Jedno z nejúspěšnějších RPG na světě slaví 10 let od vydání. The Elder Scrolls V: Skyrim vyšel v magické datum 11. 11. 2011 a těžko věřit, že už je to vážně celá dekáda. Od té doby ho Bethesda dostala snad na každé myslitelné zařízení a je čas si zrekapitulovat, co jsme na zasněžených pláních stihli během těch deseti let zažít a jaký ke Skyrimu máme vlastně vztah. Nechává nás chladnými, nebo jsme mu věrní?

Vašek Pecháček

Skyrim je dobrá hra. Je to, myslím, objektivně lepší hra než Oblivion, protože netrpí špatnou optimalizací a zoufalou nutností prolézat pekelnou bránu za pekelnou bránou a do zemdlení řezat pitomé, tvrdohlavé démony, kteří pořád strkají hlavy do našeho světa, i když se jim pokaždé odkutálí z krku, jakmile potkají prvního pořádného hrdinu.

Přesto mám Oblivion radši a na rozdíl od Skyrimu jsem v něm dohrál hlavní příběhovou linku. Proč? Nejsem si tak docela jistý, proč mě vlastně království hrdých Nordů nezaujalo tolik jako Cyrodiil. Možná jsem se cítil líp v mírném podnebném pásu rozkošných lesíků, prosluněných výhledů a letních radovánek. Možná že mě prostě odpudila jednolitá promrzlost nepřátelské krajiny. Nebo jsem byl o těch pár let starší, takže už jsem se neuměl tak hluboce zamilovat do neomezených možností a nedokázal jsem tak snadno ignorovat repetitivní obsah.

Ve Skyrimu jsem si užil desítky krásných hodin, ale když o něm přemýšlím, zůstává ve mně pocit nenaplněného potenciálu. Živoucímu nádhernému světu plnému zvířat, měst a nepřátel podtrhává nohy skutečnost, že všechny postavy, které potkáte, dabuje ten samý člověk, případně člověk jiný, který říká ty samé repliky. Za každou kreativní misi v čarodějnické škole musíte vyčistit další jednotvárné podzemí plné draugrů. Dokonce ani ty bitvy s draky nejsou tak epické, jak bych doufal, protože kdyby ty hloupé ještěrky raději inteligentně kroužily vzduchem a chrlily plameny, můj válečník by pod nimi mohl tak maximálně pobíhat a rozčileně doutnat.

Ano, je to dobrá hra. Ale po zhlédnutí geniálního traileru jsem doufal, že nebude jen dobrá, ale úplně nejlepší. Tahle naděje se, z mého úhlu pohledu, nesplnila.

Pavel Makal

Předně mě absolutně šokuje, že od vydání Skyrimu uplynulo už deset let. Na ono datum 11. 11. 2011 nicméně nevzpomínám s žádnou velkou nostalgií, díky shodě náhod jsem si krabici s PS3 verzí hry ze svého oblíbeného obchodu odnesl někdy na konci října toho roku a v den vydání měl za sebou už podstatnou část obsahu. Z pohledu herního recenzenta docela normální věc, ale tenkrát jsem si připadal jako člen velmi tajného konspiračního spolku!

I když v mém srdci bude mít předchozí Oblivion vždycky důležitější místo, Skyrim se svým přepracovaným systémem perků, mrazivou (a tehdy ještě neokoukanou) severskou stylizací a samozřejmě i dnes už legendárními hláškami (šíp v koleně) nelze opomíjet jako jednu z nejdůležitějších her dekády, která mimo jiné podle mého názoru definitivně přivedla RPG žánr do totálního mainstreamu.

Skyrim je mou nejvydřenější platinou, zároveň se z něj ale v průběhu let kvůli opakovanému vydávání na všechny možné platformy stala spíše karikatura, mem, kterého se Bethesda nezbavila ani u příležitosti desátých narozenin. Upřímně, čekal bych gesto v podobě rozdávání hry zdarma, o hamižnosti vydavatele ale nejlépe vypovídá to, že Anniversary edici nenajdete ani v nabídce Xbox Game Passu.

Tak všechno nejlepší a jen doufám, že nástupce dostaneme dřív než za pět let!

Adam Homola

The Elder Scrolls sice není moje srdcovka, ale taky nikdy žádnému novému dílu neodolám. Bezkonkurenčně nejvíc hodin jsem utopil v Morrowindu, dodnes mém nejoblíbenějším dílu. I v Oblivionu ale padla nějaká ta stovečka. Skyrim je paradoxně jediný díl série, který mi k srdci zase tolik nepřirostl. Navzdory jeho nepopiratelným kvalitám, navzdory lákavému zasazení, perfektní hudbě a vůbec všemu, co z něj nakonec udělalo takový fenomén.

Své začátky ve Skyrimu si pamatuju dodnes. Možná i proto, že se moc nelišil od předchozích začátků. Jako vždy jsem byl Khajiit stealth archer a skrze headshoty, plížení a rozkrádání všeho, co nebylo přikurtované k podlaze, jsem se dostal... Víte, že už ani nevím kam? Stejně jako každý TES jsem nedohrál ani Skyrim. Prosvištěl jsem různé guildy, splnil moře vedlejších úkolů, zabil tuny mamutů i obrů a nakonec jsem toho nechal.

Skyrim jsem neměl potřebu rozehrávat víckrát než snad dvakrát či třikrát. Neměl jsem potřebu tam nechávat vyšší stovky hodin jako v čarovném Morrowindu nebo nižší stovky jako v naleštěném Oblivionu. A bohužel je to už tak dávno, že vám ani nedokážu říct, co mi na Skyrimu vlastně tolik nesedlo. Co přesně způsobilo, že jsem byl zrovna k tomu dílu série chladnější.

Na druhou stranu z paměti jen tak nevymažu věci, které se děly nikoliv ve hře, ale kolem ní. Ať už to bylo podivné oznámení, kdy Todd Howard kličkoval mezi mnichy v mlze a snažil se nespadnout z pódia, ať už to byl husí kůži vzbuzující teaser nebo nářezový první trailer, nebo ať už to byly všechny možné verze hry. Včetně audio verze pro Alexu, která, pokud jste to už náhodou zapomněli, nebyla jen vtípkem ve formě videa, ale skutečně maličkou „demoverzí“ Skyrimu, normálně hratelnou skrze hlasové příkazy.

Skyrimu tak nezbývá než popřát všechno nejlepší a doufat, že The Elder Scrolls VI vyjde třeba do roku 2025. Osobně bych si na to ale nevsadil.

Patrik Hajda

K sérii The Elder Scrolls jsem se dostal z opačného konce. Skyrim byl pro mě první hrou, skrze kterou jsem se posléze propracoval k Oblivionu a Morrowindu (dál už to nešlo). Měl jsem tak nastavenou určitou laťku, a proto u mě na rozdíl od mých kolegů neplatí, že bych měl radši jeden ze starších titulů.

Pro mě se Skyrim stal vrcholem série a bude navždy tou krásnou vzpomínkou na doby, kdy jsem si mohl dovolit strávit u jedné hry přes sto hodin (něco takového se mi naposledy povedlo s třetím Zaklínačem). Skyrim jsem dohrál jedním dechem, až pak jsem se začal soustředit na další plody, kterými mě tolik lákal. Bavilo mě usilovat o možnost stát se čarodějem, bavilo mě propracovávat se do cechu zlodějů, bavilo mě pohrávat si s kultisty, královsky jsem si užil chvíle v kůži vlkodlaka.

zdroj: Archiv

Skyrim byl svého času gigantický, naplněný k prasknutí, svým způsobem taková simulace života, která vám umožní plnit si sny a zároveň si hrát na hrdinu. Později jsem ho rozehrál několikrát, ale už si upřímně nepamatuju, kdy jsem ho zapnul naposledy. Pět let to bude určitě, nedivil bych se, kdyby ještě víc.

Fascinuje mě, jaký fanouškovský kult se kolem hry vytvořil a jak Bethesda nepřestává podporovat nadšení, které ani po deseti letech neopadlo. Ano, každá další edice už dnes působí víc než cokoliv jako vtip a byl bych rozhodně radši, kdyby vývojáři konečně přestali plýtvat svými kapacitami na další a další Skyrim a místo toho se už začali přibližovat pokračování, ale svým způsobem je to hezké.

Málokterá singleplayerová hra dostává takovou péči a těší se takové slávě jako Skyrim. A já si myslím, že zaslouženě. Ke Skyrimu už se možná nikdy nevrátím, ale jeho odkaz bude žít dál skrze ambiciózní komunitní projekty jako Skywind, na které se upřímně těším.

Aleš Smutný

Fus Ro Dah! Ikonický pokřik, který vstoupil do herních dějin a memů podobně jako hlavní motiv Dragonborn a husí kůži nahánějící první teaser. Popravdě řečeno se ale ani nedivím, že je to deset let, protože Skyrim je s námi opravdu dlouho. Jeho vliv na herní průmysl je nezpochybnitelný a já osobně mám Skyrim rád. Ale jen rád. Už mě tolik neberou ryzí RPG v otevřeném světě, kde si své vlastní dobrodružství uplácám sám, za což ale asi paradoxně může Daggerfall, kde jsem strávil takového času, až jsem se formulí The Elder Scrolls překrmil. 

zdroj: Archiv

Skyrim je přelomová hra, která vytvořila jasný milník ve videoherních dějinách a pro mě byla příjemným zkrášlením několika desítek hodin, k němuž jsem se už ale pak nechtěl vracet. Víc mě oslovila v jakémsi sekundárním módu, protože se do ní plně ponořil můj otec a ten když nějakou hru dostane do ruky, vyzobe ji na 100 % a pak ještě zkusí najít něco navíc. Byla zábava sdílet s ním jeho zážitky, samozřejmě včetně všech DLC, a sledovat jeho vzestup na totálního poloboha Skyrimu, jemuž se skoro nikdo nedokáže vzepřít. 

Pro mě má Skyrim tedy vlastně úplně jinou, krásnou rovinu, a ne nutně nostalgickou. Protože táta ho hraje dodnes a občas řešíme, co se mu zase podařilo v herních systémech rozbít. A prý ještě pořád nevysbíral všechno...

Alžběta Trojanová

Jak říká Aleš, trailer na Skyrim byl naprosto legendární a těžko se na něj zapomíná. Ještě se mi ale taky vybavuje podivné překvapení, když jsem o hře konečně slyšela někoho mluvit a ukázalo se, že se název čte jako „Skajrym“ a ne „Skyrim“. Klasické problémy českého hráče vyrůstajícího na „Tomb Rajderovi“!

Co se týče samotné hry, úvod mě moc nechytl, což není překvapivé. U Falloutu 3 to bylo nemlich to samé. Zabořila jsem se ale do tuny vedlejších úkolů, sbírala snad každou bylinku po cestě a užívala si fantasy světa plnými doušky. 

Doteď si taky pamatuju, jak na mě zapůsobilo setkání s Jarlem z Whiterunu, který mě respektoval, i když jsem hrála za ženskou postavu. Dialog byl samozřejmě stejný bez ohledu na to, za jaké pohlaví hrajete, a i když jsem na to byla zvyklá z jiných her, u Skyrimu jsem zkrátka měla neobyčejně příjemný pocit z toho, jak krásný by byl svět, kdyby to takhle fungovalo i ve skutečném životě. Možná tím, že člověk by v historickém fantasy sexismus tak nějak automaticky čekal.

Moje radost se ovšem vypařila, protože jsem hru hrála na Xboxu 360 a tehdejší verze trpěla jedním velmi nepříjemným bugem. Pokud váš soubor s uloženými daty přesáhl určitou velikost, nešlo Skyrim dál hrát. Mně se to přihodilo na trapném levelu 14 nebo tak nějak. Pamatuju si, že než tenhle neduh opravili, prvotní nadšení mě už stihlo zlehka opustit.

Do Skyrimu jsem se pak ještě několikrát vrátila, prozkoumala jeho taje, postavila si domek, ale nikdy jsem nedokončila hlavní příběhovou linku. To je zkrátka riziko her s otevřeným světem. Nemyslím, že bych se do téhle zasněžené krajiny pro legendární dračí konec ještě někdy vrátila. Stačilo mi video na YouTube. Deset let je dlouhá doba, dovalte místo toho další díl!

Šárka Tmějová

Na rozdíl od milionů lidí, kteří se ke Skyrimu pravidelně vracejí nebo ho třeba modifikují k nepoznání, já hrála páté Elder Scrolls pořádně vlastně jen jednou. Respektive za jednu jedinou postavu, plíživou Khajiitku prakticky hned po vydání.

Samozřejmě jsem už tehdy trpěla klasickým syndromem otevřených světů, takže jsem totálně ignorovala hlavní příběh, ale ze sídel všemožných panovníků, kteří pro mě nebyli vůbec důležití, jsem nakradla to nejcennější – tehdy ještě s využitím legendárního bugu s kotlíkem, který stačilo NPC nasadit na hlavu a mohli jste si vzít, co si vaše srdce žádalo. Aniž bych zabředla do legendy o Drakorozeném, žila jsem si v Solitude jako královna a na draky během putování narážela spíš omylem.

zdroj: Archiv

Přes sto hodin jsem ve Skyrimu strávila určitě, na druhou stranu jsem jich ještě víc utopila v dalších zásadních RPG roku 2011, tedy v Mass Effectu 2 a druhém Zaklínači. A to na rozdíl od Skyrimu nemají obří otevřené světy, kam se dá vydat a ztrácet na nekonečných procházkách. Jenže právě kvůli absenci nějakého pořádného podmanivého příběhu si mě k sobě Skyrim nikdy nezvládl připoutat na dlouhá léta – všechny hrobky po čase vypadaly stejně, questy byly většinou dost o ničem spolu s jejich zapomenutelnými protagonisty a krajinky se sněhem a borovicemi se mi taky začaly záhy zajídat.

Zážitky tak spočívaly spíš v bizarních chybách typu „nabral mě mamut a katapultoval mě fakt daleko“, případně v útěcích před zákonem, než že bych tam vysloveně zažila pamětihodné momenty, na které s láskou vzpomínám. Možná prostě netoužím po svobodě nebo po hře, kterou můžu hrát na čemkoliv, od PC přes domácí asistentku až po chytrý budík. Ale šestku bych si vlastně s chutí dala – jen tak, na stohodinovou zkoušku. 

Jiří Svák

Kolik hodin mám ve Skyrimu? A chcete to zvlášť za originální a Special edici, anebo součtem? Skyrim je jedna z mých nejoblíbenějších her, kterou díky modderské komunitě budu hrát snad až do smrti (a podle zpráv z vývoje TES VI, respektive jejich absence, možná ani nedostanu jinou možnost).

V době, kdy Skyrim vycházel, jsem vlastnil jenom slabý notebook, který nové hry úplně nezvládal. Nicméně moje snaha si tuhle hru alespoň trochu vyzkoušet vyústila v instalaci několika „potato“ a „under-spec“ modů, které i na předpotopním stroji dokázaly Skyrimu zajistit alespoň 20 snímků za sekundu, což bylo tehdy nad mé očekávání, a tudíž perfektně hratelné.

zdroj: vlastní video redakce

Hra se sice v pohybu renderovala asi ve 480p, ale to mi nevadilo, statické screenshoty vypadaly i tak krásně. Vzpomínáte na skalnaté vrcholy kolem Riverwoodu? A jak se po jejich svazích valila oblaka? A první výstup k Bleak Falls Barrow? Společně s hudbou Jeremyho Soulea měla hra perfektní atmosféru, kterou si, troufám si říct, drží dodnes, i když jsou na trhu graficky a vlastně i systémově mnohem lépe zpracované otevřené světy.

Tahle epizoda každopádně odstartovala moji kariéru „modování“. Ne že bych se pustil do tvorby uživatelského obsahu, ale potom, co jsem zjistil, kolik komunitních výtvorů hra nabízí, zahájil jsem zkoušení všemožných modifikací počasí, grafiky, questů, pomocníků i celých měst a oblastí.

Z hraní Skyrimu se tak po většinu času stalo spíše „hraní modů“, ale to vlastně nebylo ničemu na škodu. Vytvořil jsem si vlastní virtuální domov na míru, kde je možné se jen tak procházet a kochat krajinou, střihnout si další dobrodružství ve známých kulisách, anebo naopak prozkoumávat pokaždé nové scenérie, jichž je díky úsilí komunity stále dostatek. Už to není tak objevné ani dechberoucí jako před 10 lety, ale je to takový ekvivalent kakaa pod dekou, zatímco se za oknem na chodník pomalu snáší sníh.