Recenze
Way of the Samurai 4 - recenze samurajského sandboxu
13. 10. 2015
|
Jan Slavík
Polovina devatenáctého století, Japonsko. Na mořském horizontu rozkvétají první plachty britského námořnictva, zvěstující, že země vycházejícího slunce se brzy změní jednou provždy. Období Meidži a polovynucené přijetí Západu bylo na spadnutí. Ne každý se s tím ale chtěl spokojit. Pokusíte se dosáhnout smíru? Budete nacionalisté a cizincům ukážete jen nesmlouvavé ostří meče? Postavíte se na stranu šógunátu?
Final Fantasy XV: Windows Edition - recenze
6. 4. 2018
|
Jan Slavík
Final Fantasy XV byla v době svého vydání pro konzole, tedy před necelým rokem a půl, parádní hra, vůči které ale řada hráčů vznášela více či méně oprávněné výhrady. Jednak se vedly sáhodlouhé polemiky, zda je nový přírůstek právoplatným zástupcem značky, ale hlavně zůstávala jistá pachuť z díla, které při nejlepší vůli nešlo prohlásit za zcela dokončené. Kdo by čekal, že se s vydáním hry pro Windows v těchto klíčových bodech něco změní, samozřejmě by se mýlil. Na druhou stranu se jedná o nejbohatší a nejkrásnější Final Fantasy XV, jakou jste si doposud mohli zahrát. To nakonec vůbec není špatná nabídka, protože kvality hry jsou přese všechno nesporné.
Sniper Elite 4 - recenze
14. 2. 2017
|
Jan Slavík
Úplněk skrývá svou bledou tvář za mračny. Tábor se halí do stínů. Strážnému na stanovišti pomalu klesá hlava, snad aby snil o manželce a dětech, co na něj čekají doma. Nadešla ta správná chvíle pro nezvaného hosta, kterého objímá houští ostružin na nedalekém vršku. Smrtící elegán metodicky pozvedá pušku k líci. Její váha je v rukách důvěrně známá, její chlad uklidňující. Hra na kočku a myš může začít.
Arma 3: Apex - recenze
4. 8. 2016
|
Pavel Bier
Skoro tři roky po vydání Arma 3 jsme se dočkali velkého datadisku včetně kampaně. Na jaře 2014 Bohemia Interactive oznámili změnu ve filozofii tvorby DLC. Studio se rozhodlo nevydávat už modely s nízkou kvalitou textur, které byly u Arma 2 k dispozici i těm, kteří si DLC nekoupili. Nově hráči Army 3, kteří si dané DLC nezakoupí, nemohou ovládat dopravní prostředky či střílet ze zbraní, které přináší. Dosud to nijak zásadně neomezovalo hráče v možnosti hrát i tak nadále spolu, což se ale s příchodem tichomořského datadisku Apex mění. Výlet na jih přináší spoustu nového obsahu a kooperační kampaň pro až 4 hráče, ke kterým se bez vlastnictví datadisku nedostanete. Stojí to ale za to?
Age of Decadence - recenze
4. 11. 2015
|
Václav Pecháček
Tvůrci z Iron Tower Studios si pro svůj více než desetiletý projekt ambiciózního RPG Age of Decadence vybrali zajímavou inspiraci. Jedná se o období pádu Římské říše, které tvůrci pozměnili podle svého a doplnili o fantastickou technologii z dávné minulosti a špetku magie. Ale dobové kulisy, třeba římské zbraně a architektura, zůstávají stejně jako atmosféra chaosu a čekání na nevyhnutelnou zkázu. Titulní dekadence mi evokovala nejrůznější zábavné aktivity, ale bohužel, žádné prostopášné orgie ani bohaté hostiny se v hnědé a rozpadlé pustině nekonají.
Act of Aggression - recenze RTS, která chtěla napodobit staré klasiky
2. 9. 2015
|
Ladislav Loukota
Jenom máloco značí vyprázdněnost současných real-time strategií jako fakt, že za poslední rok vychází už druhý titul, o kterém tvůrci tvrdí, že má oživit zašlou slávu žánru. Po Grey Goo, která se inspirovala hlavně u prvního StarCraftu, nyní zkouší revoluci zažehnout i strategie Act of Aggression (homepage, Steam). I když navazuje na dekádu starý titul Act of War, nejvíce se s ní budou identifikovat fanoušci série Command & Conquer. Stejně jako Grey Goo ale i Act of Aggression v prvé řadě dokazuje, že starou slávu nelze oprášit jen bezmyšlenkovitým opakováním toho samého.
Zombi - recenze
24. 8. 2015
|
Jan Slavík
Zombie survival. Zombie akce. Kdybych se pokusil vypsat všechny existující tituly, spadající do těchto žánrů, pravděpodobně bych rozbil internet. Omezím se tak na suché prohlášení - je jich poměrně dost. ZombiU vyšla před třemi roky na Wii U a oblibu si získala (viz recenze) zejména promyšleným využitím nekonvenčního ovladače. O svou hlavní přednost tak ve verzi pro PC a nové konzole, nazvané jen krátce Zombi, logicky přichází. Dokáže však nabídnout dost zajímavé hratelnosti či herních mechanik, aby tuto ztrátu vyvážila?
Martha Is Dead – recenze znepokojivého psychothrilleru
24. 2. 2022
|
Jakub Malchárek
Co se stalo v rodině nacistického generála?
Lost Words: Beyond the Page – recenze skvělé adventury od Rhianny Pratchett
30. 3. 2021
|
Patrik Hajda
Slova dostávají nový rozměr
Alder’s Blood – recenze
6. 5. 2020
|
Václav Pecháček
Nezabíjejte boha. Zabít boha je pěkně blbý nápad. Nietzsche to udělal, a co se mu stalo? Umřel. Stejně jako umírají všichni kacíři a bezvěrci, kterým se ve strategii Alder’s Blood poštěstilo zavraždit svého otce a stvořitele, protože z posvátné krve se rodí monstra s jediným cílem. Celkem podobným tomu, jaký kdysi měla Potopa světa.
Journey to the Savage Planet – recenze
11. 2. 2020
|
Jan Slavík
Humorná first-person akční adventura Journey to the Savage Planet od Typhoon Studios vám předvede, že motivací ke snaze najít nový domov pro lidstvo opravdu nemusí být touha zachránit náš druh, zapsat se do historie, rozšířit obzory či podobné vyšší cíle. Úplně stačí se až po uši topit v nesplatitelných dluzích, když vesmírná společnost zachřestí měšcem a s potutelným úsměvem nabídne značně nevýhodnou smlouvu. Podpis už je pak vlastně jen formalita a dobrodružství může začít.
Rune II – recenze
20. 11. 2019
|
Pavel Skoták
Vymyslet dobrou časovou smyčku, to není jen tak. Zvlášť pokud nejste autoři Outer Wilds, Save the Date nebo scenáristé Hvězdné brány. A autoři Rune II, překvapivě odkládaného a neméně překvapivě zpracovaného pokračování severského RPG s runami přímo v názvu, jimi rozhodně nejsou. Začíná Ragnarok, konec světa. A ne jenom jednou.
Planet Zoo – recenze
13. 11. 2019
|
Jakub Šindelář
Většina z vás nejspíš někdy v životě slyšela název Zoo Tycoon a dost možná jste u této legendární hry strávili hezkých pár (hezkých) večerů. Stavěli jste si svou vysněnou zoologickou zahradu a starali se o blaho zvířat i zákazníků. A teď, po letech, se konečně objevil duchovní pokračovatel jménem Planet Zoo. Je důstojným nástupcem tycoonovské strategie? Zůstal za očekáváním? Nebo svého předchůdce dokonce převyšuje?
Yooka-Laylee and the Impossible Lair – recenze
26. 10. 2019
|
Ondřej Švára
Život se mění a hry s ním. Také rozverná arkáda Yooka-Laylee prošla proměnou, a to nejen kosmetickou. Ve spin-offu s podtitulem Impossible Lair opouští sandboxovou zábavu v otevřeném prostředí, ačkoliv vrátka za předloňským dílem tak úplně nezavřela. Vznikla jakási herní princezna Koloběžka s napůl lineární a napůl rozvětvenou hratelností a s grafikou na rozhraní druhého a třetího rozměru. Pobaví, i když nenadchne.
Conan Unconquered – recenze
4. 6. 2019
|
Jakub Šindelář
Conan Unconquered pochází z rukou vývojářů studia Petroglyph, jehož zakládající členové za sebou mají například legendární Command and Conquer nebo Star Wars: Empire at War. K nim se jako vydavatel přidal Funcom, který je mimo jiné známý svými hrami právě ze světa Conana. Pokud tedy spojíme tyto 2 ingredience, vychází nám vůbec první realtime strategie z univerza bájného barbara.
Pathway - recenze
18. 4. 2019
|
Jan Slavík
Sám švihácký archeolog tu sice chybí, ale jinak je dobrodružství pod taktovkou rogue-lite tahové strategie Pathway od studia Robotality jak vystřižené z Indiana Jonese. Všechny kulisy jsou na místě: Blízký východ a Afrika, pluky nacistů, tajemné artefakty, ještě tajemnější kultisté, hrozně moc prastarých chrámů a samozřejmě skvadra jaksepatří tvrďáckých hrdinů.
Prey: Mooncrash - recenze
3. 7. 2018
|
Jan Slavík
Kdo by od DLC Mooncrash k parádnímu sci-fi dobrodružství Prey čekal příběhové rozšíření z kosmické stanice Talos I. či přídavek podle totožných not, byl by na omylu. Tvůrci z Arkane Studios sice berou do rukou stejné štětce, ale styl obrazu je výrazně odlišný. Kdo v původní hře našel největší zalíbení v průzkumu strhujícího prostředí, bude zklamaný. Pokud vás však bavila hlavně akce a chcete si v nemilosrdném tempu vyrýt na pažbu desítky zářezů po inkoustových běsech, můžete zpozornět.
The Fall Part 2: Unbound - recenze
7. 3. 2018
|
Jan Slavík
Štěstěna je vrtkavá dáma, říká se. Podobnou věc by ale z určitého úhlu pohledu šlo prohlásit i o inovaci. Jistě, pokud jí ve hře není dost, velice pravděpodobně se setkáte s negativní kritikou a názory, že série vykrádá sama sebe. Jenže, na druhou stranu, stačí snahu o novoty namířit špatným směrem, když to nebylo potřeba, a snadno může dojít k tomu, že pokazíte pokračování výborné hry. K něčemu takovému bohužel došlo i v případě The Fall Part 2: Unbound.
TransRoad USA - recenze
4. 1. 2018
|
Ondřej Švára
Kontinentální snídaně nejlépe chutná, když ji člověk nemusí konzumovat každé ráno na dálničním odpočívadle. O tvrdém chlebu řidičů kamionů, ale hlavně o tom, jak ukočírovat je samotné v roli šéfa logistické firmy, vypráví strategie TransRoad: USA. Komplexní manažer dopravy by zasloužil nálepku „Railroad Tycoon na silnici“, přestože jej od absolutní žánrové špičky vzdalují různé problémy. Zejména mizerná technická optimalizace, kostrbatější ovládání a časem uspávající kampaň. Nepostrádá ale naštěstí nic, co ekonomické strategie činí alespoň chvilkově návykové.
Serious Sam’s Bogus Detour - recenze
10. 7. 2017
|
Patrik Hajda
Kdo by neznal Serious Sama, týpka tvrdého jak týden staré rohlíky, který při své vznešené pouti exotickým prostředím posílá do věčných lovišť mimozemské nepřátele po tisících. Sam „Serious“ Stone se na našich obrazovkách objevil zatím ve třech plnohodnotných dílech, což za jeho 17 let existence není zrovna mnoho. Byly zde sice nějaké odbočky k VR a jedné plošinovce, ale díru do světa neudělaly. A pak se objevila další odbočka ve formě 2D střílečky Serious Sam’s Bogus Detour, ze které jsem měl zpočátku obavy. Po několika prvních krůčcích povědomou krajinou a po desítkách rozprsknutých Gnaarů se mé obavy zcela rozplynuly a já se nedokázal odtrhnout od rudé obrazovky.
Way of the Red - recenze
13. 1. 2017
|
Ondřej Švára
Znáte pohádku O Ptáku Ohniváku, planoucím opeřenci s rudým peřím? Možná vám ji připomene plošinovka Way of the Red. Úspěšně boří žánrové stereotypy tím, že vám v arkádových mapách nasadí křídla. Sází také na variabilní soubojový systém s přesným ovládáním. Zamrzí ovšem nezdařená retro stylizace, tragická umělá inteligence a krátká herní doba. Way of the Red nakonec nedolétla až na samotný vrchol herní zábavy.
Big Pharma - recenze farmaceutického tycoonu
5. 6. 2016
|
Ladislav Loukota
Budovatelských strategií dnes sice vlivem nezávislých studií přibývá, ale nejlepšími specialisty v oboru přesto zůstávají matadoři jako SimCity, Transport Tycoon či Theme Hospital. Právě poslednímu jmenovanému se na první pohled podobá Big Pharma, která slibuje možnost vybudovat farmaceutického obra, co vydělává na léčení lidských chorob. Hra už byla chválená ve své early access verzi, uleví tedy pamětníkům kvalitních tycoonů, nebo jde jenom o pouhé placebo?
Homefront: The Revolution - recenze
24. 5. 2016
|
Daniel Kremser
Říká se, že dvakrát do stejné řeky nevkročíš, ale pro Homefront to neplatí. Po několikaleté odmlce a eskapádách s krachem vydavatele konečně vyšlo pokračování vlažně přijaté jedničky. Vlastně nejde ani tak o pokračování, jako spíše o restart, který přináší žánrově zcela nové pojetí korejské invaze. Dokonce se nebojí upustit ani od klasického multiplayeru, který bývá u podobných her spíše tahákem. Ani to však nepomohlo. Jestli si tak někdo nezafixoval Homefront jako spíše průměrnou hru Homefront: The Revolution to moc napraví, přestože k jistému pokroku došlo.
Samorost 3 - recenze
24. 3. 2016
|
Jan Slavík
První Samorost vyšel již před třinácti lety. Šlo o jednoduchou, ale překrásnou webovou flashovku z dílny Jakuba Dvorského, tehdy ještě studenta na UMPRUM. Druhý díl už vyrazil svižnější chůzí tam, kam jednička pouze nakročila. A třetí díl pouť za plnohodnotnou, a opět překrásnou adventurou dokončuje.
We Are The Dwarves - recenze
8. 3. 2016
|
Pavel Skoták
Až vám bude někdo tvrdit, že trpaslíci jsou pouze doménou Pána Prstenů a podobně ražených fantasy, ukažte jim We are the Dwarves. Zkuste si proto na moment představit, jak by to asi dopadlo, kdyby trpaslíci z Ereboru proměnili svoji Osamělou horu na raketové silo a hlubiny vesmíru by prozkoumávali pomocí high-tech udělátek. Líbí? Mně ano.
Cradle - recenze
15. 9. 2015
|
Václav Pecháček
Když se členové čtyřčlenného ukrajinského studia Flying Cafe for Semianimals posadili kolem stolu, aby prodiskutovali podobu své nové hry, jejich debata pravděpodobně probíhala nějak takhle: “Tu hru zasadíme do Mongolska. Doprostřed nádherných nekonečných stepí, do malé jurty s vycvičeným orlem,” říká první. “Hmm, dobrý nápad, a bude se odehrávat v roce 2070, co vy na to?,” kontruje druhý. “No jasně! V té jurtě totiž bude kromě orla taky androidí dívka, co je napůl váza,” přisadil si další “Cože?” “Jo! A bude tam obří rozpadlý zábavní park, kde budou hráči kolem sebe házet spousty virtuálních barevných kostiček!” „Ehm…“ „Počkejte, ještě tam bude robotický dědeček ve vznášedle, a bude mít takové ty srandovní brýle s nosem a knírem!“ „No tak jo, jdeme na to,“ shodli se a dali se do práce, kterou nakonec dotáhli do konce.
Interrogation – recenze komorního L.A. Noire
5. 12. 2019
|
Michal Vojkůvka
Je noc. Prší. Nad spisem, který vůbec nedává smysl, už sedíte nejmíň hodinu. Whiskey v lahvi podstatně ubylo, zato popelník by zasloužil vysypat už notných pár cigaret zpátky. Spánek je luxus, který si nemůžete dovolit – jde o životy, o pověst, o princip. Do hlavy se prožírá klidná, ale podivně kakofonicky zvrácená melodie... Tohle není začátek temné newyorské detektivky. Tohle jste vy po několika hodinách hraní Interrogation: You will be deceived.
The Council – recenze celé série
8. 1. 2019
|
Šárka Tmějová
Často ve hrách postrádám pocit, že respektují moji inteligenci. Nenechávají mě hledat místa, lidi ani předměty na vlastní pěst a radši na všechno nalepí ukazatele, případně mají potřebu vysvětlovat sebezřejmější popkulturní odkaz. Vývojáři zkrátka z dnešních hráčů mnohdy dělají tak trochu nesvéprávné hlupáky. The Council rozhodně zvládne polechtat sebevědomí vašeho vnitřního intelektuála, dokáže ale být i kvalitní hrou?
Bud Spencer & Terence Hill – Slaps and Beans – recenze
15. 8. 2018
|
Patrik Hajda
Pravá a levá ruka ďábla, Dva machři mezi nebem a peklem, Jestli se rozzlobíme, budeme zlí, Sudá a lichá… To je jen zlomek italské kinematografické tvorby 70. a 80. let minulého století, které na poli komedií vévodila fantastická dvojice Bud Spencer a Terence Hill. Jeden tlustý a věčně zamračený, druhý hubený a věčně usměvavý. Trvalo to dlouho, ale tihle dva pánové se konečně profackovali do vlastní hry.
Wolfenstein II: The Diaries of Agent Silent Death - recenze
16. 2. 2018
|
Ondřej Švára
Ve válečných zápiscích s podtitulem The Diaries of Agent Silent Death se odhalují další tajemství z okupované Ameriky. Pointa však chybí. Spíše se potvrdil podivný kurz bonusové série, která do akční pecky Wolfenstein II: The New Colosuss dodává recyklovaný obsah, krátkou herní dobu a čím dál nesmyslnější nápady, jak ničit nacisty. Po demoliční zábavě z minula se přihlásila stealth hratelnost, se kterou Machine Games ukázali, jak hluboko lze po tvůrčí stránce klesnout.