Prožil jsem nejslavnější český larp Legie. Byl to emotivní, mokrý boj o život

19. 3. 2023 14:00 | Téma | autor: Václav Pecháček |

„Aha, tak ty teprve začínáš! A už jsi byl na Legiích?“

Tahle otázka mě provázela napříč všemi mými prvotními zkušenostmi s úchvatným fenoménem jménem larp. Ať už jsem si hrál na středověkého vévodu, nebo magického šumavského rytíře, spoluhráči mi vehementně doporučovali, abych popadl flintu a vydal se na Sibiř roku 1918. Že prý je to legendární. Že prý je to nejlepší. Že prý na to nezapomenu.

A tak jsem se sebral a vyrazil do zamrzlé divočiny budovat republiku.

Pro ty z vás, kteří nečetli mé předchozí články či se s touhle zábavou nesetkali nějak jinak: Larp je něco jako sdílená alternativní realita nebo taky RPG naživo. Sejde se skupina lidí, může jich být několik, nebo taky několik desítek. Každý má svou roli včetně předem definovaných povahových vlastností, cílů, slabin, tajemství, mezilidských vztahů. Pak spolu pár dní až několik dní hrají a vedou svoje postavy, kudy jim přijde vhodné. Povídá se, křičí se, směje se, miluje se, umírá se.

Hlavní direktiva je jasná: Pokuste se do toho ponořit. Když do sebe všechno zapadne, jak má, je překvapivě snadné prolnout svoje vlastní emoce s těmi, které cítí vaše postava. Larp rázem není improvizační divadlo hrané pro potěchu vašich spoluhráčů, ale intenzivní, silný, niterný zážitek pro vás samotné. A je to taky jedna z nejopojnějších aktivit, které znám.

Larp Legie: Sibiřský příběh zdroj: Foto: Tomáš Chlup

Já se vydal věřit, že jsem československý legionář, do únorově nevlídných lesů a polí Jizerských hor. Na základnu larpu Legie: Sibiřský příběh se sjelo na 50 hráčů a hráček doplněných o skupinu organizátorů ze spolku Rolling, kteří se starali o hladký průběh celé akce a zastávali role cizích postav, s nimiž se měli legionáři a jejich doprovod v příštích dnech potkat na své cestě.

Ano, na cestě. Legie nepočítají s tím, že celý ansámbl zůstane po dobu konání larpu na jednom místě. Naopak se musí neustále pochodovat obtížným terénem, dohromady skoro 30 kilometrů během dvou dnů. Naši milí legionáři a jejich civilní doprovod, manželky, průvodci, sestry od Červeného kříže byli totiž při bolševickém přepadení odříznuti od vlaku mířícího do Vladivostoku. A pokud ho nechytí na příští zastávce, je s nimi amen.

Larp Legie: Sibiřský příběh zdroj: Foto: Tomáš Chlup

Ještě než se ovšem vyrazilo pochodovat Sibiří, bylo potřeba z nás vychovat vojáky. Dostali jsme dobovou výstroj, kabátce, huňaté čepice, bágly, samozřejmě pušky, nože, pistole, dokonce jeden těžký kulomet. Učili jsme se s nimi bezpečně zacházet, přebíjet revolvery i vintovky pálící slepé náboje, nikdy nemířit přímo na cíl, ale vedle něj, protože co kdyby v hlavni zůstala nějaká nečistota nebo zaseklý projektil. Pak taky na povel padat do sněhu a zase vstávat, dokud jsme nebyli promočení zevnitř i zvenku.

Čekala nás ale i psychologická průprava. Doprostřed hloučku si stouply slovenské postavy a schytaly strašnou šikanu. Křičeli jsme na ně, strkali jsme do nich, workshopovou metodou v sobě uměle pěstovali xenofobii a národovectví typické pro začátek minulého století. Co by to bylo za drama, kdyby celá legionářská skupinka držela pevně pospolu a po cestě by nevznikaly žádné konflikty, že?

A ony vznikaly. Rojily se jako iritovaní komáři v mokvající bažině. Velitel čety je psychicky nevyrovnaný cholerik. Podporučík spí s ženou, která není jeho manželka. Někde mezi námi se skrývá sovětský špehoun. Kdo z Rusů, které s sebou táhneme do bezpečí, je ve skutečnosti antidemokratický, caristický sympatizant? A kteří členové mužstva rozšiřují nebezpečné myšlenky o potřebě demokratizovat legie a přestat poslouchat důstojníky?

Larp Legie: Sibiřský příběh zdroj: Foto: Tomáš Chlup

Takhle se to hádalo, pod povrchem bublala pořád větší nespokojenost a nedůvěra, různí lidé tahali za různé nitky. A do toho občas z lesa začaly štěkat pušky, vojáci sebou museli šlehnout do sněhu či do bahna a opětovat palbu. Vzduchem se kromě strašného rachotu výstřelů, ze kterého vyloženě zaléhaly uši, nesly i výkřiky raněných a pokusy velitelů tu vřavu přeřvat svými rozkazy.

Na rozdíl od Zpěvů rytířských, o kterých jsem psal minule a kde jsme používali airsoftové zbraně, na Legiích boj probíhal poněkud stylizovaněji. Žádný projektil vás trefit nemohl, protože zbraně neplivaly nic kromě kouře a hlomozu. Místo toho jste sami museli usoudit, jestli vás v dané situaci někdo pravděpodobně mohl zasáhnout, případně jste si nechali pomoct deníkem.

Deník je na Legiích ústřední, nejdůležitější pomůcka. Máte v něm od autorů vypsané cíle pro svou postavu, ale taky pokyny na každou další zastávku. Podíváte se vždy jen na tu stránku, která je právě relevantní, a dozvíte se, že byste si na telegrafní stanici měli stoprocentně promluvit tady se střelcem Karasem a probrat, nakolik je možné věřit tomu podezřelému Polákovi z Kolářova družstva. K tomu dostanete třeba i pár dalších doporučení, jak svůj čas strávit, čímž rozvíjíte hru nejen sobě, ale i dalším postavám.

V deníku taky máte vždycky napsáno, v jak velkém ohrožení se vaše postava momentálně nachází. Leckdy si jako hráči můžete sami vybrat, jestli vám vzhledem k příběhové trajektorii postavy dává smysl koupit kulku do nohy a nechat se ošetřovat sestrami, nebo jestli incident přežijete v plném zdraví. Jindy vám deník jasně naznačí, že vážné zranění – nebo dokonce smrt – je přesně to, co se od vaší postavy v danou chvíli očekává. Na vás pak je, abyste to odehráli, jak nejlíp uznáte za vhodné.

Larp Legie: Sibiřský příběh zdroj: Foto: Tomáš Chlup

Pokud vaše postava zemře, organizátoři vám přidělí nějakou další, která se k ešelonu napojí někdy v průběhu cesty. První den můžete prožít jako legionářský střelec s puškou, příští ráno budete ruský utečenec ze zajateckého tábora. A když už někdo zahyne definitivně, bez náhradní postavy, děje se to spíš ke konci pochodu, aby hráčům nebylo líto, že zmeškají dlouhé hodiny zábavy.

Je tedy pravda, že v našem případě hráčům častokrát bylo spíš líto, že pořád ještě dýchají a nemůžou už odpoledne druhého dne coby hrdinní padlí odjet zpátky na základnu. Mohlo za to vpravdě brutální počasí, které v kombinaci s fyzicky náročným pochodem zajistilo, že jsme se všichni cítili autenticky pod psa. Do depresivního příběhu z nehostinné Sibiře se to sice hodí, ale povídejte to všem těm prochladlým, promočeným, utahaným a nevyspalým lidem, kteří na zádech tahají zbrojnici!

Déšť. Déšť byl ze všeho nejhorší. Čert vem zimu, on se člověk vším tím chozením zahřeje, ale když vás zároveň do očí bodají mokré jehličky, když je celý váš už tak dost těžký kabát nacucaný vodou, když vám promočená čepice sklouzává do obličeje, když se podíváte do batohu a zjistíte, že z drahocenného deníku, kam si navíc nutně potřebujete něco zapsat, je zdeformovaný cár… Úplně upřímně, býval bych si Legie užil víc, kdyby bylo sucho nebo kdyby nám klidně hustě sněžilo. Cokoliv, jen ne to neustálé zatracené mrholení.

Larp Legie: Sibiřský příběh zdroj: Foto: Tomáš Chlup

Během všeho toho strádání jsem ovšem pochopil, proč mi spousta lidí nezávisle na sobě Legie tolik doporučovala. Sibiřský příběh umí vykouzlit skutečně silné momenty, pěstuje pocity bratrství, hrdinského vzdoru proti divoké přírodě a lidskému zlu, dokáže šokovat naprosto nečekanými zvraty, u nichž člověk zůstává stát s rukou na revolveru a říká si: „Fakt se tohle právě stalo?“

Na druhou stranu jde o překvapivě svázaný zážitek. Deník vaši postavu provede určitou cestou, ze které se radikálně vybočuje jenom těžko. Není to žádný sandbox, kde byste si mohli dělat, co chcete – nejste zodpovědní jenom za sebe, a pokud se nebudete držet instrukcí, hodíte tím vidle do příběhového oblouku jiných postav. To leckterému svobodomyslnějšímu hráči určitě nebude po chuti.

Pak jsou tu ještě nevyhnutelné nedostatky praktického střihu, jako že je občas nutné přejít silnici a čekat, než přejede Ford Focus s rokem výroby o sto let mladším, než by bylo záhodno. Ale to se nedá nic dělat. Během pochodu zkrátka není možné udržovat tak silnou iluzi místa a doby, jako se to daří některým stacionárním larpům.

Larp Legie: Sibiřský příběh zdroj: Foto: Tomáš Chlup

Občas je zkrátka potřeba přivřít oči a uvědomit si, že všechny ty zbraně, kostýmy a zasněžené lesy jsou jenom pomůcky. Rekvizity a kulisy, které mají hráčům a hráčkám pomoct s kolektivním vyprávěním a prožíváním. Není to návrat v čase, není to dokumentární dílo, účelem není historicky přesná rekonstrukce legionářského zážitku.

Organizátoři Legií chtějí „vyprávět příběh obyčejných lidí v mezní situaci“. Chtějí „silné emoce, velké konflikty, citlivé vztahy“. A v ničem z toho neselhávají. Pro některé hráče bude ta situace možná až příliš mezní, až příliš založená na skutečném fyzickém diskomfortu, ale emoce? Konflikty? Lásky a nenávisti? Ano. Ty na Sibiři raší stejně hustě jako březové lesy.

Larp Legie: Sibiřský příběh zdroj: Foto: Tomáš Chlup

Za fotky děkujeme fotografu Tomáši Chlupovi. Celou galerii z tohoto běhu Legií najdete zde.

Nejnovější články