Total War: Troy baví na kampaňové mapě, ale selhává v bitvách
zdroj: Creative Assembly

Total War: Troy baví na kampaňové mapě, ale selhává v bitvách

21. 7. 2020 16:18 | Dojmy z hraní | autor: Václav Pecháček |

A Total War Saga: Troy ve mně až doteď vyvolávala spíš skepsi než natěšenou nedočkavost. Moc se mi nepozdával napůl mytologický, napůl historický přístup k pozdní době bronzové, nešmakovaly mi záběry z bitev, kroutil jsem hlavou nad rozhodnutím vydat hru na Epicu první den úplně zdarma.

To všechno ale byly dojmy zvnějšku, dojmy pozorovatele, který, ač veterán série, nemohl být o nic moudřejší než zbytek internetových čumilů. Ovšem teď už moudřejší jsem, poněvadž se mi do drápů dostalo čtyřhodinové demo, kde jsem se mohl vyblbnout v kampani hned za dva z hrdinů – Menelaa a Parida.

Vítejte v Řecku

Začal jsem s Menelaem, králem spartským, kterému ten drzý trojský spratek ukradl manželku. A hned v první vteřině mě naštěstí nezasáhl šíp připitomělého Priamova princátka, nýbrž uvědomění, na jak hrozně velké mapě se nacházíme.

Ano, Troy patří do odbočkové, teoreticky menší a experimentálnější podsérie s označením „Saga“, kterou před pár lety vykoply Thrones of Britannia, ale podle velikosti mapy byste to opravdu nepoznali. Je tu ohromná část Řecka i Malé Asie, egejské ostrovy, království důležitá i bezvýznamná, dohromady na 250 regionů s 230 městy.

zdroj: Creative Assembly

To taky v konečném důsledku znamená, že události v Troy zdaleka neodpovídají homérskému pojetí trojské války. Žádná koncentrovaná, spojená invaze Achajců a obléhání chudáků Trojanů v jejich vlastním městě – spíš sandbox, kde si každá frakce dělá, co ji napadne. Jednotliví králové dobývají území poblíž své vlastní domoviny, uzavírají spojenectví, obchodují, staví armády. A na „unesenou“ Helenu všichni kašlou, tedy aspoň na začátku.

Svět Troy je rozdělený mezi dvě velká spojenectví, to achajské a to trojské. Každé z nich má pod sebou čtyři hratelné panovníky – za Řeky jsou to kromě Menelaa ještě Odysseus, Agamnemnon a Achilles, za Troju Parida doplňuje Hektor, Aeneas a Sarpedon. A je sice možné změnit chod historie a své spojence zradit, ale otázka je, co z toho budete mít, když tím naštvete úplně všechny svoje pobratimy a odměnou vám pravděpodobně bude okamžitá invaze.

Klasický Total War? Ne tak docela

První tahy skutečně silně připomínají všechny ostatní Total Wary, jaké jste kdy hráli – konsolidujete svou pozici, dobýváte slabší soupeře, slibované desetileté obléhání nikde. Jenže pak si změn na kampaňové mapě skutečně všimnete, i když to nejsou změny narativní, které bych ve hře inspirované slavným eposem čekal.

Ne, autoři si vymysleli dost pozoruhodné změny mechanické, z nichž tou zdaleka nejvýznamnější je přepracovaný systém peněz. V sérii Total War je dobrým zvykem, že v podstatě za všechno platíte zlaťáky – verbujete pomocí nich vojáky, platíte jim žold, stavíte budovy a tak dále. Troy na tuhle jednoduchost plive, přivazuje si její bezvládné tělo ke kočáru, táhne ho kolem městských hradeb a huláká: „My máme žrádlo! My máme bronz!“

Protože Troy skutečně má jídlo, za které si nakupujete základní vojenské jednotky. Má bronz, který je potřeba pro vojáky vyšší kvality. Má dříví, za něž stavíte obyčejné budovy, a má kámen, z nějž jednoho dne stvoříte monumenty. A nakonec má i zlato – převzácnou surovinu, která se na mapě vyskytuje v omezeném množství a slouží k odemykání těch nejsilnějších výhod.

zdroj: Creative Assembly

A každé město na mapě produkuje některou z těchto surovin. Některou, ale ne všechny. A já jsem tím pádem nucen dumat a přemýšlet, které město mám vlastně dobýt jako první, komu vyhlásit válku a koho si nechat jako spojence. Dříví nepotřebuju, mám ho ve své domovské provincii dost, takže soused na východě zatím může žít… ale soused na severu, kde se těží hodně kamene, který mi jako na potvoru chybí? Ten pozná ekonomicky motivovaný hněv Sparty.

Je to skvělý pocit, skutečně nějaké město aktivně chtít, potřebovat ho, aby se moje ekonomika mohla dál rozvíjet, nedobývat jen z prosté snahy zničit nepřítele, přebarvit mapu a vydělat si obligátních pár zlaťáků.

Kdyby vám náhodou některá surovina opravdu hodně chyběla, vždycky si ji můžete koupit od jiného krále v rámci nového obchodního systému, kde fungují aspoň základní pravidla tržní ekonomiky: Pokud má Agamemnon hodně kamene, ale málo bronzu, tak vám za trochu bronzu dá hodně kamene.

A mimochodem, vrací se možnost od někoho koupit region či ho s ním za něco vyměnit místo toho, abyste ho dobývali vojenskou silou – to kdyby se některý pacifista nenechal odradit dost kategorickým názvem série.

Marš domů, Paride!

Osvěžujícím dojmem působí i speciální vlastnosti hrdinských frakcí – Menelaos může verbovat jednotky svých spojenců, a má tak k dispozici potenciálně tu nejširší možnou nabídku různých vojáků. Paris, jak jsem zjistil ve druhé dvouhodinovce svého testování, zase musí pravidelně navštěvovat ve městě zavřenou Helenu, která po něm teskní, a během toho ještě soupeřit se svým bratrem Hektorem o přízeň Priamovu.

Je to vážně docela pěkná sandboxová zábava… jen pořád přetrvává problém, který jsem už naznačil: S trojskou válkou vlastně nic z toho, co děláte, nemá moc společného, aspoň ne na začátku hry, který jsem si vyzkoušel. Celá dynamika nepřipomíná nálet achajských kobylek na zoufalé trojské obránce, spíš studenou válku dvou stejně silných supervelmocí, která může úplně stejně dobře vyvrcholit tím, že žádné řecké loďstvo nevypluje a že Hektor místo toho vypálí Mykény.

To je tedy jeden problém, ten méně zásadní, nad kterým by se ještě dalo mávnout rukou a shovívavě prohlásit, že z jedné jediné bitvy, i když třeba trvala celou dekádu, hodně těžko uděláte celý Total War.

Já bych si to tedy představit uměl, udělat z Troje opravdovou metropoli, která musí být dobyta v několika po sobě jdoucích obléháních, nejdřív zabezpečit pláže, pak se pokusit odříznout zásobování, poté ztéct vnější hradby, následně to všechno ztratit při náhlém protiútoku a uchýlit se do bezpečí vlastních lodí, které by na kampaňové mapě fungovaly jako vlastní město… Ale budiž. Autoři se rozhodli pro konzervativnější, povědomější přístup. Nemám jim to zas tak moc za zlé.

Z bitev se pokaždé stane hrozný binec.

Co jim mám za zlé, je stav bitev. Kdysi jsem hrál dnes už zrušenou free to play multiplayerovou odbočku Total War: Arena, a kdybych se býval donutil o ní něco napsat, bylo by to něco velice nelichotivého. Jenže to byl tak mdlý, nudný zážitek, že jsem pero nakonec ani nezvednul. A bitvy v Troy bohužel působí docela podobně.

Usain Bolt v době bronzové

Kdybych měl bojové hrátky popsat jedním slovem, váhal bych mezi „arkádové“, „zmatené“ a „mobilní“. Všechny jednotky utíkají obscénní rychlostí – ano, utíkají, protože kavalerie je v této historické epoše nedostupná, takže úlohu mobilních sil určených k obchvatům zastává pěchota. Teoreticky ta lehká, ale přišlo mi, že i chlapíci v těžkém bronzovém brnění jsou ve skutečnosti nějací larpisté, kteří na sobě tahají jen pomalovaný molitan.

Tím pádem se z bitev pokaždé stane hrozný binec, v němž jednotlivé oddíly bleskurychle utíkají sem i tam a spíš než za dlouhodobé strategické uvažování jste odměněni za to, když ve vhodnou chvíli aktivujete některou z hrdinových superschopností.

Řeknu si třeba, že svými slabšími jednotkami odlákám silné levé křídlo, aby se do bitvy s mým středem zapojilo až později. Klasická, většinou funkční taktika. Jenže to „později“ neznamená vůbec nic, když se těžká pěchota dokáže otočit na obrtlíku a během pár vteřin přispěchat zpátky do centra dění. Opatrné manévrování je v tu chvíli skoro irelevantní.

zdroj: Creative Assembly

Bitvy mě, jednoduše řečeno, nebaví. Baví mě ještě výrazně míň než ty v Thrones of Britannia, které měly opačný problém – byly příliš natahované, příliš svázané s defenzivní taktikou štítové zdi. Tady vůbec nemám tušení, jak by vlastně měla defenzivní taktika vypadat, protože jednotná linie vojáků se rozpadne v tu samou vteřinu, kdy se všichni jako magoři rozběhnou na nepřítele.

Mimochodem, ano, jak už jsem naznačil, jeden hrdina vydá klidně za několik jednotek obyčejných vojínů a hravě rozseká mnohonásobnou přesilu. To kdybyste snad doufali, že mytologické prvky budou v bitvách upozaděné.

Božská hra

Ony nejsou zrovna moc upozaděné ani na kampaňové mapě, kde hraje velkou roli přízeň bohů. Znáte tu chásku – Zeus, Ares, Héra, Apollón, těm všem stavíte chrámy a přinášíte obětiny, aby vás za to odměnili. A oni vás odmění – pasivními i aktivními buffy, které vám vylepší jednotky, zefektivní diplomacii a přidají spoustu dalších příjemných bonusů.

Jak to souvisí s tolik proklamovaným přístupem „Pravda za mýtem“, podle něhož autoři hledali realistická vysvětlení starých pověr? Nijak. Jde to přímo proti tomuto principu. Ale víte co? Jakkoliv mi to může kazit imerzi, ono toho z ní už stejně moc nezbylo. To všichni ti minotauři a kyklopové (tedy pardon, náčelníci banditů, co se za tahle monstra jen převlékají, ale stejně dokážou vlastnoručně pozabíjet sto lidí v jediné bitvě). A tak jsem vlastně aspoň rád za další zajímavé osvěžení kampaňové hratelnosti.

Tak by vlastně bylo možné shrnout moje celkové dosavadní dojmy z Total War: Troy. Ačkoliv pořád nechápu smysl „Pravdy za mýtem“ a radši bych viděl příklon buď tam, nebo onam, jsem ochotný uznat, že hratelnost na kampaňové mapě je povedená a rozhodně si ji nespletete s žádným jiným dílem, a to díky přítomnosti různých druhů surovin a velmi specifickým vlastnostem jednotlivých frakcí.

Problém je, že pokud byste si měli s některým dílem splést bitvy, bude to nejspíš ta nešťastná, nikým nemilovaná Arena. A z toho jsem hodně rozčarovaný. Ale víte co? Nakonec mě vlastně mrzelo, že moje čtyři hodiny končí. Nakonec se na Troju těším – i kdybych měl většinu bitev simulovat.

A Total War Saga: Troy vychází 14. srpna 2020 exkluzivně na Epic Games Store. Prvních 24 hodin si ji můžete pořídit zcela zdarma.

Nejnovější články