Adam Homola: Red Dead Redemption II
zdroj:
Vlastní foto autora
Přiznám se, že hry vyloženě šité na míru uklidnění nevyhledávám, a to ani ve chvíli, kdy si potřebuju trochu dáchnout. Něco takového totiž občas zvládnu i ve hrách, které se odpočinkově na první pohled netváří. A jednou z takových, pro mě geniálně uklidňujících, je už pár let Red Dead Redemption II.
Teď ale vůbec nemluvím o Dutchově gangu, příběhu, přestřelkách, nebo více či méně akčních misích, kdy jde o všechno. Mluvím o (dodnes pořád!) bezprecedentně zpracovaném virtuálním světě. Ten toho totiž nabízí tolik nejen co do šíře, ale i hloubky zpracování, že v něm můžete strávit klidně desítky hodin, a přitom vesele ignorovat příběh, nebo jakoukoliv akci.
Osobně se tak pravidelně vžívám do role lovce a sběrače, respektive příkladného člena domovského tábora. Snažím se udělat všechna potřebná vylepšení stanů a jejich okolí, následně jdu po vylepšeních pro Artura a když už to všechno mám, jdu prostě na lov. Velkých zvířat, malých zvířat, nebo třeba jen ryb. Na lodičce, doprostřed jezera… Pohoda. To si navíc prokládám prostým pozorováním zvířat, sbíráním všemožných bylinek, květinek a bobulí a postupně tak vyplňuju zdejší „encyklopedii“ fauny a flóry.
Relaxačnímu tempu tu navíc dokonale nahrávají animace a vůbec důraz na realistické pojetí. Všechno chvíli trvá, v kempu nemůžete běhat, každá věc má své místo, svoji animaci a svůj čas. A navíc – proč všude cválat na koni, když můžete jen tak v klidu jít po svých, po boku svého oře? Naprosto chápu, že pro hyperaktivní lidi, co věčně nemají na nic čas, chtějí stíhat milion věcí najednou a vyžadují instantní přísun odměn, je tohle tempo vražedné i během akčních pasáží. Na druhou stranu pro uklidnění, relax a pomyslné vyčištění patra slouží pomalé tempo Red Dead Redemption II a jeho neakční aktivity dokonale.
Aleš Smutný – Crusader Kings III (a předtím dvojka)
zdroj:
Vlastní foto autora
Když chci vážně klid, kdy mne nestresuje napětí ve hře, kdy v unaveném stavu nechci zkoušet reflexy a nebo v nějaké kompetitivní hře frustrovaně nadávat oponentovi a přejít do „tiltu“, zapnu si Crusader Kings. Protože, co je víc uklidňujícího, než hrát svoje středověké Sims s vraždami, intrikami a roleplayem? Asi nepamatuji, kdy jsem se u Crusaderů rozčílil. Napětí? Ano. Rozčílení? Skoro nikdy. Celý běh událostí beru jako jeden velký příběh a co se stane, to se stane.
Vyhovuje mi plynutí hry v čase. V klidu si vše zapauzovat, prohlédnout co se kolem děje, určit si priority… Děje se moc věci po sobě? Pěkně zpomalíme hru. Děje se jich málo? Vždycky jde někomu vyhlásil válka nebo poslat pavouk do povlečení. I když člověka něco překvapí, je to prostě součást příběhu nebo dějin. A navíc, těch možností, jak hrát… Od válečnických lordů, přes intrikány, až po můj legendární finiš islandské císařovny (vládnoucí celé Anglii a Francii), která čelila pětici křížových výprav a neustále ji v téhle první světové válce podporovaly voje spojenců, které získala, inu, řekněme, že i s blížící se padesátkou uměla okouzlit obě pohlaví (a proto nepodceňujte tenhle vývojový strom).
Prostě, Crusader Kings III jsou zcela uklidňující hrou, u níž se občas zasměju, můžu si v klidu listovat mapou a řešit, jak moc se zrovna tahle moje linie odklonila od reálné historie a když na to přijde, vyjedu si na lov, opiju se do němoty a nebo vyhodím do vzduchu rivala s pomocí spousty hnoje. I když, to šlo jen ve dvojce, škoda… kde je můj mistr pavoučník?
zdroj: Vlastní
Šárka Tmějová - Animal Crossing Doom
zdroj:
tisková zpráva
U mě hodně záleží na emoci, od které se potřebuju uklidnit. Pokud jsem vystresovaná a chci spíš tak trochu vypnout, nejspíš si na pár hodin zapnu Animal Crossing, Stardew Valley, nějakou hodně mírovou kampaň v Civilizaci, budu si létat po vesmíru v Outer Wilds nebo si chvíli rolovat kuličku v Katamari Damacy. To jsou mé herní ekvivalenty vany s bublinkami a voňavým olejíčkem, kdy obvykle stačí pár minut, aby se dostavil kýžený zenový pocit.
Pokud mě ale někdo vytočil, je třeba sáhnout po těžším kalibru, kde milá zvířátka ani král všehomíra nemají šanci a namísto toho přicházejí ke slovu palné zbraně, trhání končetin či, uh, karnáž. Multiplayer v těchto chvílích nepřichází v úvahu, protože ve stádiu naštvání obvykle mířím hůř než v klidu a jakýkoliv neúspěch by mě pouze více nahněval. Mým favoritem se tak v posledních letech stal reboot Dooma z roku 2016. Z výše zmíněného důvodu ho v situacích, kdy vidím rudě, zapínám na nejnižší obtížnost, protože jsem opravdu trochu mladá na to, abych umřela na infarkt z frustrace. Co naopak vytáčím na maximum, je úroveň hlasitosti, protože jde o jediný přípustný způsob, jak fenomenální soundtrack od Micka Gordona poslouchat.
No a tohle je zase můj ekvivalent křiku do polštáře, boxovacího pytle s fotkou a rozbíjení talířů, nebo jak že si běžní lidé dneska vybíjejí svůj vztek. Pak že videohry způsobují násilí – v mém případě se spíš zasluhují o to, abych lidem netrhala hlavy doopravdy, ale raději za jejich neschopnost a stupiditu trestám pouze virtuální protivníky. Tedy možná si podobizny provinilců představuji na těch explodujících kakodémonech, ale to už je vedlejší. Díky, videohry!
Jiří Svák – TES V: Skyrim
zdroj:
foto: The Elder Scrolls: Skyrim
Proč se vlastně neustále vracím ke Skyrimu, když jeho generický gameplay je pořád to samé 150 hodin dokolečka a z draků už mi čelist na zem taky úplně nepadá? V tomhle společném článku to mám konečně příležitost vysvětlit!
Skyrim v mém případě funguje jako takový simulátor procházek v přírodě. Jen tak si brouzdám krajinou, poslouchám ševelení stromů ve větru, sleduju proměnu hor, které se s blížícím se večerem barví do červena nebo se naopak nad ránem zahalují do mlhy. Kamenitou cestou se vydávám z kopců do údolí, kudy mě provází šumění Bílé řeky, od hustých lesů přes travnaté pláně Whiterunu až po zasněženou tundru kolem starobylého města Windhelm. Nic mě nenutí spěchat ani zpozornět, ostatně, všichni ti vyjící vlci, hrozící banditi nebo potulní upíři jsou pro přelevlovaného hrdinu jen bzučící mouchy, co jednoduše ignorujete nebo rychle rozmáznete plácačkou (mečem).
Skyrim umí stále vykouzlit úžasné scenérie, které se díky rychlému střídání biomů jen tak neokoukají. Neušklíbejte se, pokud na Skyrim naroubujete poslední grafické modifikace, svým audiovizuálním zpracováním strčí kdejakou novou hru do kapsy. Lepší efekty počasí, věrohodné zvuky přírody, dramatičtější nasvícení, detailnější modely i textury, ambientní okluze, fyzika flóry. K tomu si připočtěte soundtrack Jeremyho Soula a máte z toho úplnou pastýřskou idylu.
Pravda, abyste dostali hru do stavu, které potěší oko a ucho současného hráče, musíte si s instalací trochu pohrát. Ne každému se bude chtít investovat do modování svůj čas. V tomhle případě ale platí, že i cesta je cíl. Zkoušení, který systém vegetace vypadá realističtěji nebo zda nová verze modifikace nepřináší ještě lepší efekt bouřky, to k tomu prostě patří.
Vyladíte-li si nakonec hru tak, že vám bude vyhovovat nejen po vizuální stránce, ale třeba i lepším systémem obydlí, kde se můžete kochat svou nastřádanou výbavou, anebo lepším soubojovým systémem, který osvěží občasný gameplay v dungeonech, je Skyrim i v roce 2022 radost. Samozřejmě v tom pomůže i trocha nostalgie, která se při návratu do 11 let starého světa vždycky trochu ozve, ale i bez ní Skyrim jako relaxační hra prostě stále funguje.
Patrik Hajda: Stardew Valley
zdroj:
Concerned Ape
Aniž bych o tom sám věděl, tak podvědomě mě uklidňuje vlastně jakákoliv tahová strategie. Už dávno nejsem schopný si pořádně užívat realtimové strategie kvůli neustálému pocitu časového presu a tím vznikajícího stresu, a to i v případech, kdy je obsažena možnost zapauzování.
Ale k jedné hře si přeci jen chodím odpočinout vědomě, a tou je Stardew Valley. Obzvlášť v kooperaci se standardním nastavením pro jednoho hráče se jedná o vyloženě zenový zážitek, v němž odpadá jediný potenciálně stresující prvek – fakt, že když se nebudu starat o zahrádku, tak z úrody nic moc nebude (aspoň do doby, než se člověk dostane k automatickému zavlažování).
Ve dvou se ze Stardew Valley stává simulace záviděníhodného, zcela soběstačného života. Ve dvou je na všechno moře času. Každé ráno během pár minut obděláme zahrádku, pomazlíme dobytek a sklidíme jeho plody a pak je tu už jen volná zábava. Někdy strávím den rybařením, někdy průzkumem dolů, jindy kácením stromů či plněním zakázek.
Ale nikdo mě do ničeho netlačí, nic není potřeba vyloženě dělat a plnit. Ani ta zvířátka bez mojí péče nepojdou. Vím to, protože se nám jedna z kachen zasekla v rybníčku a po celý rok si v něm spokojeně plove na místě bez potřeby krmení.
U Stardew Valley zcela vypínám mozek a užívám si naprosto bezstarostný vesnický život. Přestože jsem sám z vesnice, tak sen o vlastní farmě se mi asi nikdy nenaplní. Hlavně mi něco říká, že skutečné farmaření má do pohody a klidu hodně daleko. Ale iluze, kterou mi o takovém životě vytváří Stardew Valley, je neskutečně uklidňující.
Pavel Makal - Nejsou to jen mobilní hříčky!
zdroj:
Capcom
Na tomhle místě bych samozřejmě mohl mluvit o svém pekelném mobilním triumvirátu Candy Crush, Merge Mansion a Grindstone, ostatně jedna z nahrávacích obrazovek bonbónového hitu k odpočinku u Candy přímo vybízí.
Pokud bych ale měl hovořit o o něco větších hrách, vlastně asi žádný dedikovaný odpočinkový titul nemám. Mám spíš hry, s nimiž překonávám občasné hráčské krize, během nichž mě nic nového nebaví. V takovém případě se obracím ke hrám, které znám jako svoje boty, a právě ona familiárnost mě uklidňuje a ubezpečuje, že mám tuhle formu zábavy pořád zatraceně rád, jen prostě momentálně nevychází nic pro mě.
V poslední době mi takhle slouží třeba Resident Evil 4, který jsem si po dlouhém váhání pořídil na Switch jako „tu hru, co si vezmu na dovolenou a patrně ji zapnu dvakrát“, což se nakonec nevyplnilo a cítím v kostech, že po letech provedu Leona Kennedyho celým příběhem. Podobně na mě funguje třeba Bloodborne, které jsem prošel křížem krážem asi sedmkrát, už mě prakticky nemá čím překvapit a zřejmě i proto má jeho (děsivý) svět ve skutečnosti chlácholivé účinky.
A u čeho reklaxujete vy? Napište nám do diskuse.
