Připadá mi to jako celá věčnost, kdy jsem s nadšením usedal k adventurám od Telltale Games. Walking Dead, Wolf Among Us nebo třeba Tales from Borderlands přivedly na obrazovky skvělé interaktivní příběhy, které příjemně rozšiřovaly světy svých značek. Jenže další hry už tak dobré nebyly, dalo by se říct, že žánr obecně upadal. Můžeme se bavit třeba o hororech od Supermassive Games nebo o tom, že Quantic Dream vydal Detroit už před sedmi lety a Star Wars Eclipse vyjde kdovíkdy. Najednou je tu ale studio AdHoc, tvořené právě veterány z Telltale Games, které se svým superhrdinským Dispatch přináší nejen evoluci žánru, ale hlavně sakra dobrou hru.
Lepší superhrdinové
Dispatch se od většiny her od Telltale zásadně liší už tím, že má svůj vlastní svět. Je na něm znát, že ho tvůrci vytvořili s láskou. Ano, vím, že superhrdinské příběhy začínají být zatuchlejší než zombie žánr a hodně lidí jich má až po krk. Jenže Dispatch je jedním z těch, které jdou na věc jinak než klasické marvelovské pláštěnky, které vídáte desetkrát do roka v kině a stokrát na streamovacích službách.
Hrdinové, které potkáte, jsou dospělejší, lidštější a mají své trable i silné stránky. V prvních hodinách jsem si několikrát vzpomněl na skvělou adaptaci komiksu Invincible od Amazonu. Což mě přivádí k dalšímu důležitému faktoru - tahle hra je vtipná. Balancuje drama s komedií a vy se v jednu chvíli šklebíte přisprostlým vtipům, ve druhé napjatě sledujete akční scénu, jen abyste o několik minut později soucítili s postavami, které řeší své osobní bolístky.
Dispatch se nebojí sprostých slov ani nahoty, a když se dva perou, kolem lítají zuby a cákance krve. Díky tomu, že je všechno slepené dohromady brilantním scénářem, odvážný mix funguje. Vtipy jsou dobře vypointované, postavy charismatické, a byť u nich samozřejmě najdete paralely s dobře známými hrdiny, zvládají být své a působit svěže.
Od hrdiny po dispečera
Samozřejmě vše stojí a padá na hlavních protagonistech. Vy se ujmete Roberta, neboli Mechamena, který je už několikátou generací superhrdinské rodiny. Sám nemá schopnosti, ale jen bojový oblek. Jenže když se jednoho večera vydá ulovit padoucha, který mu zabil otce, vše se ošklivě pokazí a náš hlavní hrdina skončí se zničeným oblekem, bez peněz na jeho opravu a neví, co si se sebou počít.
Příběh se rozjíždí v momentě, kdy Robert kývne na práci dispečera ve firmě, která spravuje superhrdiny „na zavolanou“. Dostane pod palec tým bývalých superpadouchů, kteří se z různých důvodů snaží napravit. Právě proto, že Robert funguje víc v zázemí než v poli, se velká část hry odehrává i v kancelářích, kde je vidět, že tvůrci mají s prací v open officu své zkušenosti a vědí, jak si z ní vystřelit.
Klasický příběhový oblouk, kdy si hledáte cestu k týmu outsiderů a zároveň jim ukazujete, že i oni mají potenciál být něčím víc, šlape jako dobře namazaný stroj. I když jsou hlavní postavy jasně dané, i ty vedlejší mají dost prostoru a často si pro sebe umí ukrást celou scénu. Je přitom jedno, zda jde o siláka, kterého čarodějka proklela nadlidskou silou vykoupenou malým vzrůstem, nebo o hybrida člověka a netopýra, který se mění v netopýří monstrum. Všichni z plejády postav si projdou jistým osobním vývojem a je radost je poznávat.
Studiu AdHoc se také povedlo odstranit největší nešvary žánru. Tím prvním je grafika, která hlavně u Telltalle v posledních hrách už dost ztrácela a bylo znát, že jí dochází dech. Dispatch oproti nim vypadá jako kvalitní animovaný seriál. Navíc se skvělým soundtrackem a dobrou kamerou, kde se dobře dívá i na scény, ve kterých nic neděláte. Dokonce máte i na výběr, zda si ve filmovějších scénách necháte občasné quick-time eventy, nebo je vypnete a mimo rozhodování v rozhovorech budete dění jen sledovat. Hlavní předností jsou ale inovace v hratelnosti.
Konečně působí i jako hra
Jednotlivé epizody by se daly rozdělit na tři herní části. V první sledujete děj a pomocí voleb v časovém limitu určujete jeho další směřování, což bych i vyzdvihnul, hlavně proto, že vaše volby mají reálný dopad. Třeba v jedné chvíli musíte vybrat, koho vyhodíte z týmu a následně i kým ho nahradíte, což jednu z postav ze hry doopravdy vyřadí.
zdroj:
AdHoc Studio
Velká rozhodnutí nejsou vůbec lehká, a i v tradiční statistice na konci každé epizody uvidíte, že volby nejsou zdaleka jednoznačné. Děj pěkně větví a podporují znovuhratelnost, protože doopravdy chcete vidět, co se stane, když si vyberete jinou cestu. Kromě toho ale děj příjemně formují i menší rozhodnutí. Například když se Roberta jedna postava zeptá, jakou cukrovinku má nejraději, vaše volba ovlivní, co si později objedná v automatu.
Dispatch naproti tomu nemá (za mě už dost otravné) chodící pasáže s průzkumem interaktivních lokací. Nahradila je druhá velká herní náplň, kterou je samotný dispečink. Když usednete k počítači, otevře se mapa města, kde vyskakují jednotlivé události a na vás bude, jak se s nimi vypořádáte. Na místo vždy můžete vyslat jen určitý počet hrdinů a podle popisu události musíte odhadnout koho. Někdo totiž exceluje ve vyjednávání, jiný v rychlosti a další v síle. Někdy přemlouváte teroristy, jindy musíte zachránit padající letadlo nebo dát po papuli mláděti kaidžú.
Svým svěřencům za splněné mise svěřujete bodíky do statistik, odemykáte a odhalujete jejich speciální dovednosti, a když je často do akce posíláte společně, zlepšuje se jejich spolupráce. Navíc se může stát, že se během zásahu situace změní a musíte najednou volit v rámci týmu z úplně jiných možností řešení, než bylo původně avizováno.
Nějaký čas zabere cesta na místo, samotné řešení události, cesta zpět, a pak si ještě musí hrdinové odpočinout. Proto jste neustále v presu, kam koho vyslat, a vyřídit všechny vyskakující hovory není žádná hračka. Časem se navíc přidávají další podmínky, kdy třeba pokud tým dosáhne nějakého součtu vlastností, dostane zkušenostní bonus. Nebo naopak musí mít nějaký součet nižší než avizovaná hodnota, aby vůbec uspěl.
Ony i ty schopnosti, které si vybíráte, jsou vcelku kreativní. Někdo umí léčit zraněné hrdiny. Jiný třeba vytvoří iluze jiného člena týmu, dokáže létat a dorazit na místo činu rychleji, nebo se umí rozdělit tak, že zaplní všechny neobsazené posty sám sebou.
Vzato kolem a kolem by tahle část hry obstála sama o sobě. Je zábavná, taktická a vypráví menší příběhy, kdy na sebe jednotlivé události navazují. Každý den tak v podstatě má vlastní minipříběh, u kterého nechybí hromada komunikace přes vysílačku, čímž jsou vaši svěřenci zase o něco prokreslenějšími postavami.
zdroj:
AdHoc Studio
Poslední herní segment pak tvoří hackování, kterým může od terminálu zasahovat do děje sám Robert. Zpočátku působí jako primitivní minihra. Svého avatara posouváte ve virtuálním prostoru po liniích a musíte pomocí kombinací směrových šipek odemknout cestu během časového limitu. V průběhu epizod ale i tahle minihra dostane příjemnou hloubku, kdy musíte pomocí elektrických nábojů eliminovat obranné systémy, nabíjet cesty, zapamatovat si kombinace z jednotlivých uzlů a aplikovat je jinde.
Dispatch zvládá posouvat klasickou formuli žánru z interaktivního filmu mnohem blíž ke klasickému hernímu zážitku. Ani jeden z mechanismů neruší ty další, naopak skvěle funguje jejich kombinace. Příběh ovlivňuje chování hrdinů a rozvíjí je. Hackerská minihra vám rozváže ruce ve chvílích, kdy třeba nemáte vhodné členy týmu na mise, ale taky tvoří stylový předěl v akčních sekvencích, kdy týmu na dálku pomáháte mezi animacemi.
Hvězdné obsazení
Celkové atmosféře určitě hodně přispívá i dabing. Tady se AdHocu doopravdy zadařilo nabrat hvězdná a hlavně schopná jména. Hlavní role se ujal Aaron Paul, kterého můžete znát jako Jesseho Pinkmana ze seriálu Perníkový táta. Sám o sobě je skvělý a označuje dabování videohry za splněný sen.
Kromě toho se ale ke studiu AdHoc přidalo a své jméno propůjčilo uskupení Critical Role, tedy asi nejslavnější streameři Dungeons & Dragons, kteří se skládají převážně z dabérů. Díky tomu ve hře uslyšíte třeba Lauru Bailey, která svůj hlas dala třeba Abby v The Last of Us: Part 2. Záporáka Shrouda pak namluvil Matt Marcer.
zdroj:
AdHoc Studio
A tím výčet rozhodně nekončí. Démonku si zahrála bývalá herní novinářka Alanah Pearce a nechybí ani další slavní internetoví tvůrci jako Jacksepticeye, MoistCr1TiKaL, nebo Joel Haver. Hlavní ale je, že všichni ve hře zní skvěle. Navíc funguje i chemie postav a jen těžko budete hledat hru, která je lépe namluvená, což je vzhledem k žánru ještě důležitější než jinde.
Nejlepší herní seriál
Dispatch je vlastně hra, jakou jsem si od Telltale vždycky přál a nikdy nedostal. Cítíte z ní rukopis studia, ale zároveň působí nově a svěže z hlediska přístupu. Konečně se k nám dostává grafika, která skutečně působí, jako by vypadla z televizní obrazovky. Co je ale ještě důležitější, dostáváme i pořádnou herní náplň, která nepůsobí jen jako vata mezi animacemi. Dokonce mi tentokrát ani nevadilo epizodické vydávání, kdy epizody vycházely po dvou a hru jsem si doopravdy užíval jako seriál, který je navíc zábavné si přehrávat opakovaně, protože na vašich volbách doopravdy záleží.
