Těžko bych předvídal, že se mi do TOP 3 her loňského roku dostane zase další open world tak trochu v duchu už poněkud unaveného Assassin’s Creed. Nebo podivná variace na The Sims ze série, kterou jsem v životě prakticky neviděl. Že to celé vyhraje rozbité a nedodělané akčně adventurní RPG od tvůrců Witchera, který mě nikdy nedokázal pořádně oslovit. Divné hry v divném roce.

Než se dostanu ke třem vítězům, dovolím si stručně zmínit ještě dva poražené. Respektive vysvětlit, proč se mi zrovna tyhle dvě hry nedostaly do výběru nejlepších.

Assassin’s Creed Valhalla je první z nich. Pár desítek hodin mě bavil opravdu velmi, ale k dalšímu hraní, nedejbože dohrání, bych se už musel hodně přemáhat. Z autentické zábavy se hra časem přesunula do typického rutinního open worldu, který jedu na autopilota. Hra mě ani poté nijak neštvala, vlastně jsem se možná i bavil. Ale že by to byl nějaký odvaz, to ani náhodou, a zájem pak vyprchal stejně rychle, jako přišel.

Dost podobně jsem na tom byl i s jedním z největších překvapení roku: Immortals Fenyx Rising. Fakt povedený kousek, který si moji plnou pozornost ale nezaslouží. Opět stačilo pár desítek hodin a z Immortals se stal ideální podkres pro podcasty a videa. Ono se to totiž hraje tak nějak samo, já se jen kochám stylizovanými kulisami a soustředím se na podcast, nikoliv na hru.

Žádný další „taky dobrý“ titul si tu už zmínku nezaslouží. Místo toho vypíchnu tři kousky, které jsou pro mě za loňský rok na vrcholu, byť i u nich bych vám mohl vyjmenovat celou řadu důvodů, které by je mohly okamžitě diskvalifikovat. Jenže se mi z různých důvodů trefily do nálady, noty, rozpoložení, chuti a já nevím čeho všeho ještě, takže přivírám oči a diskvalifikovat nechci.

Špičková power fantasy

zdroj: Sucker Punch

Co do robustnosti mechanik a možností má Ghost of Tsushima co dohánět. Jenže znamenitý souboják, nádherný svět, uvěřitelný a dobře zpracovaný příběh a především trefná atmosféra vytáhly Cušimu z kategorie „taky dobrý“ do „je to pecka!“.

V porovnání s Red Dead Redemption II bledne v některých ohledech Tsushima až běda, ale to nic nemění na tom, že kýčovou power fantasy drsného samuraje zvládá na výbornou. Což je naprosto zásadní, neboť bez toho by se mohli tvůrci chlubit sebehezčím světem, sebezajímavějším příběhem, mohli by saturaci barev vytáhnout ještě o kus dál – a nefungovalo by to. 

Téma

Jak se naladit na… Ghost of Tsushima

Ghost of Tsushima je svým způsobem titul, po které volám(e) už roky: Assassin’s Creed z Japonska. A to i přesto, že mě osobně Japonsko zase tolik nezajímá. Jenže Tsushima je nakonec lepší než libovolný Assassin’s Creed. Není tak roztahaná, není zředěná takovým množstvím nekvalitního, nudného a zaměnitelného obsahu a je nepoměrně víc konzistentní a dotaženější. Rozhodně si tady připadám mnohem víc jako samuraj než ve Valhalle jako Viking.

Svět Cušimy je sice poloprázdný, ale je radost se v něm pohybovat, nasávat atmosféru a vůbec si užívat všechny jeho možnosti, jakkoliv omezené ve výsledku jsou. Dechberoucí, úchvatné duely byly jen třešničkou na dortu jednoho z nejlepších soubojáků na blízko v celém žánru. Systém soubojů je taktický, rychlý a perfektně doplňuje pocit moci, který zažívá schopný borec stojící proti neschopné přesile.

Vedle stylových duelů jsem si vyloženě vychutnával i běžné stand offy. Vždycky, když Džin zařval: „Are you cowards?!“, vyšponoval jsem pozornost na maximum, a když se mi pak během jednoho stand offu (ke konci hry) podařilo sesekat ve zpomaleném záběru všechny nepřátele, bylo to skoro omamné.

Třešničkou na dortu je jeden z nejlepších fotomódů vůbec. Ten krátce po vydání doslova zaplavil sociální sítě hromadou nádherných scenérií a mě může jen mrzet, že na tohle nemám talent a nervy. Díky fotomódu jsem se ale mohl Cušimou kochat i mimo samotnou hru.

Nejlepší eskapismus

zdroj: Nintendo

Animal Crossing: New Horizons těžil ze svého (odsunutého) data vydání a z faktu, že nemalá část světa musela najednou trčet doma. Z reálného lockdownu jsem tak mohl utéct na roztomilý virtuální ostrov, kde jsem byl jak v nervovém sanatoriu. Animal Crossing je eskapismus v té nejlepší podobě.

K postavám i místům jsem si vytvořil nějaký vztah, a byť jsem pak hru pár měsíců nezapnul a nakonec to všechno smazal a začal znova (nesmírně osvobozující, můžu doporučit), pořád to bylo super. Teď už Animal Crossing zase nehraju, ale nepochybuju o tom, že se k němu v letošním roce vrátím.

Komentář

Smazal jsem si veškerý progres v Animal Crossing a nelituju

Animal Crossing totiž nepotřebuje lockdown. Jsem přesvědčen, že bych se do hry ponořil minimálně stejně i za normálních okolností. Podobné tituly mě vždycky bavily, jen jsem je nikdy nevyhledával. Svého času jsem si užíval první i druhé The Sims, a i když mi zrovna tahle značka dnes už nic neříká, její koncepty jsou nadčasové. Stejně tak Animal Crossing, který k celé té „simulaci života“ přistupuje po svém a natolik unikátně, že jsem v prvních týdnech hraní prakticky každý den žasl, na co všechno vývojáři z Nintenda mysleli.

Animal Crossing totiž vyniká vším možným, ale především možnostmi. Můžu ho jen tak jednoduše hrát a poflakovat se tam. Můžu se tam socializovat. Můžu si tam upravovat interiéry, exteriéry i ostrov jako takový. Můžu dělat výpravy na cizí ostrovy. Můžu být obchodníkem. Můžu sbírat všechno možné. Můžu lovit perly. Můžu plnit drobné úkoly. Můžu dělat hromadu věcí najednou, nebo se specializovat jen na jednu z nich.

Nintendo vám přitom prozradí jen zlomek toho, co je ve hře možné, a občas jsem se tak nestačil divit, co všechno Animal Crossing umí. Obzvláště v případě, kdy si na to člověk přijde přirozenou zvědavostí sám. Hra vás vlastně zvládá mistrně vést za ručičku, zatímco vám skoro nic neprozrazuje. A objevovat na vlastní pěst nejen krásy ostrova, ale i košaté možnosti celé hry, je čirá radost.

Jednooký mezi slepými

zdroj: Vlastní foto autora

Cyberpunk je prošpikovaný designovými i technickými problémy a zdaleka, zdaleka nejde jen o šílený technický stav hry na minulé generaci konzolí. Hra oficiálně vyšla 10. prosince 2020, nicméně můj ryze osobní názor je ten, že v prosinci jsme dostali pouhý nepřiznaný předběžný přístup. Podobně jako v jiných případech (Breakpoint, No Man’s Sky, Fallout 76, SimCity, Anthem, Mass Effect: Andromeda, Halo: The Master Chief Collection, Battlefield 4, Street Fighter V a řadě dalších) to tvůrci uspěchali a vydali nehotový, nedodělaný produkt.

Důkazem budiž následující měsíce, kdy budou vývojáři opravovat nejen neuspokojivý technický stav (i ten sám o sobě by na štempl early access stačil). Jednoduše si nemůžou dovolit nedodělat i některé herní prvky, design a herní možnosti. Hotové verze Cyberpunku se tak dočkáme nejspíš někdy příští rok, ale když chudáci vývojáři (zase) máknou, možná to stihnou ještě letos. Přes to všechno je to moje osobní hra roku 2020.

Takový svět jsme tu totiž ještě neměli a já si ho nepřestávám užívat. Zároveň si ale plně uvědomuju a bez problémů přiznávám, že Cyberpunk je moje hra roku částečně i proto, že žádná taková jiná není. Že je to perfektní příklad jednookého mezi slepými.

Komentář

Cyberpunk 2077 selhává v samozřejmostech, přesto je to moje hra roku

Žánr městských akčně adventurních RPG totiž téměř neexistuje, a když už výjimečně něco vyjde, stojí to málokdy za řeč. Viz aktuální Watch Dogs Legion, kde se Ubisoftu sice podařil nádherný Londýn, ale zbytek je maximálně tak na pokrčení rameny. Grand Theft Auto na RPG systémech nestojí a navíc vychází jen jednou za čas. Teď už neplatí ani to, že vyjde alespoň jednou za generaci – na té minulé jsme žádné nové GTA nedostali a museli jsme se spokojit jen s portem pětky.

Hry tohoto typu tak jednoduše téměř nevznikají. Tím to měli v CD Projektu jednodušší a o to víc Cyberpunk vyniká. Přesto má jisté kvality, díky kterým by se neztratil ani v té nejostřejší konkurenci. Za mě je to především přesvědčivě a stylově ztvárněný svět a skvělý příběh.

Takhle velký, propracovaný a přesvědčivý kyberpunkový či sci-fi otevřený svět jsme tu ještě neměli. Deus Ex: Human Revolution byl sice skvělý, nicméně víceméně lineární zážitek, kde za poměrně striktní mantinely nemůžete. Zato Night City a jeho okolí je obrovské a svobodné. Máloco je tu nalajnované, a když mě ze hry zrovna nevytrhávají bugy nebo neštvou základní designové nedodělky, jsem atmosférou pohlcen až po uši.

To všechno podtrhuje famózní styl, kdy to do sebe všechno krásně zapadá: výborná hudba, zajímavé Shardy, zprávy, dialogy, hudba... Čert vem místy agresivní a necitlivý tón některých reklam. Když trochu přivřu oči, otevřu uši a sednu do auta, je nesmírná radost se městem jen tak projíždět. Pak někde zastavit, rozsekat členy gangu katanou, vyluxovat loot a zase ujíždět nočními ulicemi dál, s hudbou osolenou na maximum.

Cyberpunk 2077 jsem dohrál jako Street Kid se zaměřením na stealth, hackování a pistole. To mi trvalo zhruba šest desítek hodin a já si mimo jiné i díky skvěle napsanému příběhu užíval každou minutu. Teď už mám za sebou dalších pár desítek hodin v druhém rozehrání za ženskou V, za Nomáda, s absolutním zaměřením na katanu (Satori FTW!) a oproti prvnímu průchodu se vůbec nestraním augmentací. Do těla si rvu všechno možné i nemožné, stává se za mě nezastavitelný samurajský tank a pořád je to super. Zatímco prvním průchodem mě táhnul kupředu výborný příběh, v druhém si užívám různé vedlejší mikropříběhy, svět a desítky a desítky vedlejších misí, které jsem poprvé vůbec nedělal. Třetí průchod za korporátní krysu si nechám uležet a počkám s ním, až bude Cyberpunk hotový. Ale už teď se těším.

Přestože mám Cyberpunk 2077 na loňském piedestalu a hra je pro mě pořád čerstvá, už teď vím, že do TOP 10 mých nejoblíbenějších her všech dob se nemá šanci dostat. Baví mě, ale třeba od takového Red Dead Redemption II jsem se nemohl odtrhnout. Sotva jsem si zvládal objednávat pizzu a přestávky na záchod mě obtěžovaly. Cyberpunk mi stačí na hodinku dvě, poměrně rychle se ho nabažím a jdu radši dělat něco jiného.

Ano, mojí hrou roku 2020 je Cyberpunk 2077, ale je to asi nejslabší hra roku za hodně dlouhou dobu.