Určitě to znáte taky. Doporučíte přátelům svou oblíbenou hru, o které v životě neslyšeli, a jen tiše závidíte. Váš kámoš nebo kámoška totiž zažijí to, co se vám už nikdy nepovede: Užít si celé dobrodružství poprvé. Veškeré dějové zvraty, emoce, to všechno, co vy už znáte nazpaměť. Pojďme si říct, jaké hry bychom rádi znovu zapomněli, jen abychom si je mohli zahrát znovu poprvé.

Pavel Makal: Red Dead Redemption

zdroj: Rockstar

Vyznávat se z lásky k prvnímu dílu Red Dead Redemption by zabralo tolik stránek, že by to nakonec nebavilo číst ani vás, nejotrlejší z mých příznivců. Jedním dechem ale dodávám, že kromě zapomnění na děj a kvality hry bych taky potřeboval kompletně vrátit čas a znovu se ocitnout v onom magickém létě roku 2010, kdy mi bylo krásných 21, neměl jsem prakticky žádné starosti a většinu peněz jsem rozhazoval s dívkami v pohostinstvích, případně v obchodech s videohrami.

Red Dead Redemption jsem miloval od první chvíle, co jsem viděl launch trailer (do té doby mi z nějakého důvodu byla existence hry skryta, možná proto, že jsem se v té době do herního světa vracel po pauze zapříčiněné zvýšeným zájmem o aktivity, které skýtala čerstvě nabytá plnoletost). Byl jsem čerstvým majitelem PlayStationu 3 a onen trailer jsem viděl tolikrát, že bych jej i dnes dokázal záběr od záběru odvyprávět.

Když jsem před těmi dvanácti lety dostal od své slečny hru k svátku, věděl jsem, že spolu strávíme magické léto (myslím s Red Dead Redemption). A právě celou tuhle magii kolem bych si rád zopakoval, protože, ruku na srdce, první Red Dead jsem před několika lety prošel znovu, a i když má pořád nezastupitelné místo v mém srdci, čas se na něm velmi výrazně podepsal, a to nejen z hlediska grafiky.

Vašek Pecháček: Star Wars: Knights of the Old Republic

zdroj: Sony

Knights of the Old Republic bych si rád ve vědomostmi neposkvrněném, nezkušeném stavu mysli vychutnal ze dvou hlavních důvodů. Zaprvé, moje oblíbené univerzum Hvězdných válek mi v posledních letech fakticky moc radosti nepřináší, snad s výjimkou Rogue One a Fallen Orderu. No a zadruhé bych si znovu mohl prožít jeden z nejlepších příběhových zvratů videoherní historie.

Pro případ, že jste KOTOR ještě nehráli, nebudu konkrétně vypisovat, co přesně se tisíce let před událostmi Lucasových filmů v předaleké galaxii stane, zvlášť když se teď chystá remake, který by mohl ke hře přilákat spoustu nových fanoušků. A ty já rozhodně nechci připravit o to, co by se stalo mně, kdybych KOTOR dneska hrál poprvé: Vyvalené oči a pusu dokořán, když vám hra odhalí svoje největší tajemství.

Dneska už by se mi možná zas tak moc nepozdával poněkud archaický soubojový systém, kterému by slušela buď větší svižnost, nebo větší hloubka, případně samozřejmě obojí, klidně navrch s nějakými těmi novými animacemi, aby šermování světelnými meči víc připomínalo choreografii filmů. Ale nad to všechno bych se myslím velmi rád povznesl s prvním lahodným „bzzzzt“ vystřelující plasmové čepele.

Alžběta Trojanová: The Last of Us

zdroj: Sony

Nějak se nemůžu rozhodnout. Na jedné straně bych ráda zažila poprvé Bioshock Infinite. Pamatuju si totiž, jak mě jeho svět okouzlil, když mi ho ukázali tuším na Gamescomu za zavřenými dveřmi. Mechanický kůň, Songbird, město v oblacích…

Já vím, že řada lidí preferuje první Bioshock, ale pro mě je Infinite zajímavý už tím, že společnost tu zdánlivě není v rozkladu. Všechno je skvělé, tedy jen pokud se nepodíváte pod povrch. Jenže co do hratelnosti je to bohužel už jiná a od půlky to začne být nuda. I přesto si myslím, že takovýhle svět byl (a pořád ještě je) neskutečně originální. 

No a pak je tu The Last of Us, kde už jen úvod je naprosto bezkonkurenční. Znovu si poprvé dopřát šok z toho, že představená dcerka vlastně není TA Ellie z obalu…? Ano prosím! To samé platí i o závěru hry v nemocnici. Když se Joel rozhodne, jak se rozhodne, myslím, že jsem snad nikdy dřív ani potom nebyla na jedné vlně s hlavní postavou ve hře jako tady.

The Last of Us si dokáže hrát s vašimi emocemi jako málokterá hra. Užít si to čerstvě, bez znalosti toho, kterým směrem události povedou, zní jako něco, za co bych dala ledvinu. Možná částečně i proto, že podobných her je doteď jako šafránu.

Šárka Tmějová: Zaklínač 3: Divoký hon

zdroj: Foto: Nexus Mods

Mám pocit, že zaklínačskou sérii v našich kolektivních článcích zmiňuju častěji, než by bylo zdravé. Na druhou stranu jsem aspoň relativně konzistentní a její srdcovostí jsem si po několika letech už nadevše jistá. 

Pamatuju si, a už jsem tuhle historku jistě několikrát líčila, jak jsem na Zaklínače 3 po fenomenální jedničce a skvělé dvojce čekala několik let, jen aby datum vydání připadlo těsně před termín mojí maturitní zkoušky, respektive na začátek svatého týdne.

Napřed jsem si říkala, že mi přece Zaklínač už nikam neuteče a po maturitě na něj budu mít skoro čtyři měsíce před nástupem na vysokou. Potom, že budu silná a budu si hru dávkovat za odměnu, na oddech mezi okruhy, takže si ji sice nainstaluju, ale budu hrát maximálně hodinku, dvě denně.

Ha-ha, naletěla jsem a Geralt mě lapil, než jsem stihla říct Krvavý Baron. Na jednu stranu jsem si svůj první průchod užívala, protože třetí Zaklínač byl přesně takový, jak jsem si ho vysnila, na druhou stranu mě spíš než Divoký hon pronásledovaly výčitky svědomí, že bych se přece měla učit, totálně na školu kašlu a polovinu otázek jsem si ještě ani nepřečetla.

Připadala jsem si skoro jako v tom memu, kde má hrdina zachránit svět před rychle se blížícím zánikem, ale on má stejně vždycky dost času na to, aby sundal uvízlé koťátko ze stromu a stařence přinesl deset snítek klokoče. Akorát konec světa byla v mé středoškolské mysli potupa, že si ústní část budu muset zopakovat v září. Ach, bláhová osmnáctiletá Šárka. 

Inu, maturitu jsem udělala na první pokus a konec Zaklínače 3 jsem si vychutnala už i s vysvědčením s vyznamenáním, ale kdybych si ho mohla znovu užít poprvé bez toho, aby byl ultimátním nástrojem prokrastinace a zdrojem bonusového stresu, bylo by to fajn.

Patrik Hajda: This War of Mine

zdroj: 11 Bit Studios

Přiznám se, že nemám moc z čeho vybírat. Moje paměť totiž odjakživa stojí za starou belu, a tak si nemusím přát něco zapomenout, abych to mohl prožít znovu. Mně se to děje zcela automaticky u naprosté většiny věcí, ať už jsou to hry, filmy, nebo knížky.

Co prožiju jen jednou, to naprosto bezpečně zapomenu, takže když se po letech dívám podruhé na film, nemám většinou tušení, jak to dopadne. Svým způsobem mám kliku, když mě jeden produkt překvapí hned několikrát, ale jsou oblasti, kde bych lepší paměť uvítal.

Z her si proto podrobněji pamatuju jen ty, které jsem absolvoval vícekrát jako série Mafia a Grand Theft Auto. Ale abych se úplně nevyhýbal úkolu: Kdybych měl zapomenout jednu hru, kterou si výjimečně pamatuju, byla by to asi This War of Mine.

Zažít úplně poprvé tu neskutečnou depresi, ten pocit, kdy jsem staroušky obral o jídlo a oni mou chamtivostí vyhladověli... Jistě, takové pocity a psychickou trýzeň člověk běžně nechce prožít znovu, ale pro mě to je naprosto památný moment, kdy mi polské studio 11 Bit dokázalo, že hry mohou být pořádně dospělé médium s obrovským přesahem za hranice interaktivní zábavy. A je to skvělé zjištění.

Adam Homola: The Legend of Zelda: Breath of the Wild

zdroj: tisková zpráva

Uff, her k zapomnění by bylo. Od takřka omamného rozsévání fragů po sebrání vůbec prvního quad damage (ten zvuk!), přes první vítězné „gg“ v Brood Waru až po moment, kdy Arthur Morgan dostane strach. Napadají mě desítky dalších příkladů, ale kdybych musel s pistolí u hlavy vypíchnout jeden jediný titul, vypíchnu možná už trochu předvídatelně The Legend of Zelda: Breath of the Wild.

Hru, kvůli které jsem si po dohrání na zapůjčeném Switchi (díky, Fiolo!) koupil Switch vlastní a okamžitě jsem ji dohrál znova. Hru, která mi připomněla, jak kreativní a nápaditý může design být. Hru, která mě vrátila zpátky do raných devadesátek, kdy jsem s touhle formou umění začínal a všechno bylo poprvé.

The Legend of Zelda: Breath of the Wild ve mně zvládla vyvolat pocity, které jsem u her už dlouho nezažil. Bylo to právě objevování světa a všech jeho hravých detailů. Pocit prozkoumávání něčeho opravdu nového kombinovaný s absolutní svobodou pohybu. Protože pokud v Zeldě něco vidíte, můžete tam jít. Jen musíte vymyslet jak, případně se na to adekvátně připravit.

K úžasnému pocitu objevitele zdejšího světa přispívá nesčetně faktorů, ale jedním z nejdůležitějších je mapa. Ta tu sice je, ale zase tolik vám toho neřekne. Mapou je tu totiž celý svět, respektive prostředí jako takové. Prostě vylezete na kopec, rozhlédnete se, co kde je, rozhodnete se, kam chcete jít a jdete. Žádné otazníky, žádné šipky, žádné tahání za ručičku... Na všechno si musíte přijít sami a je to radost. Najednou si nepřijdete jako hráč ve hře, kde jen plníte, co vám designéři cpou pod nos. Přijdete si jako dobrodruh ve světě, kde si to všechno objevujete sami.

The Legend of Zelda: Breath of the Wild není jen skvělá. Spousta her je skvělých, jenže drtivá většina titulů taky nedělá nic opravdu zajímavého, unikátního nebo překvapujícího. Právě proto mě například žádný Assassin’s Creed nikdy vyloženě nenadchnul. Jen šikovně recykluje pořád dokola to stejné, a i když je to většinou dobré, je to jen mechanická rutina s příliš velkým množstvím obsahu. Ten je proto často vyloženě nekvalitní, a jakkoliv je to chvíli zábava, chybí tomu nápaditost a ono těžko definovatelné něco navíc. Breath of the Wild má toho „navíc“ na rozdávání a mě mrzí, že si u ní nemůžu unikátní pocit prvotního objevování zdejšího světa zažít znovu poprvé.

Aleš Smutný: Dragon Age II

zdroj: tisková zpráva

První KOTOR mi vyfouknul Vašek a následovalo opravdu dlouhé přemýšlení, protože těch adeptů na amnézii a opakované hraní je spousta. Osobně příběhové hry hraju vždy jen jednou, protože si chci „napsat“ svůj kánon a pak se na další varianty podívám na YouTube nebo si je přečtu. Jistě, je pár výjimek, ale když už nějaký příběh vytvořím, tak se mi příčí, že bych měl vše pozměňovat. Story jsem si prožil, se vším dobrým i špatným! A tak, když jsem přemýšlel nad tím, který příběh bych si chtěl znovu zažít zčerstva, a s ním vlastně i celou hru, nakonec jsem si uvědomil, že to je Dragon Age 2.

Ano, ten Dragon Age 2 se stejnými mapkami dungeonů a… Vlastně už nevím, co bych mu víc vytknul. Pamatuju si, jak jsem po prvních, dvou, třech hodinách Petrovi Poláčkovi říkal, že ta hra je „taková nicmoc“ a po dalších deseti jsem psal, že je skvělá a doslova „zpívá“. Protože příběh Kirkwallu a Hawkea je skvělý a stejně tak příběhy jeho společníků.

Odklon od dogmatické záchrany světa a soustředění spíš na občasnou záchranu města byly nesmírně osvěžující, stejně jako příběhové zvraty. Hawkeův vztah se všemi společníky byl velmi specifický a nikdo z nich nepůsobil jen jako obyčejný podržtaška, který nemá na práci nic jiného než sloužit „hlavnímu hrdinovi“. Což ostatně nemalá část z nich ukázala v průběhu děje. A ten bych si hrozně rád znovu prožil.

Můj Hawke řešil složité rodinné tragédie, zamiloval se do Isabely, nechal si jí zlomit srdce, konečně ztratil trpělivost s Andersem, vyzval Arishoka na souboj, pomáhal se sto plus jednou věcí a prožíval velké i menší události ze života města. A možná bych tentokrát nezapomněl na jeden úkol a Fenris by neskončil navěky v řetězech nebo mrtvý či co se s ním vlastně stalo. Promiň Fenrisi, zrovna jsem byl nedočkavý…

Takže, dejte mi zpět Kirkwall se všemi jeho příběhy, znovu bych se pustil do jejich objevování!