The Life and Suffering of Sir Brante – recenze vynikající příběhové hry
9/10
zdroj: 101xp

The Life and Suffering of Sir Brante – recenze vynikající příběhové hry

Datum vydání:
4. března 2021
Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

14. 12. 2021 18:15 | Recenze | autor: Václav Pecháček |

V posledních letech jsem se zkoušel ponořit do spousty různých příběhových textovek, interaktivních knížek, od nichž jsem si sliboval skvěle vyprávěný příběh, který můžu ovlivnit dramatičtějším způsobem, než mi to ze zjevných důvodů dovolí například Detroit nebo Life is Strange, protože kdo by všechny ty možnosti animoval a daboval? Napsat o trochu víc textu ale přece není zas takový problém.

Inu, možná není, ale aby ten text byl dobře napsaný a aby svět, postavy a hráčské volby dávaly smysl, to už je kumšt, dokonce takový, že jsem z žádné podobné hry neodcházel úplně spokojený. Až doposud. Až do té doby, než jsem poznal život a utrpení pana Branteho.

K recenzování The Life and Suffering of Sir Brante jsem se dostal relativně pozdě, hra koneckonců vyšla už začátkem letošního března. A zpoždění mě mrzí, protože si nemyslím, že jsem letos hrál cokoliv lepšího.

Hodně dobrá kniha

The Life and Suffering of Sir Brante je interaktivní knížka ve více smyslech než jen jednom. Zaprvé se hraje tak, jak byste od digitálního gamebooku čekali, to znamená, že hodně čtete, často vybíráte, kudy příběh posunout dál, a musíte oželet jakoukoliv 3D prezentaci – žádné animace, až na výjimky žádná videa, nic takového.

Zadruhé je celé její rozhraní jako kniha prezentované, včetně záložek a inkoustových kreseb. A je to právě grafické zpracování, které mi okamžitě učarovalo. Budí dojem nesmírné pečlivosti a citu pro detail – jestli může podobně nízkorozpočtová hra působit luxusním, tříáčkovým dojmem, Siru Brantemu se to daří.

Stejně prvotřídně působí úroveň samotného textu. Ono vážně není zas tak jednoduché poutavě psát o bizarních konceptech magického světa a zároveň zajistit, aby se čtenáři neprotáčely panenky, ale ruské studio Sever to nějakým zázrakem zvládá naprosto perfektně – a ještě navíc v bezchybné angličtině, což tedy taky u nezávislých her, zvlášť těch z východu, není žádná samozřejmost.

Sir Brante vypráví příběh ze světa, který operuje podle striktního kastovního systému: Někdo je poddaný, někdo šlechtic, někdo patří mezi kněží. Životní role jsou poměrně jasně rozdané, i když existují nuance – všichni šlechtici si například nejsou rovni, stejně jako existují ohromné rozdíly mezi bohatými a chudými poddanými. Nejváženější mezi váženými jsou nesmrtelní nadlidé s modrou kůží. A abych nezapomněl: Úplně všichni mají k dispozici tři životy, než definitivně zemřou.

Je to velmi hezky vybudovaný svět na pokraji celospolečenského konfliktu, který se ale nikdy nestává karikaturou sebe sama. Neocitnete se v nějaké černobílé dystopii z komiksu od Marvelu, kde je správné spolu s Kapitánem Amerikou bojovat za práva utlačovaných chudáků – na každé ze stran se najdou více nebo méně sympatičtí lidé, ve všech táborech najdete revolucionáře i konzervativce a je absolutně bláhové tvrdit, že pomoct těm nebo oněm je očividně morálně správná volba.

zdroj: 101xp

A co je důležité: Svět působí, modrým mocipánům navzdory, velice uvěřitelně. Je zjevně založený na Evropě někdy kolem 16. století (primární zbraní jsou pořád ještě čepele, ale už se pomalu začíná používat i střelný prach) a místní podivná společenská pravidla nikdy nevyvolávají dojem, že by nemohla fungovat.

U fikcí podobného typu často mívám dojem, že útlak, jaký prezentují, by si dlouhodobě nikdo nenechal líbit a setrvačností by došlo k postupným změnám, případně by všechno shořelo v žáru revoluce, ale v případě Sira Branteho… Chápu. Chápu, proč většina lidí žije spokojeně, chápu, proč, pokud se rozhodnete stát politickým reformátorem, vaše agitování odmítne i spousta těch, kdo by ze změn nejvíc těžili. Ano, je tu spousta prostoru pro napravování nespravedlností, ale tak už zkrátka funguje svět, ať je odstín našeho pigmentu jakýkoliv.

Rodina? Přátelé? Kariéra?

Hlavním hrdinou je Sir Brante, křestní jméno neznámé, dokud mu ho neoznámíte vy sami. Nejdřív to tedy vůbec žádný „Sir“ není, protože hra začíná, inu, opravdu na samotném začátku, v maminčině lůně, než se ještě vůbec technicky vzato narodíte. Pak vás čeká rané dětství a postupné dospívání, než se po několika kapitolách dostanete do pozice jakékoliv společenské relevance.

Během toho se ale děje strašná spousta věcí. Zaprvé se formuje Branteho charakter, a to úžasně kreativním způsobem, když se jeho jednoduché dětské vlastnůstky přeměňují ve skutečné charakterové rysy. Hlavní hrdina se může vydat tolika cestami, až diagram všech možných osudů připomíná nilskou deltu. Stane se po otci a dědovi také šlechticem, nebo z něj bude poddaný? Zalíbí se mu kněžská dráha? Bude se věnovat spíš vojenskému tréninku, nebo studiu diplomacie? Kolikrát vlastně zemře, ještě než dosáhne dospělosti?

A co je nejdůležitější: S kým vším se během svého života spřátelí? Protože The Life and Suffering of Sir Brante, to zdaleka není jenom suchý průzkum soupeřících politických teorií, nechce po vás, abyste uvažovali pouze v konceptuální rovině. Hra vás naopak seznámí s tolika zajímavými postavami, až nebudete vědět, s kým se dřív kamarádit, komu slíbit věrnost, komu vrazit dýku do zad a za koho položit jeden ze životů.

Je pro vás například důležitá rodina? Jasně že je, vždyť to je nesmírně milá partička lidí, kteří, i když jsou na sebe schopní krákat jak hejno vran po výstřelu z pušky, vás mají moc rádi a vy se naučíte mít rádi je. Jenže postupem času se budete muset sami sebe zeptat: „Koho z nich mám vlastně nejradši?“ A když bude vaše odpověď: „Všechny, to se přece nedá takhle říct!“, za ochranu rodiny jako celku můžete zaplatit něčím jiným, třeba přistřihnutím kariérních křidélek nebo ztrátou mileneckého vztahu.

Zkrátka nemůžete mít všechno, což je dobře. Hra pečlivě sleduje a zapisuje jak vaše vlastnosti, tak vztahy s ostatními – a všechno to má vliv na budoucnost. Neustále se před vámi zamykají další a další dveře, které už nikdy neodemknete, vždycky víte, že až vaše podrážka příště dopadne na podlahu, bude to jen jeden z mnoha možných kroků, které jste mohli učinit. Přicházíte o dialogové možnosti, přicházíte o postavy, přicházíte o celé události. Kráčíte si dál – svou vlastní cestou.

Důrazně bych vám ovšem doporučil jednu věc: Okamžitě si v nastavení vypněte zobrazování změn statistik, protože když vidíte, že ta či ona volba vám přidá bodíky k té a té vlastnosti, velmi to svádí k nepěknému strategizování, které ničí roleplay. Je daleko lepší se rozhodovat podle toho, co byste v kůži své postavy skutečně udělali, než podle toho, že vám zrovna chybí jeden bod do další úrovně výmluvnosti.

Trpělivost, dobrý Sire!

Je pravda, že během zhruba 15 hodin strávených v Branteho světě jsem si všiml i některých nedostatků. Určité postavy a jejich konflikty (typickým příkladem jsou rebelská sestra Gloria a tradicionalistický bratr Stephen) působí šablonovitě, jako kdyby autoři chtěli personifikovat nějakou ideologii nebo filozofický pohled na svět místo toho, aby vytvořili skutečného člověka, což je v ostrém kontrastu s jinými postavami, které naopak jednají a přemýšlí, jako kdyby byly živé.

Hra taky pro někoho bude zpočátku příliš pomalá. Mně její zhruba patnáctihodinová stopáž vyhovovala a příběh ke konci nabere prudký spád, ale je pravda, že prvních několik hodin musíte být trpěliví, učit se nové pojmy, snažit se chápat podivný svět a přemlouvat sami sebe, abyste se nesmáli bizarním příjmením některých šlechtických rodin (vážně se ten chlápek jmenuje „pan Diamant“?). Ovlivňovat v tu chvíli budete spíš prkotiny, které budou mít za následek maximálně tak to, jestli budete vážné, zamyšlené děcko, nebo rozesmátý postrach pískoviště.

A je tu ještě jeden chrastivý kostlivec ve skříni, který povislou čelistí vyklapává asi mou nejzásadnější výtku: „Chtěl-bych-víc-přímé-řeči!“ Na to, jak skvěle je hra napsaná, mě často nepříjemně překvapilo, že v důležitých okamžicích neumí působit dost intenzivním dojmem a postavy vám skutečně přiblížit tím nejjednodušším možným způsobem: Že jim do úst vloží vlastní slova.

Příklad? Dočtete se třeba následující: „Tommas ti říká, že to, co se dnes stalo, pro něj hodně znamenalo.“ Oč osobněji by působilo, kdybyste místo toho četli: „Tommasův hlas se chvěje. ‚Jsem rád, že jsem byl dneska s tebou. Jsem rád, že jsi můj přítel.‘“ Každý člověk má přece tendenci mluvit trošku jinak a používat jinou slovní zásobu a tím by se prohloubil dojem, že postavy mají svůj vlastní hlas, duši – nebýt anonymního vypravěče, bylo by snazší se s nimi sblížit.

Samozřejmě netvrdím, že se tohle děje pořád – naopak, přímé řeči je ve hře pořád dost a dost. Občas se ale stane, že to v některých pasážích autorům ujede a hra nepříjemně dlouho používá „vyprávěcí“ formát místo toho dramatického. A to člověka spokojeně ponořeného do děje zbytečně tahá za vlasy nad hladinu.

Dramatu si ale každopádně, s přímou řečí nebo bez ní, užijete dost a dost. Já jsem si ho užil tolik, až jsem častokrát zíral na obrazovku v němém, nerozhodném zoufalství, absolutně neschopný kliknout na jednu z odpovědí, o níž jsem věděl, že změní všechno.

The Life and Suffering of Sir Brante umí do svého příběhu vměstnat naprosto zdrcující střety loajalit, všichni ti, které máte rádi, chtějí rozdílné věci a někdy zkrátka není možné uspokojit všechny. Odpusťte mi nyní vy, kdo neuznáváte génia skrytého v díle Christophera Paoliniho, ale dovolím si volně citovat Eragona. Můj oblíbený dračí jezdec taky kdysi Safiře říkával, že skládá nějak moc přísah a že se do nich čím dál tím víc zaplétá – a přísaha, to je ve světě Sira Branteho nesmírně nebezpečná věc.

Život ve vašich rukou

Nakonec zkrátka záleží na vás, jak to celé dopadne. Na vás taky záleží, jak se k tomu konci dostanete, co přitom zažijete, které blízké u toho získáte a které poztrácíte. Že se k téhle svobodě přidává ještě výborně napsaný scénář, citlivě zastoupené soupeřící světonázory a povedené audiovizuální zpracování, to je na nezávislý projekt podobného formátu skoro až neuvěřitelné.

Vstupte do světa Sira Branteho. Možná budete litovat svých pozdějších rozhodnutí, ale kliknutí na tlačítko „Koupit“ určitě ne.

Verdikt:

Nečekaně skvělá příběhová hra, kterou táhne kupředu originální svět, silné (byť občas šablonovité) postavy, až na výjimky výborně napsaný scénář a krásné „knižní“ zpracování.

Nejnovější články