Série Gears of War má v mém srdci společně s Gothicem nenahraditelné místo. Obě značky jsou pro mě iniciačními herními zážitky, přestože je dělí tolik let. Zatímco Gothic mi v útlém věku vysvětlil, co je na hrách tak kouzelného, Epic mi svou vysokooktanovou akcí představil svět moderních titulů. V době, kdy náš druhý dosluhující počítač už nebyl schopný pořádně rozjet ani starší hry, dostal jsem pod stromeček Xbox 360 s přibalenou kopií jen měsíc starého druhého dílu války proti „Sarančatům“.
Stačila chvíle, abych věděl, že se mi před očima otevřel svět dosud nevídané grafiky a zážitků podpořených odpoledními dýchánky s kamarády v lokální kooperaci. Láska přetrvala dodnes a každý další díl (až na Gears 5) mě vždy vrátil do nekomplikovaných let, které ale předznamenaly, že se hrami chci zabývat i trochu „vážněji“. A Gears of War: Reloaded tou nostalgií zavání snad nejvíce.
Nesmrtelná testosteronová fantazie
K jedničce jsem se vracel až po dohrání dvojky, proto jsem ji vždy vnímal jako chudšího předchůdce. Přesvědčení přetrvalo dodnes a stále první díl považuji za nejslabší článek původní trilogie. Nicméně nemohu říct, že by byl špatný. Nadále hrdě nese styčné body toho všeho, proč se značka ve videohrách tak výrazně obtiskla.
zdroj:
The Coalition
Jde o nádherně přehnanou testosteronovou fantazii boje proti „šmejdu z podzemí“, která je vyhrocená do extrémního militarismu. Boj proti Locustům, kde chlapi mají svaly větší než zbraně, slouží tak trochu fašistickému režimu, a přitom jim jde hlavně o záchranu světa, je nadále parádním tvrdým světem, v němž sice žít nechcete, ale rádi si z něho něco prožijete.
Retrospektivně je jednička dlouhou pilotní epizodou. Seznámíte se s partou, která vám postupně přiroste k srdci, poznáte nepřítele a jeho různorodé verze, a hlavně okusíte zbraňový arzenál včetně jedné z nejvíce ikonických zbraní historie – Lanceru. Tak nějak tušíte, že to nejlepší teprve přijde, přesto odejdete nasycení. Příběh funguje i téměř po 20 letech, což svědčí o tom, že Cliff Bleszinski a jeho tým vytvořili výjimečné dílo.
Uzurpátorstvím k vítězství
Přirozeně v tom svou roli hraje i dnešní doba. Herní trh je přesycený velkými hrami, které jsou rozmáchlé, ohánějí se stovkami hodin obsahu a obrovskými otevřenými světy. Každý blockbuster, který jde proti proudu a bojuje s únavou, je příjemným zpestřením. I proto Gears of War: Reloaded možná dokonce funguje lépe teď, než jak působil kdysi.
Co se dříve hrám vyčítalo, je dnes plusem. Krátkou příběhovou kampaň na jeden herní den (zhruba 8 hodin) naplněnou neutuchající akcí a zběsilým tempem si dnes dám mnohem raději než další Assassin’s Creed.
Zbraň v ruce, postupné procházení lineárními lokacemi a střílení. Akce ze třetí osoby s krycím systémem jasně zaměřená na jediný aspekt a oproštěná od komplikovaných mechanismů, nebo nedejbože se stromy dovedností. Jenom postupné dávkování měnících se kulis, výbušných momentů, nových zbraní a hlášek. A ono to stačí!
První díl sice oproti následovníkům trpí na nižší variabilitu a nenabízí tolik zpestřujících atrakcí, aby šlo hovořit o neutuchající jízdě. Přesto vás na konci vyplivne se spokojeným pocitem. Sice vás bude někdy otravovat pořád neohrabaný pohyb nebo nepřesné chování v krytu, jenže přítomnost dnes bolestivě vzácné lokální kooperace frustraci zase zmírní.
Krev plná detailů
Studio se navíc chvástá tím, že Gears of War: Reloaded je tou dosud nejlepší verzí, proto je vhodným produktem pro nostalgiky i nováčky. U první skupiny vyloví vzpomínky, pro druhou může jít o to dost možná nejlepší seznámení. Letitost své růžky sice občas vystrčí, ale spíše v oblasti designu úrovní než třeba vizuálem. Takže vás bude místo nedostatečně detailních textur začne frustrovat spíš zakopávání o ně.
zdroj: The Coalition
Podoba vychází z remasterované Ultimate Edition. Úroveň detailů lokací odpovídá této verzi, jenom je tým z The Coalition ještě o kus povýšil. Textury a modely jsou v rozlišení 4K, vylepšilo se osvětlení, stíny, odrazy, efekty, vyhlazování hran, přidala se podpora HDR, a kromě opakování uložených pozic se odebraly nahrávací obrazovky.
Za svou podobu se nová verze nemusí stydět ani v porovnání s ostatními moderními tituly. Není sice tak „načančaná“, ale díky utlumené barevné paletě světa to vůbec nevadí. Co je za mě dost možná nejdůležitější, je zachování původní atmosféry, což se ve většině případů povedlo beze zbytku.
Svižné pohyby do krytu
Konzolisté pak mají rovnou dva důvody k radosti. Vůbec poprvé v historii značka zamířila i na PlayStation. Jeho majitelé proto poprvé zjistí, proč si ji „zelený“ tým tak hýčkal. Navíc to mohou udělat plynuleji než kdy dřív, jelikož kampaň běží v 60 FPS. Díky svižnosti zážitku jde o neocenitelný upgrade – jenom občas nefunguje tak spolehlivě a snímkovací frekvence na základním PlayStationu 5 v momentech znatelně padá. Během celého průchodu se ale stalo pouze jednou, že by problémy s výkonem významně zasáhly do hraní.
zdroj:
The Coalition
Zhodnotit můžu také využití haptické odezvy, adaptivních spouští, repráčků a dalších možností ovladače DualSense, které dodatečně povyšují zážitek primárně ze střelby. A pokud máte doma PlayStation 5 Pro, hra bude vypadat zase o kus lépe díky o 25 % vyššímu renderovacímu rozlišení (1620p místo 1440p v kampani), technologii PlayStation Spectral Super Resolution a pohlednějším stínům.
Postup si můžete přenášet i mezi platformami. Potřebujete k němu sice účet od Microsoftu, ale jakmile se k němu přihlásíte, všechno si pohodlně přenesete, a to včetně odemknutých achievementů a úrovně v multiplayeru.
Dominiku, už toho nech!
Omlazení proběhlo úspěšně, je ale škoda, že The Coalition se nezaměřilo i na jiné aspekty, případně trochu nepřidávalo. Umělá inteligence parťáků i nepřátel je snad ještě hloupější než v předchozích iteracích. Jestli nemáte lidského společníka, všechno si musíte udělat sami. A někdy musíte dělat věci i za ně, protože se zasekávají za texturami, zapomínají se a jejich chování v boji je až úsměvné. Většinu času se dají ignorovat, ale někdy vám zážitek zkrátka zkazí. Stejně jako tupě stojící Locusti přímo na mušce.
zdroj:
The Coalition
Obecně by technický stav z hlediska glitchů mohl být vypiplanější. Zvuk, ačkoliv sympaticky oprášený, se leckdy nechová úměrně situaci, těla se po dopadu na zem občas pustí do zběsilého breakdance a skripty nefungují vždy spolehlivě, takže po vykosení nepřátel někdy čekáte, než se hra vzpamatuje. Některé problémy se vyskytují už od původní verze, na jiné jsem narazil snad poprvé.
Staré dobré
Každý fanoušek série moc dobře ví, že kromě výpravné kampaně byla vždy součástí značky i hra více hráčů. Kdysi dokonce existovala profesionální kompetitivní scéna. Multiplayer je každopádně součástí i Gears of War: Reloaded, a to dost možná v té nejlepší podobě. Konzolisté si nabídnou 120 snímků za sekundu a vrhnou se do 19 aktualizovaných map v osmi rozličných režimech včetně oblíbeného King of the Hill.
Recenzenti a lidé s předběžným přístupem evidentně na multiplayer zase tolik nejsou, proto jsem na zápasy čekal kolikrát i desítky minut. Podobný nešvar by při spuštění pro veřejnost logicky neměl být problém. Z toho mála, co jsem mohl odehrát, ale hlásím, že čistý design multiplayeru je pořád nesmírně chytlavý. Minimálně do chvíle, než dostanete dobře mířenou ránu brokovnicí, nebo díky cross-playi narazíte na „najetého“ PCčkáře. Čirá akční arkáda, kde zbytečně neotevíráte různé odměny, ale jdete rovnou do akce, která je hlavně o schopnostech a občas náhodných headshotech.
Jenom je pravdou, že pro mnohé to dnes už možná bude málo a chybějící výraznější udička v podobě odeymkatelného obsahu někomu bude chybět. Stejně jako legendární režim Hordy. Ten součástí jedničky běžně není, ale kdyby ho studio do nové verze zakomponovalo, asi by se nikdo nezlobil. Nicméně chápu, pořád se pohybujeme ve vodách remasteru.
Ani občasná frustrace ale radost z návratu nezkazila. Gears of War: Reloaded přináší čistou, nekomplikovanou akci v té nejryzejší podobě. Jde o návrat do časů, kdy herní design stavěl na přímočarosti, soustředěnosti a lineárnosti – v dobrém i zlém. A já jsem za možnost opětovné návštěvy rád.
