Bůh s vámi, křižáci, Alláh vám požehnej, Mamlúci, jsem zase jednou zpátky s reportáží o dalším larpu. Však víte, o té na první pohled divné, na desátý až stoosmdesátý pohled naprosto úžasné aktivitě, při níž se sjede spousta lidí a společně předstírají, že jsou někdo jiný. Už jsem psal o norimberském sněmu říšské šlechty, rytířích na magické Šumavě i strastech československých legionářů na Sibiři, dneska nastal čas se vrátit do středověku. Konkrétně na poněkud nebezpečný výlet do obleženého Akkonu neboli Acre, poslední pevnosti Jeruzalémského království ve Svaté zemi.

Hra na hrdiny, padouchy a všechno mezi tím

Ještě než se společně přeneseme do Levanty roku 1291, pojďme si v rychlosti připomenout, o čem že to tady vlastně píšu, pro ty z vás, kdo jste na některé hodině chyběli. Tak ve zkratce: Přihlásíte se na larp, organizátoři vám na základě vašich preferencí přidělí nějakou zákonitě poměrně komplexní postavu, vy si přečtete, co vám pošlou (počítejte zhruba tak s deseti až dvaceti A4), zjistíte, co a koho má postava ráda, co a koho nenávidí, o co jí vlastně jde, jaká skrývá tajemství, jaký je její charakter, zkrátka jakou roli že to vlastně budete hrát.

Potom se seberete a na pár dní spolu s desítkami dalších hráčů a organizátory, kteří zastávají role cizích postav, vyrazíte na místo, v našem dnešním případě na nádherný středověký hrad Lipnice. Tam dostanete kostým, rekvizity, v některých případech i zbraně, zúčastníte se předherních workshopů, kde zjistíte, jak se vlastně takový dávný pán či kmán choval, no a pak zazní startovní výstřel a vy následující dva dny strávíte v roli toho, koho hrajete. Povídáte si, pletichaříte, svádíte, handrkujete, občas (zřídkakdy) tasíte meč a bojujete.

Galerie

Umí to být intenzivní. Když vám larp sedne, buďte si jistí, že se dostaví silné emoce, že vám bude doopravdy záležet na tom, co se děje. Nebude to jenom hra, nebude to jenom divadlo – když to vyjde, maličko se setře hranice mezi hráčem a postavou. Slzy nejsou výjimkou. Já samotný jsem jich, poprvé za svou larpovou kariéru, pár prolil.

Ale k tomu se dostaneme.

Zhroucení v přímém přenosu

První věc, kterou byste o městě Akkon měli vědět, je ta, že se nachází ve stavu absolutního rozkladu. Sídlo je to silné a dobře postavené, evropští křesťané ho můžou v klidu zásobovat po moři, takže obří muslimské armády kempující za hradbami se vlastně není potřeba tolik bát. Museli by vzít hradby šturmem – a naše hradby jsou vysoké, pevné a mají v sobě obrovské díry!

Počkat, počkat, prosím-cože-ještě jednou? Opravdu mohl být pan správce Odo de Poilechien natolik arogantní, hloupý, neschopný či snad zrádný, že se opomněl starat o obranu, zatímco byl jeho král pryč? To byla moje první a dost palčivá otázka, když jsem do Akkonu zavítal. Protože já jsem byl ten král, Jindřich II. z Lusignanu. A brzo jsem poznal, jak těžká umí být koruna.

zdroj: Foto: Petr Zip Hájek

Všichni rozhádaní. Každý prahne po tom svém. Obchodníkům je jedno, co bude, hlavně když vydělají. Ano, templáři a johanité hodlají bránit město do posledního rytíře, jenže se vzájemně jaksi nemůžou vystát a jejich velmistři jsou spolu div ne na meče. Šlechta intrikuje mezi sebou. Štěkají se západní a východní křesťané, Arméni, Židé a taky komunita muslimů, mezi nimiž všichni hledají zrádce, i když by pravděpodobně byli těmi prvními, na kterých by si sultán vyzkoušel svůj řeznický talent.

Na dvoře je bojovná hraběnka z Tripolisu. S korunou na hlavě tam vysedává pretendentka byzantského císařského trůnu, kterou někdo bere vážně a někdo ne. Celou situaci kriticky pozoruje velvyslanec anglického krále. Šéf lombardských žoldnéřů se marně snaží postavit svoje námezdné zabijáky do latě. Bohatý benátský kupec spřádá bajky o pomocné armádě z Itálie. Akkon nutně potřebuje spojence a posily – ale na koho se obrátit? Čím slibům věřit? A jak moc se spoléhat na sebelepší plán, když se mezi sebou div nepozabíjí ta hrstka obránců, která už tu je?

  zdroj: Foto: Petr Zip Hájek

V Akkonu probíhají dramata na všech úrovních. Král a jeho dvořané vysedávají na poradách a probírají nejrůznější strategie, jak odrazit nevyhnutelný mamlúcký útok. Obyčejní měšťané řeší finanční a rodinné trable. Řádoví rytíři, skrytí před zraky veřejnosti ve svých opevněných kapitulách, kují bůhvíjaké pikle. Všichni se snaží si zajistit jedno z omezených míst v královské flotile pro případ, že by město padlo a bylo třeba se hodně rychle evakuovat po moři.

Některá hra bude klidnější než jiná. Určité postavy budou mít dost času vysedávat na bohoslužbách, vyrážet na romantické procházky po hradbách se svojí láskou, třeba si i zahrát kostky v hospodě s korbelem teplé medoviny. Já jsem se v roli krále naopak nezastavil – každý ke mně chtěl na audienci, problémy se kupily a moji podřízení je nestíhali řešit, neustále jsem musel vydávat rozkazy a projevovat přání a vůli Bohem vyvoleného panovníka, na něhož se všichni spoléhají.

Chudáček veličenstvo Jindřich navíc řešilo zdravotní problémy a k tomu i nějaké osobní, kvůli Markétě. Přísahám, že takhle rozmazlenou, zpovykanou a skrz naskrz problematickou dcerou nebyl proklet žádný panovník. Odtud taky ty slzy, když se to úplně všechno pokazilo takovým způsobem, jaký jsem si neuměl představit v nejčernějších snech…

  zdroj: Foto: Petr Zip Hájek

Čas od času sultánova armáda podnikla zkusmý výpad, takže se tasily meče a šly se srážet hlavy nevěřícím. Já se v roli Jindřicha samozřejmě do první linie nehnal, ale jednou mě málem trefil šlak, když do špitálu přinesli mého těžce raněného pobočníka, jehož pomoc při řešení všech možných diplomatických a detektivních šlamastyk jsem nutně potřeboval. Ostatně působil v roli hlavního odhalovače zrádců, byl to můj osobní Poirot – a on se přidá k nočnímu útoku na nepřátelské katapulty. Pěšáci na šachovnici existují z dobrého důvodu, zatraceně!!!

Zmar těch, kdo jsou v pasti

I v obleženém městě je čas na veselí, na hostiny, zásnuby, svatby, na provolávání slávy, na velkolepé náboženské ceremonie v místní kapli. Není to jenom čirá deprese a zmar, byť je pravda, že tyto nepěkné emoce narůstají s každou další hodinou obležení, s každou další zmařenou nadějí, že posily přijdou včas a v dostatečném počtu. Oproti norimberským Krvavým časům jsou všichni daleko napjatější, vědomi si toho, že od hrozné smrti je dělí jedna polorozpadlá kamenná zeď chráněná muži velikými statečností, ale drobnými počtem.

Mimochodem, můžete přepsat historii a město zachránit. Jen to bude zatraceně těžké. Ze své vyvýšené pozice jsem pozoroval celé to dysfunkční hemžení a věřte mi, naučit velblouda pokročilou algebru by pravděpodobně bylo jednodušší než se snažit ukočírovat lid akkonský k tomu, aby táhl za jeden provaz.

zdroj: Foto: Petr Zip Hájek

Možná by ale byla škoda to dokázat. Na celém tomhle povedeném larpu si nejvíc vážím toho, jak dokonale dokáže eskalovat. Z pocitu relativního bezpečí vás postupně dovést do stavu hrůzy, zoufalství, rezignace, to podle toho, jaký typ postavy hrajete. Ve stále prekérnější situaci se pochopitelně vyostřují i vztahy, a zatímco na Krvavých časech jsem měl celou dobu dojem, že se přece navzdory všem konfliktům všichni můžeme dohodnout jako civilizovaní lidé, v Akkonu je občas jedinou odpovědí meč. Třeba i ten, který nosí místní mistr popravčí.

Možná nevyhrajete. No a co

Pokud vás tolik nezajímá politické haštěření Svaté říše římské a radši byste řešili otázky náboženského, politického a válečného konfliktu ve Svaté zemi, s Akkonem nemůžete udělat chybu. Nikdo vám nezaručí dobrý pocit z triumfu a hezkého konce pro vaši postavu, to vážně ne, takže je lepší od začátku přijmout důležitou pravdu, že hrát tragického hrdinu, se kterým to třeba i jeho vlastní vinou dopadne mizerně, je taky krásné – a někdy ještě krásnější než odcválat se svou milou do západu slunce.

A ještě poslední varování: Dávejte si při výběru postavy dobrý pozor na případné triggery a zamyslete se nad tím, co všechno snesete – jak z hlediska toho, co jste ochotní sami dělat, tak toho, co jste schopní přijmout. Protože někteří výtečníci, nebudu jmenovat, se dopouštějí pořádně amorálních odporností. Ale do středověku se nevydáváme za progresivním humanismem, že ano.

zdroj: Foto: Petr Zip Hájek

Více informací včetně termínu konání dalších her najdete na stránkách organizátorů Cesty časem. Letos se chystají ještě dvě uvedení hry Albigenští o francouzských kacířích a jejich zápasu s inkvizicí, konkrétně v listopadu. Jedno proběhne česky, to druhé, mezinárodní, v angličtině.