Píše se rok 1409 Třetího věku. Severní říše Arnor stále stojí, aspoň tedy její dvě třetiny, spojená území Arthedain a Cardolan. V pevnosti na Amon Sûl sedí král, v ruce třímá vidoucí kámen a jméno Čerkoněžného krále z Angmaru je spíš ohavnou pověstí než skutečností. Dúnadani, potomci Númenoru a dědicové Elendila Vysokého, se musejí potýkat s rhudaurskými horaly a občasnými vpády skřetích band, ale netopí se v existenční krizi.

Přesto je jasné, že v divočině číhá zlo a že čas se krátí. Do nezkrotného Rhudauru se tedy vydává expedice králových šlechticů a rytířů, mudrci i řemeslníci od dvora, a to za tajným úkolem, jehož úspěšné splnění snad pomůže vyztužit hráz proti temnému přílivu. K arnorským se po cestě přidají i netýkaví hraničáři, elfové z Roklinky, trpaslíci z Modrých hor, osvobození zajatci Angmaru, dokonce i obyčejní lidé a hobiti z blízké vesnice. Celá tahle nesourodá skupina se pokusí přežít – a zasadit temnému nepříteli takovou ránu, která ho skutečně zabolí.

A vy tam můžete být s nimi.

Portál do Středozemě

Jak už jste možná stačili zaznamenat, sem tam tady na Games rozepíšu svoje zážitky z eskapády jménem larp. To si tak člověk někam vyjede na víkend s dalšími desítkami nadšenců, každý dostane svoji roli (předdefinovanou postavu pečlivě rozepsanou třeba na deset, dvacet stránek), všichni obdrží kostýmy a vybavení, přenesou se do cizího světa a pak si povídají, plánují, hádají se, milují se, bojují, vraždí, brečí smutkem nebo smíchem a celkem vzato prožívají něco, co by je za běžného rutinního dne potkalo asi jenom stěží.

Už jsem vám předával svoje zkušenosti z toho, jaké to je, komplotovat s říšskými kurfiřty a tahat se o císařský titul Svaté říše římské, prohánět se po kouzelné Šumavě s mečem, brněním a pistolí, brodit se sibiřskými sněhy coby československý legionář a bránit poslední svobodné město Jeruzalémského království před mamlúckými hordami. A dneska vám povím něco o zasazení pro mě nejmilovanějším – Středozemi.

zdroj: Foto: Tomáš Chlup

Cesta Stínem je pochodový larp uváděný zkušenou organizací Rolling, jejíž historicky vůbec první běh se odehrál letos v březnu. A já byl u toho. Ptáte se, co přesně znamená „pochodový larp“? Inu, je to larp, ve kterém někam jdete. Mezi bodem A a bodem B v tomhle případě leží nadmíru nebezpečných 20 kilometrů, kde na vás čekají nejrůznější útrapy, mezi nimi vlhko, zima, skřeti a temnota vyvěrající z hnilobného srdce Angmaru.

Byl by to docela fajn výlet sám o sobě, vykračovat si lesy a poli, cestičkami a křovisky, to všechno pěkně vystrojení do úboru arthedainského šlechtice, rytíře z Gondoru, vznešeného elfa (včetně špičatých uší), trpaslíka s falešným, ale o to mohutnějším plnovousem nebo milého malého hobita. Ale nebojte, během téhle lehce stresující procházky se toho děje tolik, až občas člověk neví, kde mu hlava stojí.

Téma

Chtěli byste vědět, jak se žije na obleženém hradě? Zajeďte na středověký larp Akkon

Jsme sice přátelé a táhneme za jeden provaz, ale máme mezi sebou zrádce. Někdo informuje nepřítele o našich pohybech, pročež Hirgon, zvaný Gondořan, zběsile řve, že to jsou určitě hobiti a že je budeme mučit, dokud nekápnou božskou. Vznešený Isilmo (tedy já), vyslanec krále, nemůže vystát fakt, že by neměl velet celé kombinované výpravě, ačkoliv na to nemá ani zkušenosti, ani schopnosti. Elfové se každou chvíli porafou s trpaslíky kvůli absurdně dávným křivdám. Hobiti netuší, co se sakra děje, a snaží se udržet morálku nad bodem mrazu jídlem a dobrou náladou, což jde ale těžko, když vám vyhrožuje mučením dvoumetrový habán s mečem.

A to je jenom ochutnávka vnitřních konfliktů, kvůli kterým se celý dlouhatánský had na každé zastávce div nepožral i s ocasem. K nim se samozřejmě přidávají i vnější hrozby. Občas z křovisek vyskočí skřeti (o jejichž role se starají organizátoři a jejich podpůrný tým) a je potřeba se s nimi vypořádat pěkně na meče. Jindy naopak naši hrdinové musí přepadnout tábor zloduchů a vysvobodit zajatce. A není to jenom o bojování – třeba v začarovaném lese nezvítězí ten nejsilnější, ale ten nejmoudřejší…

Stín na duši

Zdálo by se, že larp s tematikou Tolkiena musí působit trošku jednorozměrně. Všichni jsme tu přece hodní, všichni bojujeme proti zlu, tak se prostě prosekáme nepřáteli, splníme úkol a jdeme domů, ne? Jenže tak to nefunguje. V každé jedné postavě něco vře, zápas s pokušením, strachem, zoufalstvím nebo nějakým jiným druhem temnoty. A každá taková napjatá nit se dřív nebo později přetrhne s dramatickými následky pro všechny zúčastněné.

zdroj: Foto: Tomáš Chlup

Hra tomu jde naproti i mechanicky. Stejně jako v Legiích totiž s sebou úplně každá postava nosí deník a na jednotlivých zastávkách se podívá na příslušnou stránku s instrukcemi a nápady, co by se tak na daném místě dalo dělat. Jde o užitečný způsob, jak katalyzovat zajímavé situace a zajistit, aby všichni vždycky měli co hrát… A kromě toho se pod pár odstavečky textu nacházejí ještě podivné symboly. Symboly stínu.

Čím víc jich na stránce máte, tím víc vaši postavu ovlivňuje zlo, ať už na ni dopadá zvenčí, nebo si ho nese sama v sobě. Když otevřete deník a tam svítí čistý bílý papír, všechno je v pořádku, jste duševně vyrovnaní, vnitřní démoni se vás tolik nedotýkají. Ale s každým dalším symbolem se víc a víc propadáte do… Inu, do takového stavu, který sedne vaší postavě. Někdo začne úpět, že je všechno ztraceno, že proti moci, která povstává na severu, není úniku. Jiný upadne do apatie. Další paranoidně civí po ostatních účastnících výpravy a všichni mu připadají jako podrazáci.

Když se takových nalomených duší sejde víc, může z toho být mela. Mě samotného vzali hraničáři do improvizované vazby, protože mě podezřívali z vazby (heh) na nepřítele. Skandální! Tohle by se za Isildura nestalo. Pak se člověk otočí a dva elfové si vzájemně div nevisí na krku (tím antagonistickým, nikoliv romantickým způsobem) kvůli eruvíčemu. No a o potenciálním nelidském týrání půlčíků už jsem psal.

Pověz mi příběh, dobrý pocestný

Není ale na cestě jenom špatně, zdaleka ne. Během pochodu i na jednotlivých lokacích, v lukách i lesích si můžete příjemně popovídat s ostatními. Povykládat si příběhy o dávném Númenoru, u táboráku vytáhnout polozapomenuté eposy z dávných časů, třeba si i zazpívat nějakou písničku nebo zarecitovat báseň, což je ostatně to nejtolkienovštější, co člověk může na cestě do neznáma udělat.

Cítíte se teď při té představě trochu nejistí? Silmarillionem jste se neprokousali a obáváte se, že byste nemuseli s ostatními držet tempo? Nemusíte. Předherní workshopy se nezaměřují jenom na užitečné praktické rady, jako například kterým koncem kopí je dobré píchnout skřeta, ale i na historii, kulturu a další reálie Středozemě. To, co potřebujete vědět, vám bude předáno a vysvětleno, byť domácímu samostudiu před odjezdem na akci samozřejmě taky nikdo bránit nebude.

Ze všech těch interakcí, ať už jsou vyhrocené a nenávistné, nebo přátelské a hojivé, prýští esence Středozemě. Jestli Cesta Stínem v něčem skutečně exceluje, pak to je přenesení každého jednoho hráče do Tolkienova světa. Však se s vámi do Rhudauru vypraví třeba i Elladan, syn Elrondův, Erestor z Roklinky nebo Gildor Inglorion, který v daleké budoucnosti potká Froda Pytlíka na začátku jeho cesty s Prstenem. A názvy hraničářských jednotek, Huanova smečka a Thorondorovi orli, taky budou leckomu povědomé…

zdroj: Foto: Tomáš Chlup

Nemusíte se mimochodem bát, pokud se necítíte kdovíjak komfortně s měkčenou čepelí v ruce. Nikdo po vás nechce, abyste doopravdy uměli šermovat, úplné základy se naučíte a vaše výsledky v boji budou beztak diktované postavou. Což znamená, že i kdyby na larp přijel mistr České republiky v historickém šermu, jeho hobit bude během vřavy k ničemu, zatímco hráč, který nikdy nedržel sekeru, ale hraje trpasličího prince, klidně může vyzvat na souboj skřetího kapitána a slavně zvítězit.

Nekomfortní nemusíte být ani z toho, pokud se v životě cítíte spíš jako introverti a nejste zvyklí na kdovíjaké veřejné výstupy před desítkami lidí. Je úplně v pořádku, pokud se držíte zpátky, emoce si prožíváte sami pro sebe a nedeklamujete théodenovské proslovy. Zvlášť když po svědomitém vyplnění přihlašovacího dotazníku nejspíš dostanete postavu, která něco takového nebude potřebovat.

Já jsem si osobně užil jak velkolepé scény, u kterých chyběla už jenom hudba Howarda Shorea, tak i spoustu drobnějších, intimnějších momentů, kdy jsem třeba jenom zíral do ohně, oddal se dojetí a z očí mi kapaly slzy, které byly napůl Isilmovy, napůl Vaškovy. Jak moc mě Cesta Stínem dostala, dosvědčuje i fakt, že jsem nemohl přestat popotahovat ještě dlouho potom, co hra skončila a z postav kolem mě se opět stali hráči. A to se mi obvykle nestává.

Středozemský zázrak

Byla to krásná cesta, skrz stín i záblesky světla. Občas hrdinská, občas melancholická, někdy hrál prim strach, jindy přátelství, někdy poetika, jindy politika. To všechno v mezích a tónech Tolkienova díla.

Je to něco, o čem jsem se v dětství ani neodvážil snít, moje představivost tehdy narážela na svůj limit u bitev, kde se střetnou řvoucí houfce protivníků. Že by kolem mě někdo dokázal vystavět skutečnou iluzi mého milovaného světa? Nemyslitelné.

Ale když Ilúvatar zavelí a moudří lidé dají hlavy dohromady, stát se zjevně může opravdu cokoliv.

zdroj: Foto: Tomáš Chlup

Lákal by vás výlet do Středozemě a nechce se vám na Nový Zéland? Dobrá zpráva je, že příští rok se odehrají další běhy Cesty Stínem, takže projekt stačí sledovat na Facebooku, případně se občas podívat přímo na web. Přihlašování by mělo být spuštěno ještě během léta.

Za fotografie děkujeme Tomáši Chlupovi. Celou galerii z prvního běhu Cesty Stínem naleznete zde.