Série Gothic se po úspěchu prvního dílu v roce 2001 stala synonymem pro evropské hardcore RPG. Jeho vývojáři, německé studio Piranha Bytes, se drželi osvědčené receptury i ve dvou dalších dílech. Rok 2008 měl ale znamenat konec Gothicu. Vývojáři se nedohodli s distributorem (JoWood), který vlastní značku Gothic. Výsledkem byl paralelní vývoj dvou her.

Když jsem hru poprvé spustil, naštvalo mě jak pomalu se nahrává. A že musím projít tři startovací menu, než vůbec nastartuje. Když se pak po čase objevila herní mapa, znejistěl jsem ještě víc. A brblal si pod vousy něco jako "Propánajána, tak tohle je nová Civka? Barevné lalulá pro děcka odrostlá na Teletubbies?!" Jenže stačilo prvních pár tahů aby mě hra pěkně profackovala a já zjistil, jak hluboká to byla mýlka.

Série Medal of Honor letos slaví už jedenácté narozeniny. Za ta léta nás EA obdařila celkem šestnácti díly a datadisky na PC, konzole a handheldy. Nepřímo vděčíme této hře i za další válečnou mega sérii a zároveň největšího konkurenta - Call Of Duty, kterou mají na svědomí původní tvůrci MoH: Allied Assault (Vince Zampella a Jason West, dnes opět spolupracují s EA se svým novým týmem Respawn Entertainment).

Tohle mi vždycky přišlo krapet na hlavu: symbolem emancipované virtuální hrdinky je silikonová modelka, obložená zbraněmi. Chápu, že vývoj her je pořád ještě především mužský svět, ale že se budou k Laře Croft hlásit i hráčky? Inu, asi je to ideál, ke kterému střední proud tíhne. A lze mu to prominout vždy, když spolu s vnadnou archeoložkou dorazí i výborná hra. Guardian of Light je oproti původní skepsi přesně ten případ a potlesk zaslouží především za skutečnost, že se jeho tvůrci (a jejich investoři) nebáli jít na zavedenou herní sérii docela jinak.

Realtimových strategií z druhé světové války už jsme viděli hodně. A recenzí začínajících touhle větou vlastně také. R.U.S.E. proto celkem pochopitelně pokouší štěstí a přízeň hráčů neotřelým přístupem a novými nápady. Mimochodem, autoři téhle aktuální RTS mají na kontě třeba Act of War, takže nejsou žádnými zelenáči po základním výcviku, ale veterány ošlehanými mnoha bitvami.

F1-čkové hry se od dob kultovní Grand Prix série od Microprose zasekly na mrtvém bodě a čím dál tím víc připomínaly televizní přenosy. Líbivá grafika, důraz na bouračky, ale ve výsledku nudné ježdění. Přesun formulí na konzole a nebezpečná hladina arkádovitosti v krvi pak oblíbenému motorsportu zasadily poslední ránu. Následoval potupný odjezd do boxů, po němž virtuální asfalt ovládly cestovní vozy.

Probudit se s rozsáhlou amnézií v interiéru temného hradu, v němž se na vás sápe jeho krvavá minulost a značně podivná současnost, to je premisa hodná těch nejděsivějších nočních můr. Frictional Games, autoři vynikající série Penumbra, se žádných hororových námětů nebojí a tak hráče bez obav vhodí doprostřed jednoho takového komplexu a vnuknou mu jednoduchý úkol – přežít. Amnesia: The Dark Descent doopravdy není hrou pro bábovky a strašpytle, kteří své nehty strachem zarývali do myši už při hraní F.E.A.R. či jiných, jen okrajově tajemných her. Amnesia chce primárně děsit. Vlastně se jedná o jeden z velevzácných kousků, které nepoužívají tmu a strach z neznámého prostředí jen jako součást vnitřních monologů hrdiny, ale jako styčný prvek hratelnosti. Dokáže takovýto horor zaujmout fanoušky klasických adventur?• Příběh bez minulosti Popravdě mě testovaná hra, navzdory skvělým referencím od zahraničních redaktorů, hned zpočátku lehce zklamala. Sérii Penumbra jsem hodnotil velmi kladně, ale prvky beletrie v ní hráč musel hledat zvětšovacími skly. Amnesia řeší hrdinovu minulost, důvody a okolnosti ztrátou paměti a než jsem si stačil na prakticky bezejmenného hrdinu zvyknout, už dávno jsem se probíral druhou polovinou hry. Možná jsem poněkud staromilný, ale nedokážu vnímat horor bez toho, abych věděl, proč a z jakého důvodu je všechno kolem mně tak děsivé. Odhalování minulosti komplexu z nalezených papírů a mluvených flashbacků sice není špatné řešení, ale pro příště už bych raději zvolil nějaký ucelenější způsob vedení děje.

Nová olympijská hra v neolympijském roce? Já vím, dění v kanadském Vancouveru sledoval v únoru celý svět, ale nekažte mi to a trochu spolupracujte - už podle obrázků jde evidentně o sporty letní. A do Londýna 2012 nám stále ještě hezkých pár desítek měsíců zbývá.

Po devíti letech se i na počítače konečně vracejí naši známí červíci ve 2D zpracování. Komu nesedělo 3D, může jásat.

Historické strategie z prostředí východní Evropy se nám rozbujely jako houby v lese. Tato dává šanci milovníkům politického pletichaření a civilizovaných metod dobývání.

Očekávání je svině. Pětileté, nadržené a trýznivé vysnění něčeho je kurva. A ať je sebekrásnější, nepřináší nic dobrého. Čekali jsme dokonalost a o to tvrdší je realita.

Filmový Andy na své hračky zanevřel, ale mutace kino hitu od Pixaru láká na různorodý obsah. Kromě plošinovky dokáže být i jako GTA, Tony Hawk či FlatOut.

Krev na meči bardky Leliany ještě nezaschla a už tu máme další nášup dobrodružství v neklidné říši Ferelden. Opět formou stahovatelného obsahu za pár peněz.

Obsahem tohoto přídavku je celá nová kampaň o Napoleonově armádě v defenzívě a přináší odlišnou herní mapu a také další hratelný národ.

Pod nevinnou plyšovou skořápkou se skrývá jedna z nejbrutálnějších her, která se v prováděných činnostech může měřit s Manhuntem.

Asi nejsme jediní, koho baví v hrách ničit a bořit. Přesně na takovou notu hraje simulátor demolice. Domrcasíte se k hnusné zdi zralé na zboření, spustí se sbíječka a kus odpadne. Jak dlouho to zabaví?