Po oznámení Total War: Rome Remastered jsem byl maličko zmatený. Připadalo mi to, jako kdyby na Foru Romanu za dob císaře Traiana vyvěsili mramorovou vyhlášku, že se principát ruší, že se znovu zavádí republika a že všechna dobytá území budou okamžitě navrácena původním vlastníkům. Proč bychom něco takového dělali? Není to, co máme teď, lepší než to, co bylo? Není logičtější hrát Rome II?

Inu, jak pro koho. Stejně jako by se jistě mnohý idealistický senátor, který doma nostalgicky vzdychá nad bustou čestného Cincinnata, moc rád vrátil k republikánskému zřízení, spousta hráčů určitě s láskou vzpomíná na rok 2004, kdy vyšel první Rome a změnil způsob, jakým přemýšlíme o velkolepých strategiích. Obří armády! Stavba měst! Krásná grafika! Mapa celé Evropy a přilehlých asijských oblastí! Desítky národů, které se poperou o dominanci nad antickým světem!

Dnes, když dostáváme pomalu jeden Total War ročně, už samozřejmě tahle formulka není nic výjimečného, ale nakonec – proč ne? Ve své době to byla geniální hra, takže přece nemůže být špatný nápad přeleštit textury, vylepšit rozlišení a dát jí ještě jednu šanci. Zjistit, jestli je něco pravdy na názorech veteránů, že Rome je dodnes nejlepší díl série. Třeba to před lety fakticky dělali líp!

Armáda bláznů

Pojďme si to hned na začátku vyjasnit: Ne, nedělali. Minimálně ne po technické stránce, která téhle recenzi poskytne jakýsi odrazový bod objektivity, než se pustíme do věcí, které záleží spíš na konkrétním vkusu každého z vás.

Začnu chováním jednotek na bojišti. Tak jako v každém moderním Total Waru, i tady máte pod svým velením tisíce a tisíce drobných mužíčků, kteří si po bitevním poli vesele vykračují vstříc vlastní zkáze. Ukočírovat takové vojsko vyžaduje spoustu pozornosti a strategického kumštu – a proto není ideální, když je generálovo taktické dumání vyrušeno náhlými záchvaty idiocie.

Mluvím například o pathfindingu, který je často vyloženě otřesný. Rozkážete třeba jednotce, aby pochodovala přímo vpřed, jenže ona si, nejspíš kvůli drobnému hrbolku po cestě, vaše instrukce interpretuje poněkud kreativně, pokusí se na místo dorazit elegantním obloukem, a tak ji, izolovanou, zničí nepřátelská jízda.

A to je příklad z otevřeného prostranství, kde obvykle všechno funguje ještě docela dobře. Nechtějte, abych začínal o obléhacích bitvách. Cože, stejně to chcete? No tak dobrá, kryjte si obličeje před sírou, kterou si s dovolením vydštím: JE TO PŘÍŠERNÉ. Zaťukám beranidlem na bránu, rozkážu chlapcům, ať překročí její pokroucené zbytky a vstoupí do města, a oni se, i když je seřadím pěkně za sebe, stejně všichni pomíchají dohromady, vykašlou se na formace, které jsem jim vymyslel, a toulají se po uličkách jako těžce obrněná batolata, zatímco je kosí déšť šípů.

zdroj: Creative Assembly

Činnost nepřátelských sil není o nic pochopitelnější. Umělá inteligence se sice občas vytasí s nečekaným obchvatným manévrem, ale většinu času je tak neuvěřitelně přihlouplá, že mě to doslova bolí. V chumlech zmateně pobíhá za vlastními hradbami, zatímco já do ní sypu jeden oštěp za druhým. Najede lehkou jízdou přímo do připraveného lesu pík. Někdy prostě jen tak bez zájmu stojí s pár jednotkami opodál, zatímco masakruju zbytek její armády.

Vím, že umělá inteligence nikdy nebyla devizou Total Waru, že je zkrátka obtížné naučit křemíkový mozek, jak žonglovat s takovým množstvím pohyblivých částí. Ale zkuste si odehrát libovolnou bitvu třeba v novém Warhammeru a pak si ji porovnejte s remasterovaným Římem. Bude to jako šachový souboj Rona Weasleyho s Nevillem po longbotomii.

Pro zničení světa zabte generála

Ale dobrá, budu milosrdný a řeknu, že to zkrátka patří k šarmu starého dobrého Rome. Že tupí nepřátelé vlastně tak trochu kompenzují kriminální neschopnost vašich vlastních jednotek. Co už ovšem tolerovat nemůžu, je úctyhodná plejáda bugů – vizuálních i herních.

Některé textury prostě občas zmizí a nahradí je zářivě fialové nic. Sem tam se stane, že v bitvě nelze označit víc jednotek najednou. Nebo přistavím beranidlo k bráně a nic se nestane – vojáci s ním zkrátka nezačnou dělat duc. Drobnosti, na které člověk hned po bitvě zapomene. Dokud mu jedna taková chyba nezlikviduje celou kampaň.

Fialové barvivo bylo trochu moc drahé na to, aby se s ním takhle plýtvalo | zdroj: Vlastní foto autora

Hrál jsem za Kartágo a potřeboval jsem si na Sicílii vyřídit účty se scipionovskými Římany. Obléhali mi Lilybaeum, tak jsem se poblíž vylodil s posilami a vrhnul se na ně. A když jsem zabil jejich generála, hra zamrzla a spadla.

Nahrál jsem předchozí pozici. Šel jsem znovu do bitvy. Znovu zabil generála. Hra zamrzla a spadla. A do třetice všeho dobrého se stalo lautr to samé.

Upřímně, mohl bych to jedno město obětovat, případně se pokusit Římana zahnat na útěk, místo abych ho zabíjel, ale v tu chvíli mě to tak vytočilo, že jsem se sebral a začal novou hru. Carthāgō dēlenda est, jen co je pravda.

Krvavé pískoviště

Na druhou stranu je pravda, že rozjet novou hru mě vůbec nebolelo. Jestli remasterovaný Rome v něčem skutečně exceluje, je to variabilita zážitků, které díky dvěma doplňkovým datadiskům nabízí. Můžete se pustit do budování Římské republiky nebo se ji pokusit zadávit v kolébce. Můžete impériu uštědřit ránu z milosti v Barbarian Invasion. Nebo se stanete největším dobyvatelem starověkého světa v Alexandrovi.

Spousta národů, spousta možností. Pod rukama vám bobtnají římské legie, prohánějí se skythští jízdní lučištníci, valí se nahé barbarské hordy, dusají afričtí váleční sloni, mechanicky pochoduje nezastavitelná makedonská falanga. A všechno to vypadá velice pěkně díky novým texturám.

Tedy, samozřejmě záleží, jak si definujeme slovíčko „pěkně“. Rome Remastered připomíná staré historické megafilmy, kde pláště římských vojáků zářily jasnou červení, zbroje se leskly jako zrcadla a všichni zkrátka vypadali jako na kostýmovém galavečeru. Všechno je barevné, pohádkové.

Neříkám, že antický svět byl depresivně hnedošedý, lidé se v dávných dobách oblékali tak pestře, jak jenom mohli. Druhý díl, Rome II, ale lépe uchopuje realitu vojska na tažení – jeho vojáci vypadají sedřeně a špinavě, obléhaná města nepůsobí dojmem sterilních skanzenů, a to mi dohromady vyhovuje víc. Což je ovšem přesně ten druh „výtky“, která může být naprosto irelevantní v závislosti na vašem vlastním vkusu.

Zaniklé kouzlo přímočarosti

S přílišně vycíděnou estetikou se pojí ještě jeden problém, který pro mnohé z vás možná problémem vůbec nebude – spousty historických nesmyslů. Psal jsem o tom v samostatném článku, teď jen v rychlosti: Rome se s dějepisem fakticky nemaže. Jsou to drobnosti jako hastati, kteří se chovají jako mobilní lehká pěchota, nebo gigantické šílenosti, například onen slavný Egypt doby bronzové, kde místo Ptolemaiovců vládnou faraoni tou dobou staří dva tisíce let.

Na druhou stranu s sebou remaster přináší jistou přímočarost, kterou v moderních Total Warech nenajdete. Neexistuje tu žádná správa provincií, prostě dobudete město, postavíte si v něm, co chcete, táhnete o dům dál. Vaše frakce nemůže vyhladovět z nedostatku jídla. Nemusíte řešit komplikovanou diplomacii s desítkami různých menších národů a městských států, protože ty tady zkrátka neexistují – jsou tu jen obří (pochopitelně ahistorické) státní celky jako Galie, Británie, Řecko nebo Germánie.

zdroj: Creative Assembly

Platí to i pro bitvy: Jsou rychlé, jednotky se neloudají, stačí jeden pěkný útok jízdou z boku a za pět minut máte hotovo. A zrovna v nich nejvíc oceníte nové uživatelské rozhraní, které zásadně zpřehledňuje dění na bojišti. Na první pohled poznáte, která jednotka se potýká s existenciální krizí po anticku (rozuměj: je obklíčená a masakrovaná do posledního muže), která je unavená a potřebovala by si dáchnout, které třeba docházejí šípy. Osvěžující jsou i moderní možnosti práce s kamerou.

Upravené uživatelské rozhraní na kampaňové mapě tak povedené není. Ano, rozhodně je lepší než to z roku 2004, ale člověk občas musí zbytečně klikat víc, než by bylo zdrávo, a některé prvky působí absolutně neintuitivně – konkrétně například rekrutování, stavění nových budov a nové seznamy všech vašich agentů/armád/sídlišť.

Bez triumfu, bez popravy

Total War: Rome Remastered je mix dobrého a špatného z minulosti i současnosti. Staré chyby – špatná umělá inteligence a nemotorné jednotky. Starý šarm – přímočará zábava, která si ale zachovává svou náročnost (žádné automatické doplňování zraněných jednotek, holoto!).

Nové chyby – bugy, z toho některé skutečně zásadní. Nová vylepšení – krásná grafika, celkem vzato povedené uživatelské rozhraní a pár drobných bonusů, jakým je například nový typ agenta, kupec.

Když to vezmu kolem a kolem, přiznám se, že bych mnohem raději hrál Rome II. Je to pro mě lepší hra, hlubší strategie, věrnější historické zpracování jedné epochy. Zvlášť s uživatelskými mody, kterým vévodí Divide et Impera, je to obtížně překonatelný Total War. Ale pokud mladšího bratříčka hrát nechcete, třeba proto, že si jím připadáte přehlcení nebo se vám zkrátka nelíbí, pak vám vůbec nebudu mít za zlé, pokud sáhnete po obnovené jedničce. Jak sezná každý, kdo na ostrých kamenech pod Tarpejskou skalou spatří tlející ostatky Warcraftu III: Reforged, strategické remastery rozhodně můžou dopadnout i mnohem, mnohem hůř.