Rozhodovací paralýzu při tvorbě nové postavy zná asi každý, kdo se někdy pustil do nějakého RPG, které vám vytvoření vlastního hrdiny umožní. Chci příští desítky, možná stovky hodin strávit v kůži rychlého elfího lučištníka? Nebo budu radši kouzlit? Stanu se válečníkem? Není to jen tak, rozhodnutí pak už nemůžete vzít zpátky, pokud se nechcete vracet na samotný začátek. Je potřeba si to dobře rozmyslet!
Bylo mi jasné, že v případě Baldur’s Gate III to budu mít podobně. Co mi nebylo jasné? Že budu ochromený už dlouhé týdny před vydáním, ve chvíli, kdy jsem hru ještě vůbec nezapnul. Ale stalo se, protože čím víc toho o novém výtvoru studia Larian vím, tím víc mě láká vyzkoušet ÚPLNĚ VŠECHNO.
Jsou toho mraky
Šárka vám už před pár dny připravila nesmírně užitečný článek, v němž vypočítává, co všechno o třetím Balduru víme. Je toho hodně, však se posunuté datum vydání velmi rychle blíží. Ale nejzajímavější pro mě bylo takhle na jednom místě vidět vypočítané právě možnosti tvorby postavy.
Baldur’s Gate III, to totiž není jenom výběr povolání a rasy. A i kdyby to byl jenom výběr povolání a rasy, stejně by to bylo hrozně těžké rozhodování. V tak profláklém světě, jakým jsou Forgotten Realms, mě nic vyloženě nepřekvapuje a neláká novotou, ale stejně je mi zcela jasné, jak odlišné bude hrát za všechny možné kombinace 11 ras a 12 povolání.
Respektive 31 podras, protože půldrow není to samé jako poloviční lesní elf, Zarielin tiefling je jiný než Mefistofelův, a pak tu máme drakorozené na spoustu různých barevných způsobů. No a povolání se samozřejmě dělí taky, konkrétně na 46 podtříd. Tak si vybírejte, zvlášť s vědomím, že vám jeden průchod zabere klidně sto hodin, takže všechno nevyzkoušíte, kdybyste se měli zbláznit.
zdroj: Vlastní
A to pořád ještě není všechno. Musíte si vybrat jedno z 13 zázemí, které do velké míry určí, jak na vaši postavu bude reagovat okolní svět – zvolíte si tak například mezi tím, jestli váš lidský paladin začínal životní cestu jako osamělý poustevník v divočině, nebo je to zkušený válečný veterán, který v kariéře viděl tisíc zakrvácených bojišť. A mě samozřejmě, jak jinak, zajímají úplně všechny dostupné původy a rád bych věděl, kam danou postavu popostrčí.
Radši se už ani nebudu zmiňovat o 37 expertízách a 308 pasivních vlastnostech, protože se mi z toho začíná točit hlava. Vytnu si ale psychologický políček z druhé strany a připomenu, jak dopodrobna můžete upravovat vizuální stránku svého hrdiny nebo hrdinky – ostatně jsme si s tím dostatečně pohráli už v předběžném přístupu, když jsme tvořili našeho missáka a miss Baldur’s Gate. A ne že bych nutně musel svému trpaslíkovi dvě hodiny štelovat přirození, ale i tak je mi úplně jasné, že se budu dlouhé minuty nešťastně rozhodovat mezi dvěma strašně cool účesy.
Vlastní? Nebo připravená?
Nejhorší je, že to ještě vůbec není to nejhorší. To nejhorší je totiž to, že tohle všechno možná vůbec nebudu chtít dělat. Nevím, jestli je cokoliv z toho, co jsem v posledních odstavcích popsal, pro mě osobně relevantní. Nevím, jestli mám tvorbu postavy podstoupit. Protože je tu ještě jedna možnost.
Podobně jako v předchozím veledíle stejných autorů, Divinity: Original Sin II, se můžu rozhodnout hrát za některou z předpřipravených postav. Ty, které si nevyvolíte za svého vlastního avatara, budou posléze tvořit vaši družinu coby parťáci, ale když za ně budete hrát, prožijete jejich osobní příběh úplně jiným způsobem, než když na něj jenom koukáte z vnějšku.
Vemte si jako příklad elfa Astariona. Pokud za něj nebudete hrát a vezmete ho do party jako spojence a kamaráda, můžete postupně přicházet na jeho droboučké bezvýznamné tajemství, tedy že je kromě elfa ještě upírský zplozenec, který moc rád všem okolo doslova pije krev. Ale když za něj hrát budete, sami se rozhodnete, kam jeho příběh dovedete, kterým impulsům zkusíte odolávat a kterým ne, určitě vás dostihnou postavy z vlastní temné minulosti…
Zkrátka to zní jako daleko osobnější zážitek než obecné vyprávění napsané tak vágně, aby se mohlo vztahovat k libovolné postavě, jakou si kdo vymyslí. Pravda, autoři slibují, že ani vytvořený hrdina nebude nějaký vlhký hadr bez vnitřního boje a traumat, protože kvůli mozkožroutímu pulci v hlavě vás budou tak jako tak přepadat nebezpečné, k temnotě svádějící myšlenky, ale přece jenom nelze očekávat podobnou úroveň na tělo ušitých detailů.
Sám jsem si vyzkoušel, že v Divinity: Original Sin II byla správná volba jednoznačná – sáhnout po předpřipravené postavě. Bude to v Balduru stejné? To je právě to, co nevím a co mi vrtá hlavou a kvůli čemu nemám tušení, jak to nakonec udělám. Protože Lariani možná tentokrát zvládnou hráčem vytvořenou postavu okořenit líp – z jejich komunikace vyplývá, že se o to rozhodně snaží. A ta kreativita, ta radost ze stvoření někoho vlastního, z toho, že mu vymyslím unikátní příběhové pozadí, které na celém světě nikdo jiný nevymyslí, že to bude bližší běžnému dračáku, tak, jak bych ho hrál s kamarády u stolu… To mě samozřejmě láká.
Stejně se ale po zkušenostech s Divinity kloním spíš k tomu, že si vyberu jednu z předpřipravených postav. Čímž samozřejmě trápení nekončí, protože otázka zůstává, kterou, protože všechny jsou fakt zajímavé! A co já vím, která z nich bude působit líp jako hlavní hrdina a která jako společník? Protože vemte jed na to, že na perspektivě tady bude opravdu záležet.
Démon zní dobře
Jediná možnost je vylučovací metoda. Moc mě neláká githyanki Lae’zel, tahle interdimenzionální drancovnice mi v předběžném přístupu nepřišla extra pozoruhodná – nebo spíš nemám pocit, že bych se s ní dokázal kdovíjak ztotožnit. Lidský kouzelník Gale je zase takový „vanilkový“, jak by řekla Šárka, celkem normální chlapík, kterého byste v davu fantasy postav minuli v devíti případech z deseti.
Co Shadowheart, klerička vyznávající temné božstvo? Ta mě už od prvního setkání v early accessu fascinuje a chtěl bych s ní trávit co nejvíc času… Ale říkám si, že možná radši jako se společnicí než hlavní postavou. Mám chuť odkrývat její tajemství postupně a zvenku, provrtávat se bariérami, a navíc se mi z nějakého důvodu chce hrát spíš za muže, možná kvůli památce mého drahého Noriena, elfského lučištníka, kterého jsem si vytvořil pro první dva díly Baldur’s Gate.
To tím pádem maličko diskvalifikuje i Karlach, válečnici z rasy tieflingů, takže nám zbývá právě krvesajný Astarion, nebo černokněžník Wyll, který uzavřel smlouvu s ďáblem. První jmenovaný je magnetická, charismatická postava skvěle ztvárněná hercem Neilem Newbonem, ale… je taky fakt docela zlý, bezskrupulózní, nemorální. A já si nejsem úplně jistý, že něco takového na první průchod zvládnu, stejně jako jsem vlastně nikdy pořádně nezvládl projít Knights of the Old Republic za temnou stranu Síly.
A tak mi z toho nakonec pravděpodobně vychází Wyll, navzdory skutečnosti, že se mi úplně nelíbí, jak vypadá, frajírek jeden. Ale hrát za elegantního šermíře s rapírem, hrdinu města Baldur’s Gate, to nezní vůbec špatně, zvlášť když tenhle hodný dobrotivý chlapík v žádném případě neskrývá žádná strašlivá tajemství, už vůbec ne pakt s démonem, který mu všechnu tu slávu a úspěch přinesl, ne, v žádném případě, děkujeme za optání.
zdroj:
Foto: Larian Studios
Ale, upřímně řečeno, pořád nevím. Pořád nejsem rozhodnutý, a to tak, že vůbec. Je dost možné, že si prostě zkusím vytvořit nějakou postavu, strávím v editoru příjemných pár hodin a posléze uvidím, nakolik jsem spokojený. Kdybych se do novorozence extra zamiloval (zdravím všechny ostatní novopečené členy watchlistu BIS), možná mě to přesvědčí za něj hrát. Možná ne. Možná ano. Nevím. Už teď mě to ničí.
Proto, pokud máte nějaké nápady, jak z toho ven, přesvědčivé argumenty pro některou variantu, prosím, sem s nimi. Rád si přečtu cokoliv, co mě z paralýzy probere a co mi dá aspoň trošku větší jistotu toho, co chci vlastně udělat. Hrozně nerad bych totiž prvních 10 hodin, než překročím nejasnou hranici, po které už hru nebudu chtít restartovat, neustále přemýšlel nad tím, jestli jsem udělal chybu a jestli si to náhodou nemám dát celé znova…
