Karetních her je na internetu příliš mnoho. Kdybych si všechny ty kartičky vytisknul a zezadu je pomazal lepidlem, mohl bych vytapetovat Empire State Building. Tak proč by mě ve světě, kterému vesele dominuje Hearthstone, kde se do digitálního hávu navléká gigant Magic: The Gathering Arena, kde inovuje a hranice posouvá Gwent, mělo zajímat nějaké Total War: Elysium?

Vlastně by mě zajímat nemělo, ale jsem člověk pročpělý chybami, a jednou z nich je nekritická láska k historické tematice. Jasně, jsou to další kartičky, ale tentokrát můžu hrát za Agamemnona! Za Napoleona a Marii Antoinettu! Za Cchaa Cchaa, což není transkripce zvukového projevu Nelsona ze Simpsonů, ale brilantní čínský generál, kterého možná znáte z Three Kingdoms!

No a tak jsem si Elysium zkusil, připraven, ba co dím, natěšen, až mě to znudí, já to vypnu a půjdu zas hrát Arenu. Jenže… ono se to jaksi nestalo. V uzavřené betě válčím už víc než týden a momentálně by mě od hry neodtrhl ani pár rozverných štítonošek.

Tohle jsem v ruce ještě neměl

Tematika je za moje potěšení zodpovědná jen částečně. Za chvíli vám sdělím, proč přesně je lepší vykládat trumfy jako Napoleon než jako Rexxar, ale nejdřív vypíchnu to skutečné lákadlo, kvůli němuž si Elysium nezaslouží zapadnout do sklepa veřejného nezájmu, kde pomalu tlí mrtvola Artifactu a desítek dalších nešťastníků: Elysium má zajímavá, inovativní pravidla.

U té inovativnosti radši předem poznamenám, že jsem nehrál všechny digitální karetky v historii, takže je docela dobře možné, že Elysium se přeci jen někde nenápadně inspirovalo, ale zkoušel jsem těch kartiček v životě dost na to, abych mohl říct, že místní systémy jsou prostě neobvyklé.

Tedy, ten úplný základ je vyloženě hearthstonovský: Každé kolo se vám zvyšuje kapacita zdrojů o jeden, takže vykládáte čím dál tím silnější jednotky. Ty jednotky se následně vzájemně buší po hlavě, a pokud je zbušen jeden z hrdinů (v tomto případě karta fyzicky přítomná na bojišti, se svým vlastním útokem, obranou i schopností), hra končí okamžitou prohrou jeho majitele.

Všechno se ale komplikuje přítomností dvou linií na každé straně herního pole. Vy můžete vyložit karty do té přední, která je vždy v kontaktu s nepřítelem, nebo do té zadní, která je od něj chráněná, a je tedy vhodná pro zranitelné podpůrné jednotky nebo pro ty, které umí střílet na dálku. Jenže je chráněná pouze tehdy, pokud ji v přední řadě má kdo chránit. A taky jen tehdy, pokud soupeř náhodou nevlastní jednotku jízdy, která umí přední linii obkroužit a z boku – a jedině z boku! – zaútočit na tu zadní.

Tím pádem si člověk mnohdy mne spánky a dumá nad tím, jestli by neměl svého mušketýra poslat do přední řady, kde se sice nemůže bránit a příští kolo na sto procent umře, ale aspoň na to jedno kolo ochrání řadu kanónů v zadní řadě. Nebo zda použít agresivnější strategii, vyložit svou těžkou jízdu a způsobit, že se soupeřův generál radši stáhne doprostřed svých věrných, abyste ho nerozdupali pod kopyty.

zdroj: Creative Assembly

Jasně, tak jako v každé karetní hře vás soupeř často velmi rychle přejede nebo to vy provedete jemu – stačí si špatně líznout nebo udělat na začátku klání jednu klíčovou chybu. Ale když už bohové náhody z modelíny uplácají vyrovnaný mač, vznikají krásné pokerové momenty, kdy se snažíte vypadat silní, zatímco jste slabí, kdy se pokoušíte vyprovokovat chybu a následně ji využít. Ale vždyť já si přece ani nepotřebuju vypůjčovat pokerovou metaforu – oni by se takhle docela dobře mohli cítit i Napoleon s Kutuzovem.

Sestavit a pozměnit

Další libůstkou, díky které byste si Elysia okamžitě všimli i v pluku stejně uniformovaných karetek, je deckbuilding. Jednak tedy ten klasický, kdy si skládáte balíček 18 karet před zápasem – tam je hezké, že kromě neutrálních karet a těch, které jsou unikátní pro každého jednotlivého generála, existují i ty definované časovou érou. Kanóny může mít Napoleon i Marie Antoinetta, válečné vozy zase pouze generálové pocházející z antiky.

Ale ve hře existuje ještě jeden typ deckbuildingu – ten přímo při zápase. Vy si totiž na začátku klání vyberete jen 9 karet, které se vám zamíchají do úvodního balíčku. A pak, po sedmi kolech (rozdělených mezi oba hráče), s koncem jednoho herního „dne“, do něj zamícháte dalších 9. A pak zas a znova, rozbřesk za rozbřeskem.

Tím pádem se mi nemůže stát, že bych si na začátku zápasu lízl absurdně drahé karty, které si budu moct dovolit až za spoustu tahů, protože prostě zatím v balíčku nejsou. Vložím si tam jen ty levné, které můžu použít tady a teď. A naopak, pokud se zápas táhne už půl hodiny, si do balíčku nebudu míchat další kopii sedláka za jednu manu, ale pouze svoje nejsilnější, nejefektivnější bijce, takže každé líznutí bude velmi pravděpodobně znamenat zásadní zvrat.

Taky je skvělé, že můžu pružně reagovat na to, co se děje přede mnou. Ve svých 18 připravených kartách mám například jednu, která říká: „Znič jednu nepřátelskou jízdu.“ Absolutně k ničemu, pokud narazím na člověka, co preferuje kopiníky a kušníky, takže si ji do své úvodní devítky nevyberu… Ale jakmile si během prvního „dne“ bojování všimnu, že jízdy je na bojišti podezřele hodně, v příštím výběru už ji neopomenu.

Už zase lučištník?

Je to systém, který odměňuje strategické myšlení a předvídavost a naopak minimalizuje náhodu, což je nesmírně osvěžující například v porovnání s Arenou, kde člověka tolikrát nezaslouženě zničí skutečnost, že si třikrát po sobě lízl land. Ale má i svoje stinné stránky – zápasy v Elysiu jsou totiž výrazně jednotvárnější.

Ve většině bitev za Napoleona si zvolím vždycky stejnou devítku startovních karet. To znamená, že moje úvodní ruka složená ze tří z nich si je pokaždé velmi podobná. Už ani nedokážu spočítat, kolikrát jsem v prvním tahu vyložil voltigeury, ve druhém kopiníky a ve třetím jsem něco odpráskl dělovou koulí.

Je to efektivní, nemám důvod hrát jiným způsobem a baví mě, když se mi tímhle způsobem vyplácí promyšlenost mého balíčku, ale generály (a balíčky) jsem musel střídat častěji než v jiných hrách, abych se nezačal nudit. I když samozřejmě, čím déle se zápas táhne, tím se zvyšuje potenciál na zajímavé a nepředvídatelné sekvence, protože se vám balíček pomalu nafukuje nově zamíchanými kartami.

Ametysty, nebo smrt

Na hře je zatím hodně vidět, proč se pořád nachází v uzavřené betě, místo aby už sbírala hráče mezi širokou veřejností – změny ve vyváženosti probíhají na denní bázi, některé karty jsou evidentně přesílené a tak dále. To všechno naprosto akceptuju a připadá mi, že se vývojáři pohybují správným směrem, například velmi rychle oslabili příliš mocné Vikingy. Ale jestli mám z něčeho drobné obavy, je to rozhodně systém progrese.

Chcete, aby vás lidi obviňovali, že je vaše hra pay-to-win? Tak to jste zvolili vynikající způsob.

Herní ekonomika je totiž nekompromisně svázaná s ametysty, prémiovou měnou, kterou získáváte za achievementy nebo, jak jinak, pomocí šustivých dobrůtek ze své peněženky. Za zlato, které vyděláte hraním denních questů, si můžete koupit jen úplně nejzákladnější sadu náhodných nových kartiček, kde se nacházejí karty dvou nejnižších rarit. Cokoliv dalšího, od výhodnějších, pokročilých balíčků s garantovanými legendárkami až po nové generály, už stojí ametysty.

Možná jsem se nechal až příliš zhýčkat přátelskými ručičkami Wizards of the Coast, kteří monetizaci v Magic: The Gathering Arena pojímají velice štědře, ale tohle se mi nelíbí. Očekával bych, že když si svoje zlato budu šetřit, můžu si za něj později koupit dražší artikl, místo aby byl zamčený za jinou, hůře dostupnou měnou. Chcete, aby vás lidi obviňovali, že je vaše hra pay-to-win? Tak to jste zvolili vynikající způsob.

Usekněte mi hlavu, prosím

Snad se monetizační praktiky změní a do otevřené bety (a jednoho dne i do plné verze) vstoupí zdravá, udržitelná hra, která od sebe svou nenažraností neodežene potenciální hráče a zákazníky. Byla by to velká škoda, protože Elysium je – a moje dva týdny staré já by v údivu vyvalilo oči nad tím, že to píšu – skutečně dobrá hra.

Kromě všeho, o čem jsem už psal, kromě neobvyklého deckbuildingu a hezky zpracovaných pozičních mechanik, mám pro svoje tvrzení ještě jeden argument, který jsem naznačoval už na začátku: Je skvělé se vžít do role místních historických osobností, protože jejich unikátní herní styly k nim dokonale pasují.

Napoleon se spoléhá především na dělostřelectvo a umí ho využívat extrémně agresivním způsobem. Cchao Cchao kontroluje hru zpovzdálí a hází nepříteli nenápadné klacky pod nohy. Agamemnon toho hodně zastane sám, protože tak se to v řeckém věku hrdinů prostě dělalo.

No a taková Marie Antoinetta se snaží, aby jí umřelo co nejvíc vlastních lidí, protože ti zbylí jí pak useknou hlavu a nahradí ji novým, extrémně silným hrdinou jménem Revoluční dav. Geniálnější spojení herní mechaniky se skutečným předobrazem jsem už dlouho neviděl.