Myslím si o sobě, že jsem hodně tolerantní, minimálně na poměry hráčů videoher, jedné z nejhlasitějších a nejtoxičtějších fanouškovských základen, které tenhle svět nosí. Když se napevno potvrdily zvěsti o předělávce první Mafie a na svět začaly proudit první informace, stál jsem na straně toho tábora, který říkal, že remake vlastně uvítá, protože i kdyby se nepovedl, pořád tu budeme mít tu skoro dvě dekády starou klasiku, jíž to na věhlasu nijak neuškodí.

I když nepatřím k nekritickým uctívačům díla Illusion Softworks, pořád jsem z generace, kterou první Mafia zasáhla naplno, dodnes mám doma velkou papírovou krabici s mapou města a třemi instalačními disky a vzpomínky na podzim a zimu 2002, kdy se u mě naplno rozhořela mafiánská horečka, patří k mým oblíbeným reminiscencím.

Přál jsem týmu z Hangar 13 co největší kreativní svobodu, možnost se odvázat, naopak jsem dopředu kritizoval (téměř) totožné obsazení dabingu. Vždyť co je podstatou remaku, když ne vkusné, ale razantní a odvážné přetvoření díla? Zvláštní je, že ačkoli si za tímto názorem i po několika hodinách v restaurovaném Lost Heaven stojím, udržet si ho je náročnější, než bych býval čekal.

Mafia je zkrátka až příliš zažrána do našeho národního hráčského vědomí, a jakkoli jsem se tomu chtěl bránit, každá změna, kterou jsem v remaku zaznamenal, mě píchla u srdce, jako by někdo před mýma očima páchal minimálně svatokrádež. Skutečně jsem nečekal, že budu po absolvování preview, obsahujícího pět misí z finální hry, natolik rozpolcen. Pojďme už ale ke konkrétním dojmům ze samotného hraní.

Už první osahání je pro pamětníka starých pořádků poněkud rozpačité. To tam je kouzelné menu, které ladně pluje po místnosti v doprovodu úchvatné ústřední melodie, v tomto ohledu je hlavní nabídka remaku velmi strohá. Následné intro je na tom lépe, uchovává si ty nejdůležitější prvky originálu, a hráč se tak může nostalgicky kochat, tedy až do chvíle, než si uvědomí, že někdo mírně předělal aranžmá hlavního hudebního motivu, kterýžto fakt je až nepochopitelně rušivý.

To ale není nic proti tomu, když se detektiv Norman konečně vymotá z nadzemky a dostaví se do kavárny, kde už netrpělivě čeká Tommy Angelo (ano, tentokrát je to naopak). V tu chvíli mě poprvé (a bohužel ne naposled) třískla do uší úroveň českého dabingu, která je vyloženě tristní. Zatímco Alexej Pyško v roli detektiva naprosto komicky přehrává (což je nepochopitelné zejména s přihlédnutím k tomu, že v původní hře právě on patřil ke zdařilejším postavám), Tommy s vizáží mladého Roberta De Nira promlouvá hlasem šedesátiletého Vašuta, který k jeho ztvárnění přistupuje s rutinérskou znuděností.

Když už zmiňuju dabing, pojďme si o něm a o postavách pohovořit obecně. Paulie v podání Petra Rychlého se snaží přiblížit starému originálu, opět ale vyznívá především směšně. Asi nejlépe z celého hlavního ansámblu dopadl nový Salieri v podání zkušeného Marcela Vašinky a také jeho consigliere Frank, jehož roli si zopakoval Dalimil Klapka.

zdroj: 2k Games

S trochou nadsázky se dá říct, že drtivou většinu vedlejších postav ztvárnil Bohdan Tůma, což není zrovna výhra. Osobně nepatřím k těm, kteří český dabing vynášejí do nebes, z mého pohledu je kultovní, ale patří do své doby a ani tenkrát podle mě zkrátka nebyl dobrý, byl jen svým rozsahem na poměry her doslova zjevením.

O téměř dvacet let později jsme ve stejné situaci. Zásadním problémem dabingu je navíc naprosto do očí bijící lip sync, který je samozřejmě připraven pro anglické znění a česká slovíčka postavám zkrátka nesedí na hubu. Dabing má celou řadu zajímavých libůstek, například oblíbené slovíčko „zprasit“ či třeba situaci, kdy spolu dabéři zjevně neseděli v nahrávacím studiu a nikdo z režie se jim neobtěžoval dát instrukce, aby jedno konkrétní jméno četli oba stejně.

Bohužel se stran dabingu stalo přesně to, čeho jsem se obával – je rozkročen mezi nostalgií a něčím novým, stojí na půli cesty, takže se většinou nedočkáte oblíbené hlášky, případně ji pronáší úplně jiný hlas s jinou dikcí. Vím, že se to bude českým hráčům špatně kousat, vím, že si za tohle vyslechnu vlnu kritiky a vím, že mě stejně drtivá většina neposlechne, ale probůh, zahrajte si to radši anglicky, váš zážitek bude mnohem, mnohem lepší.

Zvláštní změnou prošly charaktery jednotlivých postav. Hra je mnohem méně romantizovanou vizí starých gangsterů, mnohem víc vás donutí si uvědomit, že za slušivými obleky, nablýskanými auty a řečmi o cti a pravidlech se skrývají ti největší šmejdi.

Postavy jsou nyní mnohem méně sympatické, Paulie je místo hlasitého vtipálka mnohem spíš škodolibým alkoholickým sadistou, zatímco Sam je od počátku agresivním psychopatem. Don Salieri působí výrazně mladším dojmem a místo milého staříka budí dojem trochu nabubřelého muže ve středním věku.

Ani vizáž hlavních postav není kdovíjak povedená, zejména Paulie to šeredně odskákal a podobně ohyzdného a disproporčního člověka jsem snad nikdy nepotkal. Sam a Tom mají přesně opačný problém, jejich vzhled není ničím zajímavý a jsou zcela zaměnitelní. 

Možná je to jen můj dojem, ale v první Mafii jsem obě konkurenční rodiny bral jako v zásadě sobě rovné, byť Morello nějaký čas tahal za delší provaz. V remaku je naznačeno, že je Salieri oproti Morellovi o poznání menší rybou a že kdyby pán v bílém obleku chtěl, zašlápne jej jako obtížný hmyz.

Na druhou stranu musím pochválit větší prokreslení příběhového pozadí, zmínky o postavách, jako je Don Pepone (pamětníci si jistě vybaví), případně i o městě Empire Bay, kde se odehrává druhý díl. Hra také mnohem víc klade důraz na dobové reálie, především na probíhající hospodářskou krizi, a to jak v rozhovorech, tak v tisku a jiných předmětech, které můžete prozkoumávat.

Po relativně dlouhém úvodu se teď konečně dostáváme k tomu hlavnímu masíčku mého preview – jak se to vlastně celé hraje? Upřímně, první vizuální dojem je velmi působivý, Lost Heaven v noci vypadá nádherně, nablýskaný taxík odráží světla lamp a vše vypadá nadmíru příznivě.

Jakmile ale Tom dostane nabídku, která se neodmítá, a je donucen dopravit dva nově nabyté kumpány do Salieriho baru, patrně vám klesne čelist tak jako mně. Na silnici se totiž objeví různé překážky a zátarasy, jejichž průjezdem spustíte animaci, v níž taxík ujede některému z pronásledujících vozidel. A tím pádem hra vlastně v klíčový moment řídí za vás. Celý systém je tak bizarní, že i v případě nárazu do překážky hra automaticky zapne filmeček s průjezdem, jako by se nechumelilo.

Nechápu, co autory k tomuto kroku vedlo, místo kličkování uličkami a navádění nepřátel do kandelábrů či tramvají se celá mise smrskla na několik jasně naskriptovaných momentů. Mise Uprchlík i následující Molotov Party jsou až na menší detaily prakticky totožné, jen se nedočkáte původních slavných hlášek s ježděním přes Giuliano Bridge a Robertem, který tak rád upravuje fasády.

Větší změny přináší Běžná rutina, kde poprvé uvidíte mafiánské vydírání v praxi a také se podíváte do přírody za město. Jsem zvědav, jestli bude venkov trochu víc využit i v jiných částech hry (možná ve volné jízdě), je totiž zjevné, že mu autoři věnovali docela dost pozornosti a cesta ke Clarkovu motelu zabere podstatně víc času než v prvním díle.

Právě zde poprvé promluví střelné zbraně a mohu s radostí říct, že akce je v definitivní edici Mafie zábavná. Na nejvyšší, tedy Klasickou obtížnost opravdu netrpíte syndromem akčního hrdiny, je třeba se krýt a nepřátelé umějí slušně zatopit. Pocit ze střelby i reakce protivníků jsou na velmi slušné úrovni a pumpovací brokovnice je zkrátka mou životní láskou. O poznání akčnější je nyní závěrečná honička, která má nově více účastníků.

Preview build obsahuje i starý známý závod. Celá mise Fair Play mi na klasickou obtížnost dala neskutečně zabrat a bez mučení přiznám, že po zhruba dvou hodinách trápení na okruhu jsem potupně kapituloval a po snížení obtížnosti na Medium zvítězil na první pokus. Už samotná cesta formulí do Bertoneho autoservisu pro mě ale byla očistcem, dvouminutový časový limit je pro člověka, který virtuálnímu řízení moc nedá, skutečně velmi přísný a v praxi znamená, že nesmíte udělat jedinou chybu, jinak to prostě nestihnete.

Závod pak funguje úplně stejně, ani tentokrát zde zjevně nefunguje rubberbanding, takže pokud vám vedoucí jezdec ujede, už nemáte moc šanci jej dohnat, pokud se náhodou někde nevybourá. Po závodě následuje kratší nová scéna, kdy hledáte opilého Paulieho, abyste jej následně dopravili domů. S výjimkou několika rozhovorů (a flirtu se Sárou) se ovšem jedná o zbytečnou vatu.

Po Fair Play pak preview přeskočí několik kapitol, aby ukázku zakončil starý známý výlet do přírody, který jsme mohli vidět už v nedávném videu. Mise v novém hávu získala ještě lepší atmosféru, užijete si tu přehršel akce a musím říct, že i když mě zhruba měsíc starý stream poněkud znepokojil, při vlastním osahání jsem se dobře bavil. Znovu platí, že na nejvyšší obtížnost jde o slušnou výzvu, závěrečná honička je pak ještě okořeněna obrněným policejním vozem, který vám patrně nadělá pár vrásek na čele.

zdroj: 2k Games

Dobrá zpráva je, že jsem za celou dobu nenarazil na prakticky žádné technické problémy ani bugy, a to i přesto, že preview build neustále upozorňuje na fakt, že jde o nedokončenou práci. PC verze vypadá opravdu velmi slušně, rozhodně se nejedná o přeskinovanou Mafii III, jak jsme se po právu mohli bát. Přeci jen už od jejího vydání uplynuly čtyři roky. Remake ovšem vizuálně působí jako absolutně současná, moderní hra, především noční scény přetékají atmosférou.

Jízdní model lze také jen chválit, s výjimkou divokých formulí se všechna vozidla řídí příjemně, byť jsou subjektivně živější a méně realistická, než tomu bylo ve starším díle. Skvělým přírůstkem jsou nicméně motorky, s nimiž opravdu lze jezdit s větrem o závod.

Postěžoval bych si snad ještě na pár drobností, třeba na fakt, že i při zapnutém českém dabingu zní v rádiu anglický moderátor (nešvar už z druhého dílu) nebo to, že jsem za celou dobu hraní neslyšel ani jednu klasickou skladbu z původního soundtracku.

Z preview si odnáším jednoznačný dojem – to nejlepší, co můžete pro svůj zážitek z hraní definitivní edice první Mafie udělat je, že zapomenete, že tu nějaká Mafia byla a budete ke hře přistupovat jako k úplné novince. To je samozřejmě nesmírně náročný, ba nesplnitelný úkol, ale dobrou zprávou je, že pokud překonáte myšlenky o svatokrádeži tak, jak jsem to dokázal já, dostanete sebevědomý, moderní titul, který je důstojnou poklonou originálu, a to navzdory několika problémům, které ale budou vadit patrně pouze tuzemským hráčům.

V tuto chvíli se rozhodně velmi těším na finální výsledek. Jeho zhodnocení vám samozřejmě naservírujeme včetně hardwarových testů, abyste měli o hře komplexní představu.