Internet miluje kočky. Jsou hebounké, roztomilé, hravé, vrní, na tlapkách mají rozkošné růžovoučké fazolky, no jsou zkrátka k potulení. Tedy… Dokud je nenecháte rozmnožovat v experimentálním genetickém pekle, kde trpí degenerativními chorobami, bojují se zombíky a jejich vlastní děti je mohou poslat do předčasného důchodu. Přesně tohle vás totiž s nejoblíbenějšími mazlíčky na světě nechají vyvádět Mewgenics.
Nový projekt Edmunda McMillena (The Binding of Isaac, Super Meat Boy) a programátora Tylera Glaiela se s ideou roztomilé hry o ještě roztomilejších kočičkách rozhodně nemaže. Kočky se nekontrolovatelně (a velmi otevřeně) množí a genetické vady záhy začnou být běžnější než čtyři zdravé tlapky.
Fekální humor, incest, deformace ani tělesnost – nic z toho Mewgenics nenaznačují, naopak vás ve své odpudivosti vyráchají jako koťátko v čerstvé loužičce. Pod nechutnou slupkou přitom jako klubko parazitů bují jedna z nejambicióznějších, nejhlubších a nejzajímavějších her, které nás v příštím roce čekají. Navzdory tomu, že mě její estetika a tematika vlastně trochu hladí proti srsti, ji už teď považuju za jednoho ze žhavých kandidátů na nejlepší hry 2026.
Čtrnáct let čekání se vyplatilo a už teď předpovídám, že bude kočičí eugenika rozhodně figurovat na seznamech nejlepších her příštího roku.
Mewgenics vznikalo přes deset let. Projekt prošel několika restarty, změnami konceptu a měřítka i dlouhými odmlkami. Problematický vývoj se na výsledku kupodivu nijak neodrazil. Taktické roguelite RPG staví na extrémně robustním systému schopností, procedurálním generování a na zcela unikátním pojetí výchovy vašich (zpravidla) čtyřnohých svěřenců, která se stává hlavním hnacím motorem dlouhodobé progrese.
Mňaugenika
Základní herní smyčka je jednoduchá na pochopení, ovšem ďábelsky složitá v množství proměnných. Sestavíte čtyřčlennou družinu koček, přiřadíte jim třídy na základě vrozených statistik a vyrážíte do procedurálně generovaných oblastí. Ty tvoří série náhodných událostí, od boje přes nalézání výbavy až po různé skillchecky a dilemata. Sbíráte jídlo, peníze, předměty, nabíráte zkušenosti a postupně se propracováváte k bossům. Každý pokus přitom píše svůj vlastní, mnohdy tragikomický příběh.
Tahový soubojový systém na čtvercové mřížce dá vzpomenout třeba na XCOM nebo Into the Breach, ale hraje v něm mnohem větší roli interakce s prostředím. Oheň zapaluje trávu i nepřátele, voda vodí elektřinu, led mění povrch v kluzké i ostré pasti, kouř snižuje přesnost. Nepřátele můžete strkat do plamenů, klást pod ně trnité šlahouny nebo je nechat navzájem se zabíjet řetězovými reakcemi.
zdroj:
Edmund McMillan
Do toho se přidává i počasí, včetně bouřek, kyselých dešťů nebo tornád. Mewgenics vás nutí se neustále adaptovat, využívat mapu jako nejsilnější zbraň a hlavně kreativně pracovat s tím, co vám náhoda zrovna přihraje do vínku. Samozřejmě se mi v preview verzi hned několikrát stalo, že můj vyšlechtěný kočičí dream team trapně pohořel hned na první mapě, protože si nalosovaly příšerné synergie a nepočítaly se zemětřesením. Naopak outsideři často zpátky domů došli sice s hromadou válečných zranění, ale v kompletní, nařachané sestavě.
Z Mewgenics zkrátka cítíte absolutní otevřenost, kdy si můžete dělat, co jen chcete. Nijak vás neomezuje v tom, jak nakombinujete schopnosti, pasivky a předměty. Můžete si stvořit magickou čičinu, která za sebou nechává jen spálenou zemi, nehybného tanka, který se ale dokáže vyměnit s kočkou, co by schytala příští ránu, nebo bizarního nekromňaucera, který umí mrtvoly rozpustit v hejno pijavic, co ho pak léčí. Anebo úplně bizarního hybrida všeho dohromady, co jen vykašlává chlupy a oblizuje se.
Kočičí chaos
Někdy se díky jedné šťastné kombinaci stanete polobohem a následující souboje rozlousknete ve dvou tazích. Jindy vás naopak jedno špatně zvolené políčko připraví o polovinu družiny. Vývojáři otevřeně říkají, že se nesnaží o perfektní balanc. Chaotické extrémy jsou podle nich nedílnou součástí zážitku, někdy jste přehnaně silní, jindy vás hra jednoduše zničí.
Skutečné jádro Mewgenics ale přichází na řadu až po výpravě, na kterou můžete každou kočku poslat pouze jednou. Po návratu domů přichází fáze rozmnožování. Kočky se páří, koťata se rodí a roztáčí se kolo štěstí genetické loterie, kde začíná dlouhodobá strategická práce s následujícími generacemi. Každá kočka má vlastní sadu statistik, pasivních vlastností, skrytých mutací i potenciálních vrozených chorob. Potomci mohou zdědit to nejlepší, ale i to nejhorší.
zdroj:
Edmund McMillan
zdroj:
Edmund McMillan
Nejde nicméně o realistickou simulaci genetiky, systém je záměrně zjednodušeně „herní“. Klíčovým faktorem je ukazatel stimulace v domě, který zvedáte dekorováním jednotlivých místností. Čím je vyšší, tím větší šance, že potomci převezmou pozitivní vlastnosti rodičů.
Ani při maximální optimalizaci ale nikdy nemáte vše plně pod kontrolou. Do procesu neustále vstupují náhodné mutace, nemoci, deformace, psychické poruchy, neplodnost, různorodá sexualita, nebo třeba narkolepsie. Hra navíc otevřeně pracuje i s incestem jako mechanismem, nikoliv jako s prvoplánovou provokací.
Mewgenics vás o vaší malé domácí množírně nutí přemýšlet chladně, pragmaticky a dlouhodobě. Do které rodové linie se vyplatí investovat, kdy už je potřeba ji rozředit tulákem z ulice. No a opravdu chcete na výpravy chodit se slintající vypelichanou sebrankou, která je sice statisticky silná, ale rozhodně nevybízí k pohlazení?
I nedokonalost je dobrá
Hra ale zároveň sebezmutovanější kočku nikdy neoznačí za definitivně „špatnou“. I těžce nemocná, znetvořená nebo extrémně hloupá a smradlavá kočka, které se ostatní štítí, může na bojišti najít své nezastupitelné místo. Ne úplně nepodobně třeba traumatům v Darkest Dungeon, ale víc než ten si Mewgenics pohrávají s potenciálem nedokonalosti, kde se i nejhorší diagnózy dají proměnit v taktickou výhodu.
zdroj:
Edmund McMillan
Další vrstvu tvoří již zmíněná domovská základna. Dům není jen menu pro kočičí orgie, stavíte v něm nové místnosti, zvyšujete jejich úroveň, lákáte šikovnější toulavé kočky a postupně odemykáte nové mechanismy. Kočky, které doslouží, nikam samy nezmizí – zůstávají doma jako obránci před nájezdy nebo je můžete posílat k různým podivínským sousedům výměnou za vylepšení. Právě vztahový systém prý vznikal poměrně pozdě během vývoje, McMillen s Glaielem ho prý dlouhý neřešili a přidali ho až ve chvíli, kdy si o něj hra sama „řekla“. Někteří sousedi stojí pouze o koťátka, další o veterány nebo zmutované jedince, ale žádného se raději neptejte, co s těmi nekonečnými mňoukajícími záplavami vlastně dělá.
Rozsahem působí hra téměř absurdně. Během pětidenního preview jsem do Mewgenics stihla nasypat skoro 40 hodin steliva a proniknout do druhého aktu, ale sama jsem tušila, že zatím jen kloužu po povrchu, o čemž mě ujistili i autoři. Podle nich má samotná hlavní příběhová linka trvat zhruba 200 hodin. Jeden z testerů hru na 100 % dokončil po 550 hodinách (ale prý je docela zvíře, takže běžným smrtelníkům to nejspíš potrvá déle).
Nejsou to prázdné marketingové fráze, už z nehotové verze je nadmíru jasné, že variování tisíců schopností, mutací, předmětů, nepřátel i náhodných událostí dokáže generovat prakticky nekonečné množství unikátních kombinací. Každá generace koček tvoří svůj mikropříběh plný tragédií i nepravděpodobných vítězství. Že kočky dostávají náhodně generovaná jména, kde nechybí nejčastější kočičí přezdívky z celého světa (včetně Mourka), ale ani vaši přátelé ze Steamu, je už jen takovou roztomilou křupavou granulkou na tuňákovém dortu.
zdroj:
Edmund McMillan
Mewgenics zkrátka působí jako extrémně ambiciózní roguelite, kde se snoubí hloubka systémů z The Binding of Isaac, taktická hloubavost XCOMu a sandboxové interakce připomínající Original Sin nebo Baldur’s Gate III. To vše zabalené do vrcholně bizarní a přiznaně dost nechutné estetiky, která se topí v týdny nevyměněném kočičím písečku.
Navzdory všem nechutnostem, cynismu a morálním pochybnostem se ale pod slupkou fekálního humoru skrývá překvapivě citlivá hra o nedokonalosti, dědičnosti, náhodě a o tom, že se i z omylu přírody může stát hrdina. Mewgenics vás nutí přijímat ztráty, improvizovat, pracovat s tím, co vám osud klade pod packy, a smířit se s tím, že ne každou generaci jde „vyšlechtit“ k dokonalosti.
Je to nechutné, kruté, nefér, ale zároveň zatraceně návykové a designově téměř perfektní. Čtrnáct let čekání se vyplatilo a už teď předpovídám, že bude kočičí eugenika rozhodně figurovat na seznamech nejlepších her příštího roku. A internet? Ten bude kočky milovat dál. Jen už se na ně možná nikdy nebude dívat úplně stejně.
Mewgenics vychází 10. února 2026 na PC, na konzolových verzích se už teď pracuje (a v redakci jsme se shodli, že verzi pro Switch rozhodně potřebujeme).
