Recenze
Slain! - recenze metalové plošinovky
10. 4. 2016
|
Jan Vrobel
Tohle je trochu k pláči, zvlášť když člověk vidí, jak dopadla Salt and Sanctuary, a tedy ví, že to opravdu jde. Slain! je nicméně v zásadě další z velmi průměrných plošinovek od malého studia, tentokrát nazvaného Wolf Brew Games, které je evidentně tvořeno partou lidí, co mají blízko jak k metalové muzice, tak k temné fantastice a gotické estetice jako vystřižené z původních dílů série Castlevania. Ačkoli jde o svého způsobu estéty, jejich hra jednoduše není zdaleka tak zábavná, aby šla doporučit. Ale pojďme se na to podívat podrobněji.
The Walking Dead: Michonne – recenze 2. epizody
9. 4. 2016
|
Miloš Bohoněk
Ve hře, která vám neustále připomíná, jak jsou vaše rozhodnutí důležitá (ačkoli většinou nejsou), je zásadní, aby dobře fungoval systém ukládání pozic. Je proto smutné, že minimálně PC verze druhé epizody The Walking Dead: Michonne má se „sejvy“ problém a klidně se vám může stát, že anuluje váš postup z minula. Ostatně, mluvím z vlastní zkušenosti. Je fajn, že mi vývojáři z Telltale umožnili spustit druhou epizodu i bez dohrání první (tedy, já ji dohranou mám, akorát hra si to nepamatuje), avšak musel jsem se smířit s tím, že rozhodnutí z první epizody vývojáři nasimulují za mě. Není na podobné apríly už pár dní pozdě?
Renowned Explorers: International Society - recenze
23. 9. 2015
|
Jakub Kovář
Nebudu zastírat, že jsem nad prvním obrázkem z Renowned Explorers ohrnul ret a opovržlivě zamručel: „Zase nějaká hovadina z Facebooku.“ Grafický styl tomu odpovídá. Zaujal mě však popis hry i tahové souboje a o pár obrázků dál už jsem si říkal, že veselé barvy nemusí být nutně na škodu. O mnoho hodin později ve hře mohu konstatovat, že minout tuhle hru, kde si hrajete na novodobé Kryštofy Kolumby, by byla obrovská chyba. Zvlášť pokud rádi přemýšlíte u tahových soubojů, poznáváte netradiční herní mechanismy a rozhodujete se v psaných příbězích, kde možnosti řešení problémů ovlivňují, jako ve správném gamebooku, i schopnosti vašich hrdinů.
The Swindle - recenze
16. 8. 2015
|
Jan Slavík
Premisa stealth plošinovky The Swindle je jednoduchá. Scotland Yard plánuje spuštění velkobratrského zařízení, umožňujícího absolutní přehled nad Londýnem. To by hlavnímu hrdinovi, lupiči z povolání, samozřejmě udělalo nepříjemnou čáru přes rozpočet. A vám také, protože vašim úkolem je nasbírat dostatek peněz, abyste si mohli dovolit koupit vstupenky do různých částí města, a nakonec se pokusili ukrást ultimátní zbraň přímo z pod rukou mechanických "mužů" zákona. Máte pouhých sto dní na to, abyste se propracovali ze slumů přes skladiště, vily, kasina a banky až do policejního okrsku. Pokud se vám to nepodaří, policie spustí ďábelský projekt a vy už Londýn uvidíte jen zpoza mříží.
LEGO Bricktales – recenze hry, která simuluje skutečné stavění Lega
11. 10. 2022
|
Jakub Malchárek
Stavění jako nikdy předtím
Technobabylon - recenze výborné kyberpunkové adventury
29. 5. 2015
|
Jan Slavík
Pokud by vaši elektronickou žízeň po kyberpunku nedokázal uhasit nedávno vydaný český Dex, nemusíte si zoufat. Vývojáři ze studia Technocrat Games totiž sáhli po svých třech adventurních epizodkách, které vydali jako freeware v letech 2010 a 2011, slepili je s pomocí WadjetEyes dohromady, od základů předělali grafiku, notně okořenili původní příběh a výsledek vám předkládají pod názvem Technobabylon.
Din's Curse – recenze
10. 11. 2014
|
Vilém Koubek
O Din's Curse se mluví jako o akčním RPG, v němž dungeony útočí na hráče. Co to ale znamená? Prohodila se role a lovený se stává lovcem? Nebo jen někomu nakynuly marketingové řeči a tahle indie rubačka je stejně tuctová, jako kterákoliv jiná diablovka tam venku? Odpověď na otázku není zase tak jednoduchá, byť samotná hra jednoduchá je.
Pokémon X & Y - recenze
4. 11. 2013
|
Miloš Bohoněk
„Na tomhle světě není nic jisté, vyjma smrti a daní,“ prohlásil Benjamin Franklin a skoro se trefil. Na jednu jistotu totiž zapomněl - noví Pokémoni (dovolím si skloňovat) budou dozajista skoro stejní, jako ti předešlí. Vždyť i ta Poké sestřička se nadále uklání a Snorlax na mostě zaclání! Kolegu Franklina omlouvá snad jen to, že kvůli zakládání USA či co neměl na hraní s Game Boyem tolik času, jako trenéři Pokémonů.
Feist - recenze
18. 11. 2015
|
Jan Vrobel
"Fist" nemusí znamenat jen pěst. Nechme stranou scórácké fórky na téma fisting a panzerfaust, koneckonců na stránkách Games.cz nemají své místo, a raději se vzdělávejme – "fist" je totiž i německé označení pro malého naštvaného pejska. Právě z němčiny také pochází anglické slovo "feist", které patří někomu, kdo je snadno k rozdurdění. Náladu stejnojmenné hříčky od švýcarské partičky vývojářů Bits & Beasts to vystihuje celkem patřičně.
Guardians of the Galaxy - recenze 2. epizody
21. 6. 2017
|
Miloš Bohoněk
Tvůrci z Telltale jsou nepoučitelní. Už roky vydávají hry epizodického formátu, už roky jim hráči spílají, že dvouměsíční pauzy mezi epizodami nejsou dobré, a už roky na tom vývojáři nic nemění. Platí to i o jejich nejnovější sérii, která čerpá z marvelovských Strážců Galaxie. První epizody jsme se dočkali v polovině dubna, druhá vyšla na začátku června, téměř o dva měsíce později. Když ji tedy člověk spustí, pomalu už ani neví, co se minule událo. To je přesný opak toho, co by se v éře „binge watchingu“ (sledování několika epizod libovolného seriálu naráz) mělo dít.
Fire Emblem Echoes: Shadows of Valentia - recenze
16. 5. 2017
|
Miloš Bohoněk
Po složité půlhodinové bitvě se notně pocuchaná armáda konečně prokousala k bossovi. Táhnout můžete už jen se dvěma posledními jednotkami, všechny ostatní čekají na další kolo, ale proč by vás to mělo trápit? Zlému černokněžníkovi zbývají poslední tři bodíky zdraví. To by mu ubral i váš nejslabší lučištník. Na jazyku cítíte sladký pocit vítězství. A tak zavelíte ke střelbě, lučištník natahuje tětivu a… miss. Míjí cíl. Sakra! Ale nevadí. Máte ještě jednoho bijce, navíc natolik rychlého, že zvládne dva útoky po sobě. Znovu velíte k útoku, rytíř dává ránu a… miss... a pak ještě jednou miss. To snad není možné! Váš tah končí, ke slovu se dostává protivník, zaměřuje vaši polomrtvou hlavní hrdinku. Jednou ranou ji zabíjí. Game over. 3DS letí z okna.
Fossil Echo - recenze
26. 8. 2016
|
Pavel Válek
Kdybych měl spočítat hry, které za poslední dobu vyšly, a prezentovaly se spíše jako umění než běžná interaktivní zábava, trvalo by mi to poměrně dlouho. Některé na to jdou pomocí profesionálně složeného a orchestrem zahraného soundtracku, jiné k tomu využívají svého scénáře nebo grafického zpracování. Mnohdy ovšem v honbě za estetikou zajdou až tak daleko, že zapomenou na samotnou hratelnost, která je vitální součástí každé dobré hry. Fossil Echo se má dle vyjádření vývojářů také zařadit do skupiny „arthouse“ her. S inspiracemi od takových velikánů jako jsou filmy Studia Ghibli nebo hry Shadow of Collossus a Ico si vývojáři dali za úkol vytvořit krátký emotivní zážitek, na který budete vzpomínat ještě dlouho po jeho skončení.
Stories: The Path of Destinies - recenze
29. 6. 2016
|
Václav Pecháček
Znáte ten pocit, který se nevyhnutelně dostaví po každém dobrém příběhovém zvratu? Je to kombinace úlevy z náhlého pochopení a frustrace, že jste na to nepřišli dřív. Jó, vědět tak od začátku, že váš nejlepší přítel je ve skutečnosti zrádce, nechali byste ho místo nějakého vysvobozování pěkně hnít v kobce. Kdybyste tušili, že pod vlivem prokletého meče budete za chvíli vesele mordovat nevinné obyvatelstvo, byli byste ho nechali zasunutý v kameni, v ledu nebo v libovolném jiném materiálu. RPG mlátička Stories: The Path of Destinies si tohle všechno uvědomuje. A umožňuje vám udělat přesně tohle: jít ve vlastních stopách, vědět, kam vedou, a ve správnou chvíli si vyšlapat novou cestičku.
Grim Dawn - recenze
8. 4. 2016
|
Václav Pecháček
Ach, diablovky. Hned po pastičkách a kocourech největší postrach myší. Žánr, který světu přinesl nový druh hudby: tiché a nikdy neustávající “klik-klik-klik-klik-klik”, doplňované hlubokými tóny zuřivého klení pod vousy. A taky žánr, jehož dosud nepřekonaný vrchol podle mnohých přišel už před mnoha lety s prvními dvěma hrami série, které mu daly jméno. Udělat dobrou klikací mlátičku podle vzoru Blizzardu prostě není jen tak. Ani když opravdu jste Blizzard, o čemž hráče přesvědčilo Diablo III. Ale pokud vás už omrzelo po sto osmdesáté zachraňovat dědka z klece, neházejte zkrvavený obouručák do žita. Protože je tu Grim Dawn.
Darksiders II: Deathinitive Edition - recenze
15. 12. 2015
|
Jan Slavík
Chtělo by se napsat, že Darksiders II je skvělá hra, není ji tedy třeba nijak zvlášť představovat. Bohužel to ale není pravda. Tedy, ona skvělá je, to bez debat, ale navzdory příznivé kritice herních žurnalistů trestuhodně prošuměla bez většího vzruchu z hráčské strany. Hra se neprodávala podle představ, což připustili i lidé z THQ. Značka pak po bankrotu společnosti THQ na konci roku 2012 skončila pod švédským vydavatelem Nordic Games, který brzy potvrdil záměr přivést Darksiders zpět do povědomí hráčů s remasterovanou Deathinitive Edition.
Zaklínač 3: Srdce z kamene - recenze
16. 10. 2015
|
Miloš Bohoněk
Víte, co je největší kumpán z téhle hry vlastně zač? Není to ani princezny požírající drak, ani plundrující bandita, ale právník. To je kolikrát úplně nejhorší. Myslíte si, že si s ním sjednáte jednu věc, jenže když dojde na zúčtování, z drobounkých písmenek na druhé straně lejstra uplete oprátku a pevně ji stáhne kolem vašeho krku. A to si piště, že na zúčtování dojde! Právník nikdy nemešká, nikdy nezapomíná a nikdy neodpouští. Doktor Faust by mohl vyprávět. A charizmatický Olgierd von Everec, jedna z hlavních postav datadisku Srdce z Kamene, také. „Dávej si pozor, co si přeješ,“ radí muž, kterého nelze zabít. Ona to totiž není žádná výhra.
Grand Ages: Medieval - recenze
9. 10. 2015
|
Václav Pecháček
Když se člověk zamyslí nad tím, co mu obvykle nabízí běžná středověká strategie, obvykle mu z toho vylezou řady obrněných rytířů, jejichž stehna obepínají mohutné válečné oře a všude se blyští nejrůznější pichlavé nástroje války. K tomu může bez většího váhání přihodit smrduté sedláky, na které se stačí křivě podívat a oni prchnou z bojiště jako smečka pozoruhodně tupých zajíců. No dobře, to je přehnaná generalizace, kterou kladu na vrub své obsesi Medieval II: Total War. Ale navzdory tomu, že názvem a fontem jako kdyby mému oblíbenci z oka vypadl, Grand Ages: Medieval je úplně jiné zvířátko.
The Walking Dead: Season 2 - recenze 4. epizody
25. 7. 2014
|
Miloš Bohoněk
Čekat na další epizodu skoro tři měsíce vážně není v pořádku. Telltale si asi ukousli si více, než na co stačili, a kvůli novým projektům (Tales from the Borderlands, Game of Thrones) horko těžko stíhají dokončovat projekty již rozjeté. Druhá sezóna The Walking Dead je toho zářným příkladem. Teď, sedm měsíců po první epizodě, teprve přichází čtvrtá. Jmenuje se Amid the Ruins a sama o sobě je výborná, ale první půlhodinu jsem jen vzpomínal, co že se to vlastně minule stalo a kdo je kdo.
Sunless Sea: Zubmariner - recenze
28. 11. 2016
|
Jan Slavík
Pod mrtvolně bledými tvářemi falešných hvězd se rýsují siluety komínů a průčelí domů Padlého Londýna. Proč Padlého? Vývojáři jej ve své předělávce původně browserové hry Fallen London nechali utonout v podzemním moři bez slunce. Na dehtově černém obzoru jako mizivá naděje poblikává jen několik bójek, ulicemi pohrouženými do mlhy se trousí obrysy postav v cylindrech a vysokých límcích, sklíčenost, odevzdanost a čekání na milosrdný konec se vkrádá v srdce.
Pillars of Eternity: The White March - recenze 1. části
11. 9. 2015
|
Václav Pecháček
Občas se stane, že vám v restauraci naservírují vynikající jídlo, na kterém si pochutnáte, až se oblizujete za ušima, a navíc je ho přesně tak akorát. Možná vám v žaludku ještě zbývá místo na jeden dva knedlíčky a sběračku omáčky, ale… spíš ne, spíš je všechno úplně tip ťop. Přibližně tak jsem se cítil po dohrání Pillars of Eternity, jehož hlavním chodem byl vynikající příběh, kvalitní dialogy a velmi dobrý soubojový systém. Chtěl jsem si po té baště dát dvacet, ale kuchtíci v Obsidianu se rozhodli, že mi přece jen ještě trošku té dobroty přidají. A tak mi na stole přistál první díl datadisku The White March.
Hyper Light Drifter - recenze
13. 4. 2016
|
Miloš Bohoněk
„Ahoj, já jsem Miloš a mám rád pohodový mainstreamový hry jako třeba Assas…,“ nenechala mě ani domluvit a pozdrav opětovala. „Ahoj, já jsem Hyper Light Drifter,“ natáhla ruku a dala mi pěstí. A další. Zleva, zprava, načež mě kopla do rozkroku, dala za uši a shodila ze schodů. Sakra, asi něco dělám špatně… Když se dívám na své poznámky z první hodiny hraní Hyper Light Drifter, jsou plné frustrace a nadávek. „Mapa je úplně k ničemu! Respawn nepřátel je k zbláznění! Ten západní boss je totálně přepísknutý! A vůbec, se*u na to, jdu ven. Zrecenzujte si to sami.“ Stačilo však zatnout zuby, ještě další hodinu přetrpět a člověk rázem zjistí, že Hyper Light Drifter není takový hardcore, jak se na první pohled zdá. Zjistí, že se s tou čerticí dá rozumně bavit.
Vikings: Wolves of Midgard - recenze
27. 4. 2017
|
Václav Pecháček
„Diablo mezi Vikingy. Proč ne,“ říkal jsem si, když jsem spouštěl Vikings: Wolves of Midgard. Kdyby hry uměly mluvit, tahle Slovenka od studia Games Farm by mě nejspíš okamžitě opravila s tím, že Diablo III, Grim Dawn, Path of Exile a další podobné hry sice možná na první pohled připomíná, ale ve skutečnosti s nimi má společného pramálo, protože její vzdálenou sestřenicí je spíš Gauntlet. Jenže hry mluvit neumí, a tak jsem k tomuhle zjištění musel dospět na vlastní pěst.
Chaos Reborn - recenze
12. 4. 2016
|
Lukáš Grygar
Mohl bych napsat, že jsem tuhle recenzi lepil dva měsíce, protože mi nešlo odlepit se od výborné hry, a byla by to dokonce poloviční pravda. Chaos Reborn je výborná, avšak následující text vznikal v obtížích, daných krom jiného nastavovaným vývojem. Kickstarterem zafinancovaný projekt jste mohli v jeho rozpracované fázi hrát celý loňský rok, ale měsíce po vydání plné verze její plnost dál bobtná. Hrnečku dost, volal bych, kdyby mi hrneček o hlavu dávno neroztřískal šéfredaktor – i proto pojďme vše zapíchnout tady a teď a říct si, jak moc je Chaos Reborn výborná v rozpuku jara.
Destiny: The Taken King - recenze
30. 9. 2015
|
Daniel Kremser
Před pár lety měli v Bungie představu o kříženci onlineovky a first person akce. Měla to být hra, která skloubí grind a hon se za stále lepší výbavou s příběhem a spektakulární podívanou. Nazvali ji Destiny a v roce 2014 vydali jako nedodělaný produkt plný neduhů, absentujícího vyprávění a monotónního end game obsahu. Rok na to se ale na pulty obchodů dostává datadisk The Taken King a spolu s ním se naplňuje i zmíněná představa tvůrců. Ano, Destiny konečně po roce, dvou DLC a velkém datadisku našla svou zamýšlenou podobu a povětšinou funguje tak, jak měla při vydání. To všechno díky Oryxovi a takzvaném roku 2.0, který jeho příchod provází.
Cossacks 3 - recenze
1. 12. 2016
|
Lukáš Grygar
Naše schopnost romantizovat si válku je svým způsobem obdivuhodná. Mám za to, že antropologové příštích tisíciletí budou považovat člověka ozbrojeného za podobně zvířecké stvoření, za jaké v současnosti považujeme neandrtálce. Válka, ať už v libovolných uniformách, je všechno, jenom ne poetická – tak snad proto z ní tu romantiku a poezii ochotně křešeme, aby vyvážila pach na bojišti tlejících těl.
Hotline Miami 2: Wrong Number - recenze
30. 3. 2015
|
Lukáš Grygar
Klimax, orgasmus, le petit mort. Říkejte tomu dle potřeby a představte si ho maximální, nejsytější, jednoduše takový, kdy všechno sepne v příslušném bodě vašeho těla a sestřelí jeho zbytek, prostor kolem vás se zavře na jediný atom a obratem exploduje. Ve druhém Hotline Miami má konkrétní jméno: Death Wish. Tak se jmenuje mise, kde v podkresu sbírá sílu Roller Mobster od Carpenter Brut, nejlepší track tříhodinového soundtracku. Stojím před chodbou, hlídanou dvěma mafiány. Jeden má nůž, druhý železnou trubku. Hudba stupňuje očekávání, přidá se syntezátorová linka a – TEĎ!
The Escapists - recenze "kajinkovské" simulace
26. 2. 2015
|
Ondřej Švára
Útěk z vězení je možné podniknout dvěma osvědčenými způsoby. Buď se jde se na věc s pomocí šlohnuté služební zbraně z dozorcova opasku, nebo se k práci povolá rozum. To pak vede cesta na svobodu přes kšeftování se spoluvězni a pověstný pilník v pečivu. Taktická strategie The Escapists se na vězeňské "ahoj" dívá z onoho konspirativnějšího úhlu a přes zjevné nedostatky v konceptu láká k nevšední a dlouhotrvající zábavě.
TRI: Of Friendship and Madness - recenze
1. 11. 2014
|
Daniel Kremser
Před sedmi lety spatřila světlo světa hra, která změnila vnímání logického žánru, a do určité míry i posunula hranice herního designu. Místo pušky hráči vrazila do rukou experimentální výtvor a zákopy druhé světové nahradila architektonickými skvosty a logickými problémy. Řeč je samozřejmě o Portalu, který se ve formě barevného TRI dočkal duchovního nástupce, jenž dokazuje, že umění může být skutečně hratelné.
Ghostcontrol Inc. – recenze
30. 7. 2014
|
Jakub Kovář
Krotitelé duchů jsou skvělá série filmů, která nabídla správný mix akce, napětí a především výborného humoru. Dřívější pokusy o převedení do herní podoby především v případě oficiálního videoherního pokračování filmů jménem Ghostbusters: The Videogame nedopadly vůbec špatně, stejně jako i několik mobilních hříček. Ghostcontrol Inc. si nyní troufá na zpracování ve formě taktické tahovky a i když se ke slavné značce oficiálně nehlásí, zdroj inspirace je jasný.
Wreckfest – recenze
4. 7. 2018
|
Patrik Hajda
Na poli arkád vyjde každý rok spousta závodních titulů, ale vesměs se podaří zaujmout jen zavedeným AAA značkám. Hry ze série Dirt a Forza Horizon za sebou zanechávají v prachu kousky jako Gravel, WRC nebo třeba novodobý FlatOut. Wreckfest je ale důkazem, že i menší tým plný vášně s mořem času na vývoj dokáže vytvořit něco, co zaplní obrovskou díru na trhu a bez výčitek se nazve duchovním nástupcem starých dobrých FlatOutů.