Vašek si zase jednou vyrazil na larp. A zase jednou se probouzí v šedavém, obyčejném světě tiše zdrcený, že už je konec.

Možná si pamatujete, že jsem na jaře psal o svém výletu na středověký hrad, kde se rokovalo o osudu Svaté říše římské. Historický larp Krvavé časy ze všeho nejvíc připomínal živou, dýchající verzi Crusader Kings III plnou vyjednávání, zrad a feudální politiky. Moje druhá štace, Zpěvy rytířské, respektive jejich mezinárodní běh uváděný pod názvem Knights’ Song, mi sice taky umožnila stát se rytířem s mečem u pasu, nakonec se z ní ale vyklubalo úplně jiné ptáčátko.

Nová identita na pár dní

Nejdřív pár krátkých slov o tom, co to vlastně je larp. Představte si alternativní realitu, v níž pár desítek lidí kolektivně předstírá, že jsou úplně někdo jiný. Každý má svou roli, postavu s určitými charakterovými znaky a motivacemi, ale kam ji během několikadenního intenzivního hraní zavede, to už je na něm. S kým se spřátelí? Čeho dosáhne? Co vytvoří a co nechá shořet v plamenech?

Na výpravy proti silám temnot se jezdí v dodávce – ještě že nábojů je málo, jinak by člověk s sebou ten meč pomalu ani nemusel tahat!

V jádru jde o to, na okamžik ochutnat jiný život. Pokud se všechno hezky povede a zážitek vám sedne, vsáknete se do role jako inkoust do pijáku. Když pak na někoho budete křičet urážky nebo se schoulíte v náhlém záchvatu zoufalství, vlastně nepůjde ani tak o promyšlené improvizační divadlo, které sehráváte kvůli publiku tvořenému ostatními hráči, jako spíš o skutečné emoce uvnitř vás samotných. Do jisté míry uvěříte, že jste ten, koho hrajete. Nejčistší destilát konceptu RPG.

iPhone, iPlate, iSword

Larpů a jejich témat existuje nepřeberné množství, ale konkrétně Zpěvy rytířské vám vyšlapou cestu do drsné, syrové, kruté slovanské pohádky semleté dohromady s kavalírským eposem. Rolande, seznam se s babou Jagou. Artuši, tohle je vodník – sice pro tebe nemá Excalibur, ale antropomorfní akvatická forma života to je, určitě si budete rozumět!

Po nedlouhé cestě z Prahy do Jihlavy a ještě kratším popojetí autobusem kamsi doprostřed blat a hvozdů jsem se octl na magické Šumavě, kde na člověka padnou tajemná prokletí stejně běžně jako ranní rosa. U plotu vás může k večeru přátelsky pozdravit soused dřevorubec, nebo výstřelem počastovat nestvůrný rarach. V pevnostech žijí a umírají rytíři v lesklé zbroji i se svými ctěnými dámami a dvorními čarodějkami.

A taky všichni mají v kapse smartphony, dělají si selfíčka, a když zrovna svoje nepřátele nešpikují sudlicí, pálí po nich z pistolí a samopalů.

zdroj: Foto: Anoisina spoušť

Píše se totiž rok 2018, a i když v Praze vládne královská rodina a Čechy se pořád ještě vzpamatovávají z excesů komunistických černokněžníků, místní magický svět, před zvídavými pohledy obyčejných smrtelníků ukrytý korunami stromů a přísným tajnůstkářstvím, v lecčems připomíná náš vlastní. V zapadlé pevnosti Sychravo funguje elektřina, na výpravy proti silám temnot se jezdí v dodávce – ještě že nábojů je kvůli nedobré logistické situaci tak strašně málo, jinak by člověk s sebou ten meč pomalu ani nemusel tahat!

My s sebou tahali leccos – meče, kopí (obojí pochopitelně měkčené), ale taky zbroj včetně kyrysů a velkých, těžkých přilbic. Nic z toho jsem si s sebou nepřivezl, místo zbrojnice a kovárny jsme po dlouhém uvažování nakonec doma zřídili obývák s gaučem, ale spolek Rolling, který Zpěvy rytířské organizuje, naštěstí všem účastníkům zajistí kompletní kostým a vybavení.

Po šumavské pevnosti uprostřed divočiny (rozuměj opuštěného tankodromu) se tedy co nevidět procházely dámy v krásných šatech, drsní chlapi opásaní kdejakou smrtící technikou, ale i tajemnou magií zmutovaná „zvířata“ v maskách. Šlechtičny představovaly hlavní politickou a exekutivní sílu, rozdělovaly zásoby, určovaly zasedací pořádek (pro ctí posedlé rytíře velmi důležitý aspekt každého hodování!) a promlouvaly k mystickým silám lesa. Rytíři párkrát za den popadli zbraně a jeli se pobít s nepřáteli na misi.

zdroj: Foto: Anoisina spoušť

Tady musím zdůraznit jeden důležitý fakt. Zpěvy rytířské je možné úplně klidně hrát cross-genderově – hráči libovolného pohlaví můžou hrát libovolné role. Ačkoliv tedy ženské postavy nikdy nevyjedou s kopím v ruce do boje, ženské hráčky to udělat můžou, stejně jako si mužský hráč střihne třeba roli paní hradu Reginy, jako se to stalo na našem běhu.

Bojuj o svou budoucnost

Já si larp užil z pohledu mladého, nezkušeného Tadeáše z Hartmanic, a ačkoliv jsem většinu herní doby strávil na tvrzi povídáním, hodováním a vysedáváním, zároveň jsem byl součástí mnoha výprav do divočiny. A bylo to skvělé, i pro někoho, kdo nemá žádné zkušenosti se středověkým bojem. Zažil jsem strach, vzrušení, adrenalin, opojení z vítězného boje i drtivou, kolena ohýbající únavu, která přichází jenom tehdy, když ze sebe člověk vydá v krátkém čase úplně všechno.

Některé mise se odehrávaly uprostřed noci, kdy sebou člověk (navíc oslepený pikslou na hlavě) nervózně trhal s každým zašustěním z křoví, protože nikdy nevěděl, kdy na něj vyskočí proradný rarach s kladivem nebo pistolí. Jiné připomínaly skutečnou bitvu, kdy se v pravé poledne srazily dvě pomalu, promyšleně postupující falangy. Při jedné sebevražedné misi mi zase bylo svěřeno velení nad jednotkou tuctu bojovníků a já musel vést zběsilý útok do řad lépe připraveného, lépe ozbrojeného nepřítele, jen abych následně zavelel k zoufalému ústupu do čekající dodávky, zatímco kolem mě kamarádi padali s frekvencí přezrálých hrušek v hurikánu.

zdroj: Foto: Anoisina spoušť

Na expedicích sice většinu času nebylo možné vyloženě umřít, ale jejich výsledek i tak měl dalekosáhlé narativní důsledky. Pokud se podařilo dosáhnout cíle, mohlo to snadno změnit trajektorii příběhu konkrétní postavy. A samozřejmě naopak – když byla družina nucena zbaběle prch… ehm, podniknout takticky korektní ústup bojem, kormidlo dějin se pootočilo zase trošku jiným směrem.

To je něco, čeho si na Zpěvech rytířských nesmírně cením: Jejich nepředvídatelnosti a svobody ve vytyčení vlastního směru. Ukažte prstem na libovolnou postavu a můžete si být jistí, že to s ní během larpu může realisticky dopadnout deseti různými způsoby nejen podle toho, jak se zachová její hráč/ka, ale i na základě vnějších okolností a rozhodnutí kolegů. Když jsem se po skončení hry doptával na minulé běhy, byl jsem v pozitivním slova smyslu šokován, kolika různými koryty mohl příběh vést a jak unikátní bylo zrovna to naše.

zdroj: Foto: Anoisina spoušť

Rytíři, nikoliv vojáci

Zpěvy rytířské se od mého předchozího larpového zážitku nelišily jen tím, že na Šumavě jsem párkrát dostal palcátem po kebuli. Na Krvavých časech vzduchem vál sterilní zápach sobecké racionality – každý intrikoval, každý vymýšlel, jak šplhat po feudálním žebříčku nebo získat co největší bohatství, a na ničem jiném nám příliš nezáleželo. Zpěvy byly jiné.

Mezi rytíři na Sychravu byste sice našli postavy, které by do říšského sněmu zapadly jedna báseň, ale celková atmosféra byla zásadně odlišná – mytologická, jak z legendy či středověkého eposu. Bez kalkulu, často bez racionálního uvažování. Čest mi velí, abych zemřel? Bez rozmýšlení se stavím před hlaveň. Složil jsem slib? Splním ho, i když vím, že to, co mám udělat, je nemorální či nevýhodné. Dvořím se dámě? Je to láska doslova až za hrob. Nenávidím někoho za dávné příkoří? Nikdy neustanu, dokud nedosáhnu spravedlnosti.

zdroj: Foto: Anoisina spoušť

Lpění na (mnohdy velmi špatné definovatelném) konceptu cti a dobroty se samozřejmě často střetávalo s krutou realitou. Každý rytíř je ve své hlavě ústředním hrdinou vlastního románu a může pak být zatraceně překvapený, když se chladný, na důsledcích lidského konání založený svět nenechá obalamutit patetickým proslovem. Na druhou stranu, když to nevyjde, vlastně se nic neděje – pro obyvatele tvrze je nešťastná láska stejně hodnotná jako ta naplněná, hrdinská smrt možná vítanější než prosté přežití. Jméno je všechno. Jméno a vzpomínky na toho, kdo ho nosil.

Pro mě jako hráče bylo překvapivě snadné zahodit dlouhá léta pěstovaný cynismus a nevšednímu životnímu přístupu se zcela poddat. Pomohly tomu úvodní workshopy, které zabraly skoro celý první den, a kolem mě se postupně zrodila skutečná alternativní realita přecpaná vyhrocenými emocemi. Plakalo se, přátelé, plakalo a smálo a zpívalo a tančilo a deklamovalo a hulákalo – a taky se tiše zíralo do zdi, zatímco ve zmučené duši o sebe křesaly tektonické desky.

zdroj: Foto: Anoisina spoušť

Všichni jsme se o něco snažili. Někdo toužil po spravedlnosti, jiný po pomstě, další po lásce, moci, přátelství, slávě, nesmrtelnosti nebo třeba jenom pořádné bitce – a často nešlo o jeden jediný cíl, zrovna můj Tadeáš se pokoušel dosáhnout šesti nebo sedmi pro něj extrémně důležitých věcí zároveň. Asi vás nepřekvapí, že Sychravo k němu tolik štědré nebylo…

Nesuďte předčasně

Na Krvavých časech se mi v některých (naštěstí vzácných) chvílích stalo, že jsem tak úplně nevěděl, co se sebou dál, kam zamířit, co dělat, s kým relevantním si popovídat. Zpěvy rytířské mě něčím takovým nepotrápily ani jedinkrát, zaprvé kvůli množství příběhových linek a postav, s nimiž jsem měl co do činění, zadruhé díky Stínům.

zdroj: Foto: Anoisina spoušť

Jednou za čas jsem se šel pomodlit do místní kapličky. A tam mě vždycky našly Stíny, postavy vystupující v nejrůznějších rolích podle situace: Někdy se zjevovaly coby našeptávači či hlasy mého vlastního svědomí, jindy na sebe braly podobu dávno mrtvých příbuzných. Postrkovaly Tadeáše zajímavými směry, napovídaly mu, co by asi tak mohl udělat – ale interakce s nimi zároveň vůbec nepůsobila artificiálně nebo „herně“, právě naopak jsem z kapličky pravidelně odcházel emocionálně zcela vyšťavený.

Je to jedna malá ukázka, jak tenhle konkrétní larp dokáže kreativně pracovat se všemi možnými nástroji, aby zaručil, že se hra nezadrhne a se stále narůstající intenzitou se požene dál. Nebudu prozrazovat další metody, které tvůrci používají, protože kdybyste se na Sychravo někdy chtěli vydat sami, bude určitě lepší, když si veškerá překvapení poprvé prožijete až tam. Věřte mi ale, že některé zdánlivě velmi podivné designové kroky nakonec dávají dokonalý smysl a vymršťují zážitek na úplně novou úroveň.

zdroj: Foto: Anoisina spoušť

Zpěvy rytířské umí být překvapivé. Nechají vás objevit tajemství, která obrátí naruby všechno, co jste si o některých postavách dosud mysleli – třeba i o své vlastní. Libují si v bratrské, ctí posedlé atmosféře rytířského eposu, ale i v magii, osudovosti, předurčenosti a čiré podivnosti magické Šumavy, kde nic nemusí být takové, jak se na první pohled zdá.

Někdo by se možná podíval na základní koncept celého larpu a pohrdavě by si odfrkl: „Rytíři s bouchačkama na tankodromu? Co to je za úplnou pitomost?“ Ale věřte mi, že na Sychravu skeptická obočí nevydrží dlouho zdvižená. Zpěvy rytířské si mě získaly tak lehce a s takovou intenzitou, jakou jsem upřímně sám vůbec nečekal. A i když se milému Tadeášovi nakonec jeho sny tak úplně nevyplnily, nelituju ničeho, co jsem spolu s ním udělal a zažil. Od prvního do posledního výdechu.

zdroj: Foto: Anoisina spoušť