Spálenou krajinou, která bývala městem, projíždí konvoj. Voják už skoro přestal bedlivě sledovat horizont, když se najednou z vysílačky ozývá křik. Ke konvoji se řítí bílý pick-up a na korbě veze barel. Začíná zběsilý závod o sekundy a metry, jehož tempo udávají štěkající zbraně na obou stranách.
Nechtěl jsem tím začínat hned první odstavec, ale zaznít to musí už na úvod. Six Days in Fallujah je dost možná politicky nejprokletější hra, co jsem kdy hrál. Na rozdíl od jiných obdobně prokletých her, které proklel původ jejich vývojářů (namátkou třeba Atomic Heart nebo Escape from Tarkov), ale Six Days in Fallujah prokleli vývojáři sami, a to už před patnácti lety, kdy někoho poprvé napadlo, že bude skvělý nápad udělat hru o jedné z nejkrvavějších a politicky nejkontroverznějších bitev, co se kdy odehrály na Blízkém východě. A tvářit se při tom, že vlastně o politiku ani tak nejde.
Problém je v tom, že zatímco třeba série Insurgency (která snad každého milovníka stříleček napadne při pohledu na Six Days in Fallujah jako nejbližší příbuzný) svoje bitvy příliš nekonkretizuje, Six Days in Fallujah o nich mluví až příliš specificky – o konkrétních lidech, konkrétních skupinách a konkrétních příbězích. Zároveň tak ale činí až příliš selektivně a vynechává u toho spoustu kontextu.
Hlubší vhled do toho, proč je Six Days in Fallujah ve velké míře propagandou, a co všechno ze svého vyprávění vynechává, si můžete přečíst v nesmírně propracovaném komentáři od Aleše. Předem říkám, že ze hry se nějaký kontext dozvíte, ale bude to pouze ten „správný“, byť vyprávěný slovy vojáků a civilistů, kteří šestidenní bitvu zažili.
Nicméně dost už tohohle tématu. Hra je zkrátka politicky prokletá, realistická pouze do té míry, jak se jí to hodí, a je obrovskou otázkou, zda na tom něco zvrátí třeba chystaná kampaň. Další součástí prokletí je totiž fakt, že hra vstoupila před pár týdny teprve do předběžného přístupu, kde je z chystaného kompletního obsahu k mání jen jediný mód, čítající vlastně jen pár scénářů, odehrávajících se v procedurálně generovaném městě – tedy pokaždé trochu jiném, ale pořád plus minus stejném.
Ve Fallúdže to nikdo nemá lehké
A jakkoliv můj text až dosud nezní příliš optimisticky, tak vězte, že to málo, co autoři zatím poskytli, stojí navzdory všem červeným vlajkám za vyzkoušení. Čistě po herní stránce se tu rýsuje docela parádní střílečka, která se může zařadit k elitám taktického žánru.
Hned první vstup do města Fallúdža má svoje kouzlo. Spálená zem, ze které trčí několik posledních budov, má silnou atmosféru chaotického bojiště. Jenže jakkoliv je na první pohled dobojováno, hned druhý pohled dá jasně najevo, že producírovat se skrz ruiny a polevit z pozornosti bude představovat rychlou cestu do pekel.
Nepřátelští terorističtí povstalci mohou číhat kdekoliv, rozhodně vám neudělají tu laskavost, aby se seskupili v jedné budově, která je vaším cílem, a čekali, až si pro ně dojdete. Vaším dobrým kamarádem je tedy sluncem rozpálená zeď za zády, ale úplně nejlepším kamarádem jsou… no, vaši kamarádi a komunikace s nimi. Po pár hodně rychlých kolech, kdy jsem se chtěl ve Fallúdže rozcvičit coby vlk samotář, jsem hodně rychle pochopil, že tudy cesta nevede a že do akce se chodí ve vícero lidech.
zdroj: SixDaysGame
Jediný herní mód, který je v současnosti k mání, je založený na kooperaci čtyř hráčů a na jejich důsledné komunikaci. I proto hra funguje tak, že je váš hlas z mikrofonu slyšet neustále, byť jen na krátkou vzdálenost. Na delší vzdálenosti musíte komunikovat vysílačkou, a tu zase váš koaliční voják musí fyzicky držet, takže nemůže souběžně střílet. Pochopitelně úplně nejlépe uděláte, když se do Fallúdži vrhnete s pár známými, ale pokud vám obdobně takticky naladění spoluhráči chybí, hra vám nějaké dodá. Matchmaking mi pokaždé sestavil tým během pár sekund a až na výjimky šlo vždy o hráče, kteří skutečně komunikovali a hráli hru tak, jak se hrát má.
Six Days in Fallujah dělá všechno pro to, aby to jinak ani nešlo. Komunikace a obezřetnost jsou tady naprostými samozřejmostmi. Vojáci se nepohybují příliš rychle, tedy pokud po nich někdo nevystřelí, to pak na chvilku dost zásadně zrychlí, ale ještě aby ne, když se kolem nich začnou prohánět projektily. Navíc se hra snaží simulovat i obtíže chůze a běhu v suti, takže po mapě nemůžete sprintovat jako motorová myš. Samostatnou kategorií jsou pak budovy. Zatímco venkovní prostranství jsou zalitá sluncem, interiéry jsou vždy temné a nikdy nevíte, co v nich číhá.
Celkově je hra o dost „soustředěnější“ než třeba Insurgency: Sandstorm, které od vydání dost zrychlilo. Tady nezbývá než postupovat takticky, pomalu, ale pořád dostatečně plynule, protože na splnění zadaných úkolů máte jen omezený čas. Co přesně budete dělat, pak závisí na konkrétním scénáři, kterých má hra několik. Jednou musíte vysvobozovat zraněné kolegy ze střechy bytového domu a po cestě zneškodňovat výbušná zařízení, jindy chráníte konvoj, někdy zase hledáte zbrojnici a ničíte při tom minomety na přilehlých budovách.
Navíc si vždycky můžete vylepšit skóre vedlejšími úkoly, nebo prostě jen tím, že nebudete útočit na snipera ve věži minaretu, protože minaret je náboženský objekt, na který se podle ROE (Rules of Engagement – pravidla pro použití síly) neútočí.
Je těžké bojovat s nepřítelem, který se nebojí zemřít
A do toho všeho svádíte konstantní boj s proradnými povstalci. Občas je jich hodně, občas je jich méně, občas se projeví poměrně vychytrale, občas jsou naopak úplně tupí a stojí na místě, aby se nechali zastřelit.
Tak či tak je boj celkem adrenalinovou zkušeností. Chválím už jenom zvuk – zbraně ostře štěkají nebo se jejich rány rozléhají v interiérech, do toho se odněkud pořád ozývá křik, pobíhání a chroptění umírajících.
Nedílnou součástí je i střelba. V rámci realističnosti se tady vůbec nehraje na „run-and-gun“ – když nemíříte, máte zbraň vždycky skloněnou k zemi, takže střílet sice můžete, ale jen pár metrů před sebe. Základní míření na blízko pak spočívá v tom, že máte zbraň zvednutou a v rameni, ale nekoukáte přímo do mířidel a míříte „instinktivně“.
Techniku „point shooting“ zobrazuje hra celkem přesvědčivě, jen u pušek je na můj vkus možná až příliš přesná, ale i tak palec nahoru už jenom za to, že nevím o jiné hře, ve které by se mířilo tímhle stylem. Kolečkem myši pak můžete zbraň přilícit a koukat klasicky přes mířidla, což je zde pojato jako přesné, soustředěné míření.
zdroj: Victura
Zajímavostí je také systém automatického vyklánění, kdy se s namířenou zbraní voják automaticky naklání tak, aby jenom těsně viděl za roh. Občas mi tahle funkce trochu zmatkovala a chytala se rohů, které mě v danou chvíli vůbec nezajímaly, ale stejně jsem ji nechal zapnutou – občas se hodí.
Celkově je střílení ve hře dobře zpracované. Nechybí balistika (byť záměrná osa a osa hlavně odděleny nejsou), líbí se mi i hospodaření s náboji, které zahrnuje kontroly zbývajícího střeliva v zásobníku. Když se pak chcete podívat, kolik zásobníků máte u sebe, stiskem tlačítka si zobrazíte nákres nosiče plátů s vyobrazením zásob.
Střílení do virtuálních teroristů je uspokojivé a zábavné, což je to hlavní. Hra navíc nešidí ani situace, kdy některý z nich střelí vás. Pokud ji dostanete jinam než do plátu, musíte se někam schovat a zkontrolovat se prohmatáním. Někdy zjistíte, že jste v pohodě, jindy si postřelení vyžádá obvaz. Když ji dostanete pořádně, jste vyřazeni z provozu a můžete se maximálně odploužit do bezpečí, kde vás snad stihne posbírat některý ze spolubojovníků. Když to nestihne, případně když dostanete dobře mířenou ránu do hlavy, nastane už jen tma a možnost koukat ostatním přes rameno.
V rámci probíhající mise lze mrtvé kolegy jednou oživit otevřením zadních vrat u AAV, které vás na mapě vysadí a pak se pohybuje poblíž, ale i tak každá smrt znamená, že si chvíli nezahrajete, takže největší ctnost je neumírat.
Pár chyb, ale i otazník nad budoucností
Six Days in Fallujah je po herní stránce docela promakanou týmovou střílečkou, ale tak jako všude jinde, najdou se i tady nějaké chyby. Už jsem zmínil, že se hra snaží co nejvěrněji nasimulovat pohyb vojáka, na druhou stranu kvůli tomu působí ovládání v některých okamžicích dost těžkopádně.
Zmínil jsem taky budovy, kde je bez výjimky tma jako v pytli, a to až přílišná. Vlastně kamkoliv vlezete, vždy se musíte spolehnout na baterku, která má ale naprosto zoufalý dosvit. Chápu, že se tvůrci snažili dodat ještě více atmosféry a neopustit myšlenku „taktického hororu“, ale tady je vidět úporná snaha, která jde proti logice. Kdyby tak místo toho přidali systém „rozkoukání“ – prostě byste po přechodu z venkovního světla do temného interiéru chvíli nic neviděli, ale po několika sekundách by si vaše oči přivykly.
Opomenout nemůžu ani pár bugů. Nejčastěji jsem se setkával s problikávajícími texturami a levitujícími předměty. Místy podivné chování nepřátel ovládaných umělou inteligencí mezi ně ale úplně nepočítám.
I přes těch pár lapsů se Six Days in Fallujah tváří velmi nadějně (pokud tedy přehlédnete její propagandistické prokletí), a teď záleží hlavně na tom, jak tvůrci naloží s rozpracovaným obsahem. Momentálně si v rámci předběžného přístupu můžete vyzkoušet pár scénářů v jednom režimu, což není špatné, ale nevystačíte s tím donekonečna. Nemluvě o tom, že pokud chcete naplno vytěžit možnosti spolupráce, musíte si s sebou vzít tři kamarády.
Velkým příslibem do budoucna je kampaň. Vážně moc bych si přál, aby právě ta pozvedla hru do úplně nových výšin. Silný příběh z rozbombardované Fallúdži viděný očima koaličních vojáků i civilistů, který by se nebál těžkých témat spjatých s válečnými zvěrstvy, by se sem úžasně hodil a mohl by nabídnout duchovní pokračování vynikající kampaně ve Spec Ops: The Line. Je ovšem otázkou, nakolik jsou tvůrci ochotní (a nakolik se smí) do podobných, politicky nejednoznačných končin pustit.
