S Phantom Liberty jsme se vrátili do Night City, v Assassin's Creed Mirage nás Ubisoft vyvezl do Bagdádu. Návrat konceptu her jednoho města nás v redakci přiměl se zamyslet nad našimi nejoblíbenějšími herními metropolemi. Jakými uličkami se procházíme nejraději? Kde bychom reálně chtěli žít a trávit čas? 

Ondřej Partl – Dunwall z Dishonored

zdroj: Arkane Studios

Lákavá světla v Night City ani renesanční krása Benátek z Assassin’s Creed II nezmění nic na faktu, že mě neustále nejvíce láká vůně přepáleného velrybího oleje z ulic Dunwallu. Protože hlavní jeviště prvního Dishonored, které je zkažené uvnitř i vně, má pro mě i po letech své neopakovatelné kouzlo.

Jeho promyšlená výstavba spojená s unikátním uměleckým zhotovením připomínajícím olejomalby krásně zvýrazňuje jeho neodolatelnou probíhající dekadenci. Prolezlý autoritářský režim, neustálé projevy lidské zkaženosti a násilí, morem prolezlá hejna krys, temná mytologie i neutuchající pnutí mezi spodinou a šlechtickou vrstvou slouží nejen jako vtahující kulisa, ale též jako další hlavní postava, vyprávějící své vlastní příběhy.

Dunwall zkrátka dokáže být v jednom momentu odzbrojující i nechutný. A nejen díky unikátním schopnostem hrdiny na něj můžete nahlížet z nejrůznějších úhlů a perspektiv. Pokaždé v něm ale naleznete vrstvy, které krásně reflektují glorifikaci lidské zhůvěřilosti.

Adam Homola – Kakariko Village z The Legend of Zelda: Breath of the Wild

zdroj: Vlastní foto autora

Ve světě rozvráceném katastrofami a ovládaném přírodními živly je vesnička Kakariko útočištěm kulturního bohatství a klidu. Jistě, nejde o nic rozlehlého a vlastně to není ani město, jenže když jsem se v hlavě přehraboval všem těmi největšími a nejhonosnějšími městy které leckdy obsáhnou rozlohu celých her, vzpomněl jsem si na celou plejádu příjemných a správně komorních zážitků z jedné malé vesničky.

Kakariko Village je díky svému vyladěnému designu, pozornosti na každičký detail a famózní hudbě nejen zásadní zastávkou na Linkově cestě za dobrodružstvím, ale nakonec i jedno z mých nejoblíbenějších „měst“ ve hrách.

Velkým dílem za to může atmosféra, která na vás dýchne prakticky okamžitě. Že je za rohem něco unikátního cítíte už z uliček mezi vysokými kopci, které tenhle poklad skrývají. Jako první vás přivítají tradiční lucerny jemně zářící v tlumeném světle, načež se vám naskytne pohled na tak trochu izolovanou komunitu žijící si svůj vlastní život.

Architektonická stylizace je jasně inspirována klasickým japonským designem s dřevěnými budovami, doškovými střechami a papírovými stěnami. Vesnicí také v úhledně vybudovaných dřevěných korytech protéká voda a nechybí ani sympatická políčka či leknínové jezírko. Budov, stejně jako jejich obyvatel, tu mnoho není, ale navzdory své velikosti to v Kakariko překypuje životem a je radost tam trávit čas.

Stačí přitom jen pár obchůdků, specifických obyvatel, stařešina Impa a úkoly, které jsou na jedné straně drobnými rozptýleními, zatímco na straně druhé se tak trochu otírají o osud celého světa. Přítomny jsou i typické slepice a s nimi spojený úkol, který se se sérií The Legend of Zelda táhne už pěkných pár let.

Z praktického hlediska je tu k nezaplacení jak svatyně nad městem, tak i socha bohyně, u které si můžete vymodlit srdíčko či staminu. Já se právě k soše, mimochodem velice stylově umístěné uprostřed titěrného rybníčku s pochodněmi, vždycky velice rád vracel, i když jsem si mohl to další srdíčko vymodlit kdekoliv jinde.

Kakariko se tak sice nemůže pochlubit rozlehlými komplexy jiných her, měřítkem je někde zcela jinde. Jde ale o špičkovou ukázku budování malého světa ve světě, malé komunity s velkými zážitky. Vzhledem k maličkému měřítku tu nesmírně záleží prakticky na všem. 

Každá budova, NPC, nebo i jen styl terénu tu má nějakou důležitou funkci – příběhovou, mechanickou, nebo tematickou. Kakariko mě v Breath of the Wild vyloženě očarovala a o to zajímavější bylo sledovat její evoluci v Tears of the Kingdom.

Honza Slavík - Duvencrune z Black Desert Online

zdroj: Vlastní foto autora

Bylo by se podivem, kdybychom se my, vyznavači natolik eskapistického koníčku, jakým je hraní, čas od času nezamysleli, jaké by bylo žít v tom či onom herním světě. Někdy by vážně nebylo oč stát – vezměte si třeba, že jste prostý obyvatel Sanctuary. To si ani nemůžete zajít na houby, aby vás dvacet centimetrů za vesnickým valem neroztrhala smečka ďáblů. Pobít je v kůži vyvoleného hrdiny? Jistě. Žít tam? Ani omylem.

To samé platí pro Night City z Cyberpunku. Jasně, je to krásné, podmanivě dekadentní místo, ale opravdu byste se chtěli stát jeho prostým občanem, když nevíte, kterého kolemjdoucího popadne kyberpsychóza a z hecu vám zabodne nabroušený implantát do hlavy? Ne, díky.

To už se daleko víc nabízí třeba taková vesnička ze Stardew Valley. Do tamějších dolů plných potvor bych samozřejmě ani nepáchl, místo toho bych si okopával rajčata, účastnil se sezónních oslav a nechal se omámit balzámem líné, nikam nespěchající idylky.

Jenže proti tomu zas lze namítnout, že k tomu v realitě vlastně nemám až tak daleko – jakožto hrdý venkovan přebývám v tisícové vesničce, do lesa to mám jakýkoliv směrem asi tak tři a půl metru a když chci po setmění zajít pro něco do zahrady, musím odtamtud nejdřív vyhnat lišky a jezevce. Což mimochodem není žádná vypravěčská hyperbola, párkrát už se mi to vážně stalo.

Výběr nakonec padl na Duvencrune, hlavní město regionu Drieghan v Black Desertu. Poklidná, okouzlující atmosféra, líbivá architektura v lehce jihoamerickém stylu a okolí ozdobené výhledy na dechberoucí přírodu, jakou za okny doma vážně k vidění nemám. A místní obyvatelé mají navíc slabost pro jídla se sýrem! Ano, tady bych bydlel naprosto bez sebemenšího zaváhání. Sice by mi možná chyběl internet, ale co už, místo zírání do monitoru bych se mohl věnovat třeba alchymii.

Pavel Makal – Tristram z Diabla

zdroj: Blizzard

Jako první mi ve vzpomínkách vyběhlo Los Santos z GTA V, které jsem okamžitě znovu nainstaloval po návratu z E3, ještě stále opojen ze své první návštěvy Spojených států. Okamžitě jsem zamířil na virtuální Santa Monicu, pobíhal po molu a obdivoval se množství detailů, které mysleli třeba i na poslední vývěsní tabuli. Mimochodem, na místě, kde končí Michaelův závod s agresivní fitness paničkou, jsme tehdy parkovali.

Obrovský kus místa v mém srdci drží temný Yharnam s ulicemi posetými opuštěnými kočárky a rakvemi, které pro jistotu někdo omotal tlustými řetězy, ale především s úchvatnou a až pokořující gotickou architekturou. Zmínit musím i překrásný zasněžený Irythill z Dark Souls 3, který se před vašima očima v celé kráse vyloupne po překonání temných kobek, a samozřejmě i sluncem zalité Anor Londo, skvostná odměna po utrpení s názvem Sen’s Fortress.

V herních městech, která nefungují jen jako kulisa, ovšem nejvíce oceňuji účelnost, a jsem rád, když jsou všechny obchody a často navštěvované lokace hezky u sebe. A v tomto ohledu samozřejmě fantasticky funguje Tristram z původního Diabla. A navíc ta hudba!

Jakub Malchárek – Whiterun z The Elder Scrolls V: Skyrim

zdroj: Bethesda

Zprvu jsem se tady chtěl rozplývat nad architektonickou komplexností neonové dystopie Night City. Ale přesto, že si urbanismu neonového města užívám plnými doušky, nedokážu jej vnímat natolik intimně, abych jej považoval za svůj virtuální domov, znal každou čtvrť, uličku a zapadlý ostrůvek. Takový je jen jeden: Whiterun z The Elder Scrolls V: Skyrim.

Whiterun má vše, co každé správné město výpravného RPG potřebuje: Obchody blízko brány, ikonické lokace, strategickou pozici uprostřed mapy a čarovnou severskou architekturu, která mi učarovala mnohem více než impozantní kamenné město Solitude.

Napříč všemi průchody Skyrimem (a že jich bylo!) byl Whiterun pevným bodem každého dobrodružství. Vracel jsem se tady s kapsami naditými lupem, abych je rozprodal v krámu u Belethora, v kovárně u Válečné panny jsem navyráběl tisíce dýk, abych vyexpil schopnost kovářství a koupil jsem si domeček Breezehome, o který se mi starala věrná pobočnice Lydia.

Nezapomenu ani na skvělý městský quest The Blessings of Nature, po kterém ve středu města opět rozkvete strom Gildergreen a na tehdejší dobu impozantní boj o Whiterun, který pevnost zbaví nadvlády imperiální legie.

Whiterun je klenot vsazený mezi nazelenalé pastviny Skyrimu a byť bych spatra vyjmenoval celou řadu hezčích a nápaditějších měst, v žádném z nich jsem nestrávil tolik času jako v hradišti jarla Balgruufa.

Patrik Hajda – Patriktown ze Cities: Skylines

zdroj: tisková zpráva

Právě teď mě silně ovlivňují nejčerstvější návštěvy New Yorku a Bagdádu, nicméně se zdravým odstupem bych ani jedno z těchto měst v takovémto žebříčku nevypíchnul. Zároveň mi dělá obrovský problém přijít na město jako takové, které by mi natolik učarovalo, že bych mu tu chtěl věnovat prostor. A pak mi to došlo – mé nejoblíbenější město je to, které si sám vytvořím.

Snad mi tohle vyvlíknutí odpustíte, ale je to prostě tak. Do paměti mám nesmazatelně vryté špinavé uličky mé pracně budované vesnice v jednom z prvních budovatelských survivalů Banished a samozřejmě tu nemůžu nezmínit fantastické Cities: Skylines a jeho výtvory.

Není to tak, že by mě vývojáři vykonstruovaná města neuměla okouzlit, ale mnohem silnější dojem ve mně zanechá to, když si to město vytvořím od základů sám. Jsem pak emočně napojený na každou jednotlivou budovu, ulici a celou infrastrukturu. Viděl jsem ho vyrůstat, vzkvétat a mám k němu tak jedinečný vztah, který mi i to nejpečlivěji předpřipravené město prostě nezajistí.

Šárka Tmějová – Night City z Cyberpunku 2077

zdroj: Vlastní foto autora

Jakkoliv občas potřebuju vyrazit do lesa a nenechat se nikým a ničím rušit, v jádru jsem městská holka, které je i Praha občas malá. Ale protože se v reálu nechci nechat semlít giganty jako Tokio nebo New York, virtuální náhražky mi musí stačit. 

Špinavě neonová dystopie Night City mi propůjčuje přesně tu možnost stát se jedinou součástkou anonymního davu, kde si ve stínu mrakodrapů připadám maličká, ale zároveň se na mě nikdo nedívá podezřívavě, když po velkoměstě chodím pěšky a nechávám se fascinovat tou přerostlostí. Ano, dívám se na tebe, LA.

CD Projekt Red si pro Night City najal skutečné urbanisty, kteří se zabývají územním plánováním - ale zároveň jim dal za úkol vytvořit město s osmdesátiletou historií, které obyvatelé Nových spojených států amerických považují za nejhorší místo k životu. Bydlet bych v něm nechtěla, ale nic to nemění na tom, že virtuální život v něm je fascinující a plný překvapení. 

Povedlo se jim to až do té míry, že je Night City v podstatě další hlavní postavou Cyberpunku 2077, přesně tak morálně nevyhraněnou a skvěle napsanou jako všechny ostatní. Těm bez skrupulí a s ostrými lokty nabízí kapitalistický sen s uzoučkým chodníčkem k bohatství a věhlasu, všechny ostatní slabé kusy sežvýká a vyplivne jako pecku z olivy v martini, které servírují někde na terase s kábr výhledem na Arasaka Tower. 

Aleš Smutný – Kamuročó z Yakuza / Like a Dragon

zdroj: Vlastní foto autora

Původně jsem myslel, že mým vyvoleným městem bude Hong Kong ze Sleeping Dogs, ale pak jsem si uvědomil, že jestli je město, vlastně čtvrť, Kamuročó ze série Yakuza / Like a Dragon. Inspirovaná reálnou čtvrtí Kabukičó, tohle semeniště hříchu, cti, odvahy a největších zrad a absurdit je vlastně kontinuálním domovem přes dvacet let téhle série. Je krásné, že ať se Kamuročó ocitnete v jakékoliv době, ať už jsou to devadesátky nebo současnost, vždycky najdete cestu k jejím klíčovým pamětihodnostem.

Víte, že na východě se budete moci ztratit v malé spleti uliček v Champion Districtu. Že hlavní ulice na západě, která vede od slavné brány, je Tenkaiči. Že ve West Parku budou bezdomovci a nejspíš něco pod úrovní vozovky, že na každém druhém rohu si koupíte něco v síti sámošek Poppo a v prvních hodinách si vyděláte peníze prodejem v zastavárně Ebisu. Případně si dáte burger v dalším slavném řetězci Smile Burger. A samozřejmě, okamžitě trefíte k Millenium Tower a okolnímu náměstí. A také, že si budete moci zahrát pačinko, baseball a nebo zajít na steak do Kanrai. 

Kouzlo prostě spočívá v tom, že i když jste třeba nehráli z nové Yakuzy víc než hodinu, pokud máte zkušenosti z minulých titulů, budete vědět kam jít, kudy se orientovat v honičkách apod. Samozřejmě, napříč časem se některé části Kamuročó mění, ale pořád je to ta samá hlučná čtvrť plná podezřelých živlů i sararímanů, kteří spěchají za svými povinnostmi a snaží se nevnímat, že se kolem zase řežou členové různých gangů. Asi tak potřetí za posledních deset minut. Kamuročó má prostě svou nepopiratelnou identitu, o kterou ji zatím nikdo nepřipravil.