo o další variaci na totéž. Vývojáři měli kuráž a udělali odvážnou, svým způsobem originální a hlavně zábavnou střílečku. Bohužel se navzdory svým kvalitám nesetkala s takovým komerčním úspěchem, jaký by zasloužila, ale hlavně jaký by potřebovala. Není divu, že plnohodnotnou čtyřku asi jen tak nedostaneme. Buďme tak rádi alespoň za oznámení remaků prvních dvou dílů.

Pavel Makal

Moje první dávná vzpomínka na Maxe Payna leží kdesi na prastarém CD z Levelu či Score, kde se nacházel trailer připravený pro E3 1998. Je zjevně z velmi raného buildu, přesto v něm dokážete nalézt povědomé reálie a už v této podobě byla hra na svou dobu technicky nevídaně pokročilá. Moc rád vzpomínám na pozdní léto 2001, kdy konečně vyšla a ještě než se mi do rukou dostala (pálená, přiznávám) plná verze, strávil jsem nekonečné hodiny s demoverzí, hltal nevídané částicové efekty, užíval si inovativní bullet time a opájel se piruetami umírajících nepřátel po salvě z Ingramu, který jste si v demu mohli užít jen díky tajné místnosti v tutorialu. 

Ve své době působil první Max Payne jako zjevení, a i když je dnes jeho příběh poněkud naivní slohovou prací mladého chlapce, který se zrovna zamiloval do severské mytologie a potřebuje odkazy na ni narvat všude, kam to jen trochu jde, kdysi byla unikátní noirová atmosféra zaplivaných barů a nevěstinců či rozpadajících se budov plných feťáků unikátní, snad s výjimkou o něco staršího Kingpina.

O dva roky později dorazilo pokračování, které první díl po všech stránkách překonalo. Max zestárl, jeho obličej se proměnil z křenícího se Sama Lakea na životem zkroušeného Timothyho Gibbse a příběh dostal mnohem dospělejší nádech, i díky zásadnější roli femme fatale Mony Sax. Proměnil se i bullet time, Max přebíjel v rámci efektních otoček a scéna se během zpomalování času nořila do stále výraznějších sépiových odstínů. 

S druhým dílem mám ale spojenou především fenomenální, byť notně přebuzenou fyziku. Havoc Engine zazáří už v úvodních momentech, kdy několika střelami z pistole odhodíte prvního zmetka v nemocnici na zeď a poboříte poličku s léky, které se rozletí po všech čertech. A od té doby je to už jen lepší, ragdoll efekt nepřátel jako by také vývojáři přifoukli o pár desítek procent nahoru a výsledkem jsou mnohdy epické akční scény podpořené symfonickým orchestrem pro dva Desert Eagly, jednu M4 a hromádku granátů.

O třetím díle se výrazně rozepsal Adam, a já tedy snad jen doplním, že i přes letošní desáté narozeniny hra zestárla výtečně, pořád vypadá skvěle a v mnoha ohledech (například po stránce různých drobných animací pohybů) se jí ani mnozí zástupci moderní produkce nedokáží vyrovnat. Navíc nabízí naprosto fenomenální pocit ze střelby, a i když se z nočního New Yorku přesunul do sluncem zalité Brazílie, temnoty dostal Max do vínku víc než kdy dřív.

Teď už si jen musíme přát, aby se remaky prvních dvou dílů povedly a osvěžily vzpomínky aspoň tak, jak se to předloni povedlo Mafia: Definitive Edition. Na druhou stranu jsem na konci třetího dílu měl radost, že to ten nešťastný tvrďák doklepal do zaslouženého odpočinku a vlastně bych nerad, aby ho vývojáři tahali z tropického ráje. Jen ať si vymyslí zas někoho nového.

Vašek Pecháček

Mohli jste to zaznamenat, už když jsme v redakci rozjížděli náš bohužel u ledu uložený projekt Herního klubu a vybrali jsme si právě prvního Maxe Paynea, ale já zkrátka s milým pomstychtivým policajtem nemám zas tolik zkušeností z první ruky. Kdysi jsem se koukal, jak ho někdo hrál, pak jsem si ho právě kvůli našemu novému projektu zahrál, ale průchod kampaní mi hodně rychle uťal zákeřný bug, který mi nedovolil pokračovat.

Remakům dám ovšem každopádně šanci, protože i ta krátká ochutnávka mi stačila. Nesmírně stylová eliminace mafiánů, gangsterů a všelijakých dalších živlů, kterým se Maxík rozhodl revokovat právo na dýchání, má totální grády, je napínavá a relativně nemilosrdná. Je potřeba taktizovat, ale exekuce takového pečlivě připraveného vyklizení místnosti nevypadá líp snad ani v tom Matrixu.

zdroj: vlastní video redakce

Zato jsem se nezvládl nějak moc ponořit do Maxova příběhu, který vykazuje skutečně podivné výkyvy tónu a atmosféry. Doufám, že stejně jako u remakované první Mafie se autoři nebudou bát trošku sáhnout i do scénáře a některé ostré hrany obrousit.

Pokud se jim to povede, pokud Maxe úspěšně katapultují do dvacátých let dvacátého prvního století, slibuju, že si doplním herní vzdělání a vyzkouším i onu kontroverzní trojku, na kterou někteří nadávají a jiní ji řadí mezi svoje nejoblíbenější střílečky všech dob.

Jiří Svák

Já to při svém vzpomínání na trilogii Max Payne vezmu chronologicky pozpátku. S trojkou mám totiž spojeno období před deseti lety, kdy jsem si začínal skládal svůj nový herní počítač – velmi budgetový, podotýkám. A protože dílo od Rockstaru v té době všude figurovalo jako benchmark grafických karet a já jsem chtěl koupit opravdu to nejvýhodnější železo, strávil jsem s ním kopu času. Nikdy jsem ho nehrál, nikdy ani nevlastnil, přesto mám holohlavého Maxe a obzvláště všechny testovací sekvence ze hry vypálené v paměti nadosmrti.

Dobře si vybavuji, jak jsem laboroval, zda si připlatit na GeForce GTX 650 Ti, anebo raději vzít výhodnější Radeon HD 7770. A pak se mi do rovnice ještě vetřela starší Radeonka HD 6850, která v Max Paynovi 3 podávala rovněž dobré výsledky. Ale co výkon v Battlefieldu 3? Tam je Nvidia znatelně lepší! Ajaj!

Moje rozhodovací paralýza při přehazování stokorunových příplatků se mi dnes zdá opravdu úsměvná, tehdy jsem to ale vlivem nekonečného procházení hardwarových fór bral jako smrtelně vážnou věc. Ve výsledku nicméně šlo spíš o takové intelektuální cvičení, protože nákup sestavy jsem nakonec odložil až napřesrok, kdy vyšla GeForce GTX 750 Ti s 2GB pamětí a slušným výkonem, po které jsem na první dobrou skočil. Na třetího Max Payna jsem tou dobou už moc nehleděl.

S předcházejícími díly už mám naštěstí zkušenost i jako běžný hráč, nejen jako hardwarový teoretik. Díky Matrixu si jedničku i dvojku chtěli zahrát snad všichni. Ani já jsem nebyl výjimkou. Bohužel v roce 2001 jsem jako jedenáctiletý kluk hře moc nerozuměl: Měl jsem k ní přístup pouze na počítači kamaráda, kde běžela pouze v angličtině, což byla pro mě jako začínajícího němčináře dosti závažná překážka. Úvodní scéna mě navíc natolik děsila, že jsem ani neměl chuť ve hře pokračovat. A vůbec, kdo nám to dovolil v té době zapnout?

Dvojku jsem si už však užil. Na vlastním PC, s českými titulky (zatracené nepřeložené komiksy!) a s velmi chatrnou muškou, kterou jsem musel kompenzovat nadužíváním bullet time, jsem se dopracoval až k pasáži s Monou a odstřelovací puškou. Tam jsem se zasekl a hru nadobro opustil. Dodnes vlastně nevím, jestli to bylo v půlce příběhu, anebo už ke konci. Oznámené remaky mi snad dají příležitost si to osvěžit.

zdroj: Archiv

Aleš Smutný

Pst, povím vám tajemství. Do Maxe Payna jsem naskočil o dva roky později než ostatní. Zrovna jsem nastoupil na vysokou školu, měl odliv od hraní na počítači a když, jeli jsme ve velkém multiplayerové střílečky a strategie. Což ale nic nezabránilo tomu, abych se do něj zamiloval s odstupem. Paradoxně ne kvůli jeho atmosféře (byť komiksové předěly jsou doslova božské), ale kvůli akčnímu pojetí, které mi sedlo do ruky zejména ve dvojce.

Ostatně, na druhý díl mám nejvíc vzpomínek ještě z role prostého hráče, a ne kritika. Když pominu několik úžasných přestřelek a pobavení se nad ragdoll efektem některých mrtvol, s tehdejší partnerkou jsme měli hádku do krve, kdy jsem už asi popáté zemřel v jednom místě, protože nechtěla pochopit, že se nedá soustředit na frenetickou střílečku a konverzaci zároveň.

Ale, zcela upřímně, pro mnohé asi hereticky, mám nejradši třetí díl. Ten už jsem recenzoval na Games.cz a rovnou říkám, že si svoji recenzi nebudu číst. Protože jestli vás tohle povolání něco naučí, je to fakt, že nechcete číst svoje deset let staré recenze. Ale paměť mi pořád funguje.

V první řadě pamatuji na to, že ve trojce je z Maxe opravdu padlý hrdina. Ano, předtím to byl noirový smolař šikanovaný osudem. Ale tady, tady dopadl opravdu na dno. Chátrání mysli dohnalo chátrání těla, a i když je Max pořád stejná mašina na zabíjení, rozhodně to není žádný temný rytíř. O to lépe pak působí samotné finále, kdy plešatý Max s pneumatikou vytahuje celý svůj arzenál destrukce. A sebedestrukce, což je věc, kterou oceňuji a v některých částech mi Max připomínal Marva ze Sin City.

Navíc, samotná akce byla brilantní a v některých ohledech stále vede před současnou (!) konkurencí. Plynulost a frenetické tempo akce spojené s povedenými animacemi tvoří celek, který je i dnes obtížné překonat. Tedy, ne že by vznikalo mnoho her tohoto typu. Bohužel.