Milí čtenáři, následující řádky jsou tak trochu zpověď a přiznáním: Znovu hraji World of Warcraft. Předně, na hraní jakýchkoliv her neseznávám nic divného a každý, ať si hraje, co uzná za vhodné, o tom žádná. Ostatně, když už má někdo propadnout onlinovce, tak WoW je zrovna jedna z těch lepších. S bohatou historií, léta prověřenými mechanismy a dvaceti lety obsahu.
Jenže ono to má dva háčky. Ten první je zřejmý – časový. Hraní her mě živí a masivní onlinovka, která vyžaduje stovky hodin a částečný přesun sociálního života do virtuálního světa kvůli raidům a cechovým aktivitám, zkrátka ukusuje nezdravě velký koláč už tak vzácného volného času, který by v mém případě bylo záhodno trávit jinak než před obrazovkou. Zkrátka čiré šílenství!
Druhý důvod, proč je ponoření do mýtického Azerothu bláznivé, je ten, že už jsem mu jednou propadl. Před nějakými 13 lety, kdy jsem opustil rodinné zázemí, osamostatnil se a jal se studovat vysokou školu, jsem zároveň poprvé okusil Wrath of the Lich King, který mě následující zhruba rok a půl nepustil.
Jako zchudlý vysokoškolák jsem ale horko těžko ze dna peněženky vydoloval nějakou tu korunu na pivo, takže platit si měsíční předplatné a kupovat za velké peníze plné hry nepřicházelo v úvahu. Zavítal jsem tehdy na jeden z mnoha free serverů, legendární Twinstar, který hostil asi dva tisíce hráčů a hráček denně. Server se sice tvářil jako „Blizzlike“, tedy, že měl kopírovat kvalitu a poměr získaných zkušeností a reputace ofiko serverů. Byl to ale spíše vzdálený sen než realita.
Složitěji skriptované questy byly ostudně rozbité, protivníci probíhali zdmi a objekty, velká část obsahu prostě chyběla nebo nefungovala správně. Zkrátka k oficiálnímu zážitku to mělo daleko. To mi ale v žádném případě nebránilo královsky se bavit. S guildou podnikat nájezdy na tehdy čerstvě otevřený Naxxramas, sbírat mounty, achievementy a samozřejmě ta nejlepší alianční kratochvíle ze všech: Pravidelně vypalovat Orgrimmar.
Druhý dech
Dodnes na toto herní období vzpomínám jako na nejšťastnější a už delší dobu mi v hlavě šepotá hlásek Anduina Wrynna, krále Aliance: „No tak, Azeroth tě potřebuje. Vzpomínáš, jak sladké časy to byly? Je to vlastně úplně nová hra, kolik se toho změnilo!“
Důvody pro návrat byly ale i mnohem prozaičtější. Blizzard počátkem měsíce vydal fantastický trailer na nový datadisk The War Within, který odstartoval novou éru a další dvě dekády prosperity nesmrtelného MMORPG. A mě vlastně strašně zajímalo, jak se má kdysi milovaná hra za těch posledních sedm datadisků změnila a jestli by na mě vůbec dnes fungovala tak jako kdysi. Inu, jal jsem to sám na sobě otestovat empiricky a WoW nainstaloval.
zdroj:
Foto: Se svolením Activision Blizzard
A propadl jsem mu od první minuty jako před lety. Nedělal jsem žádné divoké experimenty a znovu si vytvořil lidského warlocka. Z přesvědčení, že to beztak po hodině odinstaluju a rozhodně si nebudu nic platit, protože těch prvních dvacet úrovní zdarma mi bude bohatě stačit, jsem vystřízlivěl velmi rychle. Netrvalo ani dva dny a už jsem Blizzardu solil těch pár stovek za první měsíc předplatného.
Má momentální vize je taková, že postavu dostanu na maximální level, vyzkouším pár raidů, a pak… No pak zkrátka uvidím. Prémiový upgrade na datadisk Dragonflight vlastně najednou vypadá docela lákavě. I když se přebujelá monetizace úplně všeho samozřejmě nevyhnula ani WoW a předplatné je vlastně teprve vstupní brána, která Blizzardu dovolí vás bombardovat slevami, mounty, kosmetickými doplňky, WoW tokeny a dalším bordelem.
Stále návyková droga
Jsem fascinován, jak i po dvaceti letech Blizzard stále umí vytvořit takové kolečko herních mechanismů, které vás pořád odměňuje, drží a nepustí. Byť jsem už párkrát u monitoru měl racionální prozření: „Co to sakra děláš se svým životem, vždyť hraješ úplnou blbost,“ tak na mě kouzlo WoWka zatím beze zbytku působí.
Dostat se do poslední desítky úrovní proběhlo vlastně velice rychle po týdnu velmi uvolněného hraní. Dokonce jsem za tu dobu stihl projít nějaké ty dungeony, přidat se do první náhodné guildy, která o mě projevila zájem, a začít tvrdě obchodovat na aukci.
Staromilsky sice trochu bručím, že se talentové stromy změnily k nepoznání, a že hra je příliš jednoduchá a schopnost jezdit na mountech dostáváte automaticky. WoW se za ty dvě dekády taky proměnilo v ještě větší maglajz popkulturních proudů, takže už jsem v questu fotil selfíčka, Azerothem se prohánějí hrdinové na mýtickém Kerberovi a motorkách a vůbec koherence světa šla tak trochu do háje.
Na druhé straně i přes zjevnou grafickou a technologickou zastaralost je Azeroth stále neskutečně poutavé místo k bytí, kde se pro epické výhledy do pokřivené krajiny nejde daleko a korupce zla číhá na každém rohu. I přes jednoduchou grafiku WoW na celé čáře vítězí stylem, designem a barvami a dle mého vypadá prostě skvěle! (pozn. autora: Toto tvrzení může být ovlivněné opileckými brýlemi nostalgie)
Překvapivě mě protentokrát baví i příběh a úvodní nenáročnost mi vlastně kvůli času mnohem více vyhovuje. Nechávám se totiž pěkně vést za ručičku dějovou linkou na souostroví Kul Tiras, kde se po boku Jainy Proudmoore vydáváme vyjednat spojenectví s Aliancí. A dostal jsem od Blizzardu přesně takový příběh, jaký jsem očekával: Šablonovitý, klišoidní, ale velmi poutavý a plný zvratů, které vidíte na míle dopředu.
Hodně mě bavil skoro až zaklínačský příběh o vesničce Fallhaven, kterou stihla hrozivá kletba, jež všechny obyvatele zastavila v čase. Nebo ten o napojení vládnoucí třídy Kul Tiras na bandity, kteří osnují svržení královny Katherine Proudmoore. Nebo o úpadku rodu Waycrestů dílem zrady (jak jinak). V jádru se stále často skrývá sbírání neurčitého počtu zvířecích předkožek a kydlení stovek potvor, typicky onlinovkové questy jsou ale zabalené v lákavém brakovém fantasy.
Letenka do Azerothu
Jsou lepší hry, kterým bych se teď mohl (a měl) věnovat? Stoprocentně. Stále nemám dohraný například Baldur’s Gate III a restík Lords of the Fallen. Navíc začátkem prosince vychází jiná MASIVNÍ hra, a to Warhammer 40,000: Rogue Trader, což je další investice minimálně stovky hodin.
zdroj: Blizzard
Jenže obzvláště teď v tom vyhroceném herním období, které naštěstí pomalu utichá a uplynulý rok znatelně zvolňuje, cítím, že potřebuju něco, u čeho si odpočinu a u čeho moc nemusím přemýšlet. A vlastně to mám v hodně směrech podobné jako Patrik. Jen jsem místo obnošených a pohodlných tepláků s logem Skyrim letos oblékl rovnou celou huňatou kombinézu World of WarCraft.
Tak schválně, jak dlouho mi má staronová posedlost vydrží, a jak moc velké Kladivo zhouby mi hodí do soukromého života.
