Na letošním Gamescomu jsem v záplavě blockbusterů a žhavých her letošního podzimu neopomněla navštívit ani nějaké ty nesmělejší, nezávislejší kousky. A Storied Life: Tabitha od studia Lab42 na první pohled připomíná další variaci na úspěšné hity typu Unpacking nebo A Little to the Left. Stačí ale pár minut hraní, abyste pochopili, že nejde o žádnou prostou kopírku, ale o vlastní pojetí – intimnější, osobnější a ve výsledku možná i silnější. Celé vyprávění staví na úklidu jednoho domu, který po sobě zanechala zemřelá příbuzná, říkejme jí třeba Tabitha.

zdroj: Secret Mode

Smrt je sice ve hrách všudypřítomná, ale většinou se redukuje na prostý herní mechanismus nebo z příběhů vykukuje spíš tak na okraj, standardně jako motivace k pomstě. Tabitha jde podobně jako Spiritfarer na věc přímo, a zároveň ohromně citlivě. Vaším úkolem je postupně vyklidit dům po zesnulé, místnost po místnosti, kdy rozhodujete o osudu každého předmětu. Schováte si ho? Prodáte? Nebo ho nemilosrdně vyhodíte?

Zní to jednoduše, skoro až banálně. Jenže každý, kdo někdy stál nad krabicemi věcí po někom blízkém, tuší, jak těžká taková volba ve skutečnosti je. Na tomhle srdcervoucím vnitřním boji celá adventura stojí. Každý drobný suvenýr, každá ošoupaná knížka nebo hrníček nutí k zastavení a zamyšlení. Co to o Tabitě vypovídá? Proč si to schovávala? Jaký okamžik jejího života je s tím spojený?

zdroj: Secret Mode

Na Gamescomu jsem si mohla vyzkoušet první tři kapitoly, respektive místnosti: předsíň, kuchyni a obývací pokoj. Hratelnost spočívá v prostém klikání, kdy každý nalezený předmět můžete uložit, zkusit zpeněžit, nebo vyhodit. Každé rozhodnutí přitom mění výsledný obraz Tabithina života. Čím se živila? Jaké měla koníčky? A byla šťastná?

Mechanicky se balení opírá o inventář s mřížkou – krabice má omezenou kapacitu a nosnost, takže i kdybyste si chtěli schovat všechno, prostě to nejde. Rozhodování navíc komplikuje nutnost věci balit křehčí kousky do ochranného materiálu, koupit výztuhu nebo možnost vakuového balení. Ať už za prostředky získané prodejem, nebo z nalezených domácích zásob. Nečekaně se tak propojuje emoční a logická vrstva.

zdroj: Secret Mode

Každá dokončená kapitola pak odemyká část Tabithina memoáru, kam doplňujete chybějící slova právě podle toho, jaké věci jste se rozhodli uchovat. Uložíte-li školní vysvědčení, může z něj žena vyznívat jako kariéristka. Když sbalíte dětské hračky, zní jako nostalgická snílka. Dóza na bonbóny dává vzpomenout na dům plný smíchu vnoučat, podivné sušené houby zase na období, kdy jí do smíchu tak úplně nebylo. Když si neschováte nic, memoár se změní v prázdný, smutný obraz osamělé ženy.

I zdánlivě bezcenný odpad přitom dokáže vyprávět. Starý lístek na MHD, polámaná tužka nebo oprýskaný hrnek dokážou připomenout každodennost, stáří i křehkost lidského bytí. V tomhle ohledu je A Storied Life: Tabitha snad ještě silnější než slavné Unpacking, protože místo pohodlného skládání věcí do poliček v novém domově vás nutí konfrontovat nevyhnutelné téma ztráty.

Tabitha nepotřebuje dialogy ani cutscény. Stačí předměty, které vás nutí přemýšlet, a rozhodnutí, nad kterými jsem přemýšlela ještě o tři dema na Gamescomu později.

zdroj: Secret Mode

Tvůrci slibují celkem devět možných zakončení, přičemž každé závisí na tom, jaké věci si schováte a jak doplníte jednotlivé kapitoly memoáru. Znovuhratelnost je tedy potenciálně docela vysoká a je jasné, že každá Tabitha bude asi trochu jiná dáma. Nikdo z nás nedělá v životě stejná rozhodnutí a každý jsem sentimentální jiným způsobem.

Po odehrání krátkého dema jsem věděla, že dostávám jen malý ochutnávkový balíček emocí, ale i tak se mi zvládl zarýt hluboko pod kůži. Atmosféra je klidná, tempo pomalé, hudba uklidňující, a přitom se pod povrchem neustále ozývá tíha nenávratna. Je to zvláštní kontrast, kdy se hra navenek tváří odpočinkově, ale vnitřně působí spíš jako náročná terapie. Neutíkáte před realitou, naopak se ji učíte přijmout.

zdroj: Secret Mode

A Storied Life: Tabitha je originální mix inventářového tetrisu a tichého vyprávění, žádný morbidní simulátor Marie Kondo. Plná hra vyjde na PC příští rok, ale už teď je mi jasné, že nepůjde o další pohodovou hru na večer. Spíš o emočně vypjatý kousek, který vás přiměje zpomalit, zamyslet se a možná i uronit nějakou tu slzu.