Bylo to otázkou času, ale spekulace ohledně chystaného remasteru tří starších dílů GTA, konkrétně trojky, Vice City a San Andreas, se konečně potvrdily. Dočkají se majitelé staré i nové generace konzolí, a dokonce i mobilních telefonů, a masakr za účelem zisku enormního množství peněz tak vypukne opravdu všude možně.

Co od remasteru čekáme my? A na co v kontextu těchto tří dílů nejradši vzpomínáme? Na to vám odpoví náš článek.

Pavel Makal

Příchod GTA 3 byl neskutečným zjevením, vnímal jsem ale až vydání PC verze, která se oproti té konzolové opozdila o víc než půl roku. Vzpomínám si, jak jsme se s kamarádem Lukášem vydali objevovat následky, které na Strakonicích zanechaly povodně v roce 2002, abychom totéž odpoledne na můj počítač nainstalovali zbrusu nové Windows XP a stejně nové (a stejně pálené) GTA 3.

Na mém rok starém PC bohužel novinka od Rockstaru běžela naprosto zoufale, a snad právě proto jsem si k ní nikdy nenašel tak niterný vztah jako k novějším pokračováním. I tak mi ale okamžitě učarovala otevřenost města, jeho možnosti, minihry s taxíkem nebo ambulancí a v neposlední řadě i hudební stanice.

O rok později dorazilo Vice City, a nejenže díky o poznání lepší optimalizaci běželo na totožném PC zcela bez problémů, ale taky překonalo svého předchůdce absolutně ve všech ohledech. Nejoslnivější byla naprosto dokonale ztvárněná estetika osmdesátých let, která hráče chytí už prvními tóny skladby v intru a pokračuje neony zalitým luxusem hotelů u pláží, na kokainu vybudovanými sídly i chudinskými čtvrtěmi, kde zní španělština i zaříkávání kněžek voodoo.

Vice City je láska navěky. Po němém protagonistovi třetího dílu přišel sympaťák Tommy Vercetti s hlasem Raye Liotty, autoři vykradli snad všechny myslitelné mafiánské klasiky, přidali motorky a nakupování nemovitostí a naučili celou jednu generaci milovat fláky z osmdesátek prokládané geniální talkshow Pressing Issues s Mauricem Chavezem. Jedinou výtkou je otřesné ovládání dálkově ovládaných vrtulníčků na PC bez gamepadu, které mě málem přivedlo k šílenství.

zdroj: Rockstar Games

GTA San Andreas jsem poprvé v akci viděl v maličkém herním obchodě v Písku kousek od kostela (jestlipak tam ještě pořád je?), kde ho otrávený majitel hrál rozvalen na kanapi u PlayStationu 2. Bylo mi okamžitě jasné, že tohle musím mít.

V San Andreas mě očarovala naprosto bezprecedentní rozloha, zdánlivě nepřeberné možnosti, sprejování, tuning, sázení na koníčky, autoškola, pilotní škola, kupování oblečení, přejíždění lidí kombajnem a hlavně skvělá schopnost při každé změně prostředí zároveň totálně změnit atmosféru.

O co jiný je rozžhavený asfalt Los Santos od ponurých lesů venkova kolem Blueberry, upršeného San Fierra či vyprahlého Las Venturas?  K tomu se přidalo v té době neotřelé ztvárnění gangsta kultury, nezapomenutelné postavy a mise (hlavně ta s vlakem!), zkrátka všechny dílky skládačky do sebe krásně zapadly.

Remastery si určitě pořídím a zahraju si všechny tři, speciální péči ale věnuju třetímu dílu, který si snad po dvaceti letech konečně užiju do sytosti. Doufám, že Rockstar věnuje hrám dostatečnou péči, a to nejen s ohledem na grafiku, ale i na v dnešní době zastaralé herní principy.Upřímně doufám, že se Claude a Tommy naučí plavat, byť chápu, že by to mohlo přinést problémy stran designu misí a prostředí. Také bych si přál moderní ovládání, které využije obě analogové páčky (což staré verze GTA 3 a Vice City neumějí), nic dalšího už ale vlastně ke štěstí nepotřebuju. 

Adam Homola

Třetí Grand Theft Auto bylo bez debat revoluční, o tom žádná. A San Andreas zase na svoji dobu neskutečně ohromné a plné možností, až mi z toho šla hlava kolem. Jenže srdíčko mám uprostřed, a to v roztančeném, neonovém a nechutně stylovém Vice City. Tam to do sebe jednoduše všechno zapadlo tak moc, že si celou řadu misí, situací a scén pamatuju dodnes.

Vice City bylo oproti San Andreas nebo nedejbože dnešním otevřeným světům maličké, vyloženě titěrné. Jen jedno malinké městečko o pár ulicích a plážích. Žádné hory, žádný venkov, žádná jiná města. Co ale chybělo na rozloze, to vynahrazovala atmosféra. Barvy, stylový vizuál, parádní auta, motorky, u kterých vlála košile a špičkově nadabované postavy.

A hudba, samozřejmě že hudba. GTAčka měla vždycky skvělé soundtracky, ale Vice City je pro mě absolutní špička. Osmdesátkovým klasikám se mohou rovnat leda tak ty sedmdesátkové (Nejsilnější stránka třetí Mafie? Soundtrack!) a jezdit za rytmů prakticky čehokoliv byla lahoda.

Na remaky obecně moc nejsem – vždycky budu mnohem radši za nový titul než za přežvýkání toho starého. Jenže pokud bych si měl vybrat nějaké GTAčko, vybral bych si bez mrknutí oka právě Vice City. Pochopitelně že bych si ještě mnohem radši dal šestku, ale když už se vracet, tak jedině do osmdesátek.

Vašek Pecháček

Třetí GTAčko jsem vlastně nikdy sám pořádně nehrál, spíš jsem se na něj jenom díval u různých kamarádů, co měli herní počítače. Taky jsem nahlédl pod pokličku domácí modderské scéně, protože jeden z mých spolužáků na gymplu věnoval měsíce svého času, aby celé GTA 3 přeložil do češtiny – a to včetně diakritiky, na což si vymyslel vlastní systém s nahrazováním cizích znaků. Byl to úžasný projekt, doufám, že si jeho češtinu nakonec stáhlo aspoň 10 lidí.

To Vice City je jiná pohádka. Moc dobře si pamatuju na okamžik, kdy jsem ho okusil poprvé: Byli jsme na návštěvě u jiného kamaráda, který vlastnil nový PlayStation 2 (já měl tehdy doma akorát starou jedničku). S našimi mladšími bratry za zády jsme zapnuli Vice City. Já přišel k prostitutce, zastřelil ji a pak s huronským řehotem kopal do její mrtvoly, zatímco se mi panikařící kamarád snažil vytrhnout ovladač z rukou, abych nezkazil dětství těm dvěma capartům, co se chechtali se mnou.

Netřeba dodávat, že jsem si pak PlayStation 2 i s Vice City vymodlil k Vánocům a byla to absolutní paráda. Příběhu jsem zas tak moc nerozuměl, hře jsem říkal [vícesity], ale atmosféra alternativní Miami byla pohlcující i pro desetiletého klučinu, kterého v rozletu zarazil až ten zatracený vrtulníček na dálkové ovládání.

No a pak přišlo San Andreas. To moje GTA. Do žádného jiného předtím ani potom jsem se neponořil tak hluboko, netrávil jsem tolik času děláním náhodných blbostí, místo abych plnil příběh. Můj CJ byl z posilovny vymakanější než Schwarzenegger, ve jménu Grove Street vlastnil každý kus zeleného oblečení, který se dal ve městě koupit, jezdil na výlety na kole, zajedl je hamburgerem, pro legraci vyvolal brutální válku gangů…

Souhlasím, že Vice City je díl, který by si díky svému unikátnímu zasazení nejvíc zasloužil pokračování. Ale kdybych se měl v remasterované verzi někam vrátit, bylo by to jednoznačně Los Santos.

Šárka Tmějová

Tahle trojice ze série Grand Theft Auto je pro mě strašně nostalgická. Hráli jsme ji totiž na počítači u babičky společně s bratrancem, samozřejmě z neoriginálních cédéček a v době, kdy ani jednomu z nás nebylo osmnáct – já se dokonce ještě ani neřadila mezi náctileté.

Ani jeden z nás neuměl pořádně anglicky, takže jsme příběh z větší části ignorovali a v rámci blbnutí ve městě si tak nějak tvořili svůj vlastní s velmi neumělým roleplayem přímo před monitorem a vlastně i mimo něj. Nejsem si úplně jistá, jak se na to tehdy tvářili naši rodiče, ale hodiny s GTA jsme prokládali běháním po zahradě, závoděním na kole po vesnici a střílením z kuličkových pistolí, v podstatě autentické San Andreas. Jenom jsme se naštěstí nesnažili dohnat žádný vlak.

Právě v díle z roku 2004 jsme díky jeho bezprecedentně obřímu světu strávili nejvíc času. CJ uměl oproti svým předchůdcům i plavat a navíc jsme zpaměti znali cestu k věžáku, kde byl vždycky připravený padák, což nám tehdy stačilo ke štěstí na trestuhodně dlouhou dobu. Navíc jsme už tehdy měli luxus internetu a díky škorpionímu softwaru s databází cheatů, map a easter eggů bylo o zábavu na letní prázdniny postaráno.

Kolik víkendů jsme se ještě na podzim v horách snažili najít mýtického yettiho, kolik jsme přejeli sexuálních pracovnic, kolikrát jsme zvraceli z přejedení v Cluckin Bell a kolikrát nás zabil výbuch vlastního auta, to asi nikdo nespočítá. Navíc ve mně San Andreas probudilo alespoň nějakou lásku ke country, protože K-Rose je z jeho rádií nejlepší a automaticky jsem na něj ladila pokaždé, když jsem sedla za volant. Barefoot and pregnant again?!?

 

Až hodně zpětně jsem docenila Vice City pro jeho osmdesátkovou estetiku a skvělý příběh parodující mafiánské stereotypy, protože jsem se konečně naučila anglicky víc než save, load a quit, ale na proklínanou vrtulníčkovou misi jsem si i po letech musela stáhnout trainer, protože první gamepad do mojí domácnosti přišel až s PlayStationem 4. Na opětovnou návštěvu Vice City a Los Santos se ale těším řádně a doufám, že nebudu zklamaná.