Middle-Earth: Shadow of War - recenze
8/10
zdroj: Archiv

Middle-Earth: Shadow of War - recenze

Datum vydání:
10. října 2017
Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

18. 10. 2017 19:00 | Recenze | autor: Šárka Tmějová |

Nasaďte mitrilové košilky a sedlejte orly, začíná další dobrodružná výprava do kraje, kde se snoubí šero se šerem. Stíny, které Mordor zahalily před třemi lety, se vrátily anebo vlastně nikdy neodešly. Zahnat je můžete přirozeně jedině vy, protože každý Temný pán potřebuje stejně Jasný protějšek. A jak jinak bojovat proti temnotě než systematickou likvidací skřetů. Stovek a tisíců skřetů. S pomocí svých vlastních skřetů. Middle-Earth: Shadow of War je totiž skutečně válka ve velkém.

Jeden prsten nevládne všem

Za hraničářem Talionem a jeho průsvitnou elfskou polovičkou Celebrimborem se vracíte přesně tam, kde jste je nechali na konci Shadow of Mordor. Tedy uprostřed zoufalého a mírně kontroverzního pokusu stvořit nový, lepší prsten moci, který předčí a ovládne i ten, který si ukoval Sauron pro sebe. Samozřejmě z naprosto altruistických pohnutek, jako je záchrana vlastní duše, Gondoru, potažmo celé Středozemě od Forodwaith po Harad. Vůbec nejde o budování vlastní skřetí armády, kdepak.

Jak je z předchozího odstavce nejspíš patrné, pokud jde o citlivé téma zacházení s knižním odkazem, kreativci z Monolithu si s ním nepočínají příliš něžně. Nepředpokládám, že by opravdoví tolkienovští puristé v zájmu zachování svého duševního zdraví přežili celý první díl, a těm ostatním například lehce svérázné pojetí pavoučice Oduly spíš vadit nebude. Kromě podmanivého hlasu totiž disponuje i okouzlujícím, právě jedním párem očí a mírami supermodelky, nicméně také vcelku uspokojivým vysvětlením pro její lidskou formu. Horší, než romantická zápletka z hobití trilogie to stejně být nemůže, takže nezbývá než volnost adaptace prostě skousnout, případně se zaměřit na ty části, které jsou předloze věrné.

zdroj: Archiv

Což je třeba nikdy nekončící souboj dobra a zla. Tenhle rozpor dostanete už v rámci hlavní postavy, kdy se Talion neustále snaží pomáhat a chránit, kdežto zuřivý Celebrimbor by si nejradši všechny podmanil. Dobře, předtím jsem trochu lhala. O verbování nohsledů do vaší skřetí hordy totiž jde především. Úvodní akt vás sice vrhne doprostřed obléhané pevnosti Minas Ithil, kterou brání hrstka lidí, ale nenechte se zmást. Jde o vcelku předvídatelné a poněkud ploché postavy, mladičkou historičkou Idril počínaje a jejím otcem kapitánem Castamirem konče. Navíc s nimi ani nestrávíte tolik času, abyste si k nim vůbec vytvořili nějaký vztah. Emoce si tedy můžete ušetřit pro své skřetí společníky.

Všechny chytit máš

Skřetů, kteří se stanou vašimi oddanými společníky na své cestě potkáte opravdu hodně a všechny musíte rekrutovat z řad svých nepřátel. V prvním dílu opravdu překvapil systém Nemesis. Tentokrát sice neukazuje tak revoluční skok jako minule, nicméně to neznamená, že od Shadow of Mordor nedoznal zajímavých vylepšení. K ovládnutí zákoutí skurutí mysli je napřed musíte přemoct, čehož dosáhnete starým dobrým bojem.

Každý ze skřetů má, kromě mnohdy zábavného charakteru, svůj osobní seznam věcí, kterých se bojí, rozzuří ho doběla nebo ho naopak nechávají zcela chladným a využije je proti vám. Někteří mají otrávené zbraně, prohánějí se po světě na hřbetě karagora nebo se obklopují několika identickými dvojníky. Občas vám někdo výhrůžky smrtí zapěje sametovým barytonem, případně se o vás během boje radí se svou druhou hlavou. Jiní skřeti jsou ve srovnání s tím nudně imunní proti šípům, ale pokud se k nim připlížíte zezadu s dýkou, rozsypou se jako domeček z karet.

Často se ale sebelepší plán nevyrovná prosté konfrontaci zblízka, která je příjemně plynulá a zábavná. Hordy nepřátel tedy neoplývají kdovíjakou inteligencí, takže na vás i při obří přesile nabíhají po jednom, abyste je mohli elegantně napichovat na meč jako motýlky na špendlík. Ani při totálním obklíčení není problém se jim vysmeknout a po anglicku se vypařit někam na střechu, odkud je můžete po jednom odstřelovat z luku. Případně využít jednoho z mnoha talentů pro interakci s prostředím a zatopit jim třeba rozstřelením barelů s velmi hořlavým grogem.

Strom schopností přitom nepokrývá jen oheň a šerm, ale i létání na dracích, vyvolávání jedovatých pavouků nebo krvežíznivých ghúlů. Zpočátku může působit trochu nepřehledně, stejně jako množství vybavení a vylepšení, které se ve světě dá posbírat, ale obsažené RPG prvky jsou spíš mělké. Alespoň já jsem při výběru zbraní a zbroje nikdy neměla větší dilema a většina zajímavých talentů se otevře po pár hodinách hraní či dokonce v rámci hlavního příběhu.

zdroj: Archiv

Blízká setkání skřetího druhu

Jeho lineární děj o dobývání pevností za použití moci prstenu sice ovlivnit nemůžete, ale příběhy orků můžete psát sami svými rozhodnutími. Jednomu z řadových skřetů se povedlo mě zabít, čímž se rekrutoval mezi kapitány, ovšem s přídomkem Zbabělý. Což samozřejmě vůbec nebylo fér, protože z boje utekl „jenom“ jednou. Při dalším setkání si posteskl, že vraždou Jasného pána si sice vydobyl jakýs takýs respekt, ale kvůli tomu dezertérství si z něj utahují pořád.

Nakonec mi za svou smrt vlastně ještě poděkoval. Stejně tak jsem ho mohla dál zesměšnit a udělat z něj slintající uplakanou trosku bez špetky sebeúcty, nebo ho naverbovat do své hordy a třeba ho přimět infiltrovat někoho z náčelníků místní pevnosti. Skřetích osobností a možností, jak s nimi naložit, existuje opravdu nepřeberné množství a viditelně opakovat se začaly až v posledním aktu hry.

K tomu směřuje i moje hlavní výtka – konkrétně k délce poslední části hry. Časově totiž může jít klidně o polovinu doby, kterou u Middle-Earth: Shadow of War strávíte, což je hodně, vzhledem k tomu, že už neodemyká žádné nové možnosti. Systém obléhání a bránění pevností je navíc nejzábavnější, dokud je čerstvý a svěží, a takový může být jen těžko, když vám tu samou baštu obléhají nepřátelé pětkrát. A ne, k jejich úspěšnému ubránění nepotřebujete vzácné orky a bonusy z tolik omílaných loot boxů.

Řekni přítel a vejdi?

Je pravda, že poutače k čerstvě vyrobeným skřetům ve výhodném balíčku hned v hlavním menu působí poněkud agresivně. Zároveň nutno dodat, že všechen obsah z loot boxů je ve hře běžně přístupný a vzácní a legendární skřeti i vybavení zas tak neobvyklí nejsou. Ze strany Warner Bros jde o vcelku prapodivnou taktiku. Multiplayerové mise působí jako úplně zbytečná složka. Představují jen asynchronní multiplayer, tedy obléhání cizí pevnosti, do které daný hráč nijak nemůže zasáhnout a vlastně k ničemu není. Navíc, zákazník, kterého samotné hraní nebaví, asi jen těžko bude investovat další peníze do toho, aby se dostal na konec rychleji. Osobně jsem neviděla důvod, proč bych měla do loot boxů investovat reálné peníze.

Celkově se Shadow of War podařilo vymanit ze škatulky tolkienovské kopírky sérií o Batmanovi a Assassin’s Creed. Byť posouvá možnosti otevřeného světa ještě dál, nenáviděných "věží" znatelně ubylo a šplhání na ně se stalo méně otravným. Naopak si tvůrci vypůjčili trochu z Pokémonů, kdy své věrné následovníky můžete posílat do arén, aby poměřovali síly s ostatními a za odměnu získali výhody při obraně pevnosti. Otevřenému světu se dokonce daří tvářit poměrně živě bez toho, aby vás jako v jedničce neustále někdo přepadával po každých uběhnutých deseti metrech.

Na druhou stranu je změn a inovací přece jen trochu málo a slabší příběh se snaží schovat za epické filmečky, které nezakryjí jeho zoufalou předvídatelnost. Hratelnost ale zůstává na skvělé úrovni a výlet do Mordoru si užijete, ať už se vydáte sbírat gondorské artefakty, kochat se výhledem ze hřbetu draka a nebo jen tak pro zábavu ulovit do sbírky pár trollích lebek.

Verdikt:

Béčkový příběh zachraňuje vyšperkovaný Nemesis systém, díky kterému budete chtít ulovit toho nejoriginálnějšího a nejšílenějšího skřeta a v jeho společnosti dobýt celou Středozem. Škoda, že i to se časem stane repetitivní. Naštěstí ale předtím máte pár desítek opravdu zábavných hodin v krásném světě.

Nejnovější články