Prvně jsem si mohl ukázku Mafia: Definitive Edition osahat už na konci srpna, první dojmy si můžete přečíst i poslechnout. A přestože jsem byl k řadě aspektů relativně tvrdý, přiznávám, že jsem se od konce ukázky nemohl dočkat, až se do vyparáděného Lost Heaven vrátím. Očekávání toho, jak se autoři popasovali s nelehkým úkolem, bylo ohromné. A dobrá zpráva je, že mě Hangar 13 nenechal na holičkách.

Remake představuje naprosto stejnou skladbu misí, jako tomu bylo v 18 let starém originálu Mafia: The City of Lost Heaven a rámcový příběh je taktéž totožný. Podstatné rozdíly najdeme spíše v jemných nuancích, případně v samotné náplni jednotlivých kapitol. Předtím si ale, pokud jste náhodou poslední dvě dekády herní historie strávili na opuštěném ostrově, dáme napřed malé opakování.

Tommy Angelo se v poklidné kavárně setkává s detektivem Normanem, aby mu vypověděl svůj životní příběh a hlavně jej požádal o policejní ochranu pro sebe, svou manželku a dceru. Mafiánská rodina Salieri mu totiž jde tvrdě po krku, a to i přesto, že byl po léta jejím oddaným a spolehlivým členem. Na ploše dvou desítek misí jsme svědky Tommyho skromných začátků ve zločinecké organizaci, euforického opojení nově nabytými penězi a postavením, ale i vystřízlivění z života plného násilí a nejistoty až k velkému finále.

Zločin není žádná sranda

Především zpočátku se hra opravdu velmi přísně drží své předlohy a mise se od originálu liší jen v mírných detailech. První skutečně větší rozdíl přijde až s legendární misí Sára, jejíž vyznění je zcela odlišné. Sára, podobně jako celá řada dalších postav, dostala do vínku podstatně proměněnou osobnost, už to není ona uťápnutá, naivní dívka, ale děvče od rány, které ví, v jaké společnosti se pohybuje. Ostatně, ani její otec Luigi nebyl vždy obyčejným barmanem.

Právě v nových detailech, které obohacují původní, populární postavy postavy, tkví velká část kouzla restaurované Mafie. Je ale třeba být připraven na to, že postavy, které za ty dlouhé roky mezi tuzemskými hráči zdomácněly, prošly mnohdy velmi výraznou charakterovou proměnou, která se vám vůbec nemusí líbit. Obecně je Mafia: Definitive Edition mnohem dospělejší a temnější vizí mafiánského podsvětí. Ubírá na určité "kmotrovské" romantice, kterou si Dan Vávra a jeho kolegové před lety vypůjčili z klasik žánru a dává prostor ještě temnějším odstínům organizovaného zločinu než původní verze.

Z původní Mafie jsem měl vždy pocit, že ústřední trio je partičkou kamarádů, kteří dovádějí na hraně zákona a jen velmi zřídka probleskne jasné upozornění, že to vlastně vůbec nejsou takoví sympaťáci, za které by je člověk mohl pro ty elegantní obleky považovat. Navíc, v rámci příběhu vše probíhalo relativně bez mráčků skoro až k samotnému závěru (který těm pár nováčkům, co Mafii okusí poprvé, nechci vyzradit). V remaku má jak Tommy, tak třeba i Paulie mnohem častěji prostor vyjádřit své skutečné emoce a ukázat, že život za hranicí zákona sice přináší příležitosti k rychlému zbohatnutí, ale daň, kterou si za to bere, je možná až příliš vysoká.

zdroj: Vlastní

Významnou proměnu, co se náplně týče, prodělaly mise jako Omerta, Volební kampaň nebo Jen tak pro radost, kde konečně nebudete muset nosit bedny jako poslední pohůnek. Jiné kapitoly jako třeba Radši si zvykej nebo Melouch jsou podstatně akčnějším a pompéznějším zážitkem. Docela mě potěšilo, že třeba Tlustý Biff už jen tak nestojí v Chinatownu na náměstí, ale má svůj vlastní obchod ve velmi líbivé uličce. A přestože si v remaku zastřílíte o hodně víc než v originálu, nemám pocit, že by to s akcí autoři vyloženě přehnali a udělali z Mafie tupý simulátor masového vraha.

V tomhle "klasická" obtížnost nespočívá

Dovolím si ovšem poznámku k možnostem nastavení obtížnosti. Přestože zpravidla recenzuji na klasickou střední, kterou považuji za z pohledu vývojářů nejvyváženější, v případě Mafie jsem sáhl po nastavení Klasická, která se má nejvíce blížit zážitku z původní hry.

Bohužel musím konstatovat, že „Klasická“ v tomto případě znamená spíše „Zbytečně frustrující“. Hra je co do obtížnosti značně nevyvážená, některé pasáže jsou tu doslova pekelné a spolehlivě zadupou do země rytmus i celkový zážitek. Tommy Angelo se v tu chvíli stává neuvěřitelně křehkým, zdraví se doplňuje jen do 20 procent hodnoty, což v praxi znamená dva zásahy a konec. Z plynulého akčního spektáklu se pak stává zdlouhavé opakování pokus/omyl. Nedej bože, abyste se zrovna dostali do situace, kdy vám po checkpointu zbývá zlomeček zdraví a za vaším rozhrkaným náklaďákem se řítí obrněný vůz pohraničníků.

Obecně je škoda, že vývojáři do herních mechanismů nesáhli trochu více

Zaregistroval jsem úpravu času na dovezení formule do servisu k Bertonemu, který je teď podstatně benevolentnější a oproti zážitku z preview jsem jej dokázal absolvovat na první pokus. Závod je oproti tomu na "Klasickou" obtížnost naprosto strašný a přiznám, že jsem jej nakonec projel na střední. Tu bych vám koneckonců doporučil pro průchod celou hrou, ušetříte si hromadu nervů. Každý stupeň náročnosti má navíc svá vlastní podrobnější nastavení, takže se nemusíte bát, že by vám to hra usnadňovala až moc.

Tak jak ti to zní, Marku?

Mafia: Definitive Edition je opatřena českým dabingem. O jeho kvalitách by se asi daly úspěšně vést spory, nicméně v rámci přípravy na recenzi jsem po letech zhlédl několik současných dabovaných filmů a mohu prohlásit, že co se kvalit hereckých výkonů týče, Mafia nijak nevybočuje, a to ani kladně, ani záporně. Některé repliky jsou sice otřesné, zní z nich neohrabaný překlad a asi si také pomyslíte, že takhle ve skutečném světě nikdo nemluví, ale po čase jsem si na dabing zvykl.

Druhou stranou mince je jeho občas haprující zvuková kvalita. Některé rozhovory působí, jako by oba herci byli nahráváni někde jinde na jinou techniku (což dost možná skutečně byli) a několikrát byla zvuková stopa poněkud prazvláštně střižená. Předpokládám, že příznivcům dabingu tyto problémy vadit nebudou, ostatní se mohou spolehnout na anglické znění, které je technicky bez problémů.

Z technického hlediska nemám PC verzi co vytknout, snad až na možná trochu málo detailní obličeje NPC postav na ulicích, ale to je už opravdu z ranku malicherného rýpání. Lost Heaven 2.0 je krásným městem plným překvapivých detailů. Noční ulice ozařují neony, louže se lesknou v nesmělém sluníčku, déšť a hra světla na překrásných modelech aut dokreslují atmosféru a to vše dohromady tvoří pastvu pro oči, o to kouzelnější, že ve vozidlech samozřejmě poznáte jejich původní předobrazy.

Samotné město  prodělalo řadu změn a úprav, celkově jsou ale jeho jednotlivé částí a ikonická místa naprosto jednoznačně rozpoznatelné a mají svůj daný charakter. Výrazně se zvětšil prostor, který zabírá venkov, jenže bohužel, podobně jako u bažin v Mafii III, se jedná o trestuhodně nevyužitou oblast. Mimo příběh se tam dostanete jen velmi zřídka (a to ještě jen do několika málo částí), v režimu volné jízdy zde můžete najít snad jen skromnou sbírku sběratelných předmětů.

Ikony nejsou nedotknutelné

Obecně je škoda, že vývojáři do herních mechanismů nesáhli trochu více. Město je obrovské, se změtí uliček, bohatými i rozpadajícími se chudinskými čtvrtěmi, množstvím zajímavých míst, kam sice můžete jít, ale nemá to vůbec žádný význam, při troše štěstí tam možná najdete aspoň sběratelskou kartičku nebo časopis, který ovšem tentokrát neobsahuje hanbaté krásky. Ve většině případů se tam ale nenachází zhola nic. Zamrzí absence Extrémní jízdy, poněkud podivná je ovšem i situace s autoservisem Lucase Bertoneho, který vám v původní hře dával tipy na nová sexy vozidla. V průběhu celé kampaně mě hra ani jednou nevyzvala, abych se k němu vydal pro vedlejší misi.

Ostatně, většína kapitol končí tak, že ani pro návštěvu není moc prostoru. Po zdolání příběhu mi to ale nedalo a vyrazil jsem do servisu v rámci volné jízdy, abych zde skutečně našel pětici pohlednic s lokacemi, kde se má nacházet nějaké to exotické vozítko. Následně jsem tedy možnost návštěvy otestoval i v samotném příběhu, v misi Výlet do přírody, která je jednou z těch, kde máte možnost po konci mise volně jezdit. Skutečně i v tu chvíli byl Bertone a jeho pohlednice k dispozici, je tedy možné, že si auta můžete vyzvednout v průběhu jednotlivých kapitol. Hra na to ale nijak neupozorňuje, tak na to případně myslete.

Ve volné jízdě pak ještě dostanete možnost získat nějaké ty extra kousky do vozového parku tím, že je od zvonící telefonní budky dovezete do garáže tajemného spojence, který vám následně věnuje identický kus. Háček je v tom, že vozidlo nesmí mít ani škrábanec a hra v tomto ohledu zavádí nulovou toleranci. Připravte si tedy pořádný kýbl na nervy, až po desáté naberete náklaďák, uštěpačně zaparkovaný za rohem, kam není vidět. Jiné aktivity jsem v Jízdě bohužel nenašel.

zdroj: 2k Games

Rádio místo klasiky

Zamrzela absence původních hudebních melodií, které nás doprovázely v jednotlivých městských částech. Namísto nich ve hře figuruje autorádio, které kromě hudby obsahuje po vzoru druhého dílu série i zpravodajství, komentující aktuální situaci ve městě, nezřídka tedy i vaše činy. Bohužel není hlas komentátora předabován do naší mateřštiny. To je škoda zejména proto, že jeho poznámky o počasí, historické situaci v zámoří, související s nástupem Hitlera, nebo kritiku vzrůstající kriminality v Lost Heaven si neanglofonní hráči neužijí. Nehledě na to, že to v kontextu jinak striktního českého dabingu působí nepatřičně a rušivě. Orchestrální soundtrack je nicméně velmi vydařený, poznáte v něm originální motivy a skvěle dokresluje dramatické a akční sekvence.

Musím se přiznat, že mě na remaku nejvíce bavily a táhly vpřed právě změny, kterých se Hangar 13 dopustil. Právě proto bych si býval přál, aby byli autoři ve svém konání ještě odvážnější, a to jak po stránce obsahu misí, tak s ohledem na celkové vyznění některých momentů. Přestože je Mafia v našich končinách považována za svátost, je myslím spravedlivé říct, že je po skoro dvou desetiletích v mnoha ohledech už dávno přežitá. Mnohé postavy jsou až příliš ploché a schematické.

zdroj: Hangar 13

Některé herní mechanismy, jako například bizarně rozmístěné checkpointy, jsme možná dokázali tolerovat (a adorovat) kdysi, dnes je ale remake mnohem vhodnějším způsobem, jak si původní myšlenku a styl Mafie vychutnat. Pocit ze střelby je skvělý. Přestřelky mají mnohem větší šťávu a i řízení vozidel při honičkách je pohodlnější. Potěší také novinka v podobě motocyklů, které rozšiřují vozový park. Puristé budou namítat, že je vše mnohem rychlejší a méně „realistické“, ale ti tu budou pořád mít původní verzi, u které lze nostalgicky vzpomínat.

Hangar 13 nakonec odvedl skvělou práci a přinesl smysluplný a hodnotný remake, na kterém je vidět dostatek snahy, ale i citlivý přístup ke zpracovávané látce. I přes drobné výtky lze Mafia: Definitive Edition s klidem doporučit k zahrání. Pokud si chcete na příběh Tommyho Angela zavzpomínat, není lepší způsob, jak to v roce 2020 udělat.