Akční RPG střílečku Orange Cast jsme v redakci opatrně vyhlíželi. Nestává se každý den, aby se na obzoru vyrojilo slušně vypadající sci-fi, které se podle slov autorů inspiruje ve vynikajících seriálech The Expanse a Firefly. Proto jsem ruské autory požádal o klíč, hru následně s tichým optimismem spustil a dal se do aktivity, kterou podle původních plánů mělo být možné nazvat „recenzováním“.

Místo něj ovšem nastalo „nevěřícné zírání“.

Vezmu to chronologicky: Nejdřív ze všeho jsem valil bulvy nad způsobem, jakým se ruští autoři ze studia Team Rez rozhodli uvést hráče do děje. Nejspíš si řekli, že jejich výtvoru nejsou hodni ti, jež nepodstoupili skutečnou zkoušku ohněm, a tak je prvních několik desítek minut naprostá odpuzující nuda.

Vágní úvod plný rádoby cool animací bojujících robotů bych ještě skousl, stejně jako základní příběhovou expozici, kdyby tedy byla napsaná lepší angličtinou (ohohó, jen se nebojte, k anglické lokalizaci se ještě dostaneme). V následném kratičkém tutorialu jsem ale asi osmkrát za sebou umřel, protože pokud v Orange Castu vystřelíte z libovolné zbraně, začne poskakovat jako neposedný hopík, takže druhá rána míří automaticky do nebes. Krýt se tady moc nedá a tutoriálový soupeř, jakýsi „Duch“, se vám teleportuje za záda a je skoro stoprocentně přesný. Skvělý úvodní protivník.

zdroj: Vlastní

Nakonec jsem „výukovou pasáží“, která mě ale naučila spíš něco o hloubkách vlastní tolerance k obrazovce „Game Over“, přece jenom prošel. A vyplatilo se, protože mě autoři štědře odměnili nepřeskočitelnou titulkovou sekvencí, kde se jakýsi blob s embryem uvnitř vznáší v psychedelické vesmírné krajině, nic se neděje a trvá to nekonečně dlouhou dobu. „Koukejte, jak pěkně umíme pracovat s nakoupenými assety z Unreal Engine 4!“ pýřili se tvůrci, zatímco se moje vzrůstající skepse bolestivě transformovala do nefalšovaného znechucení.

zdroj: Vlastní

Znechucení, které se téměř přelilo do otevřené agrese, když titulky skončily a hra mi stále odmítala předat kontrolu, odmítla konečně začít. Místo toho se můj hlavní hrdina ponořil do hluboké diskuze s jakousi éterickou bytostí, která mu dlouze vykládala cosi o světě, kde Sovětský svaz vytvořil supervojáky, kteří následně vstoupili do astrální dimenze, odkud je přivolala Oranžová paní… nebo něco takového. Upřímně si nejsem jistý, o co přesně šlo, protože hra na mě mluvila jazykem, který by jako angličtinu označil jen ten nejštědřejší ze štědrých.

Ano, anglická slova se tu vyskytují a vyhláskovaná jsou povětšinou správně, ale poskládaná jsou přesně podle mustru online překladačů. „I performed a military test by initiating it in your Digital Storage. The test helped to detect your location and get you back to the Digital Store. Almost,“ vysvětluje celou situaci ona éterická bytost, která podle mé nejlepší teorie patří k rase Asfalů. Tato teorie je založená na následující větě: „I had to borrow your fingerprint in order to commence the test! I never touched humans before! That’s a sign for very poor taste among Asfals!“

zdroj: Vlastní foto autora

Jen aby bylo jasno, jsou to jedny z prvních vět, které vám kdo v Orange Castu řekne. Nevytrhávám je z kontextu, protože pro nového hráče žádný kontext neexistuje, pokud tedy za kontext nepovažujete perly jako: „Orange or the Mistress is a powerful woman of your family. (…) I have never seen her before that moment, frankly speaking. So, I guess I can tell no more about her. I simply don’t know her. But I am afraid of her. Honestly.“

(Přiznám se, v této části hry jsem se několikrát upřímně uchechtl, ani ne tak kvůli rozbité angličtině, ale spíš v reakci na zvláštní disonanci mezi mimozemšťanovým nadpozemským, démonickým zjevem a hlasem a mezi hovorovými výrazy, které na mě sypal zleva zprava.)

Jakákoliv příběhová motivace je pochopitelně okamžitě roztříštěná na tisíce kousků, které už by neslepili ani scenáristé zlaté éry Bioware. V tu chvíli jsem neměl tušení, kdo jsem, kde jsem a co tam dělám, nechápal jsem, oč se mám vlastně snažit a co se vůbec děje. Hra sice zjevně měla pocit, že mi všechno dokonale vysvětila, ale já bych si s dovolením vypůjčil jeden lakonický komentář přímo z úst hlavního hrdiny: „Again something shitty… and unclear.“

zdroj: Vlastní foto autora

A je tu samozřejmě ještě jedno, v tuhle chvíli pravděpodobně už dost očividné selhání, které je třeba adresovat: Pokud vás, stejně jako mě, nalákala jména The Expanse a Firefly, byli byste zklamaní, i kdyby se autorům nakrásně povedlo vyprávět srozumitelný příběh přeložený do angličtiny rodilým mluvčím.

The Expanse je pro mě charakterizovaná chytrým, citlivým přístupem k budoucnosti lidstva – technologie je pokročilá realisticky, nikoliv pohádkově, lidská společnost je stále rozpoznatelná, obyvatelé Země i Marsu řeší problémy, s nimiž se může dnešní člověk snadno ztotožnit. Firefly zase vyniká svým důrazem na charakterizaci jednotlivých postav a zvláštní romantikou „vesmírného westernu“.

Jak do toho zapadá Orange Cast, kde se místo uvěřitelného vesmíru proháníme v astrálních sférách, kde na nás útočí duchové, kde je hlavním hrdinou jakýsi nemrtvý hybrid zakutý do bojového obleku, který svoje nepřátele porcuje mečem, kde je vesmír prezentovaný nikoliv jako místo, ve kterém lze najít domov, kterému lze porozumět, které lze dobýt, ale jako psychedelický výlet do hlubin fantazie…?

Odpověď je jednoduchá: nezapadá. Orange Cast je podobný The Expanse, asi jako je Bláznivá střela podobná Jasonu Bournovi. Na vyjádření charismatu téhle hry v porovnání s Firefly ani nenacházím vhodná slova – pravděpodobně neexistují, asi jako můj zájem odehrát byť jen jedinou další minutu.

Ano, existuje riziko, že se z Orange Cast po úděsné první hodině nakonec vyklube kvalitní sci-fi a předem se omlouvám, jestli je to pravda a já vás tímto článkem odradím od nákupu skvělé hry. Ale to už je vážně pravděpodobnější, že nás všechny vyhubí protomolekula nebo zlobivý Mal Reynolds.