Patrik mi vyfoukl Firefly, takže si dovolím vystoupit z lodě sci-fi, velkým obloukem obejít fantasy blok zastoupený Game of Thrones a vybírám si radši něco z žánru inspirovaného reálnou historií alias „mohlo by se to takhle stát, ale nestalo“. V tomto případě tedy kriminální drama Peaky Blinders nebo, chcete-li, Gangy z Birminghamu.

Český název je tak nějak všeříkající. Války gangů jsou dost častým herním námětem, ať už je to vznešenější Mafie, špinavé a přisprostlé GTA: San Andreas či naprosto přepálené Saints Row. S podobným zasazením, jen o zhruba půlstoletí dřív, přišlo Assassin’s Creed Syndicate, kde se ve viktoriánském Londýně bojovalo hlavně proti zlým vykořisťovatelům a pánům továrníkům.

V Peaky Blinders se namísto kapitalismu potírá zločin v Birminghamu po první světové válce. Tedy, někdo by ho potírat nejspíš chtěl, ale on namísto toho kvete jako nikdy dřív. A na téma komunistické revoluce taky vlastně časem dojde.

Tenhle seriál má všechny předpoklady pro to, aby z něj někdo udělal hru: neotřelé zasazení, skvělou výpravu, hodně akce i zápletek, které se snadno překlopí v herní mise. Boj o přežití v průmyslovém městě během turbulentního období zkrátka nemůže být nudný. Přestřelky, rvačky, závody na koních i ve starých autech (nebo přívěsech!), pašování zbraní, návštěvy luxusních pánských klubů… Věčné pokusy Tommyho Shelbyho o legalizaci rodinného byznysu s větičkou „Tentokrát je to opravdu naposledy…” nahrávají vzniku celé herní série.

Hořkosladkou tečkou je, že se na hře z prostředí Peaky Blinders skutečně pracuje, jenom je tu jedno velké „ale“. Studio Maze Theory totiž dělá na titulu pro virtuální realitu, což mé nadšení dosti mírní. S pořizováním hodinek na řetízku a hromadným nákupem bekovek tedy ještě pro jistotu vyčkám a budu doufat, že se tahle licence časem dostane třeba i ke studiím, která se specializují na singleplayerové zážitky na starých dobrých monitorech a televizích.

Alžběta Trojanová: Westworld

zdroj: Vlastní foto autora

První, co mě napadlo, bylo něco jako Zoo Tycoon ve stylu Tiger King. Cílem je namnožit co nejvíc tygrů, vymyslet, jak se jich zbavit, když přestanou být roztomilí, ale i vedlejší mise ve stylu Hitman: Absolution. Tak by zněla moje odpověď, kdybych chtěla být vtipná.  

Jenže já vtipná za žádnou cenu být nechci, takže si vybírám radši hru ve stylu Westworld. Nabízí tolik možností! Lokace ve stylu různých zábavních parků (Shōgunworld, Warworld, Fantasy World...), trochu toho cyberpunku z poslední sezóny a především příběh, který je pro videohru jak dělaný.

Vy, jako jediná postava, která má vlastní vědomí, ve světě ostatních NPC. Postavy vás častují odpověďmi, které se opakují nebo nedávají smysl? No pochopitelně! Jste přeci v zábavním parku, obklopeni umělou inteligencí. Umřete? Nevadí, stejně jako v seriálu vás sestaví zpátky dohromady. Čeká vás cutscéna, kde nemůžete nijak reagovat? Vaše vědomí ještě neumí přeprogramovat určité pasáže.  

Miluju hry, které dávají smysl v rámci herního světa (například v Prince of Persia: The Sands of Time, kde je vaše smrt vysvětlená tím, že si hlavní hrdina špatně pamatuje, jak to vlastně dopadlo) a Westworld je zkrátka pro tohle dokonale připravený.

Sakra, proč vlastně děláme tyhle společné články? Vždycky mi po přečtení dojde, jaké hry mi chybí. Může prosím prosím někdo udělat Westworld AAA příběhovou hru? Dám za to svoji levou ledvinu! 

Aleš Smutný: The Boys

zdroj: Vlastní foto autora

Jeden z nejlepších seriálů minulého roku řešil, co by se asi tak stalo, kdyby Superman (Homelander) byl psychopat s „mother issues“, Aquaman (Deep) byl blbý jak tágo a zvládal jen slzet nad rybami, Flash (A-Train) zase narcistní závislák na droze pro superhrdiny.

Samozřejmě si to žádá skupinku naprosto obyčejných lidí, i když v jistém ohledu psychopatů, kteří se pokusí tuhle Ligu spravedlivých pěkně postupně pozabíjet, jakkoliv se to může zdát nemožné. Pokud jste The Boys neviděli, vřele vám tenhle seriál doporučuji, byť není pro slabší povahy.

Ale jak jej dostat do hry? Představte si Zaklínače, kde místo Geralta budete mít jen několik opravdu zcela obyčejných lidí a děj se skládá z toho, jak se připravit na dalšího superhrdinu. Představte si limitovaný otevřený svět, kde se dají shánět zbraně, nástroje, získávat informace a připravovat se na ten správný moment.

Musela by existovat řada možností, jak získat nějakou výhodu pro daný cíl, pokud možno určený dějovou linearitou, protože příběhová složka prostě musí být silná, stejně jako u seriálu. V tomhle by herní The Boys mohli představovat jednotlivé mise z Hitmana, ovšem s vědomím, že nejste mistři zabijáci, ale naprostí outsideři, kteří stojí proti někomu, kdo je schopný vás v souboji jeden na jednoho zabít během okamžiku.

Další důležitou složkou by byly souboje, respektive samotné bossfighty. Tam se ukáže, zda se vám podařilo sesbírat dostatek podpůrných hraček a triků, zda vaše volba zbraní byla efektivní a jestli vůbec někdo může porazit Homelandera.

Vašek Pecháček: The Expanse

zdroj: Vlastní foto autora

Chybí mi Mass Effect. Chybí mi vysokorozpočtové, ambiciózní, chytré sci-fi, které se nebojí být příběhově zašmodrchané a plné amorálních voleb čpících nutným zlem. Mohl jsem si vůbec vybrat jiný seriál než The Expanse?

Vesmír, po němž poletuje posádka lodi Rocinante, je naprosto fascinující, přestože v něm chybí sexuchtivé modré mimozemšťanky. Politická situace naší sluneční soustavy je nesmírně napjatá a jako hráč byste mohli převážit misky vah ve prospěch staré dobré Země, pomoct militantnímu Marsu, nebo se dokonce ujmout utiskovaných Belterů. A během toho samozřejmě řešit záhadu mimozemské protomolekuly.

Umím si The Expanse představit i jako strategii, ale mým snem by bylo RPG v Shepardově stylu. Vlastní loď, vlastní posádka, vlastní rozhodnutí, která zásadně změní politickou i vojenskou situaci světa (nebo spíš světů) kolem mě. Střílelo by se tam, jasně, ale taky by se hodně mluvilo, hodně taktizovalo, hodně přemýšlelo, občas by se i flirtovalo a svádělo.

Nepotřebuju žádný velký open world, žádné luxování otazníčků, ani si nemusím vytvářet vlastního hrdinu. Klidně mi dejte do ruky Jamese Holdena jakožto nového Geralta nebo mě vsaďte do bot náhodného vesmírného dobrodruha bez práce a bez domova. No a pak mi nadělte dvacetihodinové relativně lineární dobrodružství, které se spíš než o nekonečně opakovatelné aktivity a hru jako službu opírá o perfektní scénář gradující třeba nějakou pěknou vesmírnou bitvou.