Minulý týden už jsme se s vámi podělili o hry, které letos nejvíc netrpělivě vyhlížíme, a teď je na řadě vyhodnotit naše nejžhavější kandidáty z roku uplynulého. V redakci jsme se od minulého ledna trochu prostřídali, ale to vůbec nevadí - na co se nejvíc těšili v roce 2023, jsme se zeptali i některých nově příchozích členů.

Pavel Makal: Diablo IV, Lies of P, Flintlock: The Siege of Dawn

Když jsme loni psali článek o tom, na které hry se nejvíce těšíme, neměl jsem ještě ani tušení, jaké budou ve skutečnosti moje nejlepší herní zážitky. Na třetí Baldur’s Gate jsem vůbec nemyslel, druhého Alana Wakea mělo v mých očekáváních postihnout několik odkladů a upřímně? Na novou Zeldu jsem si tehdy možná ani nevzpomněl.

zdroj: Foto: Activision Blizzard

Diablo IV bohužel nedopadlo podle mých očekávání, a i když jsem si průchod příběhovou kampaní moc užil a v době kolem vydání v ní strávil obludné desítky hodin, hře se bohužel nepovedlo napodobit své předchůdce a táhnout mě k sobě i dlouhé měsíce, potenciálně roky po vydání. Do Sanctuary se určitě vrátím s vydáním nějakého příběhového DLC, prozatím mám ale větší chuť znovu oprášit milovanou dvojku. 

zdroj: Neowiz

Lies of P je na druhou stranu příkladem očekávání, která byla dokonce překonána a výsledkem snažení neznámého korejského týmu je jedna z nejlepších soulsovek. No a Flintlock, který mi nadšení vývojáři ukazovali na předloňském Gamescomu s tím, že vydání plánují na první kvartál 2023, se nakonec na naše obrazovky snad podívá až letos v létě. Zvědavý jsem na něj pořád dost!

Adam Homola: Diablo IV, Spider-Man 2, Star Wars Jedi: Survivor

Inu, při pohledu takhle zpětně vlastně docela nuda. Mé predikce, respektive těšení, se před rokem držely při zemi. Nestřílel jsem od boku, nevkládal jsem naděje do něčeho neprověřeného a šance, že se něco z toho šíleně pokazí, nebo to naopak bude nekonečně revoluční a definuje nový žánr, byla prakticky nulová. A jak jsem se těšil, tak to i dopadlo.

zdroj: Foto: Activision Blizzard

Diablo IV nezklamalo, byť poměrně brzy docela vyšumělo, ale to bych přičítal spíše době a kontextu, nikoliv kvalitám hry. Holt už není rok 2000, kdy jsem neměl moc co dělat a hrál jsem dvojku od nevidím do nevidím, pořád dokola.

Spider-Man 2 nastavenou laťku udržel, byť taky ve výsledku nijak zvlášť nepřekvapil a bude zajímavé sledovat spíše budoucí vývoj série. Protože podle úniku informací se na příští rok chystá regulérní Venom, což by mohlo být přeci jen trochu divočejší. A co si budeme povídat, po jedničce, jejím datadisku a teď velice podobné dvojce by nějaká větší změna neuškodila.

zdroj: Foto: Insomniac Games

A v podstatě něco podobného by šlo říct i o Star Wars Jedi: Survivor. Taktéž povedený kousek a jedna z těch lepších her loňského roku, byť bych byl už nerad, kdyby třeba příští rok vyrukovali vývojáři s dalším „více téhož“. Stejně jako u Spider-Mana, ani tady bych se u dalšího dílu za nějakou větší změnu vůbec nezlobil.

Šárka Tmějová: Assassin’s Creed Mirage, The Legend of Zelda: Tears of the Kingdom, Final Fantasy VII Rebirth

Loni jsem v podobném shrnutí hořekovala, že dvě ze tří mnou očekávaných her pro rok 2022 v daném roce nestačily vyjít: Baldur’s Gate III a Hogwarts Legacy dorazily se zpožděním, v jednom případě jsem se tak těšila na kriticky nejúspěšnější titul, v tom druhém pak na ten nejvýdělečnější. Jen holt až o rok později. Vzhledem k jejich popularitě asi ani nemůžu opáčit lakonickým: „Pozdě, ale přece?“ Zkrátka jsem se jen těšila moc brzy! Královny nechodí pozdě, jen všichni ostatní přišli dřív.

zdroj: Foto: Square Enix

Z mé těšící trojice pro rok 2023 naštěstí mešká jen Final Fantasy VII Rebirth, a to snad ne o moc – dočkat bych se měla už na konci února. Těším se nicméně pořád, druhou část remaku kultovního JRPG jsem zařadila i do svého letošního výběru. Tak snad mě po skvělém úvodu nezklame.

Vyloženě mě loni nezklamalo ani Assassin’s Creed Mirage, byť do určité míry šlo o potvrzení otřepaného klišé, že bychom si měli dávat pozor, co si přejeme, protože by se nám to mohlo splnit… Ale k návratům ke kořenům už tak nějak patří, že se s nimi občas vrátí i ty prvky, které zas tak úžasné nebyly, ale nostalgie je umně zvládla zakamuflovat.

zdroj: Ubisoft

Na druhou stranu jsem se u Mirage bavila mnohem víc než u roztahané, ubíjející Valhally. Jen mi v Assassin’s Creed prostě už nějaký ten pátek schází trochu toho na skus příjemného al dente jádra a ani Basim na tom mnoho nezměnil.

Zato Zelda… Tears of the Kingdom byly skvělé! I když jsem s Linkem skrz neustálý příval her strávila míň času, než bych chtěla a než jsem si na začátku loňského roku malovala. Na Switchi na mě pořád čeká hromada koročích semínek k sesbírání, svatyní a jeskyň k prozkoumání či cedulí k opření, které si šetřím na horší, herně chudší časy. Nebo se tím alespoň utěšuju, protože ani letos zatím opravdu nestrádám. Ale za sebou máme teprve první dva týdny nového roku, třeba to obávané sucho ještě přijde.

Patrik Hajda: Spider-Man 2, Hogwarts Legacy, Assassin’s Creed Mirage, indie klenot

V redakci jsem často terčem humorně mířených urážek, kterak hry, na které se těším já, dopadnou vždycky blbě. Troufám si tvrdit, že toto prokletí jsem ze sebe setřásl zhruba před dvěma lety, jelikož už se mi daleko méně stává, že by mě něco zklamalo.

Ani jedna ze tří her, které jsem loni uvedl do svého redakčního „wishlistu“, mě vyloženě nezklamala. Spider-Man 2 je opět skvělá akční adventura, od které jsem – možná naivně – očekával přece jen víc. Ale jak říkám, pořád je to kvalitní zábava, jen až příliš stejná jako předchozí dva díly.

Hogwarts Legacy mě totálně pohltilo svým světem, zejména architekturou a takovou tou dětskou radostí z toho, že se po svém milovaném světě mohu zase volně pohybovat. Ale moc jsem ho nakonec nehrál.

zdroj: WB Games

Částečně jsem hru kupoval pro manželku-potterheadku. Sledovat, jak ji baví, mě nakonec naplňovalo daleko víc, než ji hrát na vlastní pěst. Byla to první hra, která ji konečně přiměla se naučit ovládat na gamepadu kameru v 3D prostoru (není zrovna kovaná hráčka, ale diablovky jí sednou jako ulité), což je za mě nakonec asi to vůbec nejlepší hodnocení, jaké hra může dostat – že díky ní může vzniknout nová generace hráčů a hráček.

Pak jsem se těšil ještě na Assassin’s Creed Mirage, a to pořádně, jelikož mi poslední přebujelé díly už přišly příliš vzdálené původní myšlence a vlastně už v nich nebyl moc ten Assassin. Mirage sliboval návrat a já jsem si ho pro velkou vytíženost slíbil až na Vánoce.

zdroj: Foto: Se svolením Ubisoft / Assassin's Creed Mirage

Hraju ho právě v těchto dnech a jsem teda maximálně spokojený. Dostal jsem hezkou, oddechovou, kompaktní, neustále plynoucí a nezdržující hru, která mi v sérii dlouho chyběla. Není dokonalá, ale bavím se asi o 1 000 % víc než ve Valhalle (i díky návratu do vyprahlých kulis, Vikingů už bylo přece jen dost…).

A konečně jsem doufal i v nějaký nespecifikovaný indie klenot, který narozdíl od mainstreamové produkce přijde s něčím inovativním, a světe div se, dočkal jsem se v samotném závěru roku. Against the Storm se stalo asi tím vůbec nejlepším, co jsem loni hrál, a to díky neotřelému mixu žánrů, který dává vzniknout velmi nebezpečné návykovosti.

Moje očekávání pro rok 2023 nakonec dopadla velice dobře, takže prokletí je snad už definitivně pryč…

Ondřej Partl: Baldur’s Gate III, Redfall, Hogwarts Legacy

Při vypisování nejočekávanějších titulů roku 2023 jsem chyběl, ale to neznamená, že se nemohu za uplynulými dvanácti měsíci ohlédnout. A je to do jisté míry pohled posmutnělý. Rok to sice byl mimořádně silný, ale z mé trojice vyhlížených projektů bez výtek uspěl pouze jeden.

Naštěstí jím bylo Baldur’s Gate III – RPG přepisující historické tabulky. Posouvá žánr o notný kus dopředu a hlavně nabízí vtahující příběh podpořený ohromnou zručností, volností i vybroušeností jednotlivých mechanismů i systémů. Lariani opět dokázali, že nemají konkurenci, jsou to ohromní srdcaři a byť Original Sin II stále stavím o ždibec výše (možná kvůli vzpomínkám nebo všudypřítomné odlehčenosti), ty desítky hodin jsem si ve virtuálním „dračáku“ ohromně užil.

zdroj: Larian Studios

To už se ovšem nedalo tvrdit o Hogwarts Legacy. Je možná trochu paradoxní, že jsem se těšil na hru ze světa, který zase tolik v lásce nemám. Ale něco mě na tom výletu do světa čar a kouzel lákalo (určitě v tom hrála roli láska k původním videoherním adaptacím). Jenomže výsledek zůstal daleko za očekáváními. Místo vysněné čarodějné Persony, kde hráč navštěvuje hodiny, učí se a do toho mimoděk zachraňuje svět, jsem dostal fádní akční adventuru s RPG prvky. Zpracovanou sice hezky, ale v konečném důsledku povrchní a po vypršení úvodní magie „strojovou“ až běda.

zdroj: WB Games

Ale stále to mohlo dopadnout hůře – třeba jako Redfall. Ano, byl jsem jedním ze dvou lidí na světě, kteří v upíří kooperaci věřili. Vždyť je to Arkane! Studio, které vydalo samé skvělé hry a u Deathloopu se jim povedlo z fádního projektu nakonec vykřesat jeden z nejzábavnějších herních zážitků roku 2021. Jenomže podobný trik podruhé zjevně nezopakuješ a nahánění krvesajů v Massachusetts se po právu zařadilo mezi to nejhorší, co jsem v poslední době hrál. Tady se zkrátka pokazilo všechno, co mohlo, a ve hře prakticky nefunguje nic. Třeba z toho alespoň jednou bude zajímavý dokument.

Jakub Malchárek: Starfield, Jagged Alliance 3, The Legend of Zelda: Tears of the Kingdom

Zatímco Baldur’s Gate III mě nechával chladným až do dne vydání a nadšení z Diabla mi vydrželo asi dva týdny, zdaleka nejvíce jsem se vloni těšil na Starfield. Obecně mám hry od Bethesdy rád a možná naivně jsem doufal, že jejich vesmírné sci-fi bude prostě modernizovaný Fallout ve vesmíru, a s tím jsem byl naprosto smířený. Jenže výsledek byl i přes nízká očekávání, místo konzervativního kroku kupředu alespoň po technologické a příběhové stránce, jen rozpačité přešlapování na místě.

zdroj: Foto: Bethesda Softworks

Bláhově jsem myslel, že když už nic, tak budu mít alespoň jinou hru, ke které se budu další dekádu vracet podobně jako do Skyrimu. Jenže Starfield je natolik nudný, natolik rozsekaný otravným načítáním, že mi holt na dovádění v otevřeném světě zůstala zase jenom severní provincie Tamrielu.

Zato oživení legendární Jagged Alliance 3 se povedlo na výbornou. Už jsem pomalu ani nedoufal, že by další pokus přivést značku k životu mohl dopadnout dobře a těšil se spíše ze setrvačnosti. Naštěstí výsledek naprosto předčil veškerá má očekávání a já dostal nejen důstojné pokračování, ale dokonce možná hned nejlepší díl.

zdroj: Foto: Haemimont Games

Krásná grafika, taktické boje, které neztratily nic ze svého kouzla, zabírání sektorů a k tomu obsáhlý, propracovaný příběh. Jagged Alliance 3 se fakt povedla a za mě jde o splnění velkého snu a krásné červencové dva týdny, kdy jsem osvobozoval africký ministát Grand Chien.

Nu a do třetice na mém výročním hype seznamu nesmí chybět The Legend of Zelda: Tears of the Kingdom. Každá nová Zelda je pro mě tak trochu herním svátkem. Navíc Breath of the Wild podle mě nastavil laťku hrám v otevřeném světě tak vysoko, že se ji ještě nikomu nepovedla překonat. Tedy až Tears of the Kingdom.

zdroj: Nintendo

Zeldě se podařila ještě jedna věc: A to šikovně držet karty u těla. Asi všichni jsme tak nějak čekali, že to velkou novinkou mají být létající ostrovy, Nintendu si ale přichystalo obrovské překvapení v podobě podzemní oblasti, o které jsme neměli tušení až do dne vydání. Zelda na vás zkrátka chrlí jedno překvapení za druhým. Jde o neomezenou ukázku interaktivity a radosti z objevování, u které vím, že se k ní budu ještě roky vracet.