Milý Warcrafte III,
vím, že jsi svoje dvacáté narozeniny technicky vzato slavil už včera, ale včera byla neděle a mně se nechtělo sedat k počítači, když venku bylo tak pěkně. Což ti ale určitě nevadí – není snad trpělivost tou nejúžasnější ze všech ctností, jak jsi nás ostatně ty sám naučil, když jsme čekali na peóny, až pokácí další strom, zatímco nám v uších rezonovalo „We need more lumber!“?
Je, milý Warcrafte III. Je. A my jsme byli trpěliví, my všichni, kdo byli vzdálenými svědky tvého zrození, kdo si počkali, až tě tvoje spousta kalifornských tatínků a maminek v roce 2002 rovnou v porodnici namnoží, rozešle po celém světě a dovolí nám, abychom si tě odnesli domů. A abychom si s tebou hráli.
Tehdy to byl trošku jiný druh trpělivosti než ten, který jsme se museli naučit vypilovat k dokonalosti v následujících letech a dekádách. Tehdy jsme čekali na to, až ve škole konečně naposledy zazvoní, abychom mohli sebrat aktovku a utíkat za tebou, buď domů, nebo aspoň do počítačové učebny. Abychom mohli buď hrát, nebo se aspoň dívat, jak hrají kamarádi. Abychom mohli obdivovat vznešeného prince Arthase a pak s ukázkovou konsternací, s ústy otevřenými do dokonalého O, sledovali, jak se z něj stává hrozitánský záporák.
To, co jsme tehdy zvládali, byla krátkodobá, intenzivní trpělivost, zenové vědomí toho, že s každou další proučenou nebo na hřišti problbnutou vteřinou jsme blíž a blíž další misi – a že těch vteřin nebude zas tak moc. Chvíli vydržet, jen chviličku. Pak přijdou nové rasy, nové jednotky, nové hlášky perfektního českého dabingu.
Jak šly roky, charakter naší trpělivosti se změnil. Místo abychom tě každý den navštěvovali a nemohli se dočkat dalšího shledání, postupně jsme začali vyhlížet… Inu, někoho dalšího. Dalšího přítele, který v našich srdcích vzbudí takové vlnobití, jaké jsi rozhoupal ty. Ano, spousta z nás se k tobě pořád a pořád vracela, i díky tomu, jaks držel prst na tepu doby, jak jsi najednou přišel převlečený do kabátku s na prsou vyšitým nápisem MOBA a vztah s tebou zase působil čerstvě a nevyčpěle. Ale většina tvých dávných kamarádů přece jenom toužila po nové známosti, která by se ti vyrovnala nebo tě překonala.
Taková známost nepřišla. Do přízně se nám snažila vetřít velká spousta pretendentů, malovali nám před očima nostalgické růžové zámky, navonění tvojí značkou parfému. Možná že byli hezčí, možná že byli sofistikovanější, ale… nebyli ty. Nebyli Warcraft III. Neměli tvůj nepostihnutelný šarm, nedbalou eleganci, se kterou jsi zvládal úplně každý aspekt toho, co tobě i nám připadalo důležité.
A naše trpělivost pomalu kameněla do zapomnění.
Před dvěma lety ses vrátil. Vrátil ses, Warcrafte III, nagelovaný, uhlazený, nabotoxovaný. S úsměvem na tváři a s bolestí v očích. Na první pohled přitažlivější, zábavnější, lepší než kdysi, ale byla to jenom cirkusová iluze. Rodiče (nebo spíš macechy a otčímové) tě poslali metat kotrmelce a svázali ti přitom ruce za zády.
Sešli jsme se s tebou, nadšení a natěšení. Odešli jsme se zlomeným srdcem.
Tahle hořká vzpomínka ale nikdy nemůže přemazat předchozích 18 let. A tak ti ještě jednou přeju krásné dvacáté narozeniny, milý Warcrafte III. Jsi pořád nepřekonaný, ani novou verzí sebe sama. Pořád nezapomenutelný, navzdory všem těm stovkám milionů vteřin, které uběhly od chvíle, co jsme tě poprvé potkali.
Pořád milovaný. Pořád náš.
Za hráče a hráčky,
Vašek