Stavba uprostřed ničení
Málokdy se stane, že by se některá počítačová hra rozhodla zpracovat opravdovou, generace trvající ságu, a to ani když si tohle slovíčko strčí přímo do jména. The Banner Saga je sice vcelku epická, ale putování severských hrdinů tam trvá sotva pár měsíců, a o Candy Crush Saga mi raději ani nemluvte. Pilíře země se však nebojí dlouhodobých závazků, a tak některé postavy potkáte jako novorozence a budete sledovat jejich cestu životem až do dospělosti, nebo je poprvé uvidíte jako statné muže, jen aby se z nich v posledních kapitolách stali vetší starci.
Časové rozpětí není to jediné, v čem je měřítko téhle adventury nebývale ambiciózní. Stavba grandiózní katedrály na pozadí zničující občanské války mezi králem Štěpánem a císařovnou Matyldou, která otřásla celými Ostrovy, se raz dva postará o krušnou, ale zároveň podivně nadějeplnou atmosféru. I když se hlavní hrdinové potácejí od jednoho strašného problému ke druhému, nad mračny stále svítí slunce. Všechny hratelné postavy jsou chytré, schopné a plné lásky, a byl by v tom čert, kdyby svůj vysněný svatostánek nedostavěly.
Mnich, divoch a šlechtična vejdou do katedrály…
Je tu převor Philip, možná až příliš počestný mnich, který se musí proti své vůli prodírat trnitými křovisky církevní politiky. Nejradši by se v klidu staral o své ovečky ve městě Kingsbridge, stavěl si svou katedrálu a vůbec neřešil, kdo se stane novým biskupem, nebo dokonce anglickým králem. Ale středověká realita si na nějaké rozdělení církve a státu moc nehrála, a tak se milý převor musí popasovat s pěknou řádkou (ne)morálních kompromisů.
Je tu Jack, původně malý klučina z lesů, pro nějž je zpočátku neuvěřitelným výdobytkem civilizace i obyčejná městská zástavba. Je to ale prohnaný zrzavý lišák, a proto mu netrvá dlouho, než se v onom druhém typu džungle zorientuje. Je to sice v jádru hodný kluk, ale řekněme, že ho nesvazují přísná morální pravidla tehdejší společnosti. Jeho životní cesta sice začíná někde uprostřed temného hvozdu, ale nakonec ho provede celou Evropou.
A je tu Aliena, krásná dcera místního earla, která by se za normálních okolností se dvěma muži z lidu setkala jen těžko. Jenže válka, to nejsou normální okolnosti, a když váš otec podpoří toho nesprávného vládce Bohem pomazaného, může to mít fatální následky. Ještě že Allie není zhýčkanou princezničkou, ale inteligentní mladou ženou, a i když jí osud uštědří spoustu ran, většinou se z nich dokáže sama vylízat.
Tuhle hratelnou trojici podporuje spousta dalších dobrých, zlých a všelijakých dalších lidiček, kteří dodávají Follettovu šedohnědému, lehce depresivnímu světu potřebnou barvu. Patří mezi ně sympatický stavitel Tom, jeho mírně pomalejší synáček Alfred, rebelská lesní divoženka Ellen, pletichářský biskup Waleran, zvíře v lidské podobě William Hamleigh, Alienin křižácký bratr Richard a spousta, spousta dalších, a ti dohromady skládají vážně vynikající historický příběh, na jaký v jiné počítačové hře narazíte jen těžko.
zdroj: Archiv
Přemýšlivá trojka
Pakliže čtenář knížek nebo divák seriálu předchozí odstavce přeskočil, vůbec se mu nedivím – tohle všechno je pro něj hodně ohraná písnička. Ale ještě než se follettovští veteráni rozutečou za hory a doly, rád bych je motivoval k dalšímu čtení. Hra totiž dokáže něco, co ze své podstaty nemůžou nabídnout ani stránky knihy, ani pohyblivé obrázky. Vloží vám do rukou nitky osudu. Můžete sami značně ovlivnit děj, posunout osobnosti postav, prozkoumat to, co jste ještě nečetli ani neviděli, a aspoň na chvíli se skutečně ocitnout v Kingsbridge.
Významný podíl na tom má fantastická mechanika, kterou jsem takhle dobře zpracovanou snad v žádné jiné adventuře neviděl (byť musím jedním dechem dodat, že zrovna tenhle žánr není moje forte). Představte si, co asi tak děláte v klasické point-and-click hře. Sbíráte předměty, vkládáte je na určitá místa, řešíte logické hádanky, za odměnu dostanete kousek příběhu. To všechno tady zvládnete levým tlačítkem myši, ale to pravé je vyhrazeno něčemu jinému – přemýšlení.
Klikněte pravým tlačítkem na libovolný interaktivní předmět a vyskočí vám větička popisující, co si o tom daná postava myslí. „Kuřátko,“ pomyslí si vyhladovělá Aliena, když kliknete na slepici poprvé. Napodruhé ji napadne: „A tak blízko ohni!“ To všechno bez jakékoli prodlevy. Stačí kliknout, a máte vhled do toho, co si hrdina myslí o kousku světa. A třeba Philip to samé může udělat s Biblí v ruce, načež vám hra nabídne citát z Písma týkající se toho, nač jste klikli. Nedocenitelné pro roleplay, pro hlubší pochopení postavy, pro dodatečné informace a pro pocit, že Aliena, Jack a Philip nejsou jen hezky nakreslené nástroje určené k řešení puzzlů.
Udělej si mnicha sám
Kdyby tomu tak bylo, bylo by zle. Místní hádanky nejsou nijak obtížné a u naprosto žádné z nich byste se neměli zaseknout. Řešení je většinou očividné, maximálně občas vyžaduje, abyste se chvíli procházeli po městě, sbírali předměty a mluvili s ostatními postavami. Mozek si tu zrovna moc neprocvičíte, ale vaše aktivity ve vás aspoň vzbudí pocit, že hrdinům pomáháte překonávat jejich trable.
Kupředu vás nežene pocit vlastní geniality z toho, že jste právě vytvořili laso z gumové kachničky a nevěstina závoje, ale touha vědět, jaké další lapálie si krutý středověk přichystal pro všechny hlavní postavy, touha vidět katedrálu dostavěnou, a touha mít na tom všem nějaký podíl. A podíl tedy máte, to mi můžete věřit.
Docela rozumně jsem předpokládal, že The Pillars of the Earth budou spíš lineární záležitostí, která vám nedovolí do předem daného příběhu moc sahat. To jsem se ale přepočítal, protože můžu-li soudit, máte tu rozhodně víc volnosti než u Telltale s jejich věčným „tahle postava si to zapamatuje“. Některé důležité postavy, které v knize zahynou, tu můžou přežít, pokud uděláte ty správné kroky. S jinými to dopadne jinak, než by možná čtenáři čekali. A každou chvíli narazíte na rozhodnutí, které striktně řečeno nebude mít vliv na celkový příběh, ale minimálně výrazně pozmění to, jak vnímáte danou postavu. Můj a váš Philip budou odlišní mniši. Možná ne dramaticky, ale přece.
Příliš náhlé zakončení
Hra přesto musela udělat některé ústupky tisícistránkové knize. Zvlášť poslední akt, vydaný teprve před několika dny, hodně trpí zkratkovitostí a masivními skoky v čase i místě. Nezřídka na vás mrkne obrazovka s poněkud děsivým nápisem „o tři roky později“, nebo dokonce „o sedmnáct let později“, a to pochopitelně nemá úplně pozitivní vliv na hráčovu imerzi a na dynamiku samotného příběhu. První dva akty, které zachycovaly kratší časové úseky, měly možnost se víc vyžívat v detailech a nemusely tak usilovně sprintovat do konce, kvůli čemuž se mi líbily o dost víc než uspěchané vyvrcholení.
Doplatily na to nejen některé příběhové pasáže, ale i konkrétní postavy. Zjednodušení motivací a osobnosti stavitelova syna Alfreda mě obzvlášť zamrzelo, protože jsem si jeho knižní a seriálové hulvátství užíval o dost víc než zdejší mnohem sympatičtější variantu. Výrazně méně zajímavá mi přišla i panovačná Regan Hamleighová, i když si vlastně ani v jednom případě nejsem tak docela jistý, jestli jsem tyhle změny nezavinil já sám nějakým rozhodnutím, které příběh rozvětvilo patřičným směrem.
Jak vidno, i čtenáři můžou být vývojem scénáře překvapeni, ale nic to nemění na tom, že konec je pojat trochu moc hekticky. Krom rovnoměrnějšího tempa – nebo zkrátka delší hry – bych ocenil lepší práci s animacemi, zvlášť co se týče těch obličejových včetně sladění pohybu úst s řečí. Ačkoli umělecké ztvárnění je neobvyklé a dle mého velmi hezké, tohle je jeden z jasně viditelných důkazů nijak závratného rozpočtu.
To se naštěstí netýká hereckých výkonů, které jsou bez výjimky skvělé, akorát jim trochu podráží nohy režijní práce. Přijde mi, že mezi jednotlivými větami bývá o vteřinku delší pauza, než by být musela, a rozhovory zdaleka neplynou tak volně, jak by mohly a jak by si to skutečná konverzace vyžadovala.
zdroj: Archiv
Odpouštět je božský
„Katedrála není nikdy dokončená,“ prohlásil jednou Jack, a kdo dostatečně důkladně hledá, ten mezi sloupovím a vitrážemi vždycky najde chyby, nedokonalosti, nedodělky. Trik je v tom, dívat se jinam a soustředit se na to, co se povedlo. Toho v The Pillars of the Earth vážně není málo, a pochvalu si zaslouží jak unikátní umělecké ztvárnění, tak poutavý, epický příběh.
Kdybych musel ze všech témat, kterých se hra dotkne, vybrat jedno nejdůležitější, charakterizoval bych ho jediným slovem: odpuštění. Lidé jsou lidé, a tak dělají chyby, od Alieniných zvláštních rozhodnutí ohledně manželského života přes Jackovu chronickou neposlušnost až po Philipovy neustálé kompromisy a uhýbání před vlastními principy. To, co z nich dělá hrdiny hodné následování, není jejich bezchybnost. Je to jejich schopnost – ba co víc, touha – odpouštět. Rád budu následovat jejich příkladu, odpustím téhle zvláštní adventuře všechna její klopýtnutí a nechám si na ni jenom hezké vzpomínky.
